Pragokoncert oficiálně potvrdil první várku kapel pro své festivaly Metalfest Open Air (2. – 4. června v Plzni) a Masters of Rock (13. – 16. července ve Vizovicích). Na prvním jmenovaném vystoupí:
Airbourne, Amaranthe, Dr. Living Dead, Exodus, Gotthard, Korpiklaani, Neonfly, Orden Ogan, Primal Fear, Septicflesh, Sepultura, Serious Black, Sirenia
Na Masters of Rock se návštěvníci mohou těšit na:
Battle Beast, Crematory, Dark Gamballe, Delain, Dymytry, Elvenking, Epica, Equilibrium, Harlej, Iron Savior, Kreator, Kreyson, Majesty, Moonspell, Pain, Rage, Running Wild, Serenity, Stratovarius, Tri State Corner, Trollfest, Varg, Vince Neil, Visions of Atlantis, Zakk Sabbath
Datum: 23.11.2013 Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed
Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.
Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.
Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening” z “Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.
Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.
Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.
Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.
Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.
To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-Gluz z The Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.
Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.
Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.
Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.
Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.
Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.
Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.
Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.
Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.
Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.
Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters ofRock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.
Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock…
Zhodnocení:
V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.
Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.
Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.
Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).
Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.
Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo Papathanasia z Firewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.
Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.
Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.
Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.
Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.
Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.
Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.
Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.
Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.
První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).
Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.
Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.
To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.
Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.
V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.
Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).
Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.
Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob Dukes z Exodus.
Datum: 12.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Horkýže slíže, Kamelot, Legendy se vrací, Saltatio Mortis, The Sorrow, Within Tempation
Vizovický festival Masters of Rock se v letošním roce dočkal prvního opravdu pořádného jubilea – proběhl totiž již desátý ročník. Kdo ovšem očekával, že takové pořádné jubileum vyhecuje pořadatele k seskládání sestavy, z níž si každý sedne na zadní kapsy kalhot, byl nejspíš poněkud zklamán. O tom ale více až v samotném závěru článku, nejprve se pojďme podívat na samotné účinkující… resp. tedy jen na část z nich, u jejichž koncertu jsem měl to štěstí (v některých případech ale spíše smůlu) být přítomen. Tentokráte na to budu sám, jelikož můj obligátní reportový parťák Ježura bumbal alkohol v poněkud větší míře, než by měl, tudíž s jeho kadencí tři kapely denně ani nemá cenu, aby v článku zabíral místo…
Klasickými rockovými peckami v akustickém hávu vizovickou přehlídku zahajuje projekt Legendy se vrací. Upřímně nejsem zrovna příznivcem podobných cover bandů, ale nebylo to špatné, možná právě naopak. Na pódia letních festivalů je tento koncept jako stvořený a očividně na posluchačstvo zabírá, a to dokonce do té míry, že relativně bavil i mne. Nejvíce potěšila legendární “Another Brick in the Wall” od Pink Floyd, která v akustickém podání nebyla tak zprasená, jak by člověk u tak geniálního kousku čekal.
V přestávce mezi kapelami se na pódiu objevila jakási proklamovaná rocková svatba, v jejímž rámci jsem nestačil zírat, co všechno si lidi nevymyslí. Ovšem vzhledem k tomu, že názor, který jsem si na ni v jejím průběhu utvořil, jaksi není dost dobře publikovatelný v oficiálním reportu, zdržím se dalšího komentáře…
Jeden z největších klystýrů festivalu přichází s druhými Saltatio Mortis z Německa, jejichž hudba je opravdu neskutečně děsivě špatná. Nicméně na nich byl krásně vidět rozdíl mezi českými a německými kapelami – ty německé mohou dělat naprosto idiotskou muziku, ale stejnak jim to nebrání v tom ji naprosto suverénně prodat. Nemohu si pomoct, ale v těch několika chvílích, kdy jsem zrovna nezvracel z nechutné hudební produkce, koncert Saltatio Mortis relativně bavil. Zpěvák Alea der Bescheidene se i přes svůj odpudivý vzhled ukázal být bavičem, přičemž své snažení v závěru setu zakončil dlouhým výletem nad hlavy publika. Saltatio Mortis je sice hudební zvratek přibližně na úrovni dalších blbských jódlerů Rabenschrey, z jejichž koncertu jsem si odnesl doživotní trauma na letošním Ragnaröku v Německu, ale stejně jako v jejich případě, i zde platilo, že to bylo tak debilní, až byl člověk rád, že to viděl.
Ne, že by následující další německy mluvící skupina, i když v tomto případě již rakouská, byla kdovíjaký muzikální klenot, naopak se jedná o nikterak výjimečný metalcore, který to ovšem naštěstí příliš nepřehání s melodickými gay refrény (tohle byla jakože pochvala, jen aby to bylo jasné), přesto se dá tvrdit, že The Sorrow svým pro žánr typicky energickým výstupem spravili chuť, byť se pomalu, ale jistě začínají díky své třetí účasti v docela krátké době stávat dalším z obligátních evergreenů prken, co znamenají Masters of Rock. Jinak tomu ale není moc co vytknout, neb se chasníci v průběhu vyhrazené hodinky opravdu nešetřili.
Horkýže slíže mezi takové ty koncertní klasiky, které už každý viděl cca stokrát, takže už pomalu nemá ponětí, co by k jejich výstupu v reportu napsal, když jsou si koncerty podobné jak vejce vejci – dobře se bavící lid a spousta hitovek, jež zná úplně každý od vašeho psa, kterého jste si ještě ani nekoupili, až po vaši babičku. Vynecháme-li vyřvávání “continue” s výslovností “kontiňu” po každém songu, žádné vybočení ze zajetého standardu živé prezentace Horkýže slíže neproběhlo. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou tito Slováci vyloženě koncertní skupina, bylo to dobré.
Konečně něco opravdu pamětihodného se začíná dít s příchodem Kamelot, kteří ve Vizovicích vůbec poprvé živě představili svého nového zpěváka Tommyho Karevika. Nutno dodat, že se se svou rolí popasoval na jedničku a vystoupení zvládl výborně a bez sebemenšího zaváhání. Jeho vokál má téměř stejné zabarvení jako zpěv jeho předchůdce Roye Khana, tudíž jej fanoušci kapely jistě ihned přijmou za svého. Jako celek Kamelot působili naprosto bezchybně, velice kompaktně a sehraně, jako by s nimi nový člen hrál již roky, a za celých 70 minut, které hráli, jsem na jejich přednesu nenašel absolutně nic, co by se jim dalo vytknout, právě naopak. Střídmě využívané, ale více než účelné efekty (např. ohníčky), několik hostujících doprovodných vokalistů, výtečně poskládaný setlist (zazněly snad všechny zásadní kusy + jedna ukázka z chystané desky “Silverthorn”) a skvělý výkon samotné skupiny působily natolik dobře, že bych se nebál prohlásit, že Kamelot na Masters of Rock odehráli opravdu velké vystoupení.
Jestliže Kamelot odehráli famózní koncert, Within Tempation jimi nasazenou laťku nepodlezli ani v nejmenším, naopak ji suverénně vyrovnali. Je zajímavé sledovat, jak moc tahle formace za poslední roky vyrostla – od “jen” dobrých představitelů symphonic/gothic metalového žánru se postupem času dostala na úroveň bez přehánění velké kapely, jež si může bez problémů dovolit být jedním z hlavních taháků festivalu pro více jak 20 000 lidí – a ještě navíc bych řekl, že ze všech čtyř headlinerů každého dne to jsou právě oni, kdo odehráli ten nejpůsobivější koncert. Ačkoliv Within Tempation svou aktuální produkci čím dál tím více směřují blíže k mainstreamu, který je snesitelný i pro nemetalové posluchače (na druhou stranu uznávám, že nové skladby se mi v aktuálním živém provedení líbily více než ty staré), stále si dokážou uchovat punc uměleckosti – řekl bych, že dokonce ještě víc než v minulosti. V tomto duchu bylo také pojaté vystoupení, čemuž výrazně napomohla obří obrazovka za zády kapely, na níž byly promítány doprovodné krátké filmy jak k novějším skladbám z alba “The Unforgiving”, tak i ke starším kusům. Zajímavě řešené víceúrovňové pódium navíc Within Temptation dalo možnost pracovat i s pódiovou choreografií, díky čemuž měl koncert obrovský spád a ani minutu nenudil. Vše navíc podtrhl výtečný výkon všech hudebníků v čele se sympatickou zpěvačkou Sharon den Adel. Dle mého skromného názoru byl tohle jeden z největších vrcholů letošního Masters of Rock.
1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.
2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.
3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.
4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.
5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?
2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.
Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.
Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.
Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.
Potěšení roku:
reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.
Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.
Má účast na zimní mutaci Masters of Rock byla jasná od chvíle, kdy jsem na letních “Mástrech” uviděl plakát s první várkou potvrzených kapel – Amon Amarth a As I Lay Dying. Tyto dvě bandy jsou pro mne kapelami srdcovými, i přes poslední slabší alba. Nikdy jsem je neviděl naživo, takže to pro mne byla povinnost. Určitě jsem chtěl samozřejmě mrknout i na Morbid Angel a později potvrzené Testament. Jenže osud, manažeři kapel, samotné kapely nebo Pragokoncert tomu chtěl jinak. Nebudu pátrat po vinících změn, které po mém zakoupení lístku nastaly. Jen by bylo dobré si je připomenout. Snad si to pamatuji dobře. Původní sestava Zimního Masters of Rock byla následovná: Gamma Ray, Amon Amarth, Testament, Morbid Angel, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia, Bullet.
První změnou na sedmého ročníku Winter Masters of Rock byl přesun celého festivalu z haly Novesta do vedlejšího (údajně prostornějšího) zimního stadionu Luďka Čajky. Zájem o lístky byl velký, a tak si to podle Pragokoncertu situace vyžádala. Byl jsem před třemi lety v Novestě a moc velký rozdíl jsem nezpozoroval. Ale to je celkem jedno.
Další změna ovšem byla změnou v line-upu. Pokud si dobře vzpomínám, jako první svou účást odřekla americká thrash metalová hvězda Testament. Údajně pro to, že nestihli vydat novou desku, tak zrušili celé turné. Ok, tato změna mne zasáhla, ale ne přímo u srdce. Jen tak to trochu zamrzelo. Poté se ale s odřeknutými kapelami roztrhnul pytel. Vypadla Symfonia kvůli údajnému zranění kytaristy Tolkkiho, zmizeli Bullet, odřekli As I Lay Dying, protože se jim nechtělo na poslední dva koncerty turné, zmizeli Necrophobic, kteří měli přijet jako jedna z náhrad a jako poslední odpadli necelý týden před začátkem Septicflesh, zřejmě ze stejného důvodu jako As I Lay Dying.
Pragokoncert se snažil najít adekvátní náhrady a určitě chápu, že to není nic snadného. Takže Coroner nahradili Testament, Kingdom Come nahradili kapelu Symfonia. A přibyli ještě Benighted, Nervecell, Hackneyed a Blowsight. Z těch náhrad jsem se těšil jen na Benighted. Takže to vypadalo, že letošní ročník pěkně propiju. A světe div se – propil jsem ho! Ale ne tak, abych neviděl nějaké kapely a nemohl k nim napsat pár slov.
Do Zlína jsme dorazili kolem jedné hodiny. A já ke svému překvapení dokonce stihnul většinu vystoupení první kapely Benighted. Stihnul jsem nějakých pětadvacet minut jejich koncertu, což je naprostá většina, vzhledem k tomu, že dostali pouze půl hodinu. Zvuk měli dle mého dost špatný. Vůbec jsem neslyšel kytarové vyhrávky, které mají Benighted obsaženy ve své tvorbě v hojném množství. I přesto jsem pochytil své oblíbené songy z desky “Icon” – “Saw It All” a skvělou “Slut”. Zahráli i pár songů z novinky. Zejména píseň “Fritzl” mě potěšila. Jinak mne pobavil zpěvák kapely, který nadšeně házel palicí i přes to, že na jeho hlavě se leskne pleš. Vypadalo to vtipně. Ale to nijak neubralo na celkovém dojmu, a Benighted tak obstarali skvělý úvod celého festivalu.
