Těžkotonážní Američané Hell ohlásili vydání nového alba prostě pojmenovaného „Hell“ (má tedy stejný název jako debut z roku 2009). Počin bude k mání na audiokazetě od 11. srpna u Sentient Ruin Laboratories a v dohledné budoucnosti by mělo dojít i na vinylovou edici. Obal s tracklistem následují.
01. Helmzmen 02. SubOdin 03. Machitikos 04. Wandering Soul 05. Inscriptus 06. Victus 07. Seelenlos
Britští heavy metalisté Hell hlásí, že po odehrání posledního koncertu v letošním roce (na festivalu Jalometalli ve Finsku 7. srpna) se vydají do nahrávacího studia, kde budou pracovat na své třetí dlouhohrající desce.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy:
|
Jestli se nějaká heavy metalová kapela může pochlubit opravdu nestandardní historií, pak jsou to zcela jistě britští veteráni Hell. Sice nevěřím tomu, že byste tuhle historku o dávno pohřbené skupině, která z ničeho opět povstala a všem nakopala prdel, neslyšeli, ale z jistých formálních důvodů by se asi slušelo ji pro začátek recenze zopakovat a s její pomocí si udělat menší historické okénko… ostatně Hell jsou formací, v jejíž hudbě ta historie hraje značnou roli…
Hell vznikli na začátku 80. let a podobně jako většina začínajících britských kapel se vrhli na hraní specifické odnože heavy metalu, kterou dnes známe jako NWOBHM, neboli New Wave of British Heavy Metal. V následujících letech rozšířili nějakých pár demosnímků a jeden singl a podobně jako všichni ostatní se snažili ulovit nějakou tu firmu, aby dostali možnost natočit dlouhohrající desku. Po mnoha neúspěšných pokusech a odmítavých dopisů od firem se jim konečně podařilo podepsat s belgickým vydavatelstvím Mausoleum, ale krátce předtím, než mělo dojít k natáčení debutu, label zkrachoval, díky čemuž Hell opustil kytarista Kevin Bower, následně se skupina rozpadla a zpěvák a kytarista David G. Halliday spáchal sebevraždu. Tak skončila historie jedné bezejmenné formace, která vlastně ani pořádně nestačila začít; nad Hell se na dvě desítky let zavřela voda a nic nenasvědčovalo tomu, že by se o nich měl ještě někdy dozvědět kdokoliv další kromě několika pamětníků a fanatiků do starých zaprášených demáčů…
…a přesto se tak stalo. V roce 2008 Hell obnovili činnost v původní sestavě, akorát namísto nežijícího Hallidaye se kytary chopil uznávaný producent Andy Sneap a vokál si vzal na starost Martin Walkyier ze Skyclad, jehož místo ovšem následně zaujal divadelní a televizní herec David Bower, bratr kytaristy Kevina Bowera. Skupina podepsala smlouvu s největším žánrovým vydavatelem Nuclear Blast, který do světa začal pouštět pohádky o zapadlé geniální skupině, jež svého času nedostala šanci a nyní se vrací, aby všechny naučila, jak se má hrát heavy metal. Jakkoliv nadneseně to znělo (mně samotnému tahle reklamní kampaň tehdy připadala hodně úsměvná), debutová deska “Human Remains”, na níž konečně v oficiální podobě vyšly staré skladby z 80. let, akorát nahrané v současnosti a v aktuální sestavě, opravdu posadila na prdel snad všechny. To album bylo vážně tak dobré, bez přehánění naprostý heavy metalový klenot, který se stejně jako kolega pod recenzí nebojím považovat za jednu z nejlepších žánrových nahrávek všech dob.
