Země: Německo Žánr: symphonic / folk metal Datum vydání: 22.4.2011 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Spirits’ Masquerade 02. Étaín 03. Velvet Heart 04. Kråkevisa 05. To France [Mike Oldfield cover] 06. Meredead 07. Sigrlinn 08. Mine tåror er ei grimme 09. Empty Horizon 10. Veritas 11. Nystev 12. Tell-Tale Eyes Hodnocení: H. – 7/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).

“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.

“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.

Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.

Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.

I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.

Další názory:

Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura