Archiv štítku: Bölzer

Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

19.1.2020 Cnuk Napsat komentář

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson v „The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – listopad 2019

31.10.2019 Sicmaggot Komentáře: 2

H.:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. Profanatica, Demonomancy, Bahratal – Praha, 21.11. (event)
3. Deströyer 666, Hour of Penance, Nocturnal Graves, Inconcessus lux lucis – Praha, 6.11. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Vulcano, Nifelheim, Asgard, Decision to Hate – Praha, 23.11. (event)
2. Black Winter Festival – Gliwice (Polsko), 21.-22.11. (event)
3. Harakiri for the Sky, Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition, Matterhorn – Bratislava, 29.11. (event)

Cnuk:
1. Tropical Fuck Storm, RVG – Praha, 14.11. (event)
2. Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft, Sacrilegia – Praha, 22.11. (event)

Dantez:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. She Past Away – Brno, 6.11. (event)
3. Böhren & der Club of Gore – Praha, 8.11. (event)

H.:

Tak dlouho jsem pindal, že u nás Mayhem strašně dlouho nehráli v klubu a jezdí jenom na Brutal Assault, až se to konečně zlomilo. Legendární norské neznabohy jsem v klubu ještě neviděl, takže určitě půjdu – ostatně se prozatím jedná o jediný listopadový koncert, na nějž už mám lupení, takže mě to asi nemine.

Za pozornost budou určitě stát i zámořští zvrhlíci Profanatica. Kapela zde v poslední době hrála hned několikrát, takže kdo chtěl vidět, ten už asi viděl, přesto se nejedná o něco, co bychom zde měli ignorovat. Čili kdo chce zlo, ať valí v příslušný den na Sedmičku.

Zmíním Deströyer 666 a spol., protože to je super kapela a vždycky, když jsem ji viděl živě, tak to byla kurevsky dobrá hoblovačka. Nicméně odpadnutí Dead Congregation fakt krutě zabolelo. Kór když byli nahrazeni Hour of Penance, což je pro mě úplně nudná kapela, která mě pranic nezajímá. Kombo Deströyer 666 + Dead Congregation by za hřích fakt stálo, ale takhle asi vynechám protože samotnou partu okolo K.K. Warsluta jsem viděl už několikrát.

Metacyclosynchrotron:

Brazilští nestoři Vulcano objíždí Evropu v listopadu a kulťáci z Nifelheim zase v prosinci (společně s At the Gates). Důležité ale je, že se obě kapely exkluzivně sejdou 23. 11. v pražském klubu Chmelnice za doprovodu Asgard a Decision to Hate. Co dodat, bude (ultra) metal.

Ten bez debat koluje i v žilách Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft a Sacrilegia, kteří rovněž objíždí Evropu a tuzemský fanoušek si může dokonce vybrat, zda se vypraví do Prahy (22. 11.), Bratislavy (24. 11.) anebo třeba i do slezských Gliwic na festival Black Winter (21. – 22.), kde se navíc zastaví Profanatica, Demonomancy (rovněž na turné a 21. v Praze) plus Azarath a zmiňovaní Vulcano. Všechno prověřené kapely, co stojí za vidění. Jen si vybrat.

Fanoušci špinavého, sirnatého zlometalu v listopadu zkrátka nepřijdou, ale akcí je teď pokokot a do třetice vybírám Dødheimsgard v Bratislavě. Na jejich koncert v Praze s Hetroertzen a Troll před šesti roky vzpomínám jako na povedenější. DHG předvedli parádní průřez tvorbou a Vicotnik s Aldrahnem byli kouzelní. Tentokrát to sice bude bez druhého jmenovaného vokalisty, ale poté, co jsem slyšel Vicotnikův parádní výkon na debutu Dold Vorde Ens Navn, si myslím, že to utáhne s přehledem i sám. Dále zahrají Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, což by mohlo být taky fajn, na vrcholu soupisky jsou ovšem uvedení Harakiri for the Sky, o čemž si myslím své…

Cnuk:

Z listopadových akcí mám zakoupený lupen na Tropical Fuck Storm. Tito Australané patří do stáje Flightless Erica Moora z King Gizzard and the Lizard Wizard a jsou podobně divní. Možná ještě více. Jejich obě řadovky jsou povedené, a přestože nemohu tvrdit, že bych je vyloženě žral, jsou natolik působivé a lákavé, že mám chuť to zažít i naživo, protože právě to by mohl být ten finální krůček k jejich absolutnímu docenění. Stát se ale může, že to bude přesně naopak. Podpořit je přijedou RVG. Neznám, stejně jako prostory Café V lese, kde se to celé bude dít. Tenhle večer zkrátka bude ve znamení překvapení.