To vše je bezesporu úctyhodné, jakým způsobem Hell dokázali vlítnout zpátky na scénu a stvořit takřka dokonalý heavy metalový monument, nicméně vcelku brzy se začalo objevovat pár otázek – především ta, jaké bude pokračování. “Human Remains” bylo složeno výhradně z písniček, jež vznikly hluboko v 80. letech, byť třeba některé vyšly v lehce upravené podobě, ale vzhledem k tomu, že Hell toho v 80. letech nestvořili zas tolik, bylo jasné, že na další desce už se bude muset objevit aktuální materiál, složený nyní. Nakonec to dopadlo tak, že – pokud se nemýlím – “Curse and Chapter” obsahuje celkem pět starých kusů (“Harbringer of Death”, “The Disposer Supreme”, “Deathsquad”, “Land of the Living Dead” a “Deliver Us from Evil”) a zbytek jsou nově složené věci. Tím pádem rozhodně stojí za to se zeptat, jestli aktuální Hell dokážou vymyslet materiál, který by se mohl vyrovnat tomu, co vzniklo kdysi dávno v úplně jiné době. “Human Remains” do jisté míry byla oživená historie, Hell na té desce opět zapálili ducha 80. let a zlatého věku heavy metalu, jen v moderním kabátě a se současnými technickými možnostmi, ale “Curse and Chapter” už zákonitě musí být jiná… současná… ne oživená historie, ale album z roku 2013…
Přestože takováhle konstelace a výchozí pozice, jakou Hell před vydáním novinky měli, mohla dost dobře dopadnout jako ukrutné zklamání, upřímně jsem věřil, že Britové na svou fenomenální prvotinu zvládnou navázat důstojně. Nepředpokládal jsem sice, že by se podařilo “Human Remains” vyrovnat nebo dokonce překonat, ale pokud by se Hell dokázali přiblížit alespoň na dohled, byl bych více než spokojený. Na první poslech na mě “Curse and Chapter” nijak výrazněji nezapůsobilo a zezačátku to vypadalo, že se dojem nakonec přikloní spíše k tomu zklamání. Jenže po vícero protočeních se z té nahrávky zanedlouho začalo klubat přesně to, co jsem tam chtěl slyšet a v co jsem doufal, že tam bude. Tím mám na mysli parádní čistokrevný heavy metal se spoustu výborných momentů; heavy metal, jemuž nechybí inteligence a atmosféra, ale ani tah na bránu nebo odpich; heavy metal, který je skvěle zahraný a po všech stránkách šlape jako hodinky, aniž by se byť i jen na chviličku zvrhnul v prostoduchou vidláckou halekačku. Přestože “Human Remains” z mého pohledu pořád docela suverénně vede, nic to nemění na faktu, že tohle všechno “Curse and Chapter” obsahuje v míře opravdu vrchovaté.
Upřímně mě na “Curse and Chapter” potěšila jedna věc, a sice že ty kousky, jimž jsem předem věřil nejméně, tedy ty nově složené, se pro mě nakonec staly vrcholy celého alba. Konkrétně se to týká třeba rozmáchlé “Darkhangel”, kterou bych asi zvolil jako úplně nejlepší skladbu “Curse and Chapter”, kdybych musel vybrat jen jednu jedinou. Už na “Human Remains” byl pro mě absolutním vrcholem ten nejdelší kus “The Devil’s Deadly Weapon”, takže se myslím dá říct, že Hell podle všechno ty delší písně opravdu umí. “Darkhangel” obsahuje několik bez přehánění úžasných epických momentů, které se postupně vynořují a zase odcházejí, tudíž rozhodně nebude od věci prohlásit, že má skladba hned několik menších vrcholů – menších jen proto, že ten největší se skrývá ve fenomenálně vygradovaném závěru songu.
Další dva kusy, které bych z fleku zařadil do vrcholné trojice “Curse and Chapter”, jsou šestá “End ov Days” a závěrečná “A Vespertine Legacy”. Obě se totiž nebojí z klasického heavy metalu (jakkoliv skvělého) v některých pasážích zabrousit i trochu do atmosféry, což se mi ohromně líbí a obě písničky to neuvěřitelným způsobem nakopává směrem nahoru. Obzvláště “A Vespertine Legacy” v tomto ohledu doslova exceluje – nenechte se zmást tím, že se nachází až v úplném závěru alba, rozhodně se totiž nejedná jen o nějaké připlácnutí na navýšení hrací doby. Už jen její poměrně netradiční rozjezd dá ihned na vědomí, že tenhle kousek rozhodně bude stát za hřích.
