 |
| Datum: 28-30.6.2013 Místo: Spálené Poříčí Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: Alpha Tiger, Dark Gamballe, Dark Tranquillity, Graveworm, Malignant Tumour, Olympic, Visací zámek, Within Temptation Sobota: Aleš Brichta Project, Bypass, Cocotte Minute, Hail of Bullets, Hardcore Superstar, Henych 666, Pretty Maids, Root, Sinister, Turbo, Unearth, Van Canto Neděle: Arakain, Coal Chamber, Doga, Dymytry, Exumer, Krucipüsk, Soilwork, Walda Gang
|
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
