Země: Německo Žánr: a capella power metal Datum vydání: 7.2.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Dawn of the Brave
02. Fight for Your Live
03. To the Mountains
04. Badaboom
05. The Final Countdown [Europe cover]
06. Steel Breaker
07. The Awakening
08. The Other Ones
09. Holding Out for a Hero [Bonnie Tyler cover]
10. Unholy
11. My Utopia
12. Into the West [Lord of the Rings OST cover]
13. Paranoid [Black Sabbath cover]
Po tříleté odmlce vychází německé power a cappella bandě Van Canto již pátá řadová deska nesoucí název “Dawn of the Brave”. Očekávání byla nemalá, ale po ne moc silné “Break the Silence” z roku 2011 také poměrně střízlivá. Povedlo se těmto průkopníkům nových žánrů natočit desku, která by mohla mít ambice prorazit díru do hudebního světa? Minimálně těmi skvělými covery ano.
Někdo by se mohl zeptat, co znamená výraz “power a cappella”. Vysvětlím jednoduše právě na příkladu Van Canto. Na celé 51minutové stopáži “Dawn of the Brave” (a na jakékoliv jiné libovolně zvolené desce z jejich diskografie) z tradičních nástrojů neuslyšíte zhola nic, pouze bicí. Zbytek obstarávají hlasové dispozice jednotlivých členů kapely. Někdo jde výš a imituje kytarové riffování, jiný níž a supluje basu apod. V sestavě figurují i “hlavní” zpěváci obstarávající vokály tak, jak je známe odjinud. Jak to může fungovat? Báječně! Pokud jste nikdy s podobným stylem neměli tu čest, směle doporučuji alespoň vyzkoušet. Minimálně za jeden poslech to určitě stojí.
Trošičku problém je, že čím více máte pak Van Canto naposlouchané, tím méně se jednotlivé hlasové polohy v různých písních od sebe liší. Jednoduše jsou některé (i nové) songy sem tam podobné určitým starším. Někdy to trochu vadí, většinou však ne. Vášnivou specialitou Van Canto je coverování známých rockových a metalových kapel, mezi které v minulosti patřila například Metallica, Blind Guardian nebo Alice Cooper. Mezi novým materiálem najdeme předělávky od Europe, Bonnie Tyler, Black Sabbath a dokonce se dočkáme i upravené písně ze soundtracku k filmu “Lord of the Rings” (u nás uváděno jako “Pán prstenů”). Musím zcela subjektivně dodat, že jeden kus je lepší než druhý, i když zrovna pro takové Black Sabbath mám trochu slabost (taky kdo ne?).
Kapelu jako Van Canto je potřeba na rozdíl od běžných uskupení zvučit řekl bych odlišně. Přeci jen ukočírovat tolik hlasů (5!), kdy každý potřebuje trochu něco jiného, nebude úplně jednoduché. Z tohoto hlediska je však “Dawn of the Brave” vyvedeno perfektně a zvuk je krásně čistý a ostrý. Škopky, které se ve většině písní také objevují, nezastírají nic důležitého a v podstatě jen drží tempo a rytmus. Frontman Sly se svým hlubokým projevem a výborně sekundující zpěvačka Inga Scharf dokážou společně zazpívat opravdu všechno a jejich projev je často až epický.
O úvod se stará eponymní “Dawn of the Brave”, které příjemně nabudí a navnadí na další materiál. První “full” skladba jménem “Fight for Your Live” pěkně odsýpá, ale trochu mi připomíná starší tvorbu kapely. V “To the Mountains” slyším zcela zřetelně i elektrickou kytaru, ale protože nikde není napsáno, že by se tam měla vyskytovat, jedná se nejspíše jen o další vokální jev. Prvním singlem a zároveň klipovkou se stala “Badaboom”, na které se mi líbí refrén, ale samotný název a jeho opakování mi zde prostě moc nesedí. Je to celé takové trochu přiblblé, bych řekl. První předělávkou na “Dawn of the Brave” jest “The Final Countdown” a schválně hádejte od koho, hehe! Samotný cover je výborně zahraný, jedna z nejlepších písniček, kterým se na novou desku povedlo dostat. Následující “Steel Breaker” parádně graduje a obzvláště v refrénu působí velmi dobře. Odlehčenější “The Awakening” zdobí především hlas skvělé Ingy Scharf.