Pak se stala zvláštní věc a já se úspěšně opil. Nezabránili tomu ani všudypřítomné cedulky, naznačující zákaz pití alkoholu na veřejnosti. V blízkosti areálu jsme odmítali popíjet, protože desítka “Géčko” za 30,- mě moc netěšila. A stejně jsem nakonec musel pár kousků dát, ale až později, na udržení dobré nálady. Ano, nebyl jsem střízlivý, ale rozhodně jsem neměl potřebu ležet na zimáku na sedadlech a pospávat tam. A takových tam bylo požehnaně, snad už od první kapely. Co bych měl také zkritizovat, je fakt, že po skončení každého vystoupení, se totálně ucpaly cesty ven i dovnitř zimáku. Takže, když jsem chtěl jít na pivo, musel jsem jít ve chvíli, kdy hrála nějaká kapela, jinak to totiž bylo o nervy. A ještě se mi nelíbil povrch, který na Zimním stadionu Luďka Čajky mají. Při každém šlápnutí, jsem měl pocit, že se za chvíli budu válet na zemi, protože ta podlaha byla neskutečně kluzká. A hlavně, když se vytvořil kotel, tak to bylo dost nepříjemné. I z těchto důvodů jsme ze začátku dost času trávili mimo areál.
Do něj jsme se tedy vrátili až ke konci vystoupení Kingdome Come. Čehož jsem nelitoval, protože ty poslední dva songy, které hráli, mě moc nebavily. A tak už jsme napjatě vyčkávali na thrash metalovou palbu v podobě Coroner. Tato trojice nastoupila a já začínal sledovat, jestli se nevytvoří nějaký kotlík do kterého bych se mohl zapojit. Což o to, kotlík se i vytvořil, jenže songy Coroner jej nedokázaly udržet. Takže jsem byl zklamán. Coroner hráli hodně utahané songy se spoustou vyhrávek, ale rychlosti nebylo tolik, kolik jsem čekal. Ale za to zklamání si můžu sám, protože Coroner hrají trochu progresivnější verzi thrash metalu, což má hlava neznalá netušila. Ale spousta lidí odcházela z jejich vystoupení spokojena.
Po Coroner, ale přišla death metalová legenda Morbid Angel, která to do lidí nasolila ve velkém stylu. Naprosto fascinován jsem byl z výkonu bubeníka Tima Yeunga, který to tam pálil s naprostou lehkostí. Vážně masakr. Zazněly léty prověřené hity jako “Immortal Rites”, “Maze ofTorment” nebo “Angel of Disease” u které jsem si nadšením vykroutil hlavu. Morbid Angel zahráli i tři pecky z nové desky “Illud divinum insanus” – “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”, při které frontman David Vincent hecoval publikum ke křiku slova “Morbid”. Ve chvíli, kdy to bylo dostatečně hlasité načal Trey Azaghtoth uvodní riff celé písně. Morbid Angel ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a v tu chvíli to pro mne bylo nejlepší vystoupení večera.
Jenže pak se chystal příchod kapely Amon Amarth. Pro mne vrchol letošního Zimního Masters of Rock. V předních řadách nastala šílená tlačenice a po celou dobu čekání se publikum tím šíleným tlakem podivně pohupovalo. Jako by vytvářelo vlny na moři. Poté začalo intro a Amon Amarth rozpálili první song “War of the Gods” z aktuální desky. V tu chvíli část publika propukla v obrovské nadšení a chvíli to vypadalo, že se vytvoří obrovský kotel. Což bych jen přivítal. Rozhodně jsem totiž nehodlal na svou oblíbenou kapelu jen tak stát a zírat. A po pár písních a mého zoufalého hledání toho právého kotle jsem si vytvořil svůj vlastní. Tohle nedělám běžně, ale na Amon Amarth jsem prostě musel. Jejich hudba mne tak nakopla, že to nešlo jinak. Při “The Pursuit of Vikings” kapela rozezpívala celou halu. A poté už jsem se nebránil šílenému narážení do lidí kolem. Někteří na mě házeli nevraživé pohledy, někteří se mě snažili odhodit někam jinam, ale ve chvíli, kdy se ke mně přidalo dalších pár bláznů, tak kotel začal pracovat, jak má. Všiml si toho i zpěvák Johan Hegg, který naším směrem ukázal zvednutý palec. Vzhledem k tomu, že se umím radovat z úplných blbostí, tak mě to potěšilo. Při “Varyags of Miklagaard” se celá hala rozskákala a atmosféra byla v tu chvíli neskutečná. Amon Amarth určitě musí Českou republiku navštěvovat rádi, protože reakce na ně jsou nadšené, až úplně šílené. Zazněly mé oblíbené songy “Asator” a “Death in Fire”. Jako přídavek zahráli “Twilight of the Thunder God” a “Guardians of Asgaard”, při které se publikum odhodlalo k wall of death, jenže naprosto klasicky nikdo nevěděl, kdy vyběhnout. Takže z toho nebylo nic. Ovšem z celkového hlediska jsem si vystoupení Amon Amarth užil. I přes špatný zvuk, který jsem ani moc neřešil.
