Země: Finsko Žánr: folk / symphonic metal Datum vydání: 23.2.2011 Label: Century Media Records Tracklist: 01. The March of the Varangian Guard 02. Take the Day! 03. Hunting Pirates 04. Venetoi! – Prasinoi! 05. Stand Up and Fight 06. The Great Escape 07. Fear the Fear 08. End of an Empire 09. The Bosphorus Freezes Over Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…

Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…

Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.

Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.

Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.

Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…