>>> Není tomu zas tak dávno, co proběhla zpráva o dalším konci legendárních norských black metalistů Immortal a o tom, že se jejich lídr Abbath pouští do nového projektu pojmenovaném podle sebe sama. Kapela nyní podepsala smlouvu s labelem Season of Mist, který se tím pádem postará o vydání chystané debutové desky – ta by se měla objevit začátkem roku 2016. Kromě toho byla odhalena jména dalších muzikantů v sestavě Abbath – k vrchnímu principálovi se připojili baskytarista King ov Hell (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Audrey Horne, ex-Sahg), který se s Abbathem zná již heavy metalového projektu I, a bubeník Baard Kolstad (Borknagar, God Seed, ICS Vortex, Leprous).
>>> Poláci Blindead hlásí příchod nového člena – stal se jím Jan Galbas (Ampacity, Octopussy, ex-Broken Betty). Ten bude hrát na kytaru a hlavně se s baskytaristou Matteo Bassolim podělí o vokály. Kapela zároveň hlásí, že 1. července začne natáčet další desku, která by měla vyjít začátkem roku 2016.
>>> Cradle of Filth ukázali obal svého chystaného alba “Hammer of the Witches”, které vyjde v červenci u Nuclear Blast. Najdete jej tady anebo napravo.
>>> Holandské folk metalisty Heidevolk opustili dva dosavadní členové – zpěvák Mark Splintervuyscht a kytarista Reamon Bomenbreker. Oba s kapelou naposledy vystoupí 2. května na release party k novému albu “Velua” (vyšlo 20. března). Další koncerty Heidevolk odehrají prozatím se sezónními muzikanty.
>>> Norská formace Manii, což je vedlejší projekt členů Manes, který se nese v duchu rané tvorby samotných Manes, podepsal smlouvu s labelem Debemur Morti Productions. Kapela aktuálně pracuje na druhé desce. Kromě toho také vyjde 7” EP s dvěma znovunahranými starými songy, jmenovitě “I helvetes haller” a “Dansen gjennom skuggeheimen” (původně se objevily na druhém resp. třetím demu Manes). Bicí pro tento počin nahrál Bornyhake (Borgne, Enoid, Kawir).
>>> Paradise Lost zveřejnili nové lyric video k chystanému albu “The Plague Within” (vychází 1. června u Century Media). “No Hope in Sight” poslouchejte na YouTube.
>>> Thorbjörn Englund, současný kytarista Sabaton, bude zanedlouho vydávat své druhé sólové album. Počin se jmenuje “From the Wilderness” a k mání bude od 22. května u Lion Music. Obal tady, tracklist vypadá takto:
01. Wildborn 02. Stormy Nights 03. A Lonely Hunter 04. Life from Death 05. Justice of Nature 06. Hunting Under a Blood Red Moon 07. Surviving 08. Eternal Struggle 09. Vargen öde 10. Fingerspitzengefühl [bonus]
>>> Vydání dlouho očekávaného (prvního po 11 letech) alba finských funeral doomařů Shape of Despair se blíží. Novinka ponese název “Monotony Fields”, datum vydání je stanoveno na 15. června a kapela nyní zveřejnila první, titulní skladbu, obal (viz tady) a tracklist:
01. Reaching the Innermost 02. Monotony Fields 03. Descending Inner Night 04. The Distant Dream of Life 05. Withdrawn 06. In Longing 07. The Blank Journey 08. Written in My Scars
>>> Six Feet Under streamují další vál ze své novinky “Crypt of the Devil”, jež vyjde 5. května. “Gruesome” poslouchejte na webu No Clean Singing.
>>> Stone Sour teprve před čtyřmi dny vydali své EP cover verzí s názvem “Meanwhile in Burbank…” a už hlásí, že vydají další dvě minialba předělávek – “Straight Out of Burbank” and “No Sleep ‘Till Burbank”. Každé z nich bude obsahovat dalších pět coverů, mezi nimiž se objeví songy třeba od Bad Brains, Mötley Crüe, Violent Femmes nebo Rage Against the Machine.
>>>Symfoničtí metalisté Xandria hlásí detaily o svém novém EP. To se jmenuje “Fire & Ashes”, vyjde 31. července a obsahovat bude tři nové songy, dvě předělávky sebe sama a dva regulérní covery. Obal tady.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 2.5.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Sacrificium
02. Nightfall
03. Dreamkeeper
04. Stardust
05. The Undiscovered Land
06. Betrayer
07. Until the End
08. Come with Me
09. Little Red Relish
10. Our Neverworld
11. Temple of Hate
12. Sweet Atonement
Xandria je kapela, která… no, nalijme si čistého vína, vždycky zněla tak trochu jako Nightwish. Sice ve své sestavě postrádají baskytaristu s geniálním (ale pohříchu málo využívaným) vokálem a egomaniaka za klávesami, který se sice dávno utápí v kýči a cukrkandlových pohádkách, ale pořád umí napsat parádní melodii, nicméně i tak bylo vždycky vcelku zřejmé, odkud Xandria svou inspiraci čerpá nejvíc.
V mezičase od předcházejícího alba “Neverworld’s End” v Xandrii opět proběhla změna na tom možná nejdůležitějším postu zpěvačky. Nejdůležitější jednak proto, že zpěvák je vždycky tak nějak vepředu a právě hlas většinou upoutává jako první, jednak proto, že v symphonic metalu stejně všechny zajímá jen ta holka a ti zbylí párci tam s nadsázkou řečeno jenom dělají křoví. Po Manuele Kraller, jež se v sestavě ohřála jen po období jedné desky, se tentokrát mikrofonu ujala jistá Dianne van Giersbergen, která sice sdílí příjmení se svou o něco známější jmenovkyní Anneke van Giersbergen, ale je to jen shoda a holky spolu jinak kromě nizozemského původu nemají vůbec nic společného.
Kruciální otázkou naší skromné recenze je to, zdali se změna na pěveckém postu nějak do hudby Xandrie promítla a zdali se kapele v roce 2014 konečně podařilo zbavit se příliš okaté inspirace u finské veličiny všeho symfonického… Nebudeme to nijak prodlužovat – odpověď je dvakrát ne, recenze může úplně v klidu skončit…
Upřímně se přiznám, že starší alba Xandrie jsem sice slyšel, ale dneska už si z nich nepamatuju lautr nic konkrétního, trochu v paměti mám jenom minulé “Neverworld’s End”; mimoto jsem ještě tuze líné hovado, takže vážně nemám náladu pro osvěžení zpětně celou diskografii projíždět, díky čemuž vám novinku (řekl jsem už vůbec, že se jmenuje “Sacrificium”?) srovnám maximálně tak s předchozím počinem. A ono je to srovnání vlastně dost lehké… “Sacrificium” totiž zní docela podobně a nějaký větší rozdíl mezi touhle čerstvou nahrávkou a “Neverworld’s End” tak nějak nevidím. Dokonce ani nová zpěvačka s tím nijak zvlášť nepohnula… sice je trochu slyšet, že to nazpíval někdo jiný, ale ve skutečnosti ani ty hlasy od sebe nejsou moc daleko, takže kdybych o té změně na postu vokalistky předem nevěděl, po samotném poslechu “Sacrificium” by mě to nejspíš ani nenapadlo.