Co se týká ostatních nových kusů, tak “Gehennae Incendiis” je pouhé intro, které ovšem naprosto plynule navazuje na poslední skladbu “No Martyr’s Cage” z “Human Remains” – posledních pár závěrečných vteřin “No Martyr’s Cage” a první tóny “Gehennae Incendiis” jsou totiž naprosto totožné. Až poté se rozjede rozmáchlé nemetalové intro, po němž se spustí hitová “The Age of Nefarious”, jež svým umístěním, odpichem, úvodním kytarovým sólováním i našlapaným refrénem ihned dá vzpomenout na “On Earth as It Is in Hell” z debutu. Hodně dobrým a zapamatovatelným refrénem vládne rovněž “Something Wicked This Way Comes”. Ona i poslední aktuálně složený song “Faith Will Fall”, který mi místy připomněl třeba takového Kinga Diamonda, jsou rozhodně hodně dobré a jsou na úrovni, kterou by mohla většina současných heavy metalových skupin jenom závidět. Jediné, co jim trochu ubírá na kreditu v rámci “Curse and Chapter”, je to, že výše zmiňované věci jako “Darkhangel” nebo “A Vespertine Legacy” jsou ještě o něco lepší. Přesto se ani omylem nejedná o nějakou výplň a i tyhle písničky mě baví a mají na nahrávce své místo.
Nyní už ovšem hurá na vykopávky, jichž se na “Curse and Chapter” – jak už bylo řečeno – sešlo pět. Čtyři z rané dílny samotných Hell a jedna – “Harbringer of Death” – předělávka od Race Against Time, což je kapela, která je ještě větší starobinou než Hell a svého času v ní působil David G. Halliday, původní vokalista Hell (ostatně část materiálu od Race Against Time později použil znovu i na demáčích Hell, takže to do sebe všechno hezky zapadá). Pokud by si někdo myslel, že Hell ty nejlepší staré songy vyplácali už na “Human Remains”, možná se bude divit, že ani tyhle, které se nacházejí na “Curse and Chapter”, o moc nezaostávají. Jak vidno, Hell v 80. letech shromáždili opravdu výtečný materiál, až se z dnešního úhlu pohledu vážně nechce věřit, že v té době tuhle kapelu všechny firmy posílaly k čertu, protože pokud bychom to měřili čistě kvalitou těch písniček, tak by dnes Hell museli být obrovskou legendou, kdyby jim ten debut tenkrát vyšel a kdyby to pak hned nezabalili. Je to dost velký paradox, že skupina s takhle excelentní tvorbou měla svého času takový problém, aby si jí někdo všimnul, a dnes vydávají tuny desek i sebevětší hudební hovna (teď myšleno v rámci heavy metalové scény). Osobně jsem si z těch pěti vykopávek na “Curse and Chapter” nejvíce oblíbil šlapavou “Land of the Living Dead” s výtečným rozjezdem a “Deathsquad” s úžasným klávesovým sólem.
Jak už zaznělo výše, geniální “Human Remains” nakonec pokořeno nebylo, ale i tak je “Curse and Chapter” minimálně o třídu výš než to, co předvádí drtivá většina ostatních heavy metalových skupin. Nevím o tom, že by v letošním roce v rámci heavy metalu někdo vydal lepší desku, než je právě “Curse and Chapter”. To album mě obrovsky baví, má spoustu výborných momentů i výborných písniček, není tam vůbec nic, co by na mě působilo jako vata nebo že by to mělo být navíc. Bez pár vteřin přesně hodinová délka je sice dost, ale Hell jsou jednou z mála heavy metalových kapel, jež si to mohou dovolit a těch 60 minut je u nich opodstatněných. A tohle všechno dohromady činí z “Curse and Chapter” desku, kterou jsem chtěl od Hell slyšet, takže nemám jakoukoliv jinou možnost, než být po všech stránkách spokojený a vysázet na stůl poctivých, zasloužených a oprávněných 8 bodů…
Další názory:
Když před dvěma lety vyšlo debutové album britských Hell, “Human Remains”, vypukl na scéně rozruch hodný výbuchu atomové bomby. Já se k němu sice dostal až zpětně, takže ten prvotní boom a mediální masáž ze strany vydavatelství mě lehce minuly, ale o to větší překvapení to pro mne svého času bylo a i dnes říkám, že ta deska je geniální a osobně bych se nebál ji zařadit mezi nejlepší heavy metalové desky historie. Logicky jsem tak čekal hodně velké věci i od nástupce “Curse and Chapter”, na němž už se údajně nejedná pouze o přepracované skladby z osmdesátých let, kdy kapela žila jepičím životem a zanikla ještě před svým debutem, ale tentokrát se skládaly i kousky nové. Fakt, že nejsem schopný rozeznat, které z písní mají na krku třicet křížků a které jsou autorským výplodem současné sestavy, je pro mne jasný důkaz, že Hell důstojně dokázali navázat na svůj vysoce ceněný debut. Všechny z jedenácti regulérních skladeb mají typický kapelní rukopis a kvalitativně si drží vysoký standard. Kdybych si měl vzít na paškál všechny povedené vály, tak by se mé povídání rozrostlo na plnohodnou recenzi, kde bych vynechal snad jen zbytečnou instrumentálku “Deathsquad”, která je tak nějak navíc. Ten zbytek jsou prvotřídní heavy metalové hymny, mezi nimiž se nenajde hluchého místa. Největší pecky jsou jasné. Jsou jimi úvodní šlapavá hitovka “The Age of Nefarious”, košatě vystavěná “Darkhangel” s jako vždy teatrálním Davidem Bowerem a závěrečná oldschoolová “A Vespertine Legacy”. Přiznám, že mi trochu chybí rozmáchlá věc typu “The Devil’s Deadly Weapon” z minulé desky, ale i kratší fláky, kterým nechybí údernost, melodičnost a hlavně nápad (“End ov Days”, “Something Wicked This Way Comes” nebo “Deliver Us from Evil”) mají hodně co do sebe. Dost už ale zbytečných keců. Netvrdím, že “Human Remains” bylo překonáno, protože k tomu chybí “Curse and Chapter” víc na prdel usazujících momentů, ale deska je to stále výtečná, a protože žánrově letos lepší počin nevyšel, tak nemám důvod váhat nad vysokým hodnocením.
