Kamelot zveřejnili nový videoklip na podporu svého letošního alba „Haven“, které vyšlo v květnu. Volba padla na song „Liar Liar“ a stejně jako v samotné písničce na desce, i ve videu se objevuje Alissa White-Gluz (Arch Enemy, ex-The Agonist). Sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Kamelot
Redakční eintopf #76 – květen 2015
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Arcturus – Arcturian |
| H.: 1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression 2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Onotius:
|
Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.
Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…
H.:
Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.
Kaša:
Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.
nK_!:
Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.
Atreides:
Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.
Zajus:
Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.
Skvrn:
Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.
Onotius:
Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.
Novinky 25-4-15
>>> Extrémně metaloví Britové Abyssal na letošní rok nachystali svou třetí desku. Následovník počinu „Novit enim Dominus qui sunt eius“ z roku 2013 se bude jmenovat „Antikatastaseis“ a vyjde 23. června u Profound Lore Records. První ukázku „I Am the Alpha and the Omega“ najdete na Soundcloudu, obal je napravo a tracklist následuje:
01. I Am the Alpha and the Omega 02. The Cornucopian 03. Veil of Transcendence 04. Telomeric Erosion 05. A Casual Landscape 06. Chrysalis 07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas
>>> Francouzští black metalisté Celestia se rozhodli ukončit svou činnost. Už posmrtně vyjde u Apparitia Recordings jejich finální deska s názvem „Apparitia Sumptuous Spectre“ – CD bude k dispozici v červnu, LP v září. Obal zde, tracklist vypadá takto:
01. The Awakening of the Dormant Fiancée 02. Necromelancholic Reveries 03. Wandering Through the Past Memories 04. Perverted, Decadent, Dying Love 05. Spectra 06. Morbid Romance 07. The Fragrance of the Dead Rose 08. The Radiance of the Astral Circle
>>> Norové God Seed, v jejichž čele stojí King ov Hell a Gaahl (oba ex-Gorgoroth), se pustili do natáčení své druhé desky. Na počinu by se mělo objevit devět skladeb.
>>> Speed metaloví veteráni Helloween streamují nový song z chystaného alba „My God-Given Right“, které vychází 29. května. „Lost in America“ poslouchejte na YouTube.
>>> Český kytarista Joe Karafiát (The Plastic People of the Universe, Garage) bude vydávat novou kompilaci, na níž se kromě již známých písniček objeví i tři zcela nové kusy, jejichž produkce se ujal Boris Carloff. Nahrávka bude pokřtěna 5. května v pražském klubu Podnik.
>>> Power metalisté Kamelot vypustili do světa nové video „Insomnia“, jež má propagovat jejich aktuální počin „Haven“ (vyjde 5. května). Klip sledujte na YouTube.
>>> Nový klip mají na kontě taktéž finští folk metalisté Korpiklaani. „Pilli on pajusta tehty“, které se objeví na chystaném albu “Noita” (vyjde 5. května), sledujte opět na YouTube.
>>> Italská formace Luca Turilli’s Rhapsody zveřejnila lyric video k songu „Rosenkreuz (The Rose and the Cross)“ z nového alba „Prometheus, symphonia ignis divinus“ (k mání bude od 19. června). Najdete jej na YouTube.
>>> Royal Thunder vydali na začátku tohoto měsíce svou druhou desku „Crooked Doors“, což nyní připomínají novým videoklip k písni „Time Machine“ – podívat se můžete na YouTube.
>>> Finové Stratovarius ohlásili vydání dalšího řadového alba – novinka se bude jmenovat „Eternal“ a vyjít by měla 14. srpna u firmy earMUSIC.
>>> Britští rockeři The Darkness mají na programu vydání další desky „Last of Our Kind“, která se na pultech obchodů objeví 1. června. Kapela nyní na vydání navnazuje videoklipem „Open Fire“:
Novinky 2-4-15
>>> Zámořští black metalisté Bosse-De-Nage vydávají 14. dubna své čtvrté album “All Fours” a právě z něj nyní zveřejňují novou skladbu. “In a Yard Somewhere” si můžete pustit na Soundcloudu.
>>> Power metalisté Kamelot v rámci propagaci své nové desky “Haven”, která vyjde začátkem května, zveřejnili lyric video k písničce “Veil of Elysium”. Podívat se můžete na Youtube.
>>> Američané Minsk mají těsně před vydáním své návratové desky “The Crash & the Draw” (oficiálně vychází zítra). Už teď si ale můžete album poslechnout v celé jeho délce na webu Decibelmagazine.com.
>>> S nový oficiálním videoklipem přicházejí němečtí death metaloví veteráni Morgoth – natáčelo se k songu “Voice of Slumber” z novinkového alba “Ungod”. Sledujte na Youtube.
>>> Doom metaloví veteráni Pentagram aktuálně vydali nové DVD s názvem “All Your Sins”, z něhož nyní na ukázku vypustili jedno video – jedná se o záznam písniček “Relentless” a “Broken Vows”, který byl natočen 30. října 1987. Sledujte na YouTube.
>>> Japonští avantgardní black metalisté Sigh zveřejňují ochutnávku ze svého nového studiového počinu “Graveward”. “Kaedit nos pestis” poslouchejte na YouTube.
>>> Victor Smolski, teď již bývalý kytarista heavy metalových veteránů Rage, ohlašuje nedávno po svém odchodu z kapely svůj nový projekt, který byl pojmenován Almanac. Hudba kapely by se měla nést ve stylu projektu Lingua Mortis Orchestra, jehož řady Smolski po odchodu z Rage opustil rovněž.
Winter Masters of Rock 2013
|
|
| Datum: 23.11.2013 Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed
|
Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.
Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.
Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening” z “Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.
Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.
Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.
Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.
Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.
To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-Gluz z The Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.
Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.
Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.
Kamelot, Xandria, Triosphere
 |
| Datum: 15.11.2012 Místo: Praha, KC Vltavská Účinkující: Kamelot, Xandria, Triosphere, Blackguard Akreditaci poskytl:
|
Pokud mě paměť nešálí, Kamelot v našich končinách nehráli snad vůbec, a pokud přeci jen někdy, je to už hezkých pár let [12. dubna 2007 ve Zlíně – poznámka H.]. Jejich premiéra na Masters of Rock 2012 tedy pro mě, jakožto oddaného fanouška, byla malým svátkem i přes to, že charismatického a neuvěřitelným hlasem obdařeného Roye Khana za mikrofonem vystřídal nováček Tommy Karevik. Vystoupení to tehdy bylo velmi slušné, takže jsem s povděkem přijal možnost ukázat se také na pražské zastávce klubového turné, které mělo světu v živém podání představit novou desku “Silverthorn”, kterou Kamelot mezitím stihli vydat.
Kamelot si s sebou na evropskou část turné přizvali hned trojici kapel, z nichž mi krom Triosphere byli povědomí jak Němci Xandria, tak kanadští Blackguard, přičemž právě Blackguard se zhostili prvního vystoupení večera. Co se Blackguard týče, měl jsem jen přibližné povědomí o tom, co hrají, takže jsem k jejich vystoupení opravdu nepřistupoval s žádnými předsudky ani přehnaným očekáváním, ale lepšího prvního dojmu, než jaký na mně zanechali, snad ani nemohli dosáhnout. Šestičlenná melodic death metalová sebranka vtrhla na pódium jako velká voda a prakticky okamžitě si získala pozornost a hlavně přízeň tehdy ještě střídmě naplněného sálu, mě nevyjímaje. Muzika to sice nebyla nikterak objevná, ale slušný standard okořeněný notnou dávkou energie a hráčského entusiasmu bavil od začátku do konce. Nejvíce pozornosti na sebe strhával osvalený frontman, který na pódiu řádil jak smyslů zbavený a do vystoupení dával opravdu všechno. Minimálně co se mě týče mu ale silně konkurolovala slečna za bicí baterií. Že byla velmi pohledná, to je vedlejší (ostatně většinu času z ní nebylo kvůli poletující hřívě moc vidět), ale čím mě naprosto uchvátila, to byl styl jejího hraní. Nevím, jak vhodně popsat způsob, jakým se svou soupravou pracovala, ale přesně takhle si představuji vizuálně dokonalý bubenický set. Blackguard tedy otevřeli večer opravdu suverénním způsobem, bavili nonstop, zanechali na mně velice sympatický dojem a navíc nabídli nejlepší bubenický výkon večera (Casey Grillo promine, ale přes všechno jeho nesporné umění se na něj zkrátka nekoukalo až tak dobře).
O v pořadí druhých Triosphere z Norska jsem nikdy dříve neslyšel, takže jsem byl zvědavý, jestli třeba náhodou nepřekvapí stejně jako Blackguard. V tomto případě ale mohu na rovinu říci, že jsem se šeredně zmýlil. Naprosto tupý mix heavy a power metalu byl sbírkou těch největších klišé, jaké si lze vůbec představit, a co hůř – vedle nápadu to nemělo ani energii ani nic jiného. Celé té tragedii moc nepomohla ani zpívající basačka, jejíž vokál nebyl nijak zvlášť charismatický a hlavně jí to místy dost otřesně ujíždělo, takže jsem z povinnosti a s nevěřícným výrazem ve tváři protrpěl asi čtyři skladby a pak se spasil útěkem co nejdál od pódia. Nikdy víc!
Následující symphonic metalová skvadra Xandria se mi v uplynulých letech do cesty připletla již několikrát, takže tentokrát jsem alespoň tušil, co mě čeká, a zároveň si sliboval vystoupení, které když nic jiného tak alespoň neurazí. Omyl. Sice to nebyl takový ušní klystýr jako kapela předcházející, ale to ještě neznamená, že to bylo dobré. V těch ještě snesitelných pasážích šlo o naprosto nepokrytou vykrádačku raných Nightwish, ty o poznání méně snesitelné pak vyloženě obtěžovaly svojí bezpohlavností a naprosto enormním nedostatkem invence. Sopranistka Manuela Kraller sice zpívala celkem slušně, ale že v té operní poloze místy zcela zanikala melodie, to byl jen další hřebíček do rakve. I samotný výraz kapely byl takový nijaký, rozhodně ne přesvědčivý, a dělalo to dojem vystoupení školních dětí, kterým rodiče nalhali, že jsou skvělí, a přitom to stojí za starou bačkoru. Rovněž Xandria se tak ani nepřiblížila laťce, kterou v úvodu večera nastavili Blackguard, a já jen doufal, že tu mizérii zvrátí hlavní hvězda večera.
Kamelot jsou krom kvalit své tvorby proslulí rovněž působivou živou prezentací a již během přípravy pódia bylo zřejmé, že v tomto směru nehodlají Praze zůstat nic dlužni. Svědčily o tom jak několikaúrovňové stupně na různých místech pódia, tak krátké molo které rozšířilo prostor, se kterým mohli účinkující nakládat, takže těšení na samotný koncert jen vzrůstalo. A těšení přešlo v náramnou spokojenost v okamžiku, kdy se z reproduktorů namísto očekávaného intra “Manus Dei” z aktuální novinky “Silverthorn” začaly linout tóny mně mnohem bližšího instrumentálního úvodu “Solitaire” z desky “Ghost Opera”, na které nešlo navázat jinak než podmanivou peckou “Rule the World” – z téže desky a v témže pořadí. Na triumfální počátek navázaly další starší kusy jako titulní “Ghost Opera” nebo klipovka “The Great Pandemonium” z desky minulé, a já už jsem si začínal říkat, že snad Kamelot vyslyšeli moje přání a přítomnost nových skladeb v setu omezili na minimum. Jak se později ukázalo, až tak daleko to nezašlo, ale i tak se setlist podařilo na poměry turné k novému albu vyvážit hodně ve prospěch osvědčených klasik.
|
Setlist Kamelot: |
Start se tedy Kamelot vydařil na výbornou až na dva detaily. První, do značné míry subjektivním a víceméně nepodstatným, byl můj dojem, že nováček Tommy Karevik v hlubších polohách drobátko mečí, ale když jsem si na to vyloženě nedával pozor, jeho zpěvu nebylo co vytknout. Mnohem zásadnější byl ovšem fakt, že po dobu trvání několika prvních skladeb Kamelot trpěli dost příšerným zvukem, ve kterém zanikala většina hudební finesy, která dělá skladby Kamelot tak přitažlivými. Zkrátka a jednoduše zvuková koule, a kdybych si snad polovinu instrumentací nezvládal domýšlet, asi bych se moc nebavil. Zvuk se pak sice dostal na poměrně snesitelné hodnoty, ale ani tak to nebyla žádná velká sláva a naopak to bylo to jediné, co kapele vyloženě sabotovalo snahu o co nejlepší vystoupení.
Při pohledu na setlist musí být každému zřejmé, jak to nakonec s rozvržením času pro jednotlivé desky dopadlo. Pokud počítám intro i outro, vyhrály to “Ghost Opera”, ze které mimochodem zazněla i famózní balada “Season’s End”, jíž chovám v nesmírné oblibě, a novinka “Silverthorn” – obě s pěti kusy (dlužno dodat, ze “Silverthorn” zazněly ty lepší – snad s výjimkou “Song for Jolee”) – a několika skladbami se představila i starší alba. Těžko říci, jestli to bylo dlouholetou koncertní abstinencí Kamelot v českých zemích, nebo touhou fanoušků po klasikách (když jsme u toho, proti všem předpokladům nedošlo na “The Haunting”), ale za to, co kapela předvedla, se jí dostalo opravdu masivní odezvy, která dost určitě ohromila i samotné muzikanty. V jejich výrazech a provolávání díků jsem totiž nenašel ani stopu po nějaké profesionální přetvářce a všechno to působilo dokonale upřímně.
Výkony zúčastněných umělců nesnesou kritiku. Všichni hráli a zpívali opravdu výborně a hostující Elize Ryd (Amaranthe) si dokonce napravila lehce pošramocené renomé, neboť na rozdíl od vystoupení na Masters of Rock nepředvedla ani jediný falešný tón. Navíc jsme se dočkali tří sól pánů Grilla, Tibbetse a Palotaie, a obzvlášť bubenická exhibice Caseyho Grilla na mě zanechala velmi dobrý dojem, a to i přes to, že podobným instrumentálním onaniím nikterak nefandím. Co se týče nehudebních výkonů, opět musím vzpomenou pána za bicími, který ač moji pozornost nepoutal tolik jako úžasná Justine Ethier, svoji práci odváděl s velkým zápalem. Nemalý dojem na mě zanechal také charismatický basák Sean Tibbets, který svoji hru rovněž velmi prožíval a sledovat ho při ní bylo velmi poutavé. Na konec jsem si záměrně nechal samotného Tommyho Karevika, na kterého pozice frontmana klade vysoké nároky. Musím uznat, že se se svou ještě pořád novou rolí popasoval velmi slušně, a i když bych na jeho místě stejně raději viděl Roye Khana s jeho vlastním projevem, Tommy se nemusí za nic stydět. V proslovech mezi skladbami se ukázal být relativně dobrým komikem, i když to ne vždy bylo záměrné (no co, občas někomu ta angličtina prostě vypadne), s lidmi komunikoval velmi obstojně. Já osobně bych si sice u Kamelot dovedl humor odpustit, protože mám za to, že hudebně a textově je tahle kapela úplně o něčem jiném a různé vtípky to mohou trochu kazit, ale opět – když jsem nad tím nepřemýšlel, Tommymu nemám co vytknout. Je to prostě sympaťák, a to se počítá.