Pseudo-chytrého kecání už bylo dost, pojďme na samotné songy. “Sacrificium” se rozjíždí s titulní skladbou, která je dost dlouhá (možná jsem už trochu paranoidní, ale… jsem jediný, komu to připomnělo “Dark Passion Play”?), ale… no, poslouchal jsem to album už dostkrát, ale i když má “Sacrificium” 10 a půl minuty a stojí hned na první pozici, pořádně jsem si toho tracku ještě nestačil všimnout, vždycky to kolem tak nějak proběhne a nevybavím si jediný motiv. Po hudební stránce navíc nejde o nic extra odlišného od toho zbytku, je to úplně normální song Xandrie, akorát je místo čtyř minut natažený na deset… nejspíš proto, aby na albu prostě nějaký rádoby epický dlouhý opus byl. Poslouchat se to dá, ale žádný zázrak teda…
To už v hlavě spíš utkví videoklipem vybavená dvojka “Nightfall”… když nic jiného, tak už jenom kvůli tomu klipu, v němž zmiňovaná nová zpěvačka předvádí do kamery extrémně šílené grimasy. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem se upřímně řečeno fakt od srdce a hodně nahlas zasmál, což myslím asi nebyl účel videa… holt kouzlo nechtěného. Ale i ten song je aspoň docela pohoda a tomu refrénu se nedá upřít zapamatovatelnost, byť to není nic jiného než bombastická a mohutnými sbory podmáznutá klasika.
Podobně v pohodě je i čtvrtá “Stardust”, která je ovšem ještě o kousek lepší a dost se v ní povedl refrén, stejně tak kytary nehrají až takovou tužku, jak tomu obvykle v tomhle žánru bývá, ačkoliv žádné zvířecí technické orgie, vedle nichž by se kapely jako Necrophagist nebo Beneath the Massacre mohly stydět, to nejsou ani zdaleka. Ještě o chlup zajímavější je následující “The Undiscovered Land”, v níž se v náznacích ozve lehce folkový nádech, což je v rámci jinak poměrně jednotvárného alba docela osvěžující, obzvláště první polovina skladby je dobrá a já osobně bych třeba dost ocenil, kdyby tam takových věcí bylo víc, protože…
…protože jinak se “Sacrificium” až do svého konce nese v podstatě ve stejném duchu. Drtivou většinu nahrávky totiž více či méně tvoří variace na “Nightfall” a “Stardust”… popravdě řečeno, z druhé poloviny desky jsem si trochu dokázal zapamatovat jedině předposlední “Temple of Hate” – a důvod je jasný, jelikož tahle skladba podobně jako “The Undiscovered Land” přináší lehce folkový nádech, což mezi tou miliardou kláves a epických sborů opravdu působí hodně příjemně.
Zde narážíme na dva asi největší problémy “Sacrificium”, které spolu jistě souvisí. Ten první jsem již vlastně nepřímo řekl – velká část songů dost splývá, protože je to +/- pořád jedna a ta samá bombastická písnička. Tím druhým pak není nic jiného než další evergreen žánrových alb – sorry, ale délka 65 minut je fakt moc. Nechápu, co to je v posledních letech za trend, že i průměrné nebo lehce nadprůměrné skupiny nahrávají desky se stopáží, jakou by si měli dovolit jen fakt dobří skladatelé. Ony třeba ty tracky ve druhé polovině “Sacrificium” nejsou nijak horší než třeba ty z té první, ale vzhledem k tomu, jak to zní všechno podobně, mě to pak začne fakt nudit… a to si rozhodně nemyslím, že bych byl nějaký nepozorný posluchač, vlastně spíš naopak… ale možná právě v tom je ten problém, když tak o tom přemýšlím. Mnohem raději si pustím 30-40 minut dlouhou věc, kterou si užiju, než vypínat víc jak hodinové album krátce po polovině, protože pak je ten výsledný dojem… no, diplomaticky řečeno horší.
Na druhou stranu má Xandria kladné body alespoň za to, že se na “Sacrificium” nepustila do nějaké uchcané regulérní balady… ne, že bych měl něco proti pomalým písničkám, ale zdá se mi, že poslední dobou je většina skupin přesvědčená, že správná balada má být sladkobolný patetický kýčovitý shit. Tím pádem uznávám, že je pro mě nakonec lepší, když “Sacrificium” zní takhle, než kdyby se někde v polovině nacházel nějaký podobný shit. O něco na tenhle se způsob se Xandria pokusila až v závěrečném songu “Sweet Atonement” a shit to opravdu je, ale protože mám zrovna nějak dobrou náladu, budu dělat, že je to jen nepříliš povedené natažené outro, na němž je vidět, že je dobře, že Němci nic podobného necpali i do předchozích pasáží desky. Snad ani nemusím dodávat, že poslech vždycky utnu po “Temple of Hate” a tímhle přešlapem si uši netrýzním, neboť se mám docela rád…
Jak na tom tedy jsme? Xandria opět ukázala svou přílišnou podobnost s formacemi jako Nightwish nebo třeba Epica, “Sacrificium” má přestřelenou délku, většina songů mezi sebou splývá díky tuně načančaných kláves a monstrózních sborů, což asi není úplně nejpozitivnější bilance. O průser však v žádném případě nejde a nějakým způsobem mě vlastně “Sacrificium” baví víc a je mi sympatičtější než třeba novinky holandských kolegů z Epicy a Stream of Passion nebo španělský příspěvek od Diabulus in Musica. Přes všechno, co tu padlo, je totiž Xandria stále zábavnější, byť by “Sacrificium” slušelo zkrátit délku aspoň o 20 minut a hlavně vyhodit tu sračku na konci… potom bychom se totiž bavili o nahrávce, jíž bych se vůbec nemusel stydět nasázet víc bodů. V té současné podobě se ale nemůžu podepsat pod nic lepšího než šestku…
Další názory:
Co se týče kopírek Nightwish, německý spolek Xandria patří k těm nejzavedenějším. Táhnou to už pěkných pár let a dá se říct, že to jsou zkušení muzikanti, jejichž desky mohou být brány svým způsobem jako sázka na jistotu. Novinka “Sacrificium” toto potvrzuje – je to v rámci možností vyzrálé album, na němž není zhola nic amatérského a technicky vzato je s ním naprosto všechno v pořádku. V praxi to ale nefunguje až tak dobře, jak to vypadá, a to ze dvou důvodů. Zaprvé “Sacrificium” těžce dojíždí na olbřímí délku 65 minut, která v případě, kdy už něco za polovinou kontroluju čas, opravdu není na místě. No, a pak je tu ta inspirace Nightwish. Já vám nevím, pokud s tím někdo nemá problém, tak oukej. Taky je třeba přiznat, že úplná kopírka to není a jisté drobné odlišnosti tam jsou. Jenže celkový dojem pořád praví, že je to jen další variace na “Century Child” nebo “Wishmaster” a korunu tomu nasazuje nová zpěvačka, která sice zpívá dobře, ale je to zkrátka Tarja jak vyšitá. Suma sumárum, svou úroveň to má, fakt sympatické songy (“Stardust”, “The Undiscovered Land”, “Little Red Relish”) taky a kdo skousne problémy, které se “Sacrificium” mám já, ten dostane rozhodně povedenou desku, ale mně to až na ty tři jmenované výjimky prostě přes všechnu úroveň nebaví a místy dokonce irituje, takže přes šest nejdu ani omylem. Ježura
Pokud mě paměť nešálí, Kamelot v našich končinách nehráli snad vůbec, a pokud přeci jen někdy, je to už hezkých pár let [12. dubna 2007 ve Zlíně – poznámka H.]. Jejich premiéra na Masters of Rock 2012 tedy pro mě, jakožto oddaného fanouška, byla malým svátkem i přes to, že charismatického a neuvěřitelným hlasem obdařeného Roye Khana za mikrofonem vystřídal nováček Tommy Karevik. Vystoupení to tehdy bylo velmi slušné, takže jsem s povděkem přijal možnost ukázat se také na pražské zastávce klubového turné, které mělo světu v živém podání představit novou desku “Silverthorn”, kterou Kamelot mezitím stihli vydat.
