Země: USA / Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 29.1.2016 Label: F.D.A. Rekotz Tracklist: 01. Subdue the Politician 02. Fiction Soon Becomes Reality 03. Face Your Fear 04. Just Be Yourself 05. Just Take My Right Arm 06. An Epiphany of Hate 07. It’s Clearly Eden 08. The People of the Damned 09. Senses All Will Be Controlled 10. Red Alert Hrací doba: 44:28 Odkazy: web / facebook

Představovat českému fanouškovi jméno Paul Speckmann je jako nošení dříví do lesa. Tento rodák z amerického Chicaga se již před lety usídlil v našich končinách a v současné době žije v Uherském Hradišti. Není to ovšem jen místo jeho současného bydliště, ale především historické spojení s domácí death metalovou legendou Krabathor, co z něj udělalo osobnost domácím metalovým fanouškům velmi známou. A přestože jeho účinkování v samém závěru albové diskografie Krabathor není nic, k čemu bych se dodnes rád vracel, tak mu nelze upřít fakt, že jeho hlavní kapela si svou současnou pozici získala a stabilně ji udržuje zejména díky jeho zarputilosti.

Death metaloví nestoři Master jsou totiž již dlouhá léta natolik zaběhlou institucí, že člověk přesně ví, jak bude jejich nové album znít a že může očekávat určitý kvalitativní standard. Paul Speckmann svůj rukopis nezapře a evidentně nemá žádný zájem něco měnit, protože v pořadí již dvanáctá řadová placka je ve své podstatě přímým pokračováním předešlých alb. Zejména pak posledního „The Witchhunt“ z roku 2013, které se mi v době vydání líbilo vážně moc, přestože to byla jen další kolekce Speckmannovských death metalových rychlovek. A takřka totéž se dá říct i o novince, která se jmenuje „An Epiphany of Hate“.

Celkem desítka nových songů je díky charakteristickému vokálu hlavního tahouna Master a valivému instrumentálnímu podkladu české dvojice ihned rozpoznatelná. Novinkovou kolekci nahrál Speckmannn ve studiu Shaark obklopen osvědčeným duem ve složení Zdeněk Pradlovský a Alex Nejezchleba, kteří jsou součástí Master již tak dlouhou dobu, že k současné tváři kapely patří skoro stejně tak neodmyslitelně jako hutná basa a vokál vrchního kápa. Dojmu, že člověk poslouchá klasickou nahrávku Master napomáhá snad každý její aspekt; od hutného soundu, přes skvělý obal až po rychlejší death metalové vály, které si co do rychlosti kolikrát nic nezadají s thrashovými partami.

Jestli se dá „An Epiphany of Hate“ něco úspěšně vytknout, tak je to fakt, že jakkoli hraje Paul Speckmann s neutichajícím zápalem, tak už to není v celé své délce taková pecka, jako byla svého času některá starší alba. To je navíc umocňováno pocitem, že poslouchám sice dobře odvedenou práci, ale rutinního střihu. A to mi nedovoluje, abych si nahrávku užíval víc než jen jako další zářez v řadě. Nic na tom nemění ani tak povedené fláky jako hned úvodní „Subdue the Politician“ nebo čtverka „Just Be Yourself“. Ty jsou obě takové ty nejklasičtější Speckmannovské hitovky, které od každého alba Master očekávám, a jsou vynikající i tentokrát. Jen mi v „An Epiphany of Hate“ jako celku chybí něco víc, díky čemu bych měl chuť si album opakovaně pouštět sám od sebe. Minule to bylo kupříkladu více hitových písní, jež byly navíc velmi vyrovnané, takže „The Witchhunter“ neobsahovalo hluchého místa a do uší klouzalo samo.

A to tady bohužel postrádám. „An Epiphany of Hate“ obsahuje několik slabších písní, které jsou formálně stále dobrou ukázkou profesionality Master, ale věci jako „Just Take My Right Arm“, „Sense All Will Be Controlled“ a „Face Your Fear“ znějí, jako kdyby byly ušité příliš horkou jehlou, ačkoli nezastírám, že i tyto vály nepostrádají dobré momenty. Parádní práce Alexe za bicími je u poslední uvedené pecky opravdu jiskrná a skladbu pohání kupředu neúnavně, avšak jednoduchý a nevýrazný kytarový motiv trochu sráží údernost rytmické sekce.

Jinak je to samozřejmě vcelku šlapavá a úderná nahrávka, v níž Zdeněk a Alex dodávají Speckmannovým skladbám až slayerovský nádech. Tento pocit mám s každou další nahrávkou stále silnější. Hlavně kytarová sóla jsou touto zámořskou veličinou značně načichlá, nicméně není to myšleno jako útok směrem na kapelu. Třeba „Fiction Soon Becomes Reality“ a „It’s Clearly Eden“ jsou nejlepšími ukázkami. Většině skladbám vévodí drtivá rytmika, burácející baskytara a klasické kytarové riffy, což jsou dohromady jasně poznávací prvky tvorby Master a je tomu právě díky souhře této trojice, která i při výletech do lehce punkovějších vod (titulní „An Epiphany of Hate“) neztrácí pevnou půdu pod nohama.

Kdybych měl nad „An Epiphany of Hate“ vyřknout nějaký závěrečný rozsudek a jednoduše říct, zda uděluji pomyslný palec nahoru nebo dolů, tak je to samozřejmě stále ještě nahoru, protože Master jsou ve svém oboru pořád jednou z lepších part, na něž se dá v jistém smyslu spolehnout. Ovšem je třeba dodat, že tentokrát to Speckmannovi a spol. nevyšlo tak dobře jako minule na „The Witchhunt“, které bylo přeci jen o třídu lepším posluchačským zážitkem, takže fanoušky nové bych odkázal spíš o tři roky zpět. Ti starší budou beztak chrochtat spolu s Paulem Speckmannem každé slovo desítky nových písní. A tak tomu asi má být.

Země: USA / Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: F.D.A. Rekotz Tracklist: 01. The Witchhunt 02. Plans of Hate 03. Another Suicide 04. Waiting to Die 05. The Parable 06. God of Thunder 07. Remove the Clowns 08. Raise Your Sword 09. Wipe out the Aggressor 10. Manipulated to Exterminate 11. The American Dream Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook

Kolem alb Master nikdy nebyl takový ten mediální humbuk, který je pro spoustu jiných, nejen death metalových kapel typický. Nebo alespoň já žádnou výraznou masáž nezaznamenal, což platí i v případě novinky “The Witchhunt”. Nejspíš i tohle je jedním z důvodů, proč alba Master vždy tak nějak plula kolem mne. Samozřejmě vím, co kapela hraje, sem tam si od nich i něco pustím (i když radši sáhnu po klasických starších počinech), ale nemůžu říct, že bych se samou nedočkavostí třepal na každý jejich nový počin. Protože jsem naposledy pořádně slyšel “The Spirit of the West” z roku 2004, což už je nějaký ten pátek, tak se vydání “The Witchhunt” ukázalo jako ta správná chvíle, abych oprášil starší počiny, pustil si těch pár, co jsem v minulých letech úspěšně zazdil, a hlavně se podíval pořádně na zoubek novince s pořadovým číslem jedenáct.

Představovat hlavní persónu těchto amerických nestorů, jejichž útočištěm se již dávno staly naše končiny, je zbytečné jako nosit dříví do lesa, protože Paul Speckmann je natolik výrazný, že už jen svou působností v domácí legendě Krabathor se zapsal do povědomí tuzemské metalové veřejnosti, ale nelze předpokládat, že všichni mají death metal v takové oblibě, takže se to prostě musí. Spolu s ním tvoří současnou podobu Master Aleš Nejezchleba a Zdeněk Pradlovský, kteří Paula doprovázejí již pěknou řádku let. Souhra tohoto tria je bezchybná, a když si k tomu připočtete průrazný a velmi přirozený zvuk, kdy nikdo z nich nemá navrch, ale na své si přijdou jak milovníci chrastivých riffů, tak drtící baskytary, tak máte automaticky půl práce hotovo a na dobrou desku je zaděláno. Vždycky mne u takhle šlapavého a přímočarého death metalu napadne asociace s Motörhead, jen v hutnějším a špinavějším pojetí. Tuhle partu nevybírám náhodně, protože jejich vliv je v některých rychlejších skladbách (“God of Thunder“) cítit stejně výrazně jako kytarové prvky thrashových legend Slayer.

“The Witchhunt” je skrz naskrz ve všech ohledech typické death metalové album americké školy. Při pohledu na obal, texty, vlastní hudební náplň až po zvuk je vše tak klasické, že by se hodilo říct konzervativní. Ovšem nechápejte to jako výtku. Dokud jsou všechny potřebné faktory poskládány dohromady jako jeden celek bez nějakých nedokonalostí a všechno šlape tak, jak má, nemám výhrad. Dokonce ani ke stopáži, která se zastavila těsně za padesátiminutovou hranici, protože těžko bych hledal slabších skladeb, které by narušovaly vyrovnanost “The Witchhunter”. Vážně, jedenáct pecek a je jedno, jestli se jedná o přímočaré death metalové palby s thrashovým nádechem (kytarové sólo se slayerovským nástupem tomu napomůže taky) jako “Another Suicide” nebo zatěžkaná a střednětempá hitovka “Waiting to Die”, kterých by klidně mohlo být víc. Jádrem nahrávky jsou právě ony rychlejší songy, ve kterých celou káru kupředu tlačí bubeník Zdeněk Pradlovský, čímž nechci ostatním upírat jejich zásluhy, ale jeho účelná a přesná hra se mi velice zamlouvá. Paul Speckmann už bude navždy znít stejně a patří mezi tu hrstku death metalových vokalistů, kterého je velmi zatěžko si splést a nepotřebuje k tomu chropot à la Chris Barnes, nýbrž mu stačí zemitý řev, který působí mnohem civilněji. Jak už jsem řekl, těžce se hledají nějaké vyložené vrcholy nebo naopak hluchá místa, protože jednotlivé písně jsou velmi vyrovnané. Mně osobně se velmi zamlouvá titulní rychlovka “The Witchhunt”, obdobně stavěná “God of Thunder” s velmi chytlavým refrénem a “Manipulated to Exterminate”, která se promění od úvodního chytlavého riffu doprovázeného Paulovým mluveným slovem přes štvanou death metalovou řežbu až ke klidnějšímu závěru, kdy skladba odeznívá ve stylu instrumentálního outra. To, že jsem řadu skladeb opomněl, neznačí jejich nezajímavost, ale nemá smysl v každé hledat zajímavý motiv, protože bych nakonec stejně musel vyjmenovat všech jedenáct kousků, jež se na “The Witchhunt” dostaly.

Pravda, není to sice nic nového pod sluncem, ale koho to zajímá, když to parádně šlape. I přes jistou dávku neoriginality, která pramení jak z historie kapely samotné, tak z hudebních vlivů, které kdysi utvářely mysl mladého Speckmanna, se jedná o uvěřitelné a hlavně na nic si nehrající album. Deska takhle úderná, chytlavá a přesto trvanlivá si rozhodně nezaslouží, aby byla házena do stejného pytle s kdejakým průměrem, kterým je scéna v současné době plná. Jak už jsem zmínil, “The Witchhunt” ctí klasické postupy, sází na průbojný zvuk a po kompoziční stránce se taktéž nejedná o žádné novátorství a i navzdory tomu nepůsobí na první pohled vyloženě oldschoolově, i když ten feeling tam cítit je. Jako pozvánka pro mladší fanoušky do starých časů představují noví Master ideální počin a stejně tak by neměli váhat posluchači znalí, kteří si rádi zabrnkají na nostalgickou strunu.