Kaša
|
| Nejočekávanější album měsíce: Hell – Curse and Chapter |
| H.: Hell – Curse and Chapter Index očekávání: 9/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut “Human Remains” máme pořád v živé paměti, takže na pokračování “Curse and Chapter” se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny “In the Minds of Evil” se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou “Kapitulation 2013” jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho – a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory…
H.:
Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut “Human Remains” mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na “Curse and Chapter” už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude “[Order of the Shadow : Act I]” od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry – extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám – “Augur Nox” od avantgardních Code a “Kapitulation 2013” válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval “Pirut” od Kauan, “Kult des Hasses” od Acheron, “Åsa” od Falkenbach, “Erathems” od Cronian, “To Perdition” od Handful of Hate, “In the Minds of Evil” od Deicide, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” od Heiden, “Tres Cabrones” od Melvins, “Animale(s)” od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a “Grief” od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.
Ježura:
Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album “Curse and Chapter”, protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem “Human Remains” vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille… Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je – neukamenujte mě, prosím – Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska “Marshall Mathers LP 2” velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP “Dead Winter Ways”. Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky “Turn of the Tides” a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce “A Retrospective…” nebo kompilaci “Whom the Moon a Nightsong Sings”, znamená to jediné – první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!
Kaša:
Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je “Obsideo” deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani “In the Minds of Evil” z Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich “Legions”, kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem “Curse and Chapter”. Debut “Human Remains” je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.
nK_!:
V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2”. Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, “Volume 1″ rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z “Volume 2” vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak “Volume 2” nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.
Stick:
Jak už říká kolega H., listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku “Kapitulation 2013” německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí “Human Remains”, jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem “In the Minds of Evil” nepadnou na kolena před křesťanskými psy.
Atreides:
Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou “Animale(s)”, kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, “Dead Winter Days”. Minout bych neměl ani “Åsa”, odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku “Dolores”. Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem “Pirut”. Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album “Kuu..” jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky “Aava tuulen maa” hudebně posunuli.
Zajus:
Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky “Amplify” šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude “Transient”, které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky – “Åsa” folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.
Skvrn:
Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného “Pirut” prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám “Lumikuuro” a “Tietäjän Laulu”. Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se “Pirut” nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.
 |
| Datum: 15.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Gotthard, Hell, Hentai Corporation, Skyforger, Tiamat, Sabaton Akreditaci poskytl:
|
Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.
Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.
Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.
Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.
Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.
Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.
Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.
Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters of Rock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.
Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock…
Zhodnocení:
V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.
Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.
Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.
Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).
Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.
|
H.: |
| Top5 2011: 1. Thy Catafalque – Rengeteg 2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument 3. Hell – Human Remains 4. Blut aus Nord – 777 5. Peste noire – L’ordure à l’état pur CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.
3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!
4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.
CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden–Pačess–Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.
2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.
Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…
Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!
Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.
Potěšení roku:
reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!
Zklamání roku:
Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…
 |
| Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.5.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: 9,5/10 Odkazy:
|
Tak o téhle desce se toho před vydáním nakecalo opravdu hodně. Prý prachem zapadlá legenda NWOBHM, která po více jak 20 letech obživla, aby konečně nahrála svůj debut, jenž všem ukáže, jak se má hrát heavy metal. Už jenom tohle zní sakra podezřele. Teď si k tomu připočtěte, že je to vlastně “legenda”, o níž kromě absolutních zažranců do desítky roků starých, prašivých demáčů nikdo jaktěživ neslyšel, a jako třešničku na dortu dosaďte promo kecy o nejlepší heavy metalové nahrávce od dob “The Number of the Beast”. Uff, tohle snad ani nemůže dopadnout dobře…
…jenže, věřte tomu nebo ne, zázraky se opravdu ještě pořád dějí. “Human Remains” je vážně tak skvělá nahrávka. Tentokrát se z dávno zapomenutých archívů podařilo vytáhnout opravdový klenot. Když “Human Remains” poslouchám, říkám si, že bych nejradši radostí olízal koule tomu, kdo dostal ten nápad, vytáhnout tohle opět na světlo světa, neboť ten matroš je doopravdy vynikající po všech stránkách a byla by obrovská škoda, kdyby zůstal navěky ukrytý na starých zaprášených páscích, o nichž mají ponětí jen pamětníci.
A co že je na Hell tak výborného? Je to absolutně ryzí heavy metal ve své nejlepší podobě. Ne ten heavy metal, který kopíruje staré veličiny svého žánru, ale naopak přesně ten heavy metal, který je dnes kopírován. Když si vezmete, že všechny skladby z “Human Remains” vyšly na demosnímích už v letech 1982-1983 (čili stáří téměř 30 let) a i dnes, i když v znovu nahrané a trochu přepracované podobě, stále nejenže fungují, ale doslova zabíjejí, svědčí to o tom, že jde o opravdu silné, nadčasové kousky, které ve zkoušce času obstály na výbornou. Hudba z dob, kdy ještě nebylo zvykem kopírovat styl známějších skupin, ale tvořit průkopnické nahrávky, jež se později staly legendami. A věřím tomu, že kdyby se Hell podařilo vydat velkou desku už tenkrát, v 80. letech, opravdu by dnes patřili k největším legendám svého stylu, jelikož ten materiál je na to silný dost. To jsou ovšem jen spekulace. Hlavní věc, která nás teď zajímá, je ta, že “Human Remains” nabízí naprosto úžasný heavy metal se vším, co od toho nejlepšího heavy metalu jen můžete očekávat. Tohle je deska, o níž se nemá kecat, ale deska, která se má poslouchat – pořádně nahlas a pořád dokola.
Co píseň, to absolutní bomba. Najdete zde nepřeberné množství hitů, které vás zadupou do země. Ať sáhnete po kterémkoliv kousku, nikdy nesáhnete vedle. Nemá cenu tu vyjmenovávat nějaké songy, protože jak bych začal, musel bych vyjmenovat úplně všechny – od jasných hitovek se silnými refrény až po epičtější vály. Pokud se nad tím zamyslíte, tak vlastně ani nejde o nic složitého, možná právě naopak, ono je to jednoduché… jenže to takové “The Number of the Beast” nebo “British Steel” také, že ano? V jednoduchosti je síla, to platí stoprocentně, a “Human Remains” je silné, jak když vás kopne kůň. Čistokrevný heavy metal dovedený v absolutní dokonalost.
Nemám víc, co bych k tomu co dodal. Pokud se vám heavy metal někdy v životě alespoň trošičku někdy líbil, tak teď hned zvedněte prdel, běžte do obchodu a tenhle nářez s velkým N si kupte. Za tuhle fošnu ručím! Heavy metalová supernova!