Druhou půli načíná povinně pomalá “The Other Ones”, která je na rozdíl od jiných podobných uchcávek úžasně provedená. Připomíná mi trochu “Last Night of the Kings” z “Tribe of Force” (rok 2010), což není ale vůbec na škodu, právě naopak. Další úprava – “Holding Out for a Hero” původně od Bonnie Tyler. Taktéž bomba, nemám jí co vytknout. “Unholy” a “My Utopia” jsou takovými běžnějšími skladbami z produkce Van Canto. “My Utopia” má ale k tuctové klasice hodně daleko a vyniká nejvíce refrénem. “Into the West” ze soundtracku k “Pánovi prstenů” je velmi pomalá věcička a abych řekl pravdu, originál moc dobře neznám. Každopádně moc pěkné osvěžení. Na konec si k předělání Van Canto nechali samotné bohy heavy metalu – Black Sabbath a jejich “Paranoid”. Původní verze se mi líbí o něco více, ale tohle také není špatné.
Nu, co k tomu dodat. Oproti nemastnému neslanému “Break the Silence” je “Dawn of the Brave” opravdu na výši a Van Canto se jím dostávají do sedla (ne tedy že by měli nějakou konkurenci). Dle očekávání jsou nejlepší cover verze cizích umělců, ale několik skladeb původní tvorby taktéž stojí za to. Jsem také zvědav, jak to vše bude znít živě, ale s tím Van Canto nikdy problémy neměli. Pěkná sedmička.
Další názory:
Ve své podstatě, v tom úplně nejzákladnějším jádru je ten koncept a cappella metalové skupiny vlastně dobrý, zajímavý a neotřelý. To je věc, která se Van Canto musí nechat, o tom žádná. Jenže aby to opravdu zajímavé a kvalitní i v samotném finále, musela by výsledná podoba muziky Van Canto vypadat trochu jinak, než jak tomu je ve skutečnosti. Veškeré výhody a netradičnost, které by mohla poskytovat ona “nástrojová” neotřelost, totiž Van Canto vcelku úspěšně splachují do hajzlu tím, že – a to i navzdory právě řečenému – se jedná o naprosto nudné a blbé (power) metalové klišé, jenom jej “hrají hubou” místo na kytary… což je vlastně možná ještě otravnější. Jedinými trochu zkousnutelnými položkami “Dawn of the Brave” jsou refrén “My Utopia” a s přivřenýma očima možná ještě některé momenty “To the Mountains”, ale naproti nim stojí naprosté příšernosti jako “Steel Breaker”, “The Other Ones” nebo patetická “Into the West” (i když u ní to možná bude i originálem, který je snad tím nejhorším, co soundtrack “Pána prstenů” nabízí). Jestli se někomu “Dawn of the Brave” (potažmo celí Van Canto) líbí, nic proti tomu nemám, ať si to každý užije, ale z mého pohledu se jedná téměř o neposlouchatelnou záležitost… H.
Ježura:
Behemoth – The Satanist
Index očekávání: 6/10
Kaša:
Behemoth – The Satanist
Index očekávání: 9/10
nK_!:
Van Canto – Dawn of the Brave
Index očekávání: 7/10
Atreides:
Sunn O))) & Ulver – Terrestrials
Index očekávání: 8/10
Zajus:
Cynic – Kindly Bent to Free Us
Index očekávání: 8/10
Skvrn:
Woods of Desolation – As the Stars
Index očekávání: 8/10
Únor byl vždycky takový divný měsíc… zatímco ostatní měsíce se poslušně drží zajetého modelu 30 nebo 31 dnů, tenhle holomek musí mít jako jediný něco extra. Jenže odlišný počet dnů mu nestačí, on si i tohle musí každý čtvrtý rok změnit, aby to čistě náhodou nebyla nuda. A stejně divné je to i v eintopfu – téměř všichni lamentují, že je únor slabota a skoro nic nevychází, ale nakonec stejně téměř všichni mají u indexu očekávání osmičku. Co nás tedy čeká? Jak vidno, naší redakcí budou hýbat především dvě desky – tou první je netrpělivě očekávaná “The Satanist” od polských extrémních hvězd Behemoth, která také nakonec titul o nejočekávanější desku měsíce na Sicmaggot vyhrála, tou druhou pak možná trochu překvapivě jedna kolaborace, jíž se zas tolik pozorností od velkých médií nedostává, přestože se na ní budou podílet dvě hodně velká jména alternativní (tvrdé) hudby – jde o “Terrestrials”, které vzniklo společnými silami dronových Američanů Sunn O))) a experimentálních Norů Ulver. Samozřejmě toho jednotliví redaktoři doporučují i víc, ale to už se dočtete přímo od nich…
