Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 22.2.2012 Label: Napalm Records Tracklist: 01. A Prophecy of Worlds to Fall 02. Valentine 03. Forevermore 04. Euphoria 05. Blood on My Hands 06. Soulcrusher 07. The Dream Is Still Alive 08. The Lost Elysion 09. Call of the Wind 10. A Thousand Letters 11. Cursed 12. The Nomad’s Crown Hodnocení: Madeleine Ailyn – 8,5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dalo se očekávat, že album, které vyjde po pěti letech, bude znít odlišně než ty předchozí, a to i proto, že změna zpěvačky je vždy, řekla bych, tím největším zásahem. Ovšem Xandria převedla pro mě skoro stejně bravurní metamorfózu jako například Within Temptation, i když v trochu méně pompézní a více diskutabilní formě.

Ve spoustě pohledů bychom se mohli bavit o podobnosti s Nightwish, ale tohle už mě osobně trochu omrzelo, a tak abych nezabředla do pomyslných myšlenkových pochodů, které nemají konce, vyhnu se jim větou, kterou pronesla jedna moje kámoška: “Ano, Manuela možná zní trochu jako Tarja, ale to je toho, že nějaká zpěvačka zní jako ta druhá a navíc kapela za ní stojí úplně jiná a odlišná.” Z mého pohledu se nedá nic jiného než souhlasit, to, že se Xandria mírně posunula z gotického metalu spíše na symfonický power, je věc, která ještě nikoho nenutí k tomu, aby ji srovnával s Nightwish. A když už byste chtěli slyšet, co si myslím o tom povyku nazvaném “‘Neverworld’s End’ versus ‘Imaginaerum’“, pak musím přiznat, že Xandria pro mě bude vždycky lepší. Jejich v pořadí páté studiové album má v sobě něco jednoduchého a lehkého, přesně to, co jsem u Finů postrádala.

To je to, za co bych Xandriu ráda dala svatořečit. Zdá se mi, že celé to zpracování je takové lehké a bravurně na sebe ve všech ohledech navazuje. Postrádá přehnané kudrlinky a ozdoby. Samozřejmě míním tím lehké na poslech, ne co se týče celého zpracování, protože za těch celých pět let cítíte progres snad všude, od zvuku kytar až po texty písniček. A ačkoliv je tohle album tak odlišné od těch předchozích, najdete tu songy, které vám mohou připomenout právě ty předchozí, například “Blood on My Hands” se stejně vyjímá na “Neverworld’s End”, jako by se vyjímala třeba na “India”. Na druhou stranu, jako v protikladu je tato písnička a na ní navazující “Soulcrusher” mnohem průraznější a tvrdší, než kdy byly jejich skladby předtím. Poslední zmíněné snad už chybí jen death metalové vokály. Pro mě osobně by tam byly zajímavým experimentem.

K průraznosti celé desky pomáhá i hlas Manuely Kraller, který, ačkoliv už jsem zavrhla přímé srovnávání s Tarjou, musím chtě nechtě porovnat s bývalou zpěvačkou. Má pro mě mnohem lepší barvu a polohu, než měla Lisa Middelhauve. Zdá se být “dospělejší”, dramatičtější a sladší, což se přímo hodí celému novému pojetí Xandrie jako takové. Velice příjemně projevuje v baladě “A Thousand Letters” a ve třetí skladbě “Forevermore“. Manuela je jakýmsi vypravěčem a své role se zhostila s největší bravurností. To celé se dožene k dokonalosti, když i celá práce se silnými vokály je odvedená na jedničku s hvězdičkou.

Jsem osobou, která začínala poslouchat metal právě díky symfonickému power odnoži. Takže ačkoliv spousta fanoušků řve a nadává, že Xandria a její duše odešla, já se zlomyslně raduji. Myslela jsem si, že albem “Salomé – The Seventh Veil” mi tahle skupina předvedla to nejlepší, co mohla. Nikdo by ani ve snu nemohl předpokládat, že z gotického metalu s elektronickými prvky se může najednou stát v určitém smyslu vyzrálejší metal, který se nebude bát měřit ani s kapelami, jež mají za sebou tolik podobných alb. Pro kapelu je to něco jako nová éra, tlustá čára za minulostí. Hodnotit, jestli to je správné či není, by bylo zbytečné, protože jediné, co zůstává, je každého subjektivní názor.

Další názory:

Ono “Neverworld’s End” v žádném případě není špatné, ba naopak v některých momentech – shodou okolností je to zpravidla v těch nejrozmáchlejších a nejepičtějších momentech – dokonce skvělé, přesto to celé má své mušky, které jako odvěký rýpal nemohu nechat bez povšimnutí. Ona je ta moucha vlastně jedna, ale zase to není nějaká malá muška, nýbrž pěkně nacucané hovado – Xandria tak trochu… ehm… krade. “Neverworld’s End” je sice samo o sobě dobré, ale když to člověk poslouchá, po celou hrací dobu ho napadá něco jako: “kde už jsem jen tohle sakra slyšel?” Nejvíce vybrakován byl šuplíček finských hvězd Nightwish (např. hned v úvodní “A Prophecy of Worlds to Fall“, když se poprvé ozve zpěv, tak to je starý Nightwish jak vyšitý – a takových momentů je mnohem více), ale kdybych tvrdil, že na “Neverworld’s End” neslyším pasáže, které by mi připomínaly namátkou třeba Therion nebo Kamelot (atd. atd.), tak bych kecal. A tady už začíná záležet na vašem vlastním vnímání. Pokud máte tento fakt takříkajíc v paži a nevadí vám, pak není o čem diskutovat, mohu album doporučit; pokud by vám to mohlo vadit, tak si radši rovnou pusťte něco jiného. Co se týče mě osobně, deska samotná mi nevadí a v průběhu patřičného náslechu na hodnocení se nestalo, že bych “Neverworld’s End” musel z jakéhokoliv důvodu (nepřekonatelná nuda, žaludeční potíže, chuť spáchat sebevraždu…) vypínat, ale řeknu vám naprosto upřímně, že až dostanu chuť na nějaký symfonický gothic metal, vrazím do přehrávače nějaké (čistě pro mě osobně) osvědčenější jméno.
H.