Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 1.4.2011 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Magnisphyricon: Temperance 02. Bubonic Waltz 03. Soul Symmetry 04. Sanctuary 05. Casus Belli I: Guilt’s Mirror 06. Magnisphyricon: Adjustement 07. Into the Void 08. A Nightbird’s Gospel 09. Tales of Greed 10. Lilith 11. Casus Belli II: Necrologue to the Unborn 12. Magnisphyricon: The Aeon 13. 1413 14. Yesteryears Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Poslední dobou začínám podléhat dojmu, že jsem v minulém životě provedl šéfredaktorovi něco moc ošklivého a on se mi teď všemožně mstí skrze recenze a “Magnisphyricon” není výjimka. Sotva jsem se dostal z období, kdy jsem nekriticky žral všechno, co power nebo symphonic metalem jen trochu zavánělo, a následně většinu těchto žánrů zavrhl, dostanu na recenzi kapelu, která kombinuje obé, navíc prý s progresivním nádechem. Bingo, z progresu poslouchám kapel méně než málo… Je tu však jedna věc, jež podnítila moji zvědavost a donutila mě se do novinky Sons of Seasons pustit. Ta “věc” se jmenuje Oliver Palotai a těm sečtělejším už možná svítá – krom toho, že randí s rusovlasou krasavicí Simone Simons (která na albu mimochodem hostuje, to jsou ale náhodičky…), jen tak bokem obsluhuje klávesy v nejlepší power metalové kapele současnosti, tedy v Kamelot, a to už něco znamená. Ale dost už pozitivních i negativních předsudků, jde se hodnotit!

Když jsem si “Magnisphyricon” pustil poprvé, moc jsem ho nechápal, ale jedno mi bylo jasné od začátku. Tuhle kapelu netvoří žádní amatéři. Muzikantské schopnosti hráčů z hudby číší měrou skutečně nebývalou a je to poznat na první poslech, což se nestává často. Týká se to i zpěváka Henninga Basseho, jehož hlasový projev se posluchači zasekne do hlavy a alespoň v mém případě platí, že kdykoli si vzpomenu na Sons of Seasons, první asociací je právě pěvcův chraplák, který se zhlubokého řvaní umí vyklenout do mocných výšek s elegancí zcela nedbalou.

Hudba samotná je však oříšek, k jehož dokonalému rozlousknutí je buď potřeba větší kapacita/zkušenost/whatever, než kterou disponuje moje maličkost, nebo to prostě není zas taková sláva, jak jsem občas zaslechl. K tomuto hodnocení mě vede několik důvodů. Předně se nemůžu zbavit dojmu, že ač všechny nástroje hrají skvěle, nehrají spolu nebo dokonce každý hraje něco jiného. Vidím za tím snahu o dosažení mnohovrstevného zvuku, v němž by byla radost hledat další a další skryté linky a melodie. Namísto toho však došlo k dojmu akustické přeplácanosti. I když to z not možná dává smysl, občasné disharmonie (pozor, proti disharmoniím nemám a priori vůbec nic, akorát musí být provedené dobře!), kde se nástrojová “sóla” spíše perou, než aby se doplňovala, tvoří dost problematický prvek, který alespoň na mě působí rušivě až odpudivě. Stručně řečeno – méně je někdy více.

Můj další argument vyzní s přihlédnutím k předchozímu odstavci asi směšně nebo naprosto nesmyslně (sám se tomu divím), ale nemůžu si pomoct. Občas mi totiž přijde, že jsou některé melodie a riffy trochu bez nápadu, odfláknuté. Krom toho kytary zde povětšinou netvoří melodii, ale naopak občas až do zblbnutí udržují monotónní hladinu. A uznejte sami, když se protrpíte od pasáže, jež vás vytáčí svou přeplácaností k pasáži, která dosahuje toho samého skrze absenci vlastního ksichtu, to vše podloženo kytarovou linkou, která je všechno, jen ne melodicky rozmanitá, není to jaksi ono.

Je mi jasné, že pokud jste recenzi dočetli až sem, začínáte vážně pochybovat o smyslu dalšího čtení a naopak přestáváte pochybovat, jestli si “Magnisphyricon” poslechnout či nikoli. Vězte ale, že není zas tak zle, jak to doposud vypadalo. Nehodlám tu samozřejmě popírat zápory, které jsem vypsal výše, ale uvést jejich roli na pravou míru kapele rozhodně dlužím. Věc se má tak, že se ve většině skladeb naleznou nejen dobré, ale také skutečně výborné momenty, na jejichž kvality může většina konkurence leda tak tiše zírat, a to z velmi uctivé vzdálenosti. Veškeré klady pak krystalizují do podoby dvou skladeb, na nichž neshledávám zhola nic odsouzeníhodného a které tvoří bez debat do nebes čnící vrcholy alba. Songy “A Nightbird’s Gospel” a “1413” jsou totiž skutečná mistrovská díla a bez okolků je upřednostním jak před zbytkem alba, tak před plejádou konkurenčních počinů…

Kdyby celé album dosahovalo kvalit “A Nightbird’s Gospel” a “1413”, výsledné hodnocení by rozhodně nešlo níž než na 9,5/10, leč není tomu tak. Hodnotit album, jehož stopáž činí něco přes hodinu a šest minut navrch, podle dvou skladeb prostě nejde. Když ale “Magnisphyriconu” přičtu ke cti pár slušných skladeb a všechny ty výborné, byť ojedinělé momenty, co jsou k nalezení napříč celým albem, najednou je z propadáku celkem obstojně hodnocené album. Ale co s ním taky, když mi i přes takřka neustálý dojem prudy a přemáhání přijde mnohem lepší než většina současné symphonic/power metalové produkce…