Jako poslední vystoupila kapela Gamma Ray. Tento druh metalu už nějakou dobu neposlouchám a upřímně musím říct, že mě ani moc nebaví. Jejich vystoupení jsem viděl z tribuny a po celou dobu jsem pospával. A vždy, když jsem se probral, tak pohled na vedle mě sedícího bráchu, který také usínal, byl naprosto výmluvný. Odešli jsme dřív, než Kiske stihnul zazpívat “Future World”, ale nijak jsem toho nelitoval. V rámci nějaké té objektivity, jsem ale požádal kamaráda, který je fanouškem Gamma Ray, aby o jejich koncertu sepsal pár slov. Tímto tedy Opkerovi ještě jednou děkuji.
Na partu točící se okolo Kaie Hansena, jsem se těšil ze všech skupin tohoto ročníku nejvíc. Tyto chlapce jsem už viděl třikrát, ale to mi vůbec neubíralo na nadšenosti, jen jsem měl malé obavy z informace, že by snad kytarista Henjo Richter kvůli zranění neměl dorazit. Byl jsem velice mile překvapen, když jsem ho – a samozřejmě i ostatní – uviděl na pódiu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědavý na slíbený setlist, který měl být složen hlavně ze starších songů, které živě nikdy nehráli, což dokázali hned po skončení intra. Koncert totiž zahájili peckou “Anywhere in the Galaxy”. Pokračovali spoustou dálších starých fláků jako například “The Spirit”, “Money” nebo “Men, Martians and Machines”. Atmosféra byla jako vždy úžasná, lidi se velmi dobře bavili a “Paprskům” to hrálo jak o život. Přišel i slíbený Michael Kiske zazpíval úžasným způsobem “Time to Break Free” a bohužel odešel. Zazněly samozřejmě i klasické koncertní hymny jako “Fight”, “Rebelion in Dreamland” nebo “To the Metal”. Kluci poděkovali, rozloučili se a odešli. Ale něco tu nehrálo, nezaznělo vůbec nic z repertoáru Helloween. Vtom se všichni včetně Kiskeho vrátili a dali přídavek v podobě klasik “Future World” a “I Want Out”. To byl vrchol jejich koncertu, pro některé možná i celého Zimního Masters of Rock. Kiske zpíval perfektně, kapela si užívala koncert a lidi pařili jak o život, prostě tomu nic nechybělo. Určitě to byla krásná tečka za tímto koncertem a musím říct, že pro mě to byl nejlepší zážitek tohoto ročníku zimního “Másteru”.
Takže nakonec, přes všechny trable, které zimní mutaci festivalu Masters of Rock potkaly, se z mého pohledu letošní ročník vydařil. Ano nepřijela většina původně avizovaných kapel. Zimní stadion Luďka Čajky byl v mnoha ohledech dost nepraktický. A Amon Amarth měli špatný zvuk. I přesto jej hodnotím kladně, a tak jsem spokojeně mohl odjet domů.
Datum: 17.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry
H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.
Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!
H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).
H.: O Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.
H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.
H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.
Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.
Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…
H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.
H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!
H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.
H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!
Zhodnocení:
H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.
Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…
