Datum: 24.2.2015 Místo: Malá Skála Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako Slash z Guns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.