Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 15.11.2013 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Hell to the Heavens 02. Fading Earth 03. Maid of Lorraine 04. Galswintha 05. Symphony of the Night 06. Saint Cecelia 07. Hymn to the Lone Sands 08. Angel and the Ghost 09. Éléonore de Provence 10. Nightshade 11. Ophelia Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Když se Leaves’ Eyes před dvěma lety vytasili s deskou “Meredead”, bylo to velice příjemné překvapení pro všechny, kteří po mírně řečeno vyčpělém “Njord” čekali novinku s obavami. “Meredead” byla a pořád je svěží a velmi zdařilá odbočka od krapet kýčovitého symfonického gothic metalu k mnohem folkovějšímu výrazu a Leaves’ Eyes tehdy vrátila zpět do zorného pole i těch posluchačů, kteří nejsou fanatickými příznivci žánru respektive kapely. S takovým albem na kontě by pak nebylo nijak překvapivé, kdyby se Leaves’ Eyes na jeho nástupci buď rozhodli folkovou složku ještě víc zdůraznit, nebo se naopak vydat zase někam jinam a svůj výraz zase posunout trochu dál…

… jenže těžkou ránu těmto spekulacím zasadilo už zveřejnění názvu alba a později i jeho obálky. Titul “Symphonies of the Night” a kýčovitý artwork, kterému dominuje nelidsky vyprsená a Photoshopem náležitě prohnaná Liv Kristine, totiž působí jako ukázkový obrat o 180° a návrat ke všem klišé dnes již prakticky vyčerpaného symphonic/gothic metalového žánru. A když vezmete v úvahu, jak dopadl pokus o návrat k oldchoolu u personálně spřízněných Atrocity, je to už docela obstojný důvod k obavám. No a věřte nebo ne, Leaves’ Eyes skutečně otočili kormidlem a nahráli desku, na kterou škatulka symphonic/gothic metal dříve tolik oblíbeného “beauty and the beast” ražení pasuje takřka dokonale. Překvapení? Vzhledem k výše řečenému vlastně ani ne. Velké překvapení ale přichází v okamžiku, kdy si uvědomíte, že je “Symphonies of the Night” vlastně nečekaně povedený počin!

Oukej, zase nečekejte zázraky, protože na tvorbu zázraků jsou Leaves’ Eyes při vší úctě malí páni. I tak je ale na novém materiálu znát skladatelská pohoda, která jeho vznik zřejmě doprovázela, a výsledkem je tak muzika, která sice plně odpovídá výrazivu typickému jak pro žánr, tak pro kapelu, ale přesto působí sympaticky a relativně svěže – a to i v případech, kdy se hudebně nijak zvlášť nezadařilo. “Symphonies of the Night” je dlouhá deska a není tedy divu, že padesát jedna minut, na které narostla stopáž základní verze alba, neoplývá jen samými skvělými songy. Místy by se zajisté dalo hovořit o nudě a vatě, ale zajímavé je, že když jsem přemýšlel, o jaké songy desku proškrtat, aby jí to pomohlo zbavit se jisté utahanosti, která se přes obstojnou kvalitu materiálu dostavuje, zjistil jsem, že žádný není proti zbytku o tolik horší, aby s ním album nepřišlo i o nějaké pěkné momenty. Kdyby mě k tomu někdo nutil, nakonec asi sáhnu po “Éléonore de Provence” a úplně jisté by to neměly ani “Saint Cecilia” nebo “Nightshade”. A byli by tu i jiní adepti, ale jak člověku záhy dojde, nijak zvlášť oslnivé skladby jako “Hymn to the Lone Sands” a koneckonců i obě zmiňované “Saint Cecelia” a “Nightshade” i přes pokulhávající hudební přitažlivost bodují zase tím, že desku příjemně ozvláštňují, takže se nenese celou dobu na jedné vlně (čehož jsem se také dost obával) a jejich absence by albu nakonec možná spíš uškodila než prospěla.