Kamelot hráli dlouho, lidé úplně stejně dlouho šíleli, atmosféra byla vynikající a všichni byli spokojeni. Nebýt ne zcela povedeného zvuku, tak bych mohl hovořit o skutečně vynikajícím koncertu, ale i takto se jednalo o mimořádně vydařenou akci, kde Kamelot opět ukázali, že v rámci power metalového žánru by se jejich důstojná konkurence dala spočítat na prstech jedné ruky invalidního dřevorubce. Sice jsem se pořád nezbavil přesvědčení, že s Royem Khanem za mikrofonem by to bylo ještě o třídu lepší a pořád mě strašně mrzí, že osobní příležitost to zjistit se mi minimálně několik let určitě nenaskytne, ale nakonec si nemůžu stěžovat. Kamelot sice vyměnili zpěváka a natočili slabší desku, ale naživo jim to šlape pořád skvěle a jejich koncert je pořád výborným zážitkem. Kéž to tak vydrží…
Kamelot – Silverthorn
 |
| Země: USA Žánr: power metal Datum vydání: 26.10.2012 Label: Steamhammer Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,8/10 Odkazy:
|
Okolo americké kapely Kamelot se toho v posledních letech událo hodně. Jsou tomu skoro přesně dva roky, co jsem zde skládal komplimenty na adresu desky “Poetry for the Poisoned”, která mě doslova uzemnila, a já ji i dnes považuji za jedno ze stěžejních děl melodického metalu 21. století. V roce 2011 však přišla rána pro všechny, kteří Kamelot řadili mezi své top interprety, mě nevyjímaje. Tehdy totiž kapelu opustil muž, který byl dlouhé roky tváří a hlavně hlasem Kamelot. Řeč je po fenomenálním norském pěvci, známém pod jménem Roy Khan. Byl to on, který spolu s kytaristou a skladatelem Thomasem Youngbloodem dělal Kamelot tím, čím byli, takže všichni fanoušci s napětím a také jistou dávkou skepse očekávali, kdo jej na postu frontmana nahradí. Volba nakonec padla na Švéda Tommyho Karevika, a novinka nesoucí název “Silverthorn” je prvním studiovým počinem, který napovídá, jak se dva uplynuvší roky promítly do projevu kapely, jež ještě před dvěma lety neochvějně kralovala power metalovému žánru…
Co fanouška, který se “Silverthorn” ještě nepřišel do styku, zajímá asi nejvíce, je pochopitelně výkon nováčka za mikrofonem. Skutečnost je taková, že na většině materiálu je hlas Tommyho Karevika prakticky k nerozeznání od toho Khanova, což je s přihlédnutím k faktu, jak neuvěřitelným hlasovým potenciálem Roy Khan disponuje, pro Tommyho velká pochvala. Na rozdíl od některých, kteří přísahají na to, že by bez povědomí o výměně zpěváka vůbec nepoznali, že desku nenazpíval Roy Khan, však jisté byť nenápadné rozdíly v projevu obou pěvců shledávám, a tady Tommy Karevik přeci jen ztrácí. Mám tím na mysli hlavně emočně vypjaté momenty, kterými se Roy Khan podílel na přitažlivosti staršího materiálu. Rozdíl spočívá v tom, že tam kde Khan popouštěl uzdu vnitřním démonům, kteří činili některé jeho pěvecké kreace nezapomenutelnými, tam je Karevik sice po všech stránkách precizní, ale působí poněkud neškodně, a místy až sladce. Krom toho se mi jeho hlas občas zdá nepatrně tenčí, než jak jsem byl zvyklý u Khana, ale to už je možná jen dojem.
Jak známo, na postu hlavního skladatele se nic nezměnilo, takže práce Thomase Youngblooda se do posledního okamžiku zdála být skutečně neotřesitelnou sázkou na jistotu. Tím větším šokem pro mě však bylo zjištění, s jakým materiálem se Kamelot na “Silverthorn” vytasili. Nejdříve bych ale rád uvedl na pravou míru, z jakých pozic Kamelot vycházeli a proč je výsledek jejich nejnovějšího snažení v podobě, jakou nám servírují na “Silverthorn” minimálně pro mě velice rozporuplný. Alba “The Black Halo”, “Ghost Opera” a “Poetry for the Poisoned” povýšila sound kapely vysoko nad úroveň běžného a třeba i kvalitního power metalu. Ty desky v sobě snoubí zcela nezaměnitelnou melodiku, progresivní prvky a především vnitřní napětí a jistý nádech temných vášní, které jsou snadno dohledatelné snad v každé skladbě z období 2005 až 2010. To je přesně to, co dělalo Kamelot tak výjimečnou kapelou a zároveň je to přesně to, co “Silverthorn” zoufale chybí. Nechápejte mě špatně, “Silverthorn” není špatné album, je to solidně odvedený klasický power metal, který nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců. Ale to je bohužel všechno, všechny ty atributy, které Kamelot odlišovaly a které mě pokaždé uhranuly, k mé velké nespokojenosti uvolnily místo sice obstojně provedeným, ale jinak více či méně tuctovým power metalovým klišé, a to na všech frontách. Sice je pravda, že tu a tam na nějaký ten záblesk minulosti dojde, ale jinak je to dost smutná podívaná pro člověka zvyklého na neotřelou hudbu, kterou Kamelot servírovali v uplynulých letech.
Takže to tedy není špatné, ale není to ani zdaleka tak dobré, jak by člověk od Kamelot čekal. To ale pořád nevyčerpává možnosti popisu desky, takže nyní bych to vzal trochu konkrétněji. Proti předchozím počinům je zřetelný příklon k využití symfonických prvků a sborů a obecně lze říct, že Kamelot protentokrát vsadili na hodně vrstevnatý zvuk plný všeho možného i nemožného. To je však dvojsečná zbraň a oba její břity se projevují i na “Silverthorn”. Ne vždy se totiž podařilo vybalancovat všechny použité složky a místo vrstevnatosti daná pasáž sklouzává spíše k přeplácanosti, což moc nezachraňuje ani formálně dokonalá, ale pocitově poněkud umělá produkce. V kontextu všeho zmíněného se dostaly maličko do pozadí kytary, a i když jsou pořád jasně zřetelné a čitelné, trochu ztratily na ostrosti a již nehrají tak nenahraditelnou a vůdčí roli jako dříve. Pochopitelně záleží na vkusu každého z posluchačů, nakolik se mu takový stav strefí do noty, ale kdybych měl vybírat, určitě dám přednost přehlednému a přesto strhujícímu projevu, se kterým triumfovalo třeba “The Black Halo”.
Kdybych měl vypíchnout vrcholné momenty nebo rovnou celé skladby, vystačím si s přehledem na první půlce alba, neboť ji shledávám poněkud zdařilejší. Nejvíc se mi do paměti zapsala asi šlapavá a instrumentálně promakaná koncertní tutovka “Ashes to Ashes” s vynikajícím úvodem refrénu, kde si na hodně nízké frekvenci zahřímal sám producent Sascha Paeth (když už jsme u hostí, Sascha se krom zpěvu blýskl také několik kytarovými party a svojí troškou do mlýna přispěly i relativně známé dámy Elize Ryd, Alissa White-Gluz nebo Amanda Sommerville), hned následující “Torn” nebo jeden skvělý melodický obrat v jinak příšerně uchcané baladě “Song for Jolee”. Co mi naopak moc radost neudělalo, to je dle mého zcela zbytečné intro “Manus Dei”, které jako by vypadlo z nějakého alba nizozemské Epiky (když si vzpomenu, jak skvělé otvíráky nabízejí “The Black Halo” nebo “Poetry for the Poisoned”, je mi smutno), již zmíněný cajdák “Song for Jolee” nebo rádoby vrchol alba v podobě skoro devítiminutové třídílné skladby “Prodigal Son”. Co mi ale vadí obecně a napříč celým albem, to jsou kytarová sóla. Ne že by byla špatná, ale opět jsou taková obyčejná, zaměnitelná a hlavně mi přijde, že jsou vytržená z kontextu skladeb a nejsou na ně nijak organicky napojena, jak bývalo zvykem na dřívějších počinech. Zkrátka se tam vyskytují tak nějak ad hoc, a to nedělá dobrotu…
Kamelot natočili desku která má i přes různá negativa svoje nezpochybnitelné kvality, v rámci žánru určitě patří k sice nikterak závratnému, ale pořád nadprůměru, a dovedu si představit, že jedinci tvorbou Kamelot dosud nepolíbení z ní budou nadšeni. Bohužel, “Silverthorn” postrádá drtivou většinu toho, čím byli Kamelot tak výjimeční, a to ji řadí na roveň nahrávek nespočtu dalších kapel, které nejsou výjimečné zhola ničím. A je to ohromná škoda, protože právě Kamelot byli a snad pořád ještě jsou tou kapelou, od které jsem si sliboval další a další posouvání hranic jinak poměrně zatuchlého žánru… Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale to nejdůležitější zaznělo a mně se moc nechce vytahovat na světlo všechny byť sebemenší detaily desky, kterou mě jedna z mých srdcových kapel hodně zklamala. Nezbývá tedy než doufat, že se Kamelot na další desce pochlapí a přijdou s materiálem, který se bude moci směle postavit tomu nejlepšímu, co v posledních letech dovedli stvořit. To “Silverthorn” bohužel v žádném případě nemůže.
Další názory:
Dost velké zklamání a oproti dvěma předcházejícím deskám obrovský propad. Bohužel je “Silverthorn” v rámci žánru spíš průměrný počin, což u Kamelot nebývalo zvykem, a na poměry samotné skupiny bych se nahrávku nebál označit za hodně slabou. Nemám sice nastudované úplně všechno, co kdy kapela vydala, nicméně z toho, co jsem slyšel, je “Silverthorn” jednoznačně nejhorší. Neřekl bych, že tento stav padá na hlavu nového zpěváka Tommyho Karevika, tedy alespoň ne přímo, protože ten se podle všeho snaží a navíc, co si budeme povídat, zní téměř jako dvojník svého předchůdce Roye Khana. Spíš jako by se zbytek skupiny rozhodl kvůli výměně mezi fanoušky hodně oblíbeného frontmana vsadit s nováčkem na co největší jistotu, udělat co nejmíň neškodné a co nejvíc líbivé album, hlavně žádné experimenty, což je obrovský rozdíl oproti “Poetry for the Poisoned”, kde se Kamelot snažili (a poměrně úspěšně) znít vedle ostatních kapel svého stylu jasně rozpoznatelně a ne úplně předvídatelně, nebáli se oživujících prvků a zajímavých nápadů. “Silverthorn” je ovšem pravý opak, čili naprosto neobjevné, zaměnitelné a veskrze ničím zajímavé power metalové album.
H.
Kamelot stáli před “Silverthorn” v dosti nepříjemné situaci. Změna vokalisty je vždycky citlivou záležitostí (zejména pro konzervativní fanoušky), a s přihlédnutím ke svým posluchačům se rozhodli vypořádat se s tímto faktem tak konzervativně, jak jen to šlo. Nový zpěvák Tommy Karevik je totiž naprostým klonem svého předchůdce, skvělého Roye Khana. Chápu, že volba padla právě na něj, protože není vůbec marný, ale místo toho, aby se kapela mohla svým výrazem trošku posunout, zůstala stát na místě, stejně jako na předchozím “Poetry for the Poisoned”, které už zdaleka nebylo peckou, jaká by se od kapely takového formátu očekávala. Něco se však “Silverthorn” upřít nedá. Pompéznost a technická propracovanost. Přestože nejsou skladby skladatelsky žádný zázrak, tak znějí skutečně bombasticky, zvláště díky doprovodným vokálům, šikovným orchestracím a třeba i dětskému sboru v titulce, což jsou všechno momenty, které z průměrných písní udělaly alespoň dobře znějící průměrné písně. Nemůžu si pomoct, ale já spokojený určitě nejsem. Čekal jsem mnohem víc a “Silverthorn” ve mně zanechává dojem bravurně zvládnuté sázky na jistotu, kterou si mě Kamelot nezískali. Snad příště, protože by byla veliká škoda nad talentovanými Amíky zlomit definitivně hůl.
Kaša
Masters of Rock 2012 (čtvrtek)
 |
| Datum: 12.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Horkýže slíže, Kamelot, Legendy se vrací, Saltatio Mortis, The Sorrow, Within Tempation Akreditaci poskytl:
|
Vizovický festival Masters of Rock se v letošním roce dočkal prvního opravdu pořádného jubilea – proběhl totiž již desátý ročník. Kdo ovšem očekával, že takové pořádné jubileum vyhecuje pořadatele k seskládání sestavy, z níž si každý sedne na zadní kapsy kalhot, byl nejspíš poněkud zklamán. O tom ale více až v samotném závěru článku, nejprve se pojďme podívat na samotné účinkující… resp. tedy jen na část z nich, u jejichž koncertu jsem měl to štěstí (v některých případech ale spíše smůlu) být přítomen. Tentokráte na to budu sám, jelikož můj obligátní reportový parťák Ježura bumbal alkohol v poněkud větší míře, než by měl, tudíž s jeho kadencí tři kapely denně ani nemá cenu, aby v článku zabíral místo…
Klasickými rockovými peckami v akustickém hávu vizovickou přehlídku zahajuje projekt Legendy se vrací. Upřímně nejsem zrovna příznivcem podobných cover bandů, ale nebylo to špatné, možná právě naopak. Na pódia letních festivalů je tento koncept jako stvořený a očividně na posluchačstvo zabírá, a to dokonce do té míry, že relativně bavil i mne. Nejvíce potěšila legendární “Another Brick in the Wall” od Pink Floyd, která v akustickém podání nebyla tak zprasená, jak by člověk u tak geniálního kousku čekal.
V přestávce mezi kapelami se na pódiu objevila jakási proklamovaná rocková svatba, v jejímž rámci jsem nestačil zírat, co všechno si lidi nevymyslí. Ovšem vzhledem k tomu, že názor, který jsem si na ni v jejím průběhu utvořil, jaksi není dost dobře publikovatelný v oficiálním reportu, zdržím se dalšího komentáře…
Jeden z největších klystýrů festivalu přichází s druhými Saltatio Mortis z Německa, jejichž hudba je opravdu neskutečně děsivě špatná. Nicméně na nich byl krásně vidět rozdíl mezi českými a německými kapelami – ty německé mohou dělat naprosto idiotskou muziku, ale stejnak jim to nebrání v tom ji naprosto suverénně prodat. Nemohu si pomoct, ale v těch několika chvílích, kdy jsem zrovna nezvracel z nechutné hudební produkce, koncert Saltatio Mortis relativně bavil. Zpěvák Alea der Bescheidene se i přes svůj odpudivý vzhled ukázal být bavičem, přičemž své snažení v závěru setu zakončil dlouhým výletem nad hlavy publika. Saltatio Mortis je sice hudební zvratek přibližně na úrovni dalších blbských jódlerů Rabenschrey, z jejichž koncertu jsem si odnesl doživotní trauma na letošním Ragnaröku v Německu, ale stejně jako v jejich případě, i zde platilo, že to bylo tak debilní, až byl člověk rád, že to viděl.
Ne, že by následující další německy mluvící skupina, i když v tomto případě již rakouská, byla kdovíjaký muzikální klenot, naopak se jedná o nikterak výjimečný metalcore, který to ovšem naštěstí příliš nepřehání s melodickými gay refrény (tohle byla jakože pochvala, jen aby to bylo jasné), přesto se dá tvrdit, že The Sorrow svým pro žánr typicky energickým výstupem spravili chuť, byť se pomalu, ale jistě začínají díky své třetí účasti v docela krátké době stávat dalším z obligátních evergreenů prken, co znamenají Masters of Rock. Jinak tomu ale není moc co vytknout, neb se chasníci v průběhu vyhrazené hodinky opravdu nešetřili.
Horkýže slíže mezi takové ty koncertní klasiky, které už každý viděl cca stokrát, takže už pomalu nemá ponětí, co by k jejich výstupu v reportu napsal, když jsou si koncerty podobné jak vejce vejci – dobře se bavící lid a spousta hitovek, jež zná úplně každý od vašeho psa, kterého jste si ještě ani nekoupili, až po vaši babičku. Vynecháme-li vyřvávání “continue” s výslovností “kontiňu” po každém songu, žádné vybočení ze zajetého standardu živé prezentace Horkýže slíže neproběhlo. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou tito Slováci vyloženě koncertní skupina, bylo to dobré.
Konečně něco opravdu pamětihodného se začíná dít s příchodem Kamelot, kteří ve Vizovicích vůbec poprvé živě představili svého nového zpěváka Tommyho Karevika. Nutno dodat, že se se svou rolí popasoval na jedničku a vystoupení zvládl výborně a bez sebemenšího zaváhání. Jeho vokál má téměř stejné zabarvení jako zpěv jeho předchůdce Roye Khana, tudíž jej fanoušci kapely jistě ihned přijmou za svého. Jako celek Kamelot působili naprosto bezchybně, velice kompaktně a sehraně, jako by s nimi nový člen hrál již roky, a za celých 70 minut, které hráli, jsem na jejich přednesu nenašel absolutně nic, co by se jim dalo vytknout, právě naopak. Střídmě využívané, ale více než účelné efekty (např. ohníčky), několik hostujících doprovodných vokalistů, výtečně poskládaný setlist (zazněly snad všechny zásadní kusy + jedna ukázka z chystané desky “Silverthorn”) a skvělý výkon samotné skupiny působily natolik dobře, že bych se nebál prohlásit, že Kamelot na Masters of Rock odehráli opravdu velké vystoupení.
Jestliže Kamelot odehráli famózní koncert, Within Tempation jimi nasazenou laťku nepodlezli ani v nejmenším, naopak ji suverénně vyrovnali. Je zajímavé sledovat, jak moc tahle formace za poslední roky vyrostla – od “jen” dobrých představitelů symphonic/gothic metalového žánru se postupem času dostala na úroveň bez přehánění velké kapely, jež si může bez problémů dovolit být jedním z hlavních taháků festivalu pro více jak 20 000 lidí – a ještě navíc bych řekl, že ze všech čtyř headlinerů každého dne to jsou právě oni, kdo odehráli ten nejpůsobivější koncert. Ačkoliv Within Tempation svou aktuální produkci čím dál tím více směřují blíže k mainstreamu, který je snesitelný i pro nemetalové posluchače (na druhou stranu uznávám, že nové skladby se mi v aktuálním živém provedení líbily více než ty staré), stále si dokážou uchovat punc uměleckosti – řekl bych, že dokonce ještě víc než v minulosti. V tomto duchu bylo také pojaté vystoupení, čemuž výrazně napomohla obří obrazovka za zády kapely, na níž byly promítány doprovodné krátké filmy jak k novějším skladbám z alba “The Unforgiving”, tak i ke starším kusům. Zajímavě řešené víceúrovňové pódium navíc Within Temptation dalo možnost pracovat i s pódiovou choreografií, díky čemuž měl koncert obrovský spád a ani minutu nenudil. Vše navíc podtrhl výtečný výkon všech hudebníků v čele se sympatickou zpěvačkou Sharon den Adel. Dle mého skromného názoru byl tohle jeden z největších vrcholů letošního Masters of Rock.
Redakční eintopf #14.4 – speciál 2010 (Ježura)
|
Ježura: |
| Top5 2010: 1. Ihsahn – After 2. Iron Maiden – The Final Frontier 3. Blind Guardian – At the Edge of Time 4. Kamelot – Poetry for the Poisoned 5. Dimmu Borgir – Abrahadabra CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2010:
1. Ihsahn – After
Skromný génius Ihsahn letos světu opět dokázal, kdo že to stojí za kultovním statutem blackové legendy Emperor. Jeho třetí sólové album je snad v každém ohledu dokonalé a jeho poslech je pro mne určitou formou mše. Ano, tak moc se mi “After” líbí…
2. Iron Maiden – The Final Frontier
Pánové umějí stárnout s grácií! Novinka sice zní úplně jinak než klasická alba z let osmdesátých, ale přesto (nebo snad právě proto) je svěží, nápaditá, progresivní a nebojím se říct epická. Přes to všechno je na první poslech poznat, že jde o Iron Maiden. Tleskám a uctivě se klaním!
3. Blind Guardian – At the Edge of Time
Po sérii “Nightfall in Middle-Earth” – “A Night at the Opera” – “A Twist in the Myth”, kde bylo každé album úplně jiné a ne každému to vyhovovalo, stvořili Blind Guardian desku, která kombinuje většinu předchozích směrů a ve výsledku je vyvážená, komplexní a mimořádně kvalitní. Bravo, bardi!
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
Čtvrtá příčka patří Kamelot. O kvalitách alba jsem se trochu obšírněji rozepsal v recenzi, takže moje argumenty hledejte tam. Jen bych dodal, že kdybych Kamelot miloval stejně fanaticky jako Blind Guardian, asi by si odnesli o stupeň lepší umístění, takže výsledné pořadí berte trochu s nadhledem…
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Teď se na mou hlavu asi snese déšť nepěkných výrazů, ale mně se “Abrahadabra” skutečně hodně líbí! Určitě by se našla alba, která by tento počin svými kvalitami dost možná i zesměšnila, ale moje rozhodnutí má na svědomí především fakt, jak moc je “Abrahadabra” zábavné a kvalitní album oproti svému jalovému předchůdci “In Sorte Diaboli”. Dimmu Borgir vsadili na razantní změnu a já jim to žeru i s navijákem. Amen.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!
I přes to, že jsem původně chtěl tento titul přidělit albu “IVO” od Morbivodovy Umbrtky, nakonec musím dát přednost mimoňům Dymytry. Jejich “Neser!” je totiž na české poměry skutečně nevídaně chytlavé a našlapané dílo. Jsem skutečně zvědavý, co se okolo bude okolo téhle party dít v budoucnu…
Neřadový počin roku:
Hypnos – Halfway to Hell
Ano, letos vyšla DVD takovým veličinám jako Immortal a Behemoth a já nepochybuji o jejich kvalitách. Bohužel, neměl jsem možnost zhlédnout ani “The Seventh Date of Blashyrk”, ani “Evangelia Heretika”, tak musím při svém výběru zalovit v jiných vodách. Hypnos mě uchvátili na Brutal Assaultu, a tak jsem se rozhodl podívat se jejich hudbě na zoubek. K mému překvapení jsem objevil skutečně kvalitní materiál, který se může směle měřit s nejrůznějšími zahraničními kapelami. “Halfway to Hell” mě neskutečně namlsala na plnohodnotné album, které doufám přijde co nejdřív, a na můj osobní piedestal tak patří plným právem.
Koncert roku:
Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010
Ještě na začátku října bych zcela jednoznačně volil květnový koncert Аркона v Praze. Ovšem to, co předvedli na Flédě Blind Guardian, se mi z paměti nevymaže snad do smrti – dokonalost a nic než dokonalost! Má volba je tedy zřejmá…
Zklamání roku:
černý rok metalu
Tohle bude složitější, protože všechny desky, na které jsem se v uplynulém roce těšil, dopadly přinejhorším chvalitebně. Snad jediné album, které mi není moc po chuti, je novinka Cradle of Filth, i když lze jen sotva mluvit o zklamání, když vydání desky nepředcházelo žádné nadšené očekávání. Skutečně zklamaný jsem tak jen z vysokého počtu úmrtí na rock metalové scéně, stejně jako Earthworm…
Kamelot – Poetry for the Poisoned
 |
| Země: USA Žánr: power metal Datum vydání: 14.9.2010 Label: KMG Recordings Tracklist: Hodnocení: 9/10 Odkazy:
|
Skupina Kamelot platí na poli power metalu za skutečné zjevení. Nikoli však svojí image, historkami z backstage nebo jinými, i přes možné klady značně pofidérními faktory. Tahle americko-norská partička totiž už hezkých pár let tvoří hudbu, která v jinak stojatých vodách žánru, působí jako maelström. Díky typickému soundu a značně progresivnímu přístupu ke kompozici se Kamelot již dlouho a výrazně vyčleňují z anonymního davu průměrných powermetalových kapel a v obeznámených kruzích tak dlouhé tři roky, které uplynuly od vydání posledního alba „Ghost Opera“, až donedávna rovnoměrně vzrůstala zvědavost, nakolik pánové tento svůj trademark zohlední při skládání novinky nesoucí název „Poetry for the Poisoned“…
Nejprve trochu suchých faktů – v Evropě deska vyšla 10. září a v základní verzi je na ní k nalezení celých čtrnáct stop, které dohromady vydají na něco málo přes padesát minut poslechu. Vzhledem k závažnosti materiálu se mi to zdá jako naprosto vkusně zvolená stopáž a snad nikdo nemůže říct, že by byla deska moc dlouhá, nebo naopak. Onou závažností mám na mysli fakt, že se jedná o snad nejtemnější a nejznepokojivější album, které Kamelot kdy vydali. Na oné pochmurnosti nese značný podíl především duševní stav skladatele a kytaristy Thomase Youngblooda, kterého v průběhu skládání hluboce zasáhla smrt jeho matky, a on své pocity ventiloval právě do nově vznikajícího materiálu. Ač se to může zdát nelidské, dle mého názoru to z čistě pragmatického hlediska albu jen pomohlo. Jakmile se totiž posluchač do novinky plně ponoří, otevře se před ním skutečně působivá scenerie plná emocí, temných vášní a různě pokřivené až zvrácené stylizace.
Naprosto dokonale funguje první skladba, klipovka „The Great Pandemonium“, která dává tušit vývoj věcí budoucích nejen svojí atmosférou, ale také vlastní architekturou hudby. Většina alba totiž stejně jako první skladba rovnoměrně plyne a na první poslech se zdá nevýrazná až nudná. Po hlubším poslechu ale člověk najednou zjistí, že se pod povrchem dějí věci! Různé rafinované motivy se navzájem proplétají a škádlí jen proto, aby v nestřežený okamžik vytryskly na povrch a tu na kratší, tu na delší okamžik projevily svůj nezměrný potenciál naplno. Posluchač tak může užívat kouzla nevtíravých melodických linek v pozadí, které ho přitom neustále udržují v napětí „kdy už to přijde?“ A když to přijde, extáze netrvá nikdy tak dlouho, aby se zajedla… Troufám si tvrdit, že oproti předchozím (neméně chvályhodným) počinům je toto značným posunem a zároveň důkazem tvůrčího potenciálu dua Youngblood–Khan. Bohudík, i na „Poetry for the Poisoned“ jsou k nalezení klasické „Kamelot songy“ – namátkou mohu jmenovat třeba „Hunter’s Season“ nebo „Once Upon a Time“ – a všechny dělají svým, v některých případech již legendárním předchůdcům čest. Třetím typem, který se na „Poetry for the Poisoned“ objevil, jsou čtyři skladby, které dohromady tvoří eponymní opus magnum „Poetry for the Poisoned“, jehož prostřednictvím album famózně graduje až k v porovnání s ostatními skladbami takřka optimismem dýchajícímu finále „Once Upon a Time“…
Samotná hudba je jedna věc, ale obzvláště v případě Kamelot by byl výsledek sotva poloviční nebýt zpěváka Roye Khana. On a nikdo jiný celé dílo korunuje svým nezaměnitelným a dost možná nepřekonatelným hlasem, jehož nesčetná zabarvení a výrazy provází posluchače oním pandemoniem, ke kterému lze celé album bez ostychu přirovnat. Jak je ale u Kamelot dobrým zvykem, Roy není na zpěv sám. „Poetry for the Poisoned“ oplývá řadou hostujících hudebníků (Jon Oliva, Amanda Sommerville, Björn Strid, Gus G.), nade všechny ale musím vyzdvihnout svoji favoritku, rusovlasou krásku Simone Simons (Epica), jejíž mezzosoprán tvoří ve spojení s Khanovým hlasem kombinaci, která nechává všechny posluchače stát v němém úžasu. Kdykoli se tyto dva hlasy potkají v jedné písni, jde o dokonale nadpozemský zážitek…
Kdo se rozhodne investovat do této desky svoje těžce vydělané finance, má jistotu, že se mu dostane nevšedního zážitku. Bude se moci opájet hudbou, jejíž tvůrci naplno popustili uzdu své fantazii a jen ta jim byla limitem. Drobné připomínky by se sice našly, ale jsou tak zanedbatelné a dost možná subjektivní, že není v jejich silách stlačit celkové hodnocení pod takřka absolutních 9/10 z pera fanouška. Kdo doposud plně nedocenil kvality této kapely si může pět procent z tohoto hodnocení odečíst, to ale nic nemění na tom, že je „Poetry for the Poisoned“ skutečně výjimečná deska, kterých nevzniká mnoho, a když si k ní člověk najde cestu, bude se jejími krásami opájet ještě dlouho…