Kamelot si s sebou na evropskou část turné přizvali hned trojici kapel, z nichž mi krom Triosphere byli povědomí jak Němci Xandria, tak kanadští Blackguard, přičemž právě Blackguard se zhostili prvního vystoupení večera. Co se Blackguard týče, měl jsem jen přibližné povědomí o tom, co hrají, takže jsem k jejich vystoupení opravdu nepřistupoval s žádnými předsudky ani přehnaným očekáváním, ale lepšího prvního dojmu, než jaký na mně zanechali, snad ani nemohli dosáhnout. Šestičlenná melodic death metalová sebranka vtrhla na pódium jako velká voda a prakticky okamžitě si získala pozornost a hlavně přízeň tehdy ještě střídmě naplněného sálu, mě nevyjímaje. Muzika to sice nebyla nikterak objevná, ale slušný standard okořeněný notnou dávkou energie a hráčského entusiasmu bavil od začátku do konce. Nejvíce pozornosti na sebe strhával osvalený frontman, který na pódiu řádil jak smyslů zbavený a do vystoupení dával opravdu všechno. Minimálně co se mě týče mu ale silně konkurolovala slečna za bicí baterií. Že byla velmi pohledná, to je vedlejší (ostatně většinu času z ní nebylo kvůli poletující hřívě moc vidět), ale čím mě naprosto uchvátila, to byl styl jejího hraní. Nevím, jak vhodně popsat způsob, jakým se svou soupravou pracovala, ale přesně takhle si představuji vizuálně dokonalý bubenický set. Blackguard tedy otevřeli večer opravdu suverénním způsobem, bavili nonstop, zanechali na mně velice sympatický dojem a navíc nabídli nejlepší bubenický výkon večera (Casey Grillo promine, ale přes všechno jeho nesporné umění se na něj zkrátka nekoukalo až tak dobře).
O v pořadí druhých Triosphere z Norska jsem nikdy dříve neslyšel, takže jsem byl zvědavý, jestli třeba náhodou nepřekvapí stejně jako Blackguard. V tomto případě ale mohu na rovinu říci, že jsem se šeredně zmýlil. Naprosto tupý mix heavy a power metalu byl sbírkou těch největších klišé, jaké si lze vůbec představit, a co hůř – vedle nápadu to nemělo ani energii ani nic jiného. Celé té tragedii moc nepomohla ani zpívající basačka, jejíž vokál nebyl nijak zvlášť charismatický a hlavně jí to místy dost otřesně ujíždělo, takže jsem z povinnosti a s nevěřícným výrazem ve tváři protrpěl asi čtyři skladby a pak se spasil útěkem co nejdál od pódia. Nikdy víc!
Následující symphonic metalová skvadra Xandria se mi v uplynulých letech do cesty připletla již několikrát, takže tentokrát jsem alespoň tušil, co mě čeká, a zároveň si sliboval vystoupení, které když nic jiného tak alespoň neurazí. Omyl. Sice to nebyl takový ušní klystýr jako kapela předcházející, ale to ještě neznamená, že to bylo dobré. V těch ještě snesitelných pasážích šlo o naprosto nepokrytou vykrádačku raných Nightwish, ty o poznání méně snesitelné pak vyloženě obtěžovaly svojí bezpohlavností a naprosto enormním nedostatkem invence. Sopranistka Manuela Kraller sice zpívala celkem slušně, ale že v té operní poloze místy zcela zanikala melodie, to byl jen další hřebíček do rakve. I samotný výraz kapely byl takový nijaký, rozhodně ne přesvědčivý, a dělalo to dojem vystoupení školních dětí, kterým rodiče nalhali, že jsou skvělí, a přitom to stojí za starou bačkoru. Rovněž Xandria se tak ani nepřiblížila laťce, kterou v úvodu večera nastavili Blackguard, a já jen doufal, že tu mizérii zvrátí hlavní hvězda večera.
Kamelot jsou krom kvalit své tvorby proslulí rovněž působivou živou prezentací a již během přípravy pódia bylo zřejmé, že v tomto směru nehodlají Praze zůstat nic dlužni. Svědčily o tom jak několikaúrovňové stupně na různých místech pódia, tak krátké molo které rozšířilo prostor, se kterým mohli účinkující nakládat, takže těšení na samotný koncert jen vzrůstalo. A těšení přešlo v náramnou spokojenost v okamžiku, kdy se z reproduktorů namísto očekávaného intra “Manus Dei” z aktuální novinky “Silverthorn” začaly linout tóny mně mnohem bližšího instrumentálního úvodu “Solitaire” z desky “Ghost Opera”, na které nešlo navázat jinak než podmanivou peckou “Rule the World” – z téže desky a v témže pořadí. Na triumfální počátek navázaly další starší kusy jako titulní “Ghost Opera” nebo klipovka “The Great Pandemonium” z desky minulé, a já už jsem si začínal říkat, že snad Kamelot vyslyšeli moje přání a přítomnost nových skladeb v setu omezili na minimum. Jak se později ukázalo, až tak daleko to nezašlo, ale i tak se setlist podařilo na poměry turné k novému albu vyvážit hodně ve prospěch osvědčených klasik.
Setlist Kamelot:
01. Solitaire [intro]
02. Rule the World
03. Ghost Opera
04. The Great Pandemonium
05. Veritas
06. Center of the Universe
07. The Human Stain
08. Song for Jolee
09. Drum Solo
10. When the Lights are Down
11. Sacrimony
12. Season’s End
13. Forever
– – – – –
14. Karma
15. Torn
16. March of Mephisto
17. Continuum [outro]
Start se tedy Kamelot vydařil na výbornou až na dva detaily. První, do značné míry subjektivním a víceméně nepodstatným, byl můj dojem, že nováček Tommy Karevik v hlubších polohách drobátko mečí, ale když jsem si na to vyloženě nedával pozor, jeho zpěvu nebylo co vytknout. Mnohem zásadnější byl ovšem fakt, že po dobu trvání několika prvních skladeb Kamelot trpěli dost příšerným zvukem, ve kterém zanikala většina hudební finesy, která dělá skladby Kamelot tak přitažlivými. Zkrátka a jednoduše zvuková koule, a kdybych si snad polovinu instrumentací nezvládal domýšlet, asi bych se moc nebavil. Zvuk se pak sice dostal na poměrně snesitelné hodnoty, ale ani tak to nebyla žádná velká sláva a naopak to bylo to jediné, co kapele vyloženě sabotovalo snahu o co nejlepší vystoupení.
Při pohledu na setlist musí být každému zřejmé, jak to nakonec s rozvržením času pro jednotlivé desky dopadlo. Pokud počítám intro i outro, vyhrály to “Ghost Opera”, ze které mimochodem zazněla i famózní balada “Season’s End”, jíž chovám v nesmírné oblibě, a novinka “Silverthorn” – obě s pěti kusy (dlužno dodat, ze “Silverthorn” zazněly ty lepší – snad s výjimkou “Song for Jolee”) – a několika skladbami se představila i starší alba. Těžko říci, jestli to bylo dlouholetou koncertní abstinencí Kamelot v českých zemích, nebo touhou fanoušků po klasikách (když jsme u toho, proti všem předpokladům nedošlo na “The Haunting”), ale za to, co kapela předvedla, se jí dostalo opravdu masivní odezvy, která dost určitě ohromila i samotné muzikanty. V jejich výrazech a provolávání díků jsem totiž nenašel ani stopu po nějaké profesionální přetvářce a všechno to působilo dokonale upřímně.