Už zde padlo, že “Symphonies of the Night” je počin, který nevybočuje z klasických žánrových mantinelů ani nijak nepopírá poměrně originální zvuk, kterým se Leaves’ Eyes už nějaký ten rok pyšní. Dočkáte se tedy spousty kláves, poměrně hutné kytarové práce a také jemně, leč nepřehlédnutelně zapracovaného tradičního západo/severoevropského folklóru, a když bychom měli tento mix prohlásit za gró celé desky, určitě bychom se nespletli. Důvod, proč z toho nakonec není další žánrové album zastydlé někdy okolo přelomu tisíciletí, je pak jediný a velmi prostý – je to zkrátka složeně dost dobře a citlivě na to, aby to spolu fungovalo a aby to ctilo tradice, ale přitom znělo relativně současně. A pak tomu pomáhá také zmiňovaná pestrost, která sice není nijak zvlášť výrazná, ale ve výsledku dělá docela hodně. V tomto směru zcela určitě vyniká “Galswintha” (která je spolu s “Angel and the Ghost” a možná ještě titulkou asi tím nejlepším, co deska nabízí), protože zní skoro jako by vznikla při skládání “Meredead” a tady jen dostala navíc pár aranží, “Hymn to the Lone Sands”, jež se rozvine v překvapivě agresivní nářez, a dvojice “Saint Cecelia” a “Nightshade”, což jsou skladby, které naopak platí za ty nejklidnější ze “Symphonies of the Night”. Mimo kritérium pestrosti pak ještě zmíním slušné “Fading Earth” a “Maid of Lorraine”, jež kvalitou asi přeci jen o kousek převyšují zbytek.

Leaves’ Eyes se tedy podařil vlastně dost husarský kousek. Namísto nějakého progresu se obrátili takřka ke kořenům žánru a stvořili nahrávku, která tyto kořeny nepopírá, ale přitom nezní ani naivně, ani zastarale a naopak dokáže posluchači zprostředkovat nejeden příjemný zážitek. Jistě, není to žádné veledílo a má své mouchy. Bez debat je to však sympatická nahrávka, která se dá poslouchat naprosto v pohodě a člověk u toho ani nemusí vypínat mozek. Předchozí “Meredead” sice svou pozici uhájila, ale kdyby drtivá většina současné žánrové tvorby zněla aspoň tak dobře jako “Symphonies of the Night”, sotvakdo by mohl hovořit o krizi žánru.

Další názory:

Leaves’ Eyes je už dávno kapela, od níž toho člověk moc nečeká… jestli tedy od nich vůbec někdy něco čekal. I když se náhodou někdy stane, že vydají docela solidní album, jež relativně překvapí, jako tomu bylo v případě předcházejícího “Meredead”, ani tak od další nahrávky nečekáte nějaké zázraky – a když pak ta další nahrávka v podobě “Symphonies of the Night” doputuje do vašeho přehrávače, ukáže se, že to byl správný přístup. Jasně, Leaves’ Eyes pořád mají na kontě ještě horší desky, čímž mám samozřejmě na mysli především über-kýčovité “Njord”, ale to nic nemění na faktu, že ani “Symphonies of the Night” není zrovna kdovíjaký zázrak. Na první poslech mi to přišlo dost v pohodě, až jsem byl docela překvapený, jak se to dalo poslouchat, ale při dalších otočeních šel dojem sešupem dolů – jednoduše se ta deska obehrála tak rychle, až je to s podivem. Ale když si uvědomím, o čem ta fošna vlastně je, není to až takové překvapení – “Symphonies of the Night” je totiž pekelná sázka na jistotu, rutina, vlastně téměř vše, co se zde nachází, už někdy v předcházející diskografii Leaves’ Eyes zaznělo, při některých skladbách mi okamžitě naskočily songy z minulých alb. “Symphonies of the Night” je nejzajímavější v těch momentech, kdy kapela navazuje na minulé “Meredead” a vytasí se s folk metalovým nádechem, který Leaves’ Eyes docela slušel, což je například případ třeba čtvrté “Galswintha”. Jakmile se však muzika nese v duchu už dávno objeveného a nyní už tudíž neobjevného symphonic metalu, tak mě to až na naprosté výjimky, jakou je třeba skoro-titulní “Symphony of the Night”, spíš nudí. Jasně, rozhodně má to album hodně daleko do sračky, ta úroveň tam stále je a v tomhle ranku Leaves’ Eyes stále platí za skupinu, která mi vůbec nevadí a do jisté míry mi je i relativně sympatická, ale o to víc mě mrzí, že čím déle hrají, tím víc jsou jejich počiny předvídatelnější a z mého subjektivního pohledu méně záživné. Doby hodně příjemného a velmi povedeného debutu “Lovelorn” z roku 2004, jehož pozici na prvním místě v tvorbě Leaves’ Eyes nemá novinka sebemenší šanci ohrozit, už jsou zjevně bohužel dávno pryč.
H.