Datum: 12.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Horkýže slíže, Kamelot, Legendy se vrací, Saltatio Mortis, The Sorrow, Within Tempation Akreditaci poskytl: Pragokoncert / Masters of Rock

Vizovický festival Masters of Rock se v letošním roce dočkal prvního opravdu pořádného jubilea – proběhl totiž již desátý ročník. Kdo ovšem očekával, že takové pořádné jubileum vyhecuje pořadatele k seskládání sestavy, z níž si každý sedne na zadní kapsy kalhot, byl nejspíš poněkud zklamán. O tom ale více až v samotném závěru článku, nejprve se pojďme podívat na samotné účinkující… resp. tedy jen na část z nich, u jejichž koncertu jsem měl to štěstí (v některých případech ale spíše smůlu) být přítomen. Tentokráte na to budu sám, jelikož můj obligátní reportový parťák Ježura bumbal alkohol v poněkud větší míře, než by měl, tudíž s jeho kadencí tři kapely denně ani nemá cenu, aby v článku zabíral místo…

Klasickými rockovými peckami v akustickém hávu vizovickou přehlídku zahajuje projekt Legendy se vrací. Upřímně nejsem zrovna příznivcem podobných cover bandů, ale nebylo to špatné, možná právě naopak. Na pódia letních festivalů je tento koncept jako stvořený a očividně na posluchačstvo zabírá, a to dokonce do té míry, že relativně bavil i mne. Nejvíce potěšila legendární “Another Brick in the Wall” od Pink Floyd, která v akustickém podání nebyla tak zprasená, jak by člověk u tak geniálního kousku čekal.

V přestávce mezi kapelami se na pódiu objevila jakási proklamovaná rocková svatba, v jejímž rámci jsem nestačil zírat, co všechno si lidi nevymyslí. Ovšem vzhledem k tomu, že názor, který jsem si na ni v jejím průběhu utvořil, jaksi není dost dobře publikovatelný v oficiálním reportu, zdržím se dalšího komentáře…

Jeden z největších klystýrů festivalu přichází s druhými Saltatio Mortis z Německa, jejichž hudba je opravdu neskutečně děsivě špatná. Nicméně na nich byl krásně vidět rozdíl mezi českými a německými kapelami – ty německé mohou dělat naprosto idiotskou muziku, ale stejnak jim to nebrání v tom ji naprosto suverénně prodat. Nemohu si pomoct, ale v těch několika chvílích, kdy jsem zrovna nezvracel z nechutné hudební produkce, koncert Saltatio Mortis relativně bavil. Zpěvák Alea der Bescheidene se i přes svůj odpudivý vzhled ukázal být bavičem, přičemž své snažení v závěru setu zakončil dlouhým výletem nad hlavy publika. Saltatio Mortis je sice hudební zvratek přibližně na úrovni dalších blbských jódlerů Rabenschrey, z jejichž koncertu jsem si odnesl doživotní trauma na letošním Ragnaröku v Německu, ale stejně jako v jejich případě, i zde platilo, že to bylo tak debilní, až byl člověk rád, že to viděl.

Ne, že by následující další německy mluvící skupina, i když v tomto případě již rakouská, byla kdovíjaký muzikální klenot, naopak se jedná o nikterak výjimečný metalcore, který to ovšem naštěstí příliš nepřehání s melodickými gay refrény (tohle byla jakože pochvala, jen aby to bylo jasné), přesto se dá tvrdit, že The Sorrow svým pro žánr typicky energickým výstupem spravili chuť, byť se pomalu, ale jistě začínají díky své třetí účasti v docela krátké době stávat dalším z obligátních evergreenů prken, co znamenají Masters of Rock. Jinak tomu ale není moc co vytknout, neb se chasníci v průběhu vyhrazené hodinky opravdu nešetřili.

Horkýže slíže mezi takové ty koncertní klasiky, které už každý viděl cca stokrát, takže už pomalu nemá ponětí, co by k jejich výstupu v reportu napsal, když jsou si koncerty podobné jak vejce vejci – dobře se bavící lid a spousta hitovek, jež zná úplně každý od vašeho psa, kterého jste si ještě ani nekoupili, až po vaši babičku. Vynecháme-li vyřvávání “continue” s výslovností “kontiňu” po každém songu, žádné vybočení ze zajetého standardu živé prezentace Horkýže slíže neproběhlo. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou tito Slováci vyloženě koncertní skupina, bylo to dobré.

Konečně něco opravdu pamětihodného se začíná dít s příchodem Kamelot, kteří ve Vizovicích vůbec poprvé živě představili svého nového zpěváka Tommyho Karevika. Nutno dodat, že se se svou rolí popasoval na jedničku a vystoupení zvládl výborně a bez sebemenšího zaváhání. Jeho vokál má téměř stejné zabarvení jako zpěv jeho předchůdce Roye Khana, tudíž jej fanoušci kapely jistě ihned přijmou za svého. Jako celek Kamelot působili naprosto bezchybně, velice kompaktně a sehraně, jako by s nimi nový člen hrál již roky, a za celých 70 minut, které hráli, jsem na jejich přednesu nenašel absolutně nic, co by se jim dalo vytknout, právě naopak. Střídmě využívané, ale více než účelné efekty (např. ohníčky), několik hostujících doprovodných vokalistů, výtečně poskládaný setlist (zazněly snad všechny zásadní kusy + jedna ukázka z chystané desky “Silverthorn”) a skvělý výkon samotné skupiny působily natolik dobře, že bych se nebál prohlásit, že Kamelot na Masters of Rock odehráli opravdu velké vystoupení.

Jestliže Kamelot odehráli famózní koncert, Within Tempation jimi nasazenou laťku nepodlezli ani v nejmenším, naopak ji suverénně vyrovnali. Je zajímavé sledovat, jak moc tahle formace za poslední roky vyrostla – od “jen” dobrých představitelů symphonic/gothic metalového žánru se postupem času dostala na úroveň bez přehánění velké kapely, jež si může bez problémů dovolit být jedním z hlavních taháků festivalu pro více jak 20 000 lidí – a ještě navíc bych řekl, že ze všech čtyř headlinerů každého dne to jsou právě oni, kdo odehráli ten nejpůsobivější koncert. Ačkoliv Within Tempation svou aktuální produkci čím dál tím více směřují blíže k mainstreamu, který je snesitelný i pro nemetalové posluchače (na druhou stranu uznávám, že nové skladby se mi v aktuálním živém provedení líbily více než ty staré), stále si dokážou uchovat punc uměleckosti – řekl bych, že dokonce ještě víc než v minulosti. V tomto duchu bylo také pojaté vystoupení, čemuž výrazně napomohla obří obrazovka za zády kapely, na níž byly promítány doprovodné krátké filmy jak k novějším skladbám z alba “The Unforgiving”, tak i ke starším kusům. Zajímavě řešené víceúrovňové pódium navíc Within Temptation dalo možnost pracovat i s pódiovou choreografií, díky čemuž měl koncert obrovský spád a ani minutu nenudil. Vše navíc podtrhl výtečný výkon všech hudebníků v čele se sympatickou zpěvačkou Sharon den Adel. Dle mého skromného názoru byl tohle jeden z největších vrcholů letošního Masters of Rock.