Dále mě láká koncert Malokarapatan a Vircolac. Prvně jmenování živě umí, o tom jsem se již sám přesvědčil, avšak Vircolac jsem ještě neviděl. Neznám je příliš dlouho, ale jejich letošní placka „Masque“ mi vryla ten jejich death/black metal do hlavy dost hluboko. Navíc nejde pouze o tyto dvě kapely, přidají se také Goatcraft a Sacrilegia, což už je docela dost solidní muziky na jeden večer v Underdogs’.

Dantez:

„Daemon“ od Mayhem překvapil a jeho převedení do živé show by mohlo být více než zajímavé. To rozhodně přidalo pražskému vystoupení na atraktivitě i navzdory tomu, že support zrovna za moc nestojí. Minimálně pražským a okolním bych listopadovou zastávku evropského turné určitě doporučil.

Ti, kteří rádi křepčí do svižných rytmů darkwave, by si neměli ujít koncert tureckých She Past Way, kteří se dva dny před brněnskou zastávkou objeví i v pražské kasárně Karlín. Těm, kteří preferují temno v pomalejší a subtilnější podobě, nejlépe v konturách Lynche a Badalamentiho pak avizuji vystoupení jazz-noirových Böhren & der Club of Gore.

Recenze

Bölzer – Lese Majesty

24.10.2019 Sicmaggot Komentáře: 2

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Lightning & Sons

Tracklist:
01. A Shepherd in Wolven Skin
02. Æstivation
03. Into the Temple of Spears
04. Ave Fluvius! Danu Be Praised

Hrací doba: 29:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR / Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Švýcarům Bölzer se podařilo něco, co se mnohým kapelám nepovede – na undergroundové scéně si udělali poměrně velké jméno ještě předtím, než vydali své první album. Jen prostřednictvím skvělých ípíček „Aura“ a „Soma“ a také díky pilné koncertní činnosti si dokázali vytvořit velkou posluchačskou základnu, která na jejich řadový debut „Hero“ čekal dost netrpělivě.

Když ke konci roku 2016 nakonec „Hero“ vyšel, nebyl přijat s tak všeobecným nadšením jako předešlá neřadová tvorba Bölzer. Což mně osobně přijde škoda, protože si myslím, že se jedná o povedenou desku, která sice Švýcary posunula o kousek k větší… ne přímo stravitelnosti, ale určitě jisté umírněnosti, avšak stále měla vysokou kvalitu a představovala Bölzer jako charismatickou kapelu.

Jsem si ovšem docela jistý, že navzdory nějakým chladnějším ohlasům byl „Hrdina“ ve finále úspěchem, prodával se dobře a s pozicí Bölzer jakožto již etablované kapely neotřásl, spíš naopak. O čemž ostatně svědčí i to, že se duo HzR / KzR rozhodlo osamostatnit a postavit na vlastní nohy i z vydavatelského hlediska. Opustili vcelku spolehlivou stáj Iron Bonehead Productions a vydali se za štěstím pod vlastní značkou Lightning & Sons, na níž jako první vyjde nové EP „Lese Majesty“.

Nebyl důvod se na „Lese Majesty“ netěšit. Alespoň tedy střízlivě. Musím říct, že Bölzer se nikdy nestali mojí top kapelou, neřadím je srdcovkám, a dokonce si i myslím, že jejich raná tvorba je možná zbytečně nadhodnocená. Což ale neznamená, že by se mi jejich muzika nelíbila, důkazem čehož nakonec může být i to, že ve své sbírce mám vinyly „Roman Acupuncture“, „Aura“, „Soma“ i „Hero“. Tím chci říct, že „Lese Majesty“ není nahrávka, kvůli níž bych nemohl dospat, jak zběsile se na ni těším, ale věděl jsem už dopředu, že ji budu chtít slyšet. A moc jsem nepočítal s tím, že by mě měla zklamat, když vlastně vše předešlé mě bavilo. A kór když Bölzer již několikrát ukázali, že krátkohrající formát jim sedí opravdu hodně.

O to větší rozčarování si pro mě „Lese Majesty“ připravilo. Nové EP mě nebaví takovým způsobem, až bych skoro řekl, že mě nudí. Na předkládaném materiálu jednoduše nevidím nic zajímavého a chybí mi na něm sugestivní aura starších neřadových počinů i vznešené momenty „Hero“. „Lese Majesty“ nesporně pokračuje v charakteristickém zvuku Bölzer, ten rukopis je zde nad slunce jasný, ale mám dojem, jako kdyby zde byl prezentován v béčkovém provedení.

Silná slova? Možná ano. Nedokážu si je ale nechat od cesty, když mě „Lese Majesty“ minulo takovým obloukem. Nejhorší na tom je, že nedokážu říct, co tu Bölzer dělají špatně. Snad jedině s výjimkou čistých vokálů, jejichž jistá faleš mě na „Hero“ bavila a považoval jsem ji za nedílnou součást celkového dojmu. Nikdy jsem moc nechápal, proč tolik lidí čisté zpěvy u Bölzer nenávidí, ale na „Lese Majesty“ to konečně chápat začínám, poněvadž mi tu místy znějí fakt lacině až otravně. Jestli má být takové prozření tím největším, co mi nové EP dalo, pak to o lecčems svědčí.

Bölzer není skupina, kterou bych toužil veřejně pojebat (bez dvojsmyslů, prosím), ale ani sympatie k předešlé tvorbě mě nemohou přinutit ke shovívavosti tam, kde necítím žádné zaujetí. Za mě je „Lese Majesty“ doposud nejslabší nahrávka švýcarského dua. Abych se zbavil pochybností, dal jsem si maraton starších počinů a jen jsem se utvrdil v tom, že libovolný z nich v mých očích novinku výrazně převyšuje.

<a href="http://bolzer.bandcamp.com/album/lese-majesty">Lese Majesty by BÖLZER</a>

Druhý pohled (Cnuk):

Po tříletém čekání je tu konečně nová tvorba od Bölzer. Vlastně mi není úplně jasné, co je „Lese Majesty“ zač, jelikož čtyři skladby se stopáží třicet minut mohou být řadovou deskou stejně jako krátkohrající věcí, ale koho to zajímá. Hlavní je, že je tu. Dosud poslední nahrávka „Hero“ sklidila poměrně rozporuplné reakce, které kolikrát vedly až k posměchu, ale za mě je to výborné album. Unikátní styl tohoto švýcarského dua je nezaměnitelný, a přestože se v průběhu času různě prolínali mezi death a black metalem, vždy bylo jasné, že jsou to právě Bölzer, a to se všemi jejich signifikantními aspekty.

„Lese Majesty“ rovněž nenechává nikoho na pochybách. Dá se říci, že plynule navazuje na rukopis skladeb z „Hero“. Zprvu se do něho hůře proniká, ale po několika otočeních začnou vynikat určité momenty a brzy se posluchači dostane jasných kontur celých skladeb. Bölzer se znovu daří naplno probouzet vytříbený cit pro budování napětí, díky němuž skladby putují do různorodých poloh a brzy dokáží posluchače vtáhnout do nálady nahrávky. Tak jako jsem si rychle našel oblíbené skladby na předchozích studiovkách, i tady jsem mezi ně brzy zařadil na výsost povedenou „Into the Temple of Spears“, jíž nechybí nic z onoho pověstného vichřicového riffování, dunících bicích ani heroického zpěvu, včetně toho čistého.

Podobně silné jsou ale i „A Shepherd in Wolven Skin“ a závěrečný opus „Ave Fluvius! Danu Be Praised!“. Bölzer po celou dobu trvání „Lese Majesty“ nijak nekolísají a drží si svůj vysoký standard, i včetně přestávky v podobě „Æstivation“. Ta spolu s dalšími drobnostmi (třeba pískáním) skvěle podtrhuje atmosféru „Lese Majesty“, která opět funguje bezchybně, stejně jako v případě „Hero“ a jemu předešlých. Už od dob prvního dema si pečlivě udržují svoje zvukové unikum a právě možná díky střídmému vydávání nového materiálu se jim ho daří tak obstojně držet po dlouhou dobu.

Ten, komu neseděl „Hero“, pravděpodobně nebude sdílet mé nadšení, já však nemám, co bych vytknul. Bölzer jsou i na „Lese Majesty“ ve výborné formě a zůstávají tak jednou z nejzajímavějších formací metalového podzemí, ke kterému se hrdě hlásí i přes svoji nespornou a oprávněnou popularitu. Máme-li dostávat novou tvorbu pouze po hrstičkách, ale zároveň v takovéto kvalitě, pak s tím absolutně souhlasím. Málo je někdy více.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

24.1.2019 Cnuk 1 komentář

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.

Reporty

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

21.10.2018 Sicmaggot Komentáře: 4

Datum: 16.10.2018
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, One Tail, One Head, Slegest, Taake

Cnuk: Na Novou Chmelnici jsem se vydal vůbec poprvé. Překvapilo mě, že se jedná o docela veliký prostor, a ještě více to, že se ho blackmetalistům podařilo obstojně zaplnit. Nad účastí jsem dlouho váhal, ale když jsem si vybavil ten parádní koncert Bölzer na letošním Brutal Assaultu a zjistil, že lupeny budou k dostání i na místě, řekl jsem si, že teda jo. Samozřejmě lákavé pro mě byly i zbylé tři norské smečky, jelikož jsem žádnou z nich nikdy naživo neviděl.