H.:
Vzhledem k tomu, že mě v únoru na metalové scéně žádné album nijak extrémně neracuje, ačkoliv uznávám, že minimálně novinkám od kapel jako Svarttjern, Woods of Desolation, Acheron nebo Behemoth ten poslech věnuji, musím se po desce, na niž se opravdu těším, porozhlédnout v nemetalových vodách. Hodně vysoko jsou očekávání v případě “Donker Mag” od Die Antwoord, protože minulá nahrávka “Ten$Ion” je prostě kurevsky zábavná záležitost a první singl z novinky, “Cookie Thumper”, jakbysmet, nicméně kvůli tomu, že v době vzniku tohoto textíku je únor stále jen jako předběžné vydání a s velkou pravděpodobností se to datum posune, nic nestojí v cestě Thomasovi Rainerovi a jeho armádě sexy slečen v hodně těsných uniformách (a někdy i bez nich (smích)). Rakouský industrial/techno projekt Nachtmahr mám prostě rád, líbí se všechna předcházející alba, to poslední “Veni vidi vici” z roku 2012 nevyjímaje, tudíž nemám sebemenší důvod se netěšit na další příval šlapavých hitovek…
Ježura:
Kdo by to byl řekl, že jen ob měsíc po hodně slabém prosinci přijde snad ještě slabší únor. Sice není pravda, že nevychází vůbec nic, a fandové Cynic, Sunn O))), Ulver, Van Canto nebo třeba Freedom Call se nových počinů svých oblíbenců určitě dočkají, ale mě to zkrátka ze židle v lepším případě nezvedá, protože Cynic, Sunn O))) i Ulver (ze kterých dvě poslední jména chystají společnou kolaboraci) jdou trochu mimo mě a v tom horším mě sice zajímá, jak Van Canto a Freedom Call dopadnou, ale prakticky jen proto, že jsem škodolibě zvědavý, co to zase bude za blbost. Takže tu zbývá jediná volba – Behemoth se svojí očekávanou novinkou “The Satanist”. Deska je to ale tak strašně moc očekávaná a lidé si od ní slibují takové zázraky, že mě mé původní těšení vlastně docela přešlo, a obě zatím vypuštěné skladby mě také úplně neuchvátily, takže se zde žádné rekordy indexu trhat nebudou. Přesto ale k “The Satanist” vzhlížím s opatrnou důvěrou, protože zkušenost posledních deseti let praví, že Behemoth neumí nahrát špatnou desku, takže doufám, že se pochlapí i tentokrát…
Kaša:
Obvykle se v našem pravidelném eintopfu snažím upozornit na více jmen, která si nadcházející měsíc vyslouží mou pozornost, ovšem při pohledu na soubor chystaných nahrávek, jež mají spatřit světlo světa v únoru, se má pozornost upíná na titul jediný (no dobře, na nové Cynic jsem taky zvědavý, ale první ukázky neznačí nic extra). Jsou jím Behemoth a jejich “The Satanist”. Od poslední nahrávky uplynula dlouhá doba a nároky po takovém opusu, jakým “Evangelion” bezesporu je, nejsou zrovna malé. První singl “Blow Your Trumpets Gabriel” je přesně podle mého gusta, takže hladina natěšenosti se v mém případě s blížícím se termínem vydání nebezpečně zvyšuje. No, uvidíme, s čím se tahle parta, která se už před nějakou dobou stala nejcennějším polským metalovým artiklem, vytasí. Já očekávám velké věci a tomu taky odpovídá vysoký anticipační index.
nK_!:
Německé Van Canto asi v našich končinách netřeba představovat, jen si připomeňme, že poslední fošna uskupení hrající styl “a cappella power metal” (mimo bicích všechny nástroje zastupují členové kapely svými hlasy) vyšla v roce 2011 pod názvem “Break the Silence” a kromě vlastní unikátní tvorby nabídla i několik cover verzí slavných metalových songů např. od pana Alice Coopera či krajanů Manowar. Osobně mám raději starší desky, tak jsem zvědav, s čím se Van Canto vytasí tentokrát. Nejvíce se těším právě na nové cover písničky, protože takovou “The Bard’s Song” (původně od Blind Guardian, Van Canto ji vydali na albu “Hero” v roce 2008) sjíždím již drahnou dobu pořád dokola. Tak se nechme překvapit a na počtenou u recenze!