Výkony zúčastněných umělců nesnesou kritiku. Všichni hráli a zpívali opravdu výborně a hostující Elize Ryd (Amaranthe) si dokonce napravila lehce pošramocené renomé, neboť na rozdíl od vystoupení na Masters of Rock nepředvedla ani jediný falešný tón. Navíc jsme se dočkali tří sól pánů Grilla, Tibbetse a Palotaie, a obzvlášť bubenická exhibice Caseyho Grilla na mě zanechala velmi dobrý dojem, a to i přes to, že podobným instrumentálním onaniím nikterak nefandím. Co se týče nehudebních výkonů, opět musím vzpomenou pána za bicími, který ač moji pozornost nepoutal tolik jako úžasná Justine Ethier, svoji práci odváděl s velkým zápalem. Nemalý dojem na mě zanechal také charismatický basák Sean Tibbets, který svoji hru rovněž velmi prožíval a sledovat ho při ní bylo velmi poutavé. Na konec jsem si záměrně nechal samotného Tommyho Karevika, na kterého pozice frontmana klade vysoké nároky. Musím uznat, že se se svou ještě pořád novou rolí popasoval velmi slušně, a i když bych na jeho místě stejně raději viděl Roye Khana s jeho vlastním projevem, Tommy se nemusí za nic stydět. V proslovech mezi skladbami se ukázal být relativně dobrým komikem, i když to ne vždy bylo záměrné (no co, občas někomu ta angličtina prostě vypadne), s lidmi komunikoval velmi obstojně. Já osobně bych si sice u Kamelot dovedl humor odpustit, protože mám za to, že hudebně a textově je tahle kapela úplně o něčem jiném a různé vtípky to mohou trochu kazit, ale opět – když jsem nad tím nepřemýšlel, Tommymu nemám co vytknout. Je to prostě sympaťák, a to se počítá.
Kamelot hráli dlouho, lidé úplně stejně dlouho šíleli, atmosféra byla vynikající a všichni byli spokojeni. Nebýt ne zcela povedeného zvuku, tak bych mohl hovořit o skutečně vynikajícím koncertu, ale i takto se jednalo o mimořádně vydařenou akci, kde Kamelot opět ukázali, že v rámci power metalového žánru by se jejich důstojná konkurence dala spočítat na prstech jedné ruky invalidního dřevorubce. Sice jsem se pořád nezbavil přesvědčení, že s Royem Khanem za mikrofonem by to bylo ještě o třídu lepší a pořád mě strašně mrzí, že osobní příležitost to zjistit se mi minimálně několik let určitě nenaskytne, ale nakonec si nemůžu stěžovat. Kamelot sice vyměnili zpěváka a natočili slabší desku, ale naživo jim to šlape pořád skvěle a jejich koncert je pořád výborným zážitkem. Kéž to tak vydrží…
Už jsem se pomalu dostala k tomu, že když přátelé nevědí, co mi dát k narozeninám, dají mi prostě lístky na koncert a VIP meeting, spakují se se mnou a vyrazíme třeba právě do Prahy. Proti tomu nelze argumentovat, hlavně pokud jde o Epicu, o které jsem stále ochotna tvrdit, že jejich album je nejlepší ze symfonického metalu, které jsem za tenhle rok a možná i za ten minulý slyšela. Tyhle Nizozemce nakonec doplnily dvě předkapely, které byly jisté až čtrnáct dní před koncertem. První z nich, Xandriu, jsem už důvěrně znala z říjnového Out of the Dark, ale přece jen v tu dobu ještě musela Manuela spoléhat na staré písně, tak jsem se těšila na to, jak moc se ukáže s “Neverworld’s End” za zády; druhou, tou méně známou, byla německá kapela Voices of Destiny, sama se přiznám bez mučení, že tu jsem před koncertem “zkontrolovala” poslechem jednoho klipu a jinak jsem o ní nevěděla celkem nic. Občas je i lepší u podobných “speciálních” hostů nechávat možnost překvapení, protože často přijde zklamání.
Ale ještě předtím, než jsem si měla udělat názor na hudební stránku zmíněných kapel, měla jsem krátkou možnost posoudit samotné hlavní aktéry a bylo by špatné se o celém VIP setkání alespoň pár slovy nezmínit. Samozřejmě si všichni živě dokážeme představit náplň, z mého pohledu draze zaplacené tři čtvrtě hodiny, podepisování plakátů a já nevím čeho ještě, focení a občasné klábosení. Já osobně jsem sezdala, že jsem očekávala, že Simone Simons bude uvolněnější, Mark Jansen bude vyzařovat méně osobní aury, ale jinak jsem si je všechny správně dala dohromady s naprostou profesionalitou a ležérností. Obojí se prokázalo, když jsme se chtěli vyfotit s Markem a moje kámoška vrazila foťák omylem bubeníkovi Ariënovivan Weesenbeekovi. Ani se moc neošíval a nakonec máme fotky s oběma.
Po tomhle, řekněme, že pro mě trochu trapném začátku jsme se pak konečně všichni VIP šílenci dostali až přímo k pódiu ještě dřív, než se nahrnul dav zvenčí. Tahle pozice měla své výhody i nevýhody. Tedy hlavně ty výhody. Vždycky jsem si pamatovala, že KC Vltavská je ztělesněním pekla na zemi a ventilace pořadatelům máloco říká, ale kupodivu se zde v tento den dalo dýchat, i když si myslím, že hala byla celkem plná. A tak nezbývalo nic jiného, než si půl hodiny počkat na první kapelu.
Tou byli Voices of Destiny. Ohledně předkapel, které moc neznám, jsem vždy více skeptik než optimista, ostatně mám ještě živě v paměti nejmenovanou šíleně ozvučenou kapelu, kterou jsem na tomhle místě před dvěma roky viděla společně s Tarjou. Naštěstí Němci překvapili. Jejich zpěvačka hned první písní bravurně dokázala, že sice nejsou trhákem večera, ale že se s nimi musí právoplatně počítat a že si rozhodně dalšími divami večera nezadá. Stejně tak důvtipný byl výběr hosta, který má ve své hudbě taktéž obsažen mužský vokál, jehož řev se staví do jakéhosi kontrastu. A pokud se snad našly nějaké menší problémy, u mě se i tak žádný pocit barového drnkání se nedostavil, a i když jsem jejich písně neznala, tedy kromě “My Separation”, chtěla jsem tak nějak podvědomě, aby ještě hráli déle. Myslím si, že jsem nebyla jediná a jaké je lepší měřítko než spokojenost metalového obecenstva?
Setlist Xandria:
01. Valentine
02. Blood (on My Hands)
03. Euphoria
04. Cursed
05. Forevermore
06. Elysion
07. Ravenheart
08. India
Do Xandrie se po zdravotních komplikacích vrátil NilsMiddelhauve. Na jednu stranu dobře, na druhou stranu škoda, bylo by docela zajímavé slyšet, jak by jim to šlapalo s Fabiem ze Serenity. Ne, že bych byla nějak nepřejícná, ale takové výměny vždy ukážou slabiny. Jak už jsem zmínila, Xandriu jsem viděla už dříve. V té době ještě nebylo na světě nové album, a tak Manuela měla na výběr hlavně ze starých písní, a co si budeme povídat, ať ty písně jakkoliv upravili, pro mě to znělo, jako když náleží někomu jinému. Ne, to není povzdech fanouška, to je fakt, že Manuela je hlasově někde jinde než LisaMiddelhauve. A právě z tohoto faktu vzniklo to vzlykání, že tahle skupina náhle zní jako Nightwish. Ne, tento den Manuela dokázala, že je originál a že není spravedlivé ji odsuzovat. Její výkon byl totiž nejčistší a nejstálejší ze tří kvalitních dam. Ona získala jistotu a myslím si, že pak už není potřeba o Xandrii jako celku pochybovat. Není, protože zbytek kapely je dobře sehraný tým už dlouho a protože tenhle večer se skupina zase představila v plné síle a pořádně vyhecovala fanoušky svou sehraností.