Cnuk: Vše začali Slegest, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani potuchy. Protože jsem se fakt rozhodl až na poslední chvíli, žádné předkoncertní přípravy jsem nestihl, takže jsem ani pořádně nevěděl, co hrají. No když spustili, tak jsem docela čuměl. Čekal jsem všechno, jen ne primitivní black křížený se sedmdesátkovým rockem. Líbila se mi ta oddanost, se kterou do vystoupení zpěvák s basákem šli, přesto mi ty jejich odrhovačky ze začátku přišly až nechtěně vtipné. Postupně jsem tomu začínal přicházet na chuť, bohužel právě v tu chvíli skončili. Času moc nedostali, parket zrovna nezaplnili a já vím, že doma si tohle jen tak nepustím.

H.: Slegest byli oukej, jejich black‘n‘roll šlapal jak bulharská kurva, ale žádný velký zázrak. Vůbec mě to neuráželo, to bych kapele zase křivdil, nicméně jsem si z toho ani nesednul na prdel, prostě takový nevyčnívající standard na rozjezd. Navíc se mi zdálo, že svou chytlavostí se Slegest ke zbytku sestavy tak úplně nehodí. Co si budeme povídat, tady se ještě temnotou nešpikovalo a krystaly čistého zla sbírat nešlo.

Cnuk: To One Tail, One Hand už byli někde jinde. Hned od prvních tónů bylo jasné, že tohle bude ta pravá blackmetalová jízda, a taky že byla. Energie z pódia prýštila do všech stran a odezva publika na sebe nenechala dlouho čekat. Brzo se to mlelo hlava nehlava, zběsilé, kolikrát až punkové tempo nenechávalo odpočinout a u výjezdů silných riffů se hrozilo o sto šest. Neurvalé, syrové, špinavé, takhle nějak bych si to představoval, vše v naprostém pořádku, laťka byla pro hlavní kapely nastavena hodně vysoko.

H.: One Tail, One Head dle očekávání zabejčili jako svině. Tady už se temnotou špikovalo zodpovědně a krystaly čistého zla se válely všude po zemi. One Tail, One Head dle svého zvyku sypali do publika ohromnou porci energie a to jim oplácelo stejnou měrou. Kotel se roztočil prakticky okamžitě a setrval až do konce. Sice je pravda, že když jsem kapelu viděl prvně, byl to ještě větší zážitek, ale i tak si One Tail, One Head svým posledním koncertem na našem území rozhodně neudělali ostudu a loučili se sakra důstojně.

Cnuk: Pak už přišel na řadu můj hlavní akt, Bölzer. Když se spustilo intro a borci přišli na scénu, přemístil jsem se k pódiu a při pohledu kolem sebe jsem zjišťoval, že je tu najednou nějak málo lidí. Sice se to zaplnilo, ale docela to trvalo. Z toho usuzuji, že trve blackaři je asi moc nemusí. K mému potěšení byl podle očekávání zážitek ze stanu Brutal Assaultu překonán, takže dobře, že jsem se sem vydal. Zahráli tak nějak všechny „povinnosti“, tvrdé údery HzR do bicích hřměly v kombinaci s majestátnými riffy a vytím barda KzR na výsost dobře a osvětlení způsobující epileptické záchvaty za tím vším přidávalo na magické atmosféře písní. Byli všechno, jen ne neutrální. Za mě super, Bölzer prostě jsou jednou z nejlepších formací současné podzemní scény.

H.: Na řadu přicházejí neutrální Bölzer, kteří se pro mě nakonec stali vrcholem večera, ačkoliv jsem v předstihu sázel spíš na One Tail, One Head. Kytara sice nebyla úplně čitelná, ale ty vole, tahle kapela má prostě živě charisma jak kráva. Atmosféra v tom byla, navíc podpořená chaotickým nasvětlením… dokonce bych si dovolil říct, že šlo o asi nejlepší koncert Bölzer, co jsem zatím viděl. Tady už se temnotou špikovalo mocně a krystaly čistého zla padaly od stropu.

Cnuk: Od klasiků norského metalu Taake nešlo čekat nic jiného než černý kov vysoké kvality, a také že se jim povedlo očekávání naplnit. Musím ale přiznat, že když se za večerem s odstupem ohlédnu, u One Tail, One Hand jsem se bavil přeci jenom o něco více. To nemá ani tak ukazovat, že by Taake nezahráli tak dobře, jako spíš že One Tail, One Hand byli fakt výborní. Parta kolem skinheadské verze Hoesta neúnavně sypala jeden flák za druhým, sám Hoest kromě chorobného výkonu zvládal obstojně kočírovat i svůj nástroj, tedy stojan na mikrofon, a nezapomínali si ani ťukat pěstmi s fanoušky v první brázdě. Kromě plachty s logem za zády a pomalovanými ksichty nedali na žádné další serepetičky, takže šlo hlavně o hudbu, která spouštěla tu správnou vřavu, a v „Myr“ došlo i na banjo. Těžko tomu něco vytýkat, Taake jsou držák toho pravého norského black metalu a naživo umí.

H.: Taake sice měli být hlavním tahákem večera, ale oproti One Tail, One Head i Bölzer trochu ztráceli. Namísto vyvrcholení večera se tady temnotou jen došpikovávalo. Částečně to mohlo být i tím, že muzika Taake je víc žánrově usedlá a konzervativnější, částečně i tím, že to prostě není živá kapela, nýbrž jednočlenný projekt, takže je to vesměs celé o Hoestovi a zbytek jen dělá křoví. Což o to, nenudil jsem se a Hoest sám je prostě ďábel, ale to zásadní už bylo za námi.

H.: Co se organizační stránky týče, bylo by fajn, kdyby Obscure přestali posouvat program dvě hodiny před koncertem. Minule jsem na Hetroertzen jsem díky tomu přišel o polovinu první kapely. Tady nakonec, snad i díky shitstormu od lidí, k avizovanému posunu nedošlo a začalo se hrát, jak bylo v plánu původně. Každopádně mi to přijde jako docela amatéřina, jaké by se pořadatel s takovými zkušenostmi měl vyvarovat.

H.: To samé lze říct i o promu na koncert. Ty srance typu „svátek pro všechny ortodoxní vzývače“, „podzimní Prahu zahalý do temné mlhy black metalový rituál“ (všimněte si hrubky), „sférický večer“, „zlem a temnotou prošpikovaná událost“, „neutrální Bölzer“ nebo „posbírej krystaly čistého zla“ prostě nikoho nezajímají. Promovat koncert takovou snůškou blití je prostě trapas. Příště se na to už prosím vyserte.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – říjen 2018

30.9.2018 Sicmaggot 1 komentář

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na Taake s Bölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!

Reporty

Brutal Assault 23 (čtvrtek)

19.8.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Datum: 9.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Blood Incantation, Bölzer, Broken Hope, Converge, Dærrwin, Exhorder, Grave Pleasures, Green Carnation, H2O, Laibach, Municipal Waste, Pallbearer, Persefone, Void ov Voices

Onotius: Ve čtvrtek mne čeká rozsáhlý program čítající od death metalu přes roztančený okultní post-punk až po mathcore. Netřeba tedy dlouze filozofovat a hurá na kapely: Na lámání chleba z hlediska line-upu stěží dojde, na lámání nadějí ale každopádně, navíc v patřičně smrtícím balení. Američtí drtiči Broken Hope rozjedou věru masivní ušní očistu, a to poměrně vehementně, byť stále v žánrových mantinelech. Začínají čtvrt hodiny po poledni a vkládají do toho nemálo energie i soustředění, pokud jde o instrumentální obratnost, přesto se tento brzký čas zkrátka odrazí na celkovém prožitku. Člověk se ještě pořád tak trochu probouzí a slunce ho oslepuje na každém kroku, tudíž na nějaké fanatické paření nemá náladu a jen tak postává a pokyvuje – ale k takovéhle pasivitě tenhle death metal prostě není. Snad příště za lepších okolností.

Onotius: V půl druhé doráží na pódium progresivně deathoví Persefone, kteří mne naživo nakonec baví i o poznání víc než ze studiovky – částečně zřejmě také kvůli tomu, že do živého provedení se tolik nepromítne ona přeprodukovanost, jež místy sráží dojem z posledních alb. Propracované instrumentální pasáže jsou odehrány výborně a vokálně taktéž nemohu vznášet sebemenší námitky.

Onotius: „Kdo by to byl řekl, že mě někdy bude nějaká kopírka Deafheaven bavit tak jako tohle,“ říkám si při poslechu tuzemských Dærrwin, kteří rozjíždí svůj set na Metalgate Stage. Trochu srandovní mi přijde zpěvák, který své odmítnutí konzumace živočišných výrobků na svých svršcích propaguje skrze potisk jak na tričku, tak na pásku. Jako proti veganství ani slovo (skoro naopak), ale je otázka, zda tahle hra na chodící transparent není trochu kontraproduktivní. Zpět ale k muzice, která baví, a to navzdory tomu, že převážně převařuje už dříve slyšené post-blackové ingredience. No jo, holt to uměj dobře prožít. Podobně jako vloni na Žižkovské noci, i nyní odcházím ze setu pozitivně naladěn.