Atreides:
Únor bílý, pole sílí, praví lidové přísloví. Jenže ona je vůbec otázka, jak to bude s tím sněhem, protože ten místy začíná tát a kdo ví, jestli do února na polích vůbec vydrží. Tak nebo onak, buď bude na polích pusto a prázdno, nebo slušná břečka, ze které se horko těžko vyhrabává něco k poslechu. Vedle několika pro mě naprosto nezajímavých jmen (Van Canto by mohlo být jedním příkladem za všechny) plánují vypustit do světa své ratolesti i jména poněkud většího formátu. Ze všech stran omílanou “The Satanist” od sousedů Behemoth snad ani nemusím připomínat. Ani dva zveřeněné singly z alba, ani žádná jiná připravovaná deska mě nezaujala tak, aby si zasloužila únorový eintopf, takže už to jednu chvíli vypadalo, že zkrátka a jednoduše dám na páně H. s tím, že Nachtmahr by mohli být docela psina. Nicméně švarným vojandám nakonec místo v eintopfu vyfoukla plnohodnotná kolaborace (tedy žádné splitko) dvou mých oblíbených celků, a to drone/doomových Sunn O))) a nepopsatelných Ulver. Na společné dílo nazvané “Terrestrials” se vážně těším, a to i přesto, že přesně nevím, co od tohoto tandemu vlastně můžu očekávat. Ačkoliv si nemyslím, že by výsledkem vzhledem k zúčastněným byl nějaký naprostý průser, stejně tak se může stát, že to bude nemastná, neslaná břečka, jakou dokáže udělat roztátý sníh na únorovém poli. Nezbývá tedy než doufat v tu lepší variantu, nebo si případně vyspravit chuť na slečnách z Nachtmahr.
Zajus:
Možná začínám mírně senilnět, v únorovém seznamu nových alb však nacházím jen málo povědomých jmen – a pokud povědomá jsou, tak ne proto, že by byla nositeli kvalitní hudby, právě naopak. S nadějemi tak vzhlížím jen ke dvěma deskám – kolaboraci Ulver se Sunn O))) a třetímu řadovému počinu Cynic. Ulver patří dlouhodobě mezi mé oblíbence. Chtě nechtě musím obdivovat jejich neskutčnou pouť po hudebních žánrech i způsob, jakým všechny navštívené žánry obohatí. Se Sunn O))) to mám poněkud jinak – respektuji jejich tvorbu, ovšem zalíbení jsem v ní nikdy nenašel. Proto pokud bude jejich spolupráce na úrovni řadové tvorby obou kapel, může jít o hodně silný materiál. Se Cynic mám vztah ještě jednoznačnější. Zejména k tvorbě z třetího tisíciletí musím vyjádřit velký obdiv. Pokud bude “Kindly Bent to Free Us” pokračovat ve šlépějích krásného EP “Carbon-Based Anatomy”, budu nadšený, ale kdyby se kapela vrátila ke zvuku poslední řadovky “Traced in Air”, také se nebudu vůbec zlobit. Cynic jsou tudíž sázkou na jistotu, kapela, která nemůže (a nesmí) zklamat.
Skvrn:
Ve výběru toho nejočekávanějšího v příštím měsíci u mě těsně vítězí australští Woods of Desolation, respektive samotný D., hlavní představitel tohoto jednočlenného uskupení. Poslední dlouhohrající deska one-man projektu, “Torn Beyond Reason”, se nesla ve znamení zpřístupněného zvuku, a jak bylo již u tohoto počinu zvykem, deska byla opět plná zajímavého, osamělého black metalu s nesmírným emociálním kouzlem. Vůbec celá australská scéna, především kolem jihovýchodního pobřeží, je nesmírně zajímavá a nechat si utéct jakoukoli nahrávku z tohoto kouta světa by byla škoda. Woods of Desolation nakonec předčili partu kolem nikoho jiného než Nergala z polských Behemoth. A jak už jsem se na těchto stránkách vyjádřil, stále si myslím, že jsem Behemoth ještě nedokázal docenit a jejich black/deathové podání mi neleze úplně jednoduše pod kůži. Ale co, třeba se to s příchodem “The Satanist” změní. Dále už jen heslovitě – určitě si nenechám ujít EP “Blastbit Rococollider” francouzských šílenců Pryapisme a kolaboraci Sunn O))) a Ulver.
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
3. Symphony X – Iconoclast
4. Serenity – Death & Legacy
5. Amon Amarth – Surtur Rising
1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.
3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.
4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.
5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.
CZ/SVK deska roku:
Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.
Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.
Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!
Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.
Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.
Zklamání roku:
HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.
Země: Německo Žánr: a capella power metal Datum vydání: 23.9.2011 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. If I Die in Battle
02. The Seller of Souls
03. Primo Victoria [Sabaton cover]
04. Dangers in My Head
05. Black Wings of Hate
06. Bed of Nails [Alice Cooper cover]
07. Spelled in Waters
08. Neuer Wind
09. The Higher Flight
10. Master of the Wind [Manowar cover]
11. Betrayed [bonus]
12. Bad to the Bone [Running Wild cover; bonus]
13. A Storm to Come [bonus; z projektu peer-returns.com]
Jeden ze členů Van Canto, Stefan, v rozhovoru pro francouzský rockový magazín prohlásil asi toto: “Kdybychom se dříve zeptali sta lidí na jejich názor na projekt, který jsme chtěli zkusit, sto jedna by odpovědělo, že to nebude fungovat.” Teď už to není jen projekt, nýbrž rovnoprávná kapela, která v září vydala svoje čtvrté album s názvem “Break the Silence” a prolomila tak nejen ticho, ale zrodila i novou vlnu diskuse, která je technicky o ničem a o všem zároveň. Jako by šlo o samotné základy a myšlenky metalu a zároveň nekráčelo o nic míň než bandu zpívajících “šašků”. A tak se nám vynořuje jedna otázka: že by přeci jen ten “hloupý” a capella metal mohl žít?
Už předchozí “Tribe of Force” bylo znakem toho, že tahle šestice nám má co říct a že dokáže vytvořit něco, co se dá nazývat plnohodnotným cédéčkem kapely a ne jen shlukem dobrých písniček a coverů, jak tomu bylo u předcházejících. A nové album je takovým volným navázáním, ale zároveň se značně odlišuje v detailech. V detailech, kterých si všimnete, už když tu placku poprvé vložíte do přehrávače. Van Canto nejsou zbytečně agresivní a nejsou ani zbytečně přítulní. Van Canto jsou Van Canto. Je hřích je s kýmkoliv srovnávat. Oni jsou originál, i když uznávám, že pro někoho může být jejich neotřelost moc. Já jsem ovšem duše značně volnomyšlenkářská, zavřu oči, poslouchám, a jak se říká, všechny věci prověří jen čas.
Písně na “Break the Silence” mají všechny něco společného. Van Canto si chtě nechtě potrpí trochu na okázalost, a to nejen hudebně, ale i textově. Žádné uplakané dojáky, ale “pohledy do budoucnosti”. Vždyť ono to začíná už tím, jak hrdinně chtějí umřít v bitvě. Pravda, ze začátku nás o tom přesvědčují trochu nerozhodně, ale zato velice elegantně. Vlastně koho by taková dáma, jako je Inga, nakonec nepřesvědčila? Tahle píseň by mohla charakterizovat další pohled na Van Canto, protože pokud jste si mysleli, že už to “rakka takka” znáte, tak jste se možná pletli.
Možná jste se ostatně pletli i v jiných věcech. Jeden můj kamarád mi totiž řekl, že Van Canto jsou snadno pochopitelní a že je to stále o tom samém. Dobře, dám ruku do ohně za každého, kdo mi dokáže vysvětlit rozumně pravý záměr “hitovky” “The Seller of Souls” slovo od slova. Asi to nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Texty spotřebovaly značnou řádku textařovy výřečnosti.
Podívejme se ještě na ty prokleté covery, které je tak proslavily. Moje učitelka hudební výchovy vždy tvrdila, že hlas je ten nejkrásnější hudební nástroj, že jako jediný vyjadřuje přímo pocity. To je to, co mě přesvědčilo o tom, že Sabaton jsou sice dobří hoši, ale vancanťácké “Primo Victoria” mi sedí více. Jde o to, zda spíš vidíte slavné plány, nebo muže, kteří za nimi stojí. Van Canto jsou prostě více živoucí.
A celou řadu vítězství, jako jsou nepochybně i “Black Wings of Hate” a “The Higher Flight“, kazí jen dva songy. U prvního se ptám, jestli nebylo moc brzo si tak důvěřovat a přidat píseň ve svém rodném jazyce, protože mně se zdá, že by “Neuer Wind” přece jen seděl anglický kabátek a němčina se trochu s celou skladbou bije. Dalším pochybně slabým místem je “Master of the Wind“. Nerada slyším stesk a ještě méně ráda slyším piano. Jako by nevěděli, co s aranžmá, a snížili se k takové hlouposti, jako jsou bílé a černé klávesy. Když už, tak už, jak se říká v naší rodině. Klavír tomu celému dodává víc sentimentality, než si cover zaslouží.