Epica to měla vymyšlené dobře, jen co je pravda. Lidé většinou začnou šílet před hlavním “trhákem” večera, ale teď se mi to zdálo ještě více promyšlené. Oni totiž měli nahrávku “Karma” vepředu prodlouženou o samotné bubnování a to fanoušky a lidi, kteří měli desku “naposlouchanou” snad i zezadu dopředu, dohánělo k šílenství. Mě taktéž, modlila jsem se za moment, kdy to intro začne a přemýšlela jsem, zda nemá Mark něco společného víc s psychologií než s fyzikou, ale třeba jsem podezřívala špatnou osobu [Mark Jansen je vystudovaný psycholog, který se zajímá o kvantovou fyziku, okolo níž se točily koncepty některých předchozích alb kapely – pozn. redakce]. Po “Karma” nemohlo přijít nic jiného než “Monopoly on Truth”, kdyby se tak nestalo, považovala bych Epicu za neestetické blázny. A zde přišly momenty, které mě při poslechu mírně znejistily. V téhle písni jsem se jako pokaždé soustředila více méně na vokály a teď jsem k tomu měla větší důvod než kdy jindy. Simone Simons se mi ze začátku, a to už na tom meetingu, nezdála ve své kůži. A nechci být rýpal, samozřejmě, že umí velmi dobře zpívat, ale při některých úletech, a to třeba i v úplném začátku večera, jsem si říkala, co že se to děje. Tak jsem si prostě jen přemýšlela, jestli to byl momentální problém, nebo se jí to ulítává vzhledem k výškám, ke kterým ten hlas táhne na každém koncertě. Ať je to jakkoliv, ano, je to božská diva, ale když to “netrefí” stejně tak “božsky” reagují vaše uši a jejich zakončení v mozku. Často jde o tenký led.
Setlist Epica:
01. Karma (Intro)
02. Monopoly on Truth
03. Sensorium
04. Internal Warfare
05. Serenade of Self-Destruction
06. Sancta Terra
07. Delirium
08. Blank Infinity
09. The Obsessive Devotion
10. Storm the Sorrow
11. The Phantom Agony
– – – – –
12. Cry for the Moon
13. Unleashed
14. Consign to Oblivion
Co se týče Marka Jansena, už nepochybuji, proč po něm fanynky blázní, ale stejně tak by bylo drzé pochybovat o jeho vokálech a o tom, že s kytarou už pracuje tak dobře, jako kdyby byla přirostlá k jeho tělu. Až teď jsem si uvědomila, jak moc je důležitý. Simone je skvělá zpěvačka, ale stále je to jen ženská, co ještě navíc podle mě nikdy nezněla úplně metalově. I když je to věc názoru, Mark jasně dokazuje, že tohle jin a jang funguje na koncertě stejně dobře jako na CD. Nehledě na to, že zde se ještě o 100 % víc umocní kytary, které by nakonec rozhýbaly i dřevo. Po “Monopoly on Truth” jsem zjistila, že už Marka mluvit normálně neuslyším. No, možná je to nakonec výhodné jak pro něj, tak i pro posluchače.
Dalším pro mě trochu překvapivým faktem bylo, jak rychle se Rob van der Loo aklimatizoval v kapele, nejen po té stránce fanouškovské, protože žádné truchlení a kvílení, že tohle a tamhleto se na koncertě nekonalo, nebo se to ke mně ze zadních řad nedostalo, ale i po stránce hudební. Možná, že bylo dokonce špatně, že se zaběhl až moc dobře. Neměla jsem vůbec tendence po něm pokukovat a sledovat jeho počínání. Prostě tam byl a předváděl více než dobré výkony, stejně tak jako Mark nebo IsaacDelahaye; když přitom všichni tři stihli udělat nějakou parádičku pro publikum, a jakože jich bylo požehnaně, tak to bylo víc než příjemné.
Při “Delirium” se naplnou ukázalo to, že Simone by ani pro některé představitele mužského pohlaví nemusela zpívat, přece jen jako pečlivě nasvícenou bohyni a s vlasy vlajícími pod nátlakem velkých větráků, tak si jí všichni představujeme, ne? Ale do ní jsem už “šťouchat” nechtěla, aby to neznělo jako nesnášenlivost nebo, nedejbože, závist. Moje zraky se totiž v tuhle chvíli upíraly za ní. Nejprve na Marka, který vzal do ruky akustickou krásku a chvilku později ještě výše na CoenaJanssena. Ty “stupínky” byly v KC Vltavská tak pěkně vyřešeny, že bylo vidět krásně na všechny členy. Coenova hra byla v téhle písni samozřejmě patrná a já si uvědomovala, jak moc ten song znám a že se to piáno ani miniaturním způsobem neliší od verze na CD. To, že “Delirium” bylo schválně umístěno až za polovinu, protože pomalé písničky se většinou dávají jako zvolnění doprostřed, jsem pochopila až potom.
Když se perfekně vymyšlený setlist začal blížit ke svému konci, jen tak náhodou jsem mrkla na hodinky a pak mi došlo, že žádné přetahovaní času se konat nebude. Celá show měla skončit v půl dvanácté a při “Storm of Sorrow” a “The Phantom Agony” jsme se nedosáhli ani k jedenácté. Tak si zakalkulovali i přídavek. Pomyslela jsem, co by se stalo, kdyby nebyl vyžádán, ale o tom snad nepochyboval ani největší skeptik, hned co celá skupina zmizela z pódia a naschvál snad nepřidala ani pořádné rozloučení, ozval se šílený řev. Pět, deset minut. Nakonec jsem zjistila, že nás prostě nechali smažit a to déle a více bez kompromisu než většina kapel. Těžko jim to zákulisní focení na facebook neodpustit, vždyť přidaných písní bylo dost. Marně marně bych si vzpomínala, které to byly (no, jsou dole v setlistu) a přiznám se, že v tuhle chvíli mi mlátění hlavou nedovolilo se soutředit, tak snad zase jen jmenovat pomalou “Cry for the Moon“, po které přišly další, vím, že rychlejší, písně, a byl konec večera.
Ráda bych napsala něco víc, než že to byly kvalitní výkony a hlavně výkony, které byly schopné donutit k odvázání, ale nic lepšího by mě stejně nenapadlo. Epica měla před sebou dvě kvalitní kapely, které vás dokázaly připravit a vyburcovat. Ona samotná měla show hudebně kvalitní a promyšlenou do detailů, ale přitom zůstala jaksi spontánní. Klidně bych si to zase zopakovala.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 22.2.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Prophecy of Worlds to Fall
02. Valentine
03. Forevermore
04. Euphoria
05. Blood on My Hands
06. Soulcrusher
07. The Dream Is Still Alive
08. The Lost Elysion
09. Call of the Wind
10. A Thousand Letters
11. Cursed
12. The Nomad’s Crown
Dalo se očekávat, že album, které vyjde po pěti letech, bude znít odlišně než ty předchozí, a to i proto, že změna zpěvačky je vždy, řekla bych, tím největším zásahem. Ovšem Xandria převedla pro mě skoro stejně bravurní metamorfózu jako například Within Temptation, i když v trochu méně pompézní a více diskutabilní formě.
Ve spoustě pohledů bychom se mohli bavit o podobnosti s Nightwish, ale tohle už mě osobně trochu omrzelo, a tak abych nezabředla do pomyslných myšlenkových pochodů, které nemají konce, vyhnu se jim větou, kterou pronesla jedna moje kámoška: “Ano, Manuela možná zní trochu jako Tarja, ale to je toho, že nějaká zpěvačka zní jako ta druhá a navíc kapela za ní stojí úplně jiná a odlišná.” Z mého pohledu se nedá nic jiného než souhlasit, to, že se Xandria mírně posunula z gotického metalu spíše na symfonický power, je věc, která ještě nikoho nenutí k tomu, aby ji srovnával s Nightwish. A když už byste chtěli slyšet, co si myslím o tom povyku nazvaném “‘Neverworld’s End’ versus ‘Imaginaerum’“, pak musím přiznat, že Xandria pro mě bude vždycky lepší. Jejich v pořadí páté studiové album má v sobě něco jednoduchého a lehkého, přesně to, co jsem u Finů postrádala.
To je to, za co bych Xandriu ráda dala svatořečit. Zdá se mi, že celé to zpracování je takové lehké a bravurně na sebe ve všech ohledech navazuje. Postrádá přehnané kudrlinky a ozdoby. Samozřejmě míním tím lehké na poslech, ne co se týče celého zpracování, protože za těch celých pět let cítíte progres snad všude, od zvuku kytar až po texty písniček. A ačkoliv je tohle album tak odlišné od těch předchozích, najdete tu songy, které vám mohou připomenout právě ty předchozí, například “Blood on My Hands” se stejně vyjímá na “Neverworld’s End”, jako by se vyjímala třeba na “India”. Na druhou stranu, jako v protikladu je tato písnička a na ní navazující “Soulcrusher” mnohem průraznější a tvrdší, než kdy byly jejich skladby předtím. Poslední zmíněné snad už chybí jen death metalové vokály. Pro mě osobně by tam byly zajímavým experimentem.
K průraznosti celé desky pomáhá i hlas Manuely Kraller, který, ačkoliv už jsem zavrhla přímé srovnávání s Tarjou, musím chtě nechtě porovnat s bývalou zpěvačkou. Má pro mě mnohem lepší barvu a polohu, než měla Lisa Middelhauve. Zdá se být “dospělejší”, dramatičtější a sladší, což se přímo hodí celému novému pojetí Xandrie jako takové. Velice příjemně projevuje v baladě “A Thousand Letters” a ve třetí skladbě “Forevermore“. Manuela je jakýmsi vypravěčem a své role se zhostila s největší bravurností. To celé se dožene k dokonalosti, když i celá práce se silnými vokály je odvedená na jedničku s hvězdičkou.
Jsem osobou, která začínala poslouchat metal právě díky symfonickému power odnoži. Takže ačkoliv spousta fanoušků řve a nadává, že Xandria a její duše odešla, já se zlomyslně raduji. Myslela jsem si, že albem “Salomé – The Seventh Veil” mi tahle skupina předvedla to nejlepší, co mohla. Nikdo by ani ve snu nemohl předpokládat, že z gotického metalu s elektronickými prvky se může najednou stát v určitém smyslu vyzrálejší metal, který se nebude bát měřit ani s kapelami, jež mají za sebou tolik podobných alb. Pro kapelu je to něco jako nová éra, tlustá čára za minulostí. Hodnotit, jestli to je správné či není, by bylo zbytečné, protože jediné, co zůstává, je každého subjektivní názor.
Další názory:
Ono “Neverworld’s End” v žádném případě není špatné, ba naopak v některých momentech – shodou okolností je to zpravidla v těch nejrozmáchlejších a nejepičtějších momentech – dokonce skvělé, přesto to celé má své mušky, které jako odvěký rýpal nemohu nechat bez povšimnutí. Ona je ta moucha vlastně jedna, ale zase to není nějaká malá muška, nýbrž pěkně nacucané hovado – Xandria tak trochu… ehm… krade. “Neverworld’s End” je sice samo o sobě dobré, ale když to člověk poslouchá, po celou hrací dobu ho napadá něco jako: “kde už jsem jen tohle sakra slyšel?” Nejvíce vybrakován byl šuplíček finských hvězd Nightwish (např. hned v úvodní “A Prophecy of Worlds to Fall“, když se poprvé ozve zpěv, tak to je starý Nightwish jak vyšitý – a takových momentů je mnohem více), ale kdybych tvrdil, že na “Neverworld’s End” neslyším pasáže, které by mi připomínaly namátkou třeba Therion nebo Kamelot (atd. atd.), tak bych kecal. A tady už začíná záležet na vašem vlastním vnímání. Pokud máte tento fakt takříkajíc v paži a nevadí vám, pak není o čem diskutovat, mohu album doporučit; pokud by vám to mohlo vadit, tak si radši rovnou pusťte něco jiného. Co se týče mě osobně, deska samotná mi nevadí a v průběhu patřičného náslechu na hodnocení se nestalo, že bych “Neverworld’s End” musel z jakéhokoliv důvodu (nepřekonatelná nuda, žaludeční potíže, chuť spáchat sebevraždu…) vypínat, ale řeknu vám naprosto upřímně, že až dostanu chuť na nějaký symfonický gothic metal, vrazím do přehrávače nějaké (čistě pro mě osobně) osvědčenější jméno. H.
Beztak:
Master’s Hammer – TBA
Index očekávání: 9/10
Ellrohir:
Freedom Call – Land of the Crimson Dawn
Index očekávání: 9/10
Madeleine Ailyn:
Xandria – Neverworld’s End
Index očekávání: 8/10
Výsledky redakčního eintopfu hovoří jasně – únor jedině ve znamení Master’s Hammer! Právě tato legenda českého black metalu (i když toť také otázka, jestli ještě pořád black metalu, vzpomene-li si člověk na “Mantras” (smích)) totiž získala největší indexové ohodnocení. Paradoxní na tom je, kapela ještě prozatím (v podstatě týden před vydáním) neoznámila název, neukázala obal, prostě nic, což nám působí mírné technické problémy (smích). Ale jinak jistě i pro ty, kteří Mistrovu kladivu neholdují, bude co poslouchat. Redakce dále doporučuje třeba Asphyx, Eluveitie, Freedom Call, Xandria nebo Stam1na z těch kapel, které to u svých redaktorů vyhrály, ale dále také i Drudkh, Lunatic Gods, Napalm Death, Caliban, Psycroptic, Les Discrets nebo Swallow the Sun z těch, na které zbyla pouhá zmínka…
H.:
S tím únorovým eintopfem byly z mé strany vpravdě nevídané operace. Vlastně je tohle již jeho třetí varianta, která s předchozími dvěma nemá společnou ani čárku. Probíhalo to asi tak následovně… někdy začátkem ledna těsně po zveřejnění lednového eintopfu hodím očkem po seznamu chystaných alb na únor a kde nic, tu nic, pár slušných věcí, ale že bych se na něco vyloženě těšil, to asi ne – s výjimkou Drudkh. Dám tedy je s indexem 7/10 a mám vystaráno. Jenže co to, ona se v průběhu měsíce objevuje zpráva o únorovém datu vydání “Vlnobytie” slovenských šílených bohů Lunatic Gods, což samozřejmě mění situace, druhá verze eintopfu přichází na svět, index se zvyšuje na celých 9 bodů. A když už si podruhé myslím, že mám vystaráno, objeví se 27. ledna na webu Master’s Hammer krátká noticka, že chystaná nová deska se objeví s největší pravděpodobností první únorový týden. Sice není znám název (proto je nahoře ona tajemná zkratka znamenající “to be announced”) a téměř ani žádné další podrobnosti, ale čert to vem, Mistrova kladiva se prostě nemohu dočkat, ať už se to bude jmenovat jakkoliv. Důvod je až krásně jednoduchý – Master’s Hammer jsou totiž pro mne absolutní srdcová záležitost a jedna z nejlepších kapel, které kdy chodily po zemském povrchu. A to je už dostatečný důvod nasadit nejvyšší index, no ne? Alespoň už mám jistotu, že počtvrté se ten eintopf měnit nebude…
Ježura:
Únor je fajn měsíc. Končí zkouškové, většinou už bývá všude sníh, ale ještě to lidi neštve, a když do toho přijde koncert nebo vydání nějakého toho alba oblíbené kapely, spokojenost atakuje nejvyšší příčky. A ten letošní únor bude minimálně ohledně hudebních událostí dost příjemný. Tak považte, pokud vše klapne, dočkáme se novinek mimo jiné od Eluveitie, Napalm Death nebo Asphyx. A právě nizozemská oldschool death metalová mlátička to domlátila až do mého eintopfu a já jsem vážně zvědavý, co se z toho nakonec vyvrbí. Ono to ale nejde jinak, když si nepřipouštím, že by parta okolo Martina van Drunena po takovém masakru, jaký předvedla na poslední řadovce, stvořila něco slabšího…
nK_!:
Naposledy se tahle parta ze Švýcarska předvedla před dvěma lety se zářežem zvaným “Everything Remains as It Never Was” a nutno podotkout, že se jednalo vpravdě o vynikající počin, který jsem tehdy i zařadil do osobního top 10. “Helvetios” má všechny předpoklady k tomu, aby se stalo důstojným nástupcem minulého materiálu, a po poslechu prvního singlu se těším ještě více. Leč znáte to – nechval dne před večerem, a tak si počkáme až na výsledný verdikt.
Zajus:
Únor bude opravdu silný měsíc. Novou desku plánují Swallow the Sun, Psycroptic, Eluveitie, Les Discrets a ještě mnoho kapel, které sice nevyhlížím s velkým očekáváním, ale jistě si je rád poslechnu. Nejvíc se však těším na – v našich končinách poměrně neznámé – Finy Stam1na. Poznal jsem je teprve s minulou nahrávkou “Viimeinen Atlantis” a bez váhání si je zamiloval. Na první pohled jednoduchá hopsačka skrývá pod kapotou více než jen veselé rytmy a chytlavé refrény. Hudba Stam1na je totiž chvílemi až překvapivě technická a kapela se rozhodně nebojí přitlačit na strunu, pokud cítí, že je to v dané skladbě na místě. S tím souvisí skvělá kytarová práce, která vrcholí v melodických sólech, jež se snadno řadí mezi ta nejlepší, která dnes můžete slyšet. A v neposlední řadě je tu zpěv. Antti Hyyrynen chrlí slova stejně rychle, jako střídá čistý zpěv s křikem, a ani na chvíli vás nenechá pochybovat o svých pěveckých kvalitách. Navíc se nahrávku od nahrávky citelně zlepšuje, a tak i tentokrát očekávám další skok správným směrem. “Nocebo” je deska, kterou si rozhodně nenechám ujít.
Beztak:
Pokud je něco, co dokáže fanouška českého black metalu opravdu hodně potěšit, tak je to zpráva o vydání nové desky Master’s Hammer. Ti jsou totiž v našich končinách neskutečným kultem, který v klidu dokáže přesáhnout i hranice státu. Desky Master’s Hammer bývají zárukou kvalitní black metalové nahrávky a nejinak by tomu mělo být nyní. Osobně jsem rád, že nechali vydání desky na únor, protože v únoru toho pro moje uši moc vyjít nemá. Takže bych do eintopfu s těžkým srdcem a očekáváním 3/10 musel napsat chystané album Caliban. Takhle se mohu těšit na pořadný black metal, který snad bude krásným soundtrackem k tomu mrazivému počasí tam venku.
Ellrohir:
Přímý souboj (dokonce včetně data vydání) s Drudkh u mě o kousek vyhrává tato německá power metalová sešlost. Po lehkém úpadku v podobě “Dimensions” se s posledním albem “Legend of the Shadowking” opět vytáhli a tudíž snad právem očekávám hodně i od novinky. Kapela se nechala slyšet, že deska bude “more Freedom Call than ever”, což je přesně to, co chci slyšet a co doufám i uslyším. Freedom Call měli vždy jedinečnou schopnost naplnit místnost bezbřehým optimismem a veselostí. V pošmourném a studeném únoru se taková vlastnost nepochybně bude hodit coby zpříjemnění týdnů zbývajících do začátku jara.
Madeleine Ailyn:
Chtěla jsem napsat Eluveitie, protože jejich předchozí album se mi zapsalo do paměti jako kvalitní počin. Jenže mi v tom zabránily dva fakty. Prvním bylo velké zklamání po zhlédnutí klipu k “A Rose for Epona>“. Něco mi možná uniká, ale nezní mi to jako folk metal. Popravdě jediné, co mi ten folk metal připomínalo, byly samotné záběry. Takže jsem si řekla, že ne. Druhým faktem je to, že už od října upírám svoje zraky ke Xandrii, tedy už od té doby, co jsem je s novou zpěvačkou slyšela naživo. Cítím, že by Manuela mohla něco změnit. Přece jen její začátky v metalu byly podle všeho “tvrdší”, než by člověk možná očekával. A už song “Valentine” z připravované desky mě přesvědčuje o tom, že by to celé nemuselo být až tak k zahození. Jednoduše, dokud nevyjde album a já nezjistím, že stojí za nic jako většina symfonických projektů z nedávné doby a že mě štve na to dělat recenzi, můžu stále doufat, že to tak nebude.
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Amberian Dawn, Serenity, Tristania, Van Canto, Xandria
Řeknu to na rovinu: kdybych se měsíc před tímto festivalem nedozvěděla, že poměrně nová skupina bývalé zpěvačky After Forever, Floor Jansen, ReVamp, nepřijede kvůli jakémusi pěveckému “vyhoření”, nebo co že to bylo uvedeno v důvodu, tenhle report ani nemusel vzniknout. Možná, že je to směšné, ale nakonec mě k navštívení KC Zahrady donutila právě “neznámá” skupina, která je nahradila, a to Serenity. Od června, kdy jsem je viděla poprvé na jiném festivalu, mi stále zněli (a znějí) v uších díky své a pro mě tak jedinečné historické nátuře. Díky bohu za tuhle náhodu.
Samotné předzvěsti festivalu s sebou nesly “obstrukce”, jako kdyby se jednalo nejméně o příjezd amerického prezidenta. Dvakrát se měnilo místo konání a jednou, jak už jsem řekla, samotná kapela. Nakonec, ještěže já chodím vždycky všude včas, protože začátky akcí jsou nestálé jak letní deště. Po nervydrásajícím čekání jsem záviděla všem, co si mohli dát něco jiného než limonádu, kterou mi s úsměvem podal můj otec. Ale abych se zbytečně nezaplétala hned na začátku do hloupostí, které vlastně ani nejsou podstatné, přejděme rovnou k věci.
Když začalo znít intro a na pódiu se objevili Amberian Dawn, byly moje pocity značně rozporuplné. Nejsou mými oblíbenci, i když jejich tvorbu znám docela dobře, jde hlavně o hlas zpěvačky Heidi Parviainen, který mi připadá jako zvuk řezačky na sklo. Ano, chápu, že v tom je ten výkon, ale já přece jen asi nejsem ten typ na stoprocentní docenění celého Heidina rejstříku a jejích ozdůbek. Navíc něco jiného je CD a něco jiného je koncert, který si pak více méně žádá, aby si posluchač našel dobré místo, i když malé zdržení celého programu bylo právě díky tomu, aby zvuk byl kvalitní, a také byl. Zpěvačka pro mě vytvářela dojem vhodného doplňku jinak silné sestavy. Vhodného doplňku také proto, že jsem jí nerozuměla ani slovo z textů. Což je pro mě osobně další problém. Další mínus, které jsem si zapsala do podvědomí, se sice netýká hudby, ale podle mě je stejně důležité, a leželo v nulové komunikaci s publikem. Jako by snad všechno bylo tak obtížné, že bylo nutné se soustředit jen na samotnou hudbu. Dobře, ale opět opakuji, že koncert je mnohem víc než CD. Abych Amberian Dawn nespílala tak moc, bylo pár věcí, které se mi zalíbily. Třeba oba dva kytaristi byli skvělí.
Další skupinou, které jsem se bála ještě víc než té předchozí, byla Xandria. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem viděla na pódiu k mikrofonu přistupovat jinou tvář. Ano, opět jsem nebyla tak zainteresovaná v aktuální sestavě či počinech kapely. Musím říct, že pro mě to byla změna k lepšímu ve všech ohledech. Pěkný úsměv, příjemný pozdrav a následná první píseň mě přesvědčily, že se blýská na lepší časy, a to nejen tuhle noc. Ráda bych zmínila písničku “Valentine”, která je z nadcházejícího alba, a hráli ji jako takovou ochutnávku toho, na co se máme všichni těšit, a myslím si, že je toho dost. Poslední dobou se mění tvář velké části z “gotických” kapel a Xandria asi nezůstane ušetřena. Manuela Kraller zároveň dokázala, že dokáže improvizovat a že dokáže komunikovat s publikem. Donutit ochladlé lidi (nakonec jsem pochopila, že většina z nás čekala na Van Canto) alespoň k minimální symbióze, byl zázrak. A jí se to povedlo, potěšila tedy nejen fanoušky, ale i ostatní.
O přestávce se vynořila ze zákulisí holohlavá postava s tvrdě řezanými rysy, Ross z Van Canto. Ptá se nás, jak se těšíme na Serenity a všichni začnou řvát jméno jeho kapely. No, doufala jsem, že to nesníží sebevědomí mým oblíbencům, ale nestalo se.
K Serenity bychom mohli být skeptičtí a taky jsem pár takových ohlasů slyšela. Dokonce jsem četla, že zpěvák působil jako pěst na oko. No, to je možná chlapský pohled, anebo to možná bylo tím, že tato skupina opravdu nemá nějakou divu nastálo ve svém lůnu. Chápu, že vybrat je jako záskok na festival, který je vlastně female-fronted bylo docela faux pas, ale to přece nemůže odradit, ne? Georg Neuhauser není jen mladý muž ostřihaný na ježka, je to zpěvák, poměrně dobrý zpěvák, na kterém je z mého pohledu nejzajímavější to, že má svoje naprosté osobní kouzlo (hlavně to jeho naklánění se nad fanoušky a podávání rukou). Ano, asi půjde hlavně o dámy, protože dámy si více potrpí na procítěné písně a to je jeho doména.
Navíc Serenity musíte chápat. (Malá vložka: Georg vystudoval historii, a tak každá píseň na novém albu je věnovaná určité postavě dějin. Hned na začátku jsme se mohli plavit se Sirem Francisem Drakem v songu “New Horizons”. Pro někoho, kdo má rád historii, to má mnohem větší opodstatnění.) Ženský doprovod se ale přece jen našel, byla jím Francouzka Clémentine Delauney (Whyzdom), a zazpívali si spolu hned dva duety “Fairytales” a “Serenade of Flames”. Upřímně výkon u první písničky byl rozporuplný z toho důvodu, že mi to občas nepřišlo jako duet, ale jako přizvukovaní zpěvačky. Byla nejslabší, kterou jsme za celý večer slyšeli. Kontrast mezi Georgem a Clémentine byl vidět i u druhé skladby, i když už nebyl tak silný. Hlavní plus této skupiny se ovšem projevuje úplně nenápadně – vokály. Protože i ostatní členové kapely umí dobře zpívat, a když to sladí dohromady, zní to více než uspokojivě. Bohužel tentokrát kytaristu Tomase nahradil ChriszVisions of Atlantis, takže se to projevilo nejen na této přednosti, ale i celém zvuku kapely. Ta kytara byla “ostřejší a tvrdší”, než by podle mě měla být. Ale zaujatost je hlavní nevýhoda fanouška.
Další čekání bylo delší, než se zdálo. Hlavně proto, že přede mnou a mojí kámoškou se už hecovali němečtí fanoušci Van Canto. Řvali jako pominutí a pomalu mě začínali přesvědčovat, že tohle bude zážitek večera. Divila jsem se, že nepřišli o hlasivky při “Rakka Takka”, které střídavě doplňoval ještě další hlouček do hesla: “Rakka Takka Motherfucker”. No, co si o tomhle má počestná dívka myslet. Popravdě? To heslo je tak chytlavé, že jsme ho začali řvát s nimi. Počali uklízet přední bicí a klávesy. A pak se opět zjevil Ross, opět se usmíval od ucha k uchu a začal pokládat klasické otázky typu jak se máme a jak se těšíme. V tu chvíli jsem pochopila, že u Van Canto to bude úplně jiné, že oni umí pracovat s lidmi, a to je síla, která se počítá. Ross byl velice bezprostřední a asi ho potěšilo, že si s ním jeden pán pohovořil německy.
Samotný příchod kapely byl ohraničen velkým řevem. Už při písničce “The Seller of Souls” jsem si uvědomila, že není nutno pochybovat o jejich kvalitách. Tahle skupina ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Každý člen je dokonalý charakter nejen perfektním zpěvem, ale i vizuálně. Hlavní “pár” složený ze Slye a Ingy je jen pomyslnou špičkou ledovce. Ti dva jsou jako oheň a voda a v téhle písni obzvlášť. Jen je těžké určit, kdo je kdo. Fotogenický a “živočišný” Sly (a to i barvou hlasu) toho asi moc nenamluví, zato výrazy v obličeji má vždy výmluvné a létá po podiu přesně, jako se jeho polohy mění v písních. I když by se Inga mohla zdát v objetí pěti mužů trochu nepatřičná, opak je pravdou. Její způsob oblékaní (přece jen hledím na celou estetiku) opět přímo koresponduje s jejím hlasem. Je to dáma. A druhý song “Wishmaster” to jen potvrzuje. Ona si s Tarjou opravdu nezadá a bere písničku po svém. A tak je možná víc “holčičkovský” Ilke, který občas vypadá jak malý kluk, ale rozhodně tak nezní. Za ty dva ukecané tak chtě nechtě museli být Stefan (basovka a známé rakka takka) a už dříve zmíněný Ross (hlas kytary). Stefan mluvil o malinko víc, dělal vtipy, hecoval a dodával, že jako “a cappela” musí mezi každou písničkou pít. No, dokážete si představit ten řev. Ještě větší nastal, když sám vyzval, abychom řvali, pak konstatoval, že to nebylo dostatečné a znovu k nám nastražil ucho. Když jsme zařvali podruhé víc, ucukl a zařval něco ve smyslu: “Vždyť budu hluchý.” Říkám, co hlas, to charakter a možná, že tím je to krásnější, nejsou to jen struny. Tahle kapela by se rozhodně neobešla ani bez dobrého bubeníka, kterým Bastian rozhodně je a dokazuje to v každé písni. Takže dá se najít nějaká chybička? Nemůžu v tomhle případě sloužit, protože stále mám v paměti poslední skladbu, cover od Iron Maiden, “Fear of the Dark”. Tenhle song je tak kultovní a zná ho spousta lidí, i po stránce textu, že se občas zdálo, že zpíváme víc my než kapela. Ross prostě natáhl mikrofon a začal se smát. Když se ukláněli, tak se všichni smáli, děkovali, ale tohle bylo ještě víc. Celé publikum je neuvěřitelně překvapilo a vypadá to, že zde rozhodně nejsou naposledy.
Jít po takové smršti bych nepřála ani nepříteli, natož Tristanii. Tahle kapela není mé gusto, přesto jsem si pár písní mezitím, co všichni zmizeli, poslechla. (Čímž jsem asi zmeškala možnost mít podepsané Van Canto.) Bylo by nespravedlivé, kdybych k nim říkala nějak extrémně moc, protože jsem je neslyšela celé, ale myslím si, že zpěvačka na to, jak je nalíčená, není hlasově žádná černá perla. Nelíbí se mi ani na CD. I když pro fanoušky určitě odvedli také perfektní práci a to je přece nejdůležitější.
Shrnuto a podtrženo, Van Canto všechny převálcovali. Nejenže jsou o třídu lepšími zpěváky, což se dá očekávat. Oni jsou šoumeni a to se počítá ještě víc. Pro mě by hned za nimi byla Xandria, protože mě mile překvapila, ale to už by opravdu bylo jen o vkusu. No, k Serenity se vyjadřovat jako velká fanynka nechci, to nechám na vás. Amberian Dawn zní z mého pohledu lépe na CD a Tristania, i když byla v těžké pozici, obstála jen se šrámy.
