Další den toho pro mě s výjimkou jednoho koncertu zase tolik nenabízel. Čtvrtek proto pojímám laxně a dávám jen pár vystoupení.
Tím prvním je set Krisiun. Brazilce nějak obsedantně nenajíždím, ale ten jejich specifický blast beat prostě musím dosvědčit naživo. Nevím, čím to je, ale jejich salvy šroťáků na mě působí jinak než sypačky od jakékoliv další deathmetalové kapely. Koncert začíná a já dostávám přesně to co chci. Max Kolesne trestá škopky s hroznou vervou a nepolevuje až do konce. Zbytek skupiny zdařile asistuje. Zásadní moment nastává v první polovině setu, kdy jdou po sobě „Combustion Inferno“ a „Blood of Lions“. K závěru už to pro mě trochu spadá do monotónnosti, ale to je dáno spíše tím, že s diskografií Krisiun nejsem pořádně obeznámen. Kapele jinak nejde jak technicky, tak osobnostně nic moc vytknout. I po těch letech z nich smrdí nadšení a pokora. Respekt.
Šest let zpátky jsem na svém prvním Brutal Assaultu jako ukázkový plebej zadupal Sodom. Byl jsem proto rád, že jsem si to na letošním ročníku mohl vynahradit. A náhrada to byla kurevská. Angelripper s obnovenou sestavou po svých bocích to do lidí valil nekompromisně a bez zbytečných chujovin kolem. Odezva byla přímo úměrná ryzosti vstoupení. V kotli se to mlátilo hlava nehlava, circle pit se nezastavoval. I já jsem zandal jeden crowdsurf. Dav to miloval, fanaticky vracel texty a halekal do rytmů středně rychlých pasáží. Bylo totiž do čeho. Sodom vsadili převážně na osvědčené kusy. Potěšil zejména „Blasphemer“, „Outbreak of Evil“, „Tired and Red“ a „Agent Orange“. Zvuk naprosto v pořádku (někdo kydal, že to bylo potichu, ale za mě, alespoň v tomto případě, lepší tišší a preciznější sound než přestřelená sonická koule). Čtvrtek se v pevnosti nesl převážně v duchu thrashe a Sodom hodili laťku hodně vysoko. Na Testament i Anthrax jsem se vysral. Dost by mě však zajímalo, zda se setu Sodom dokázali vyrovnat. Čistá práce. Bombenhagel!
Pokud bych měl z rosteru vybrat jednu kapelu, na kterou jsem byl letos nejzvědavější, byli by to rozhodně Daughters. Deska „You Don’t Get What You Want“ oprávněně sklidila hromadu pozitivních recenzí a mě zajímalo, jak tenhle idiosynkratický chaos bude fungovat naživo. Kapela se pomalu a potichu umísťuje na svá místa a po stoickém odklepání do publika na pálí manickou „The Reason They Hate Me“. Asi nejčistší noiserocková věc z desky nastoluje energii, kterou Daughters postupně burcují do totálního extrému. Vše zni bezchybně. Při klidnějších částech lze identifikovat i jemnější praštění do hajtky, při pasážích se stěnami hluku hudba příjemně tlačí do země. To je zdařile uvedeno do kontrastu při skladbě „Less Sex“, ve které hučící změť nástrojů střídá noirová linka, do které popěvuje Alexis Marshall. Frontman celé vystoupení posouvá svou přítomností ještě o kousek výš. Rozjebává si čelo mikrofonem, přiškrcuje se šňůrou, mlátí se řemenem, a když se zrovna těmhle masochistickým ventilům neoddává, odeřvává koncert z rukou publika.
Potěšilo i to, že Daughters poskládali setlist čistě z materiálu z nové desky, kterou mám zevrubně najetou. Kapele se daří i komplexnější kusy přehrát dokonale. Při houpavé „Satan in the Wait“ vzpomínám na koncert Swans, které jsem dosvědčil pár let zpátky na stejném pódium. Obě vystoupení byla podobně strhující. Rozdíl byl možná v tom, že zatímco Swans svými hudebními kolosy posílali můj mozek někde do transcendentna, Daughters spíše permanentně stupňovali vypjatost. Vše vyeskalovalo ke stropu v závěru finální „Ocean Song“, při které se pod náporem hudební anarchie klátili samotní členové kapely. Daughters v poslední době oplývá masivní hype a já musím říct, že oprávněně. Moc rád bych si tohle někdy zopakoval v klubu a v delší podobě. Bezpochyby adept na nejlepší koncert letošního ročníku.
Nestává se často, že by mě kolonka s žánrem zajímala více než jméