 |
| Datum: 15.11.2012 Místo: Praha, KC Vltavská Účinkující: Kamelot, Xandria, Triosphere, Blackguard Akreditaci poskytl:
|
Pokud mě paměť nešálí, Kamelot v našich končinách nehráli snad vůbec, a pokud přeci jen někdy, je to už hezkých pár let [12. dubna 2007 ve Zlíně – poznámka H.]. Jejich premiéra na Masters of Rock 2012 tedy pro mě, jakožto oddaného fanouška, byla malým svátkem i přes to, že charismatického a neuvěřitelným hlasem obdařeného Roye Khana za mikrofonem vystřídal nováček Tommy Karevik. Vystoupení to tehdy bylo velmi slušné, takže jsem s povděkem přijal možnost ukázat se také na pražské zastávce klubového turné, které mělo světu v živém podání představit novou desku “Silverthorn”, kterou Kamelot mezitím stihli vydat.
Kamelot si s sebou na evropskou část turné přizvali hned trojici kapel, z nichž mi krom Triosphere byli povědomí jak Němci Xandria, tak kanadští Blackguard, přičemž právě Blackguard se zhostili prvního vystoupení večera. Co se Blackguard týče, měl jsem jen přibližné povědomí o tom, co hrají, takže jsem k jejich vystoupení opravdu nepřistupoval s žádnými předsudky ani přehnaným očekáváním, ale lepšího prvního dojmu, než jaký na mně zanechali, snad ani nemohli dosáhnout. Šestičlenná melodic death metalová sebranka vtrhla na pódium jako velká voda a prakticky okamžitě si získala pozornost a hlavně přízeň tehdy ještě střídmě naplněného sálu, mě nevyjímaje. Muzika to sice nebyla nikterak objevná, ale slušný standard okořeněný notnou dávkou energie a hráčského entusiasmu bavil od začátku do konce. Nejvíce pozornosti na sebe strhával osvalený frontman, který na pódiu řádil jak smyslů zbavený a do vystoupení dával opravdu všechno. Minimálně co se mě týče mu ale silně konkurolovala slečna za bicí baterií. Že byla velmi pohledná, to je vedlejší (ostatně většinu času z ní nebylo kvůli poletující hřívě moc vidět), ale čím mě naprosto uchvátila, to byl styl jejího hraní. Nevím, jak vhodně popsat způsob, jakým se svou soupravou pracovala, ale přesně takhle si představuji vizuálně dokonalý bubenický set. Blackguard tedy otevřeli večer opravdu suverénním způsobem, bavili nonstop, zanechali na mně velice sympatický dojem a navíc nabídli nejlepší bubenický výkon večera (Casey Grillo promine, ale přes všechno jeho nesporné umění se na něj zkrátka nekoukalo až tak dobře).
O v pořadí druhých Triosphere z Norska jsem nikdy dříve neslyšel, takže jsem byl zvědavý, jestli třeba náhodou nepřekvapí stejně jako Blackguard. V tomto případě ale mohu na rovinu říci, že jsem se šeredně zmýlil. Naprosto tupý mix heavy a power metalu byl sbírkou těch největších klišé, jaké si lze vůbec představit, a co hůř – vedle nápadu to nemělo ani energii ani nic jiného. Celé té tragedii moc nepomohla ani zpívající basačka, jejíž vokál nebyl nijak zvlášť charismatický a hlavně jí to místy dost otřesně ujíždělo, takže jsem z povinnosti a s nevěřícným výrazem ve tváři protrpěl asi čtyři skladby a pak se spasil útěkem co nejdál od pódia. Nikdy víc!
Následující symphonic metalová skvadra Xandria se mi v uplynulých letech do cesty připletla již několikrát, takže tentokrát jsem alespoň tušil, co mě čeká, a zároveň si sliboval vystoupení, které když nic jiného tak alespoň neurazí. Omyl. Sice to nebyl takový ušní klystýr jako kapela předcházející, ale to ještě neznamená, že to bylo dobré. V těch ještě snesitelných pasážích šlo o naprosto nepokrytou vykrádačku raných Nightwish, ty o poznání méně snesitelné pak vyloženě obtěžovaly svojí bezpohlavností a naprosto enormním nedostatkem invence. Sopranistka Manuela Kraller sice zpívala celkem slušně, ale že v té operní poloze místy zcela zanikala melodie, to byl jen další hřebíček do rakve. I samotný výraz kapely byl takový nijaký, rozhodně ne přesvědčivý, a dělalo to dojem vystoupení školních dětí, kterým rodiče nalhali, že jsou skvělí, a přitom to stojí za starou bačkoru. Rovněž Xandria se tak ani nepřiblížila laťce, kterou v úvodu večera nastavili Blackguard, a já jen doufal, že tu mizérii zvrátí hlavní hvězda večera.
Kamelot jsou krom kvalit své tvorby proslulí rovněž působivou živou prezentací a již během přípravy pódia bylo zřejmé, že v tomto směru nehodlají Praze zůstat nic dlužni. Svědčily o tom jak několikaúrovňové stupně na různých místech pódia, tak krátké molo které rozšířilo prostor, se kterým mohli účinkující nakládat, takže těšení na samotný koncert jen vzrůstalo. A těšení přešlo v náramnou spokojenost v okamžiku, kdy se z reproduktorů namísto očekávaného intra “Manus Dei” z aktuální novinky “Silverthorn” začaly linout tóny mně mnohem bližšího instrumentálního úvodu “Solitaire” z desky “Ghost Opera”, na které nešlo navázat jinak než podmanivou peckou “Rule the World” – z téže desky a v témže pořadí. Na triumfální počátek navázaly další starší kusy jako titulní “Ghost Opera” nebo klipovka “The Great Pandemonium” z desky minulé, a já už jsem si začínal říkat, že snad Kamelot vyslyšeli moje přání a přítomnost nových skladeb v setu omezili na minimum. Jak se později ukázalo, až tak daleko to nezašlo, ale i tak se setlist podařilo na poměry turné k novému albu vyvážit hodně ve prospěch osvědčených klasik.
|
Setlist Kamelot: |
Start se tedy Kamelot vydařil na výbornou až na dva detaily. První, do značné míry subjektivním a víceméně nepodstatným, byl můj dojem, že nováček Tommy Karevik v hlubších polohách drobátko mečí, ale když jsem si na to vyloženě nedával pozor, jeho zpěvu nebylo co vytknout. Mnohem zásadnější byl ovšem fakt, že po dobu trvání několika prvních skladeb Kamelot trpěli dost příšerným zvukem, ve kterém zanikala většina hudební finesy, která dělá skladby Kamelot tak přitažlivými. Zkrátka a jednoduše zvuková koule, a kdybych si snad polovinu instrumentací nezvládal domýšlet, asi bych se moc nebavil. Zvuk se pak sice dostal na poměrně snesitelné hodnoty, ale ani tak to nebyla žádná velká sláva a naopak to bylo to jediné, co kapele vyloženě sabotovalo snahu o co nejlepší vystoupení.
Při pohledu na setlist musí být každému zřejmé, jak to nakonec s rozvržením času pro jednotlivé desky dopadlo. Pokud počítám intro i outro, vyhrály to “Ghost Opera”, ze které mimochodem zazněla i famózní balada “Season’s End”, jíž chovám v nesmírné oblibě, a novinka “Silverthorn” – obě s pěti kusy (dlužno dodat, ze “Silverthorn” zazněly ty lepší – snad s výjimkou “Song for Jolee”) – a několika skladbami se představila i starší alba. Těžko říci, jestli to bylo dlouholetou koncertní abstinencí Kamelot v českých zemích, nebo touhou fanoušků po klasikách (když jsme u toho, proti všem předpokladům nedošlo na “The Haunting”), ale za to, co kapela předvedla, se jí dostalo opravdu masivní odezvy, která dost určitě ohromila i samotné muzikanty. V jejich výrazech a provolávání díků jsem totiž nenašel ani stopu po nějaké profesionální přetvářce a všechno to působilo dokonale upřímně.
Výkony zúčastněných umělců nesnesou kritiku. Všichni hráli a zpívali opravdu výborně a hostující Elize Ryd (Amaranthe) si dokonce napravila lehce pošramocené renomé, neboť na rozdíl od vystoupení na Masters of Rock nepředvedla ani jediný falešný tón. Navíc jsme se dočkali tří sól pánů Grilla, Tibbetse a Palotaie, a obzvlášť bubenická exhibice Caseyho Grilla na mě zanechala velmi dobrý dojem, a to i přes to, že podobným instrumentálním onaniím nikterak nefandím. Co se týče nehudebních výkonů, opět musím vzpomenou pána za bicími, který ač moji pozornost nepoutal tolik jako úžasná Justine Ethier, svoji práci odváděl s velkým zápalem. Nemalý dojem na mě zanechal také charismatický basák Sean Tibbets, který svoji hru rovněž velmi prožíval a sledovat ho při ní bylo velmi poutavé. Na konec jsem si záměrně nechal samotného Tommyho Karevika, na kterého pozice frontmana klade vysoké nároky. Musím uznat, že se se svou ještě pořád novou rolí popasoval velmi slušně, a i když bych na jeho místě stejně raději viděl Roye Khana s jeho vlastním projevem, Tommy se nemusí za nic stydět. V proslovech mezi skladbami se ukázal být relativně dobrým komikem, i když to ne vždy bylo záměrné (no co, občas někomu ta angličtina prostě vypadne), s lidmi komunikoval velmi obstojně. Já osobně bych si sice u Kamelot dovedl humor odpustit, protože mám za to, že hudebně a textově je tahle kapela úplně o něčem jiném a různé vtípky to mohou trochu kazit, ale opět – když jsem nad tím nepřemýšlel, Tommymu nemám co vytknout. Je to prostě sympaťák, a to se počítá.
Kamelot hráli dlouho, lidé úplně stejně dlouho šíleli, atmosféra byla vynikající a všichni byli spokojeni. Nebýt ne zcela povedeného zvuku, tak bych mohl hovořit o skutečně vynikajícím koncertu, ale i takto se jednalo o mimořádně vydařenou akci, kde Kamelot opět ukázali, že v rámci power metalového žánru by se jejich důstojná konkurence dala spočítat na prstech jedné ruky invalidního dřevorubce. Sice jsem se pořád nezbavil přesvědčení, že s Royem Khanem za mikrofonem by to bylo ještě o třídu lepší a pořád mě strašně mrzí, že osobní příležitost to zjistit se mi minimálně několik let určitě nenaskytne, ale nakonec si nemůžu stěžovat. Kamelot sice vyměnili zpěváka a natočili slabší desku, ale naživo jim to šlape pořád skvěle a jejich koncert je pořád výborným zážitkem. Kéž to tak vydrží…