Cnuk: Ve čtvrtek mě hodně lákal už Exhorder, ale bohužel to z časových důvodů nešlo zrealizovat, a tak stíhám až H2O. Táhne mě sem spíš zvědavost, jelikož v minulých letech jsem se jim vždy vyhnul, ale slyšel jsem ohlasy, že naživo stojí za to. A všem, kteří mi to říkali, musím dát za pravdu. Ne nijak náročný hardcore/punk příjemně letí kupředu a zejména zpěvák Toby Morse má tah na bránu. Nebojí se ani odzpívat jednu pecku běhající v circle pitu a i na pár dalších zůstává s fanoušky v kotli. Jednu věc odbubnoval také jeho syn, v jiné zase hostoval snad nějaký kamarád, zkrátka se bylo na co dívat a já se bavil.

Metacyclosynchrotron: Na Exhorder jsem se docela těšil, ale nakonec jsem zvládl jen trojblok skladeb. Titulní z „The Law“, pak další z téže desky, ze které si pamatuji dedikaci dvěma letos zemřelým hudebníkům Ralphu Santollovi a Brettu Hoffmannovi, a nakonec jsem si ještě poslechl i „Slaughter in Vatican“. Kopalo to chvílemi fakt slušně, ale infernu navzdory mě Exhorder nechali „chladným“.

Cnuk: Podívaná se samo sebou čeká také od Municipal Waste. Jejich živá vystoupení jsou už proslulá a i tentokrát to mělo něco do sebe. Sice ve studiu nahrávají pořád to samé, ale na koncertech to pak funguje. Nelze v tom hledat nic víc než zábavu. Většina lidí to tak asi bere, protože odezva je hodně silná. Ani tady se to neobešlo bez Trumpa, jinak Tony Foresta a spol. sázeli vtípky převážně na pivo, metal a žraloky. Municipal Waste živě umí moc dobře.

Onotius: Hledím na plátno Municipal Waste, na němž si Donald Trump s tradičně nabubřelým výrazem prohání kulku hlavou, a posléze si všímám skvělého hesla na zádech jejich takto designovaných triček „only walls we built are walls of death“. Jo, tahle show bude věru něco pro mne. To posléze potvrzuje divoká atmosféra v kotli, hned jakmile odstartuje otvírák „Breathe Grease“. Crossover-thrasheři se s tím věru moc nepárají a odpalují jednu pecku za druhou s patřičně hardcorovým nadšením. Tohle je neopakovatelný nářez dámy a pánové!

Onotius: „Ať jde prdele rasismus, sexismus, homofobie!“ uzavírá Tony Foresta aktivistické okénko a pokračují další vály. Kotel vře! „Ať už jste punkáči, hardcoráři nebo metalisti, dvě věci nás spojují – muzika a že se bojíme ŽRALOKŮ!“ uvádí zase song „Terror Shark“. Pokud jde o energičnost, v tomhle ohledu si troufám říci, že Municipal Waste neměli pražádnou konkurenci. Klobouk dolů. Hory kotlařů a stagediverů jistě odsouhlasí.

Cnuk: V zadním stanu už se chystali Blood Incantation. Přehráli skoro celé „Starspawn“ plus dva fláky z EPčka „Interdimensional Extinction“. Hlavně závěr v podobě obou partů „Vitrification of Blood“ měl sílu. Tohle mě bavilo hodně a klidně bych si dopřál ještě „Meticulous Soul Devourment“, kterou jedinou z prvotiny nezahráli. I zvukově se mi zdálo vše celkem v pořádku, takže jsem si konečně vzadu užil death metal bez rušivých elementů.

Metacyclosynchrotron: Ochladit se, zdřímnout a hybaj na Blood Incantation. Zvuk na Metalgate docela haproval, ne všechny vyhrávky jsem byl schopen zachytit (stál jsem na okraji pitu, poměrně vepředu), ale žádná tragédie se nekonala. Coloraďané svou energií pódium a publikum ovládli od první skladby (kterou byla „Starspawn“) a kotel se až do konce roztáčel vcelku slušně. Možná i proto, že kvůli zvuku zde převažovala deathmetalová brutalita nad vesmírnou psychadelií, která je Blood Incantation rovněž vlastní. Celkově vzato pro mě nebyli Blood Incantation jedničkou, ale úplný závěr s oběma částmi „Vitrification of Blood“ patřil k jedněm z vrcholům celého festivalu. Avšak nepochybuji, že tomu pomohlo to zlobrko, co kolovalo mezi lidmi, hehe.

Onotius: Do areálu se vracím zase až na Green Carnation, kteří předvedou velmi solidní vystoupení. Dobře čitelné i pro člověka neznalého materiálu, ale zároveň inteligentní a nepodlézavé. Zkrátka nemohu jinak, než jej pochválit. Zpěvák své pasáže dává s naprostým přehledem a člověk si tak trochu škodolibě vzpomene na nepřesvědčivého Nicka Holmese z Paradise Lost. Tohle je jinačí kafe. Fanoušků je v publiku překvapivě méně, než bych čekal, i tak se tím kapela nenechá rozhodit a odehrává silný vyrovnaný set bez sebemenšího škobrtnutí. Zvuk je výborně vyrovnaný. Jen škoda, že tracklist stojí převážně jen na kouscích z „A Blessing in Disguise“ – pokud vím s jedinou výjimkou z předposlední „The Quiet Offspring“.