Jinak je však album “Break the Silence” koncertem pro moje chuťové buňky. Ohromuje mě svým sebevědomím a mírnou rafinovaností. Samozřejmě chápu, že ne všichni se mnou musí souhlasit a že ne všichni dokážou pojmout dvojsmysly, které obsahuje. Někoho to prostě nebaví. Když už si ho neposlechnete jako fanoušci, zkuste ho aspoň jako raritu. A pak si na něj plivejte, jak je libo, protože myslím, že Van Canto nejde jen tak uznávat, jen milovat nebo nenávidět jako osinu v zadnici.
P.S.: Malý vzkaz k hodnocení redakce. Jediná “hysterie”, kterou Van Canto vyvolávají, nepochází ze songu “Primo Victoria”, ale z davu fanoušků na jejich koncertech.
Další názory:
“Hystery’s written today.” Tohle skutečně zazní během coveru “Primo Victoria” – zpěvák Sly si taky úplně netyká s anglickou výslovností… Každopádně toto kouzlo nechtěného dle mého docela vystihuje situaci kolem téhle “kapely”. Já když Van Canto slyšel poprvé, což už bude nějakou chvilku, tak jsem jimi byl unešen a nechápal jsem, jak je může někdo z “metalových harcovníků” kritizovat. Jenže Van Canto je třeba dávkovat opatrně a v malém, jakmile má člověk to “rakataka dum dum” poslouchat déle, nadšení opadne. Bohužel jejich obliba roste, tím pádem se objem toho, co od nich člověk slyší, spíš zvětšuje. A u mě to jde na úkor kvality a oblíbenosti. Navíc si myslím, že songům, jejichž jsou přímo autory (i když se asi proslulejší stali díky všemožným coverům), by mnohem víc slušel “klasický” power metalový kabátek, ať už to je třeba starší “Speed of Light” nebo z aktuální desky “If I Die in Battle“. Nemůžu taky opomenout a ve svém hodnocení nezohlednit, že některé tracky z nové desky jsou vyloženě špatné už po stránce autorské… Ellrohir
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Amberian Dawn, Serenity, Tristania, Van Canto, Xandria
Řeknu to na rovinu: kdybych se měsíc před tímto festivalem nedozvěděla, že poměrně nová skupina bývalé zpěvačky After Forever, Floor Jansen, ReVamp, nepřijede kvůli jakémusi pěveckému “vyhoření”, nebo co že to bylo uvedeno v důvodu, tenhle report ani nemusel vzniknout. Možná, že je to směšné, ale nakonec mě k navštívení KC Zahrady donutila právě “neznámá” skupina, která je nahradila, a to Serenity. Od června, kdy jsem je viděla poprvé na jiném festivalu, mi stále zněli (a znějí) v uších díky své a pro mě tak jedinečné historické nátuře. Díky bohu za tuhle náhodu.
Samotné předzvěsti festivalu s sebou nesly “obstrukce”, jako kdyby se jednalo nejméně o příjezd amerického prezidenta. Dvakrát se měnilo místo konání a jednou, jak už jsem řekla, samotná kapela. Nakonec, ještěže já chodím vždycky všude včas, protože začátky akcí jsou nestálé jak letní deště. Po nervydrásajícím čekání jsem záviděla všem, co si mohli dát něco jiného než limonádu, kterou mi s úsměvem podal můj otec. Ale abych se zbytečně nezaplétala hned na začátku do hloupostí, které vlastně ani nejsou podstatné, přejděme rovnou k věci.
Když začalo znít intro a na pódiu se objevili Amberian Dawn, byly moje pocity značně rozporuplné. Nejsou mými oblíbenci, i když jejich tvorbu znám docela dobře, jde hlavně o hlas zpěvačky Heidi Parviainen, který mi připadá jako zvuk řezačky na sklo. Ano, chápu, že v tom je ten výkon, ale já přece jen asi nejsem ten typ na stoprocentní docenění celého Heidina rejstříku a jejích ozdůbek. Navíc něco jiného je CD a něco jiného je koncert, který si pak více méně žádá, aby si posluchač našel dobré místo, i když malé zdržení celého programu bylo právě díky tomu, aby zvuk byl kvalitní, a také byl. Zpěvačka pro mě vytvářela dojem vhodného doplňku jinak silné sestavy. Vhodného doplňku také proto, že jsem jí nerozuměla ani slovo z textů. Což je pro mě osobně další problém. Další mínus, které jsem si zapsala do podvědomí, se sice netýká hudby, ale podle mě je stejně důležité, a leželo v nulové komunikaci s publikem. Jako by snad všechno bylo tak obtížné, že bylo nutné se soustředit jen na samotnou hudbu. Dobře, ale opět opakuji, že koncert je mnohem víc než CD. Abych Amberian Dawn nespílala tak moc, bylo pár věcí, které se mi zalíbily. Třeba oba dva kytaristi byli skvělí.