Cnuk: Po chvíli procházení se a odpočívání zakotvím u Green Carnation, nestíhám první píseň, ale to mi ani nijak moc nevadí. Znám od nich všehovšudy pouze opus „Light of Day, Day of Darkness“, a jelikož se jedná o jednu hodinovou píseň, bylo mi jasné, že ta v Josefově nezazní. Nakonec jsem se zdržel skoro na celý set, ale spíš jen tak, abych vyplnil čas. Odešel jsem dříve, abych stihl Pallbearer. Obětoval jsem jim Dying Fetus, čehož jsem později docela litoval. Přestože mě jejich doom docela baví, nějak mi to tu nesedlo a po chvíli jsem spíš už jen vyčkával konec.

Onotius: Letmý pohled na Pallbearer odhalí příjemný předvídatelný doom s obstojným zvukem – což je třeba pochválit, neboť to se na dané stage (Metalgate) dělo letos opět docela vzácně. Posléze se nicméně vydávám najít příjemné místo na Grave Pleasures na nádvoří Oriental Stage. Postupně se stmívá a v devět, kdy začíná první hitovka z dílny nakažlivých post-punkerů, už je tma. Tak to má být. Zpěvák Kvohst (známý mimo jiné například z Hexvessel, ba i jako někdejší člen Dødheimsgard či Code) s kusem čelistní kosti nějaké šelmy na krku a trikem Aluk Todolo vládne svým charismatickým hlasem v hitovkách typu „Be My Hiroshima“ suverénně. A muzika, ta publikum jednoduše roztančí. Je to zkrátka ta správná kombinace popové uvolněnosti ve spojení s metalovou dekadentní patinou. Jenže najednou „blik“ a je tma. Jeden song je odzpíván bez proudu, dále už kapela mizí v zákulisí a hledá se, zda se problém vyřeší či ne. Posléze se ukazuje, že dnes už ne. „Škoda,“ říkám si, poněvadž ještě nevím, že bude zítra repete.

Cnuk: Dramaturgie Brutal Assaultu mi přišla vhod. Potřeboval jsem probudit zpět k životu. No, a to jsem si nemohl přát snad nic lepšího než roztančené Grave Pleasures. Od prvních tónů sálá z pódia vlna energie a tenhle morbidní večírek nabírá dobré obrátky, ale jak už říkal kolega Onotius, vypadl proud. Sety kapel z Oriental Stage byly nakonec přesunuty na další den, to už se mi ale krylo. Škoda, ale i tak stihli zahrát určitě více než polovinu a zanechali rozhodně pozitivní dojem.

Metacyclosynchrotron: Pokud mě na Brutalu letos něco zklamalo, byli to Void ov Voices. Po nějaké době mi přišlo, že to alikvótní auuuuum a ouiiiiiiiiiiiii prostě nikam negraduje, tak jsem se prostě sebral a v deset šel spát. Zprvu jsem oběti v podobě trojice Converge, Laibach, Marduk litoval, ale nabušený pátek mi to krásně vynahradil a já byl na něj perfektně svěží.

Onotius: Bölzer mají příšerný zvuk. Respektive z dálky je to opět trochu lepší, ale ve stanu je to prasečí chlívek s nahuleným kopákem a velmi nekonkrétními kytarami. „Dva nástroje kruci, dva!“ vztekám se. Nedá se nic dělat. Počkám si na hymnu „Hero“, a pak mi dochází trpělivost a mířím na pivo.

Cnuk: Já si dal pivní zastávku právě před Bölzer, a to v podobě ochutnávky speciálů. Možná proto si na hůře čitelný zvuk rychle zvykám a dostávám se na tu správnou vlnu. Hřmící bicí HzR a majestátný zpěv KzR jsou návyková kombinace a já byl od první skladby lapen. Je jedno, co to zrovna bylo, ať už refrén „Archera“ nebo spletité riffy závěrečné „Entranced by the Wolfshook“, bylo to magické. Zvuk nebyl v optimu, ale já si to uprostřed stanu i tak užíval. Výtečný koncert a pro mě další ze zlatých hřebů letošního ročníku.

Cnuk: Posilněn silným zážitkem se vracím dopředu, abych viděl co nejvíce z Laibach. Opět mě sem táhne, hádám jako většinu, zvědavost. Laibach toho moc nenamluvili, to za ně dělal spíš počítač, což se mi líbilo, a tak se hlavně hrálo. Strojové industriální tempo a diktátorský nádech vystupování na mě funguje, a ta více jak hodina uběhla hodně rychle. Konec obstarala asi všem dobře známá „Tanz mit Laibach“, spokojenost.

Cnuk: Závěr dne jsem si naplánoval s Converge. Když hráli na Brutalu naposledy, měli za sebou výtečné „All We Love We Leave Behind“. Letos mají čerstvě vydané „The Dusk in Us“ a to není o nic horší. Stručně řečeno, Converge opět ukázali, kdo je králem chaotična. Neustávající energie a originalita na všech frontách i po půlnoci dostávala pevnost do varu, až se člověk cítil jako po dávce adrenalinu. Neskutečné co předvádí, jedna z nejlepších kapel hardcorové historie.

Onotius: Hlavní důvod, proč se po půlnoci ještě nevydávám chrnět, jsou Converge, američtí mathcoroví matadoři pověstní svou nespoutaností. Nemohu si pomoct, ale nechápu tohle umístění v harmonogramu. Ano, je to kultovní banda, takže ta tma z úcty smysl dává (i když tady si skoro myslím, že není nutnost), ale po půlnoci, kdy už jsou všichni mrtví, dát kapelu, při které má být v publiku bordel naprosto ekvivalentní Municipal Waste… Docela chyba. Naštěstí se lidi drží a fanatický kotel nějakým zázrakem přežívá, jen s mým soustředěním je to horší (no a kámoš mi třeba tvrdil, že si sotva pamatuje, že tam byl, hehe).

Onotius: Z pódia pochopitelně létá hromada energie ze setlistu hodně zaměřeného samozřejmě na poslední dlouhohrající desku, nicméně zazní i věci ze starších – například úplný závěr odpálí „Concubine“ z klasiky „Jane Doe“. Zkrátka a dobře vystoupení má všechno, co by člověk od Converge čekal, čas od času i nějaký bonus například v podobě skopnutého světla, jenže na tuhle kapelu chce člověk řádit jako hovado a ne jen mlít z posledního. Podle mě jednoznačně dramaturgický přešlap tahle pozdní hodina. Z Marduk pak zvládám už jen jediný song s tím, že zvuk mi přijde vzadu od stánku s pivem docela příjemný, ale už nemám sílu přežít celou show.

Reporty

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

2.10.2017 H. Napsat komentář

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – září 2017

31.8.2017 Sicmaggot Komentáře: 3

H.:
1. Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan – Praha, 27.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Immolation, Melechesh, Azarath – Ostrava, 24.9. (event)
2. Horna, Shaarimoth, Thy Darkened Shade – Bielsko-Biała (Polsko), 28.9. (event)

H.:

V září mám v hledáčku jednu povinnou akci, jež se odehraje 27. září na Nové Chmelnici. Ačkoliv z akce vypadli finští zvrhlíci Archgoat, kteří pro mě trochu nepochopitelně hodlají vynechat první tři koncerty z turné včetně Prahy, pořád se jedná o silnou sestavu. Bölzer a Svartidauði jsou sami o sobě silné lákadlo. První jmenovaní na svých studiových nahrávkách bodují a živě mě už také přesvědčili o svých kvalitách, ačkoliv hrají jen ve dvou. Svartidauði jsem ještě neviděl se zvukem, který by se dal poslouchat, tak doufejme, že tentokrát to dopadne lépe.

Slovenští Malokarpatan, jimž v říjnu vyjde druhá deska „Nordkarpatenland“, jsou důstojnou a zajímavou náhradou za Archgoat, takže ani zde není od věci se těšit. Poslední kapelu Eggs of Gomorrh už moc neznám, ale tak se aspoň nechám překvapit – myslím, že to snad úplná píčovina nebude, když jim loňský debut „Rot Prophet“ vydala firma jako Vault of Dried Bones.

Metacyclosynchrotron:

Pokud čas a okolnosti dovolí, tak v září navštívím minimálně dvě akce. Tou první je ostravská zastávka turné Immolation, Melechesh a Azarath. „Immo“ mě už jednou smetli svým koncertním náporem, takže jsem zvědav na opáčko, i přestože mě poslední dvě desky nijak nenadchly. Opak platí o novince Azarath, kterou poslouchám mnohem více, než bych předpokládal, a jsou pro mě tedy tím hlavním tahákem večera. O pár dní později mě snad čeká výlet do Bielsko-Białej na Thy Darkened Shade a Shaarimoth, dvě prvotřídní satanistické kapely ze stáje World Terror Committee. Mimochodem zde zahrají i Horna.

Recenze

Bölzer – Hero

4.1.2017 H. Komentáře: 6

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.

<a href="http://bolzer.bandcamp.com/album/hero">HERO by BÖLZER</a>

Od hudebních fandů pro hudební fandy