Další skupinou, které jsem se bála ještě víc než té předchozí, byla Xandria. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem viděla na pódiu k mikrofonu přistupovat jinou tvář. Ano, opět jsem nebyla tak zainteresovaná v aktuální sestavě či počinech kapely. Musím říct, že pro mě to byla změna k lepšímu ve všech ohledech. Pěkný úsměv, příjemný pozdrav a následná první píseň mě přesvědčily, že se blýská na lepší časy, a to nejen tuhle noc. Ráda bych zmínila písničku “Valentine”, která je z nadcházejícího alba, a hráli ji jako takovou ochutnávku toho, na co se máme všichni těšit, a myslím si, že je toho dost. Poslední dobou se mění tvář velké části z “gotických” kapel a Xandria asi nezůstane ušetřena. Manuela Kraller zároveň dokázala, že dokáže improvizovat a že dokáže komunikovat s publikem. Donutit ochladlé lidi (nakonec jsem pochopila, že většina z nás čekala na Van Canto) alespoň k minimální symbióze, byl zázrak. A jí se to povedlo, potěšila tedy nejen fanoušky, ale i ostatní.
O přestávce se vynořila ze zákulisí holohlavá postava s tvrdě řezanými rysy, Ross z Van Canto. Ptá se nás, jak se těšíme na Serenity a všichni začnou řvát jméno jeho kapely. No, doufala jsem, že to nesníží sebevědomí mým oblíbencům, ale nestalo se.
K Serenity bychom mohli být skeptičtí a taky jsem pár takových ohlasů slyšela. Dokonce jsem četla, že zpěvák působil jako pěst na oko. No, to je možná chlapský pohled, anebo to možná bylo tím, že tato skupina opravdu nemá nějakou divu nastálo ve svém lůnu. Chápu, že vybrat je jako záskok na festival, který je vlastně female-fronted bylo docela faux pas, ale to přece nemůže odradit, ne? Georg Neuhauser není jen mladý muž ostřihaný na ježka, je to zpěvák, poměrně dobrý zpěvák, na kterém je z mého pohledu nejzajímavější to, že má svoje naprosté osobní kouzlo (hlavně to jeho naklánění se nad fanoušky a podávání rukou). Ano, asi půjde hlavně o dámy, protože dámy si více potrpí na procítěné písně a to je jeho doména.
Navíc Serenity musíte chápat. (Malá vložka: Georg vystudoval historii, a tak každá píseň na novém albu je věnovaná určité postavě dějin. Hned na začátku jsme se mohli plavit se Sirem Francisem Drakem v songu “New Horizons”. Pro někoho, kdo má rád historii, to má mnohem větší opodstatnění.) Ženský doprovod se ale přece jen našel, byla jím Francouzka Clémentine Delauney (Whyzdom), a zazpívali si spolu hned dva duety “Fairytales” a “Serenade of Flames”. Upřímně výkon u první písničky byl rozporuplný z toho důvodu, že mi to občas nepřišlo jako duet, ale jako přizvukovaní zpěvačky. Byla nejslabší, kterou jsme za celý večer slyšeli. Kontrast mezi Georgem a Clémentine byl vidět i u druhé skladby, i když už nebyl tak silný. Hlavní plus této skupiny se ovšem projevuje úplně nenápadně – vokály. Protože i ostatní členové kapely umí dobře zpívat, a když to sladí dohromady, zní to více než uspokojivě. Bohužel tentokrát kytaristu Tomase nahradil ChriszVisions of Atlantis, takže se to projevilo nejen na této přednosti, ale i celém zvuku kapely. Ta kytara byla “ostřejší a tvrdší”, než by podle mě měla být. Ale zaujatost je hlavní nevýhoda fanouška.
Další čekání bylo delší, než se zdálo. Hlavně proto, že přede mnou a mojí kámoškou se už hecovali němečtí fanoušci Van Canto. Řvali jako pominutí a pomalu mě začínali přesvědčovat, že tohle bude zážitek večera. Divila jsem se, že nepřišli o hlasivky při “Rakka Takka”, které střídavě doplňoval ještě další hlouček do hesla: “Rakka Takka Motherfucker”. No, co si o tomhle má počestná dívka myslet. Popravdě? To heslo je tak chytlavé, že jsme ho začali řvát s nimi. Počali uklízet přední bicí a klávesy. A pak se opět zjevil Ross, opět se usmíval od ucha k uchu a začal pokládat klasické otázky typu jak se máme a jak se těšíme. V tu chvíli jsem pochopila, že u Van Canto to bude úplně jiné, že oni umí pracovat s lidmi, a to je síla, která se počítá. Ross byl velice bezprostřední a asi ho potěšilo, že si s ním jeden pán pohovořil německy.
Samotný příchod kapely byl ohraničen velkým řevem. Už při písničce “The Seller of Souls” jsem si uvědomila, že není nutno pochybovat o jejich kvalitách. Tahle skupina ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Každý člen je dokonalý charakter nejen perfektním zpěvem, ale i vizuálně. Hlavní “pár” složený ze Slye a Ingy je jen pomyslnou špičkou ledovce. Ti dva jsou jako oheň a voda a v téhle písni obzvlášť. Jen je těžké určit, kdo je kdo. Fotogenický a “živočišný” Sly (a to i barvou hlasu) toho asi moc nenamluví, zato výrazy v obličeji má vždy výmluvné a létá po podiu přesně, jako se jeho polohy mění v písních. I když by se Inga mohla zdát v objetí pěti mužů trochu nepatřičná, opak je pravdou. Její způsob oblékaní (přece jen hledím na celou estetiku) opět přímo koresponduje s jejím hlasem. Je to dáma. A druhý song “Wishmaster” to jen potvrzuje. Ona si s Tarjou opravdu nezadá a bere písničku po svém. A tak je možná víc “holčičkovský” Ilke, který občas vypadá jak malý kluk, ale rozhodně tak nezní. Za ty dva ukecané tak chtě nechtě museli být Stefan (basovka a známé rakka takka) a už dříve zmíněný Ross (hlas kytary). Stefan mluvil o malinko víc, dělal vtipy, hecoval a dodával, že jako “a cappela” musí mezi každou písničkou pít. No, dokážete si představit ten řev. Ještě větší nastal, když sám vyzval, abychom řvali, pak konstatoval, že to nebylo dostatečné a znovu k nám nastražil ucho. Když jsme zařvali podruhé víc, ucukl a zařval něco ve smyslu: “Vždyť budu hluchý.” Říkám, co hlas, to charakter a možná, že tím je to krásnější, nejsou to jen struny. Tahle kapela by se rozhodně neobešla ani bez dobrého bubeníka, kterým Bastian rozhodně je a dokazuje to v každé písni. Takže dá se najít nějaká chybička? Nemůžu v tomhle případě sloužit, protože stále mám v paměti poslední skladbu, cover od Iron Maiden, “Fear of the Dark”. Tenhle song je tak kultovní a zná ho spousta lidí, i po stránce textu, že se občas zdálo, že zpíváme víc my než kapela. Ross prostě natáhl mikrofon a začal se smát. Když se ukláněli, tak se všichni smáli, děkovali, ale tohle bylo ještě víc. Celé publikum je neuvěřitelně překvapilo a vypadá to, že zde rozhodně nejsou naposledy.
Jít po takové smršti bych nepřála ani nepříteli, natož Tristanii. Tahle kapela není mé gusto, přesto jsem si pár písní mezitím, co všichni zmizeli, poslechla. (Čímž jsem asi zmeškala možnost mít podepsané Van Canto.) Bylo by nespravedlivé, kdybych k nim říkala nějak extrémně moc, protože jsem je neslyšela celé, ale myslím si, že zpěvačka na to, jak je nalíčená, není hlasově žádná černá perla. Nelíbí se mi ani na CD. I když pro fanoušky určitě odvedli také perfektní práci a to je přece nejdůležitější.
Shrnuto a podtrženo, Van Canto všechny převálcovali. Nejenže jsou o třídu lepšími zpěváky, což se dá očekávat. Oni jsou šoumeni a to se počítá ještě víc. Pro mě by hned za nimi byla Xandria, protože mě mile překvapila, ale to už by opravdu bylo jen o vkusu. No, k Serenity se vyjadřovat jako velká fanynka nechci, to nechám na vás. Amberian Dawn zní z mého pohledu lépe na CD a Tristania, i když byla v těžké pozici, obstála jen se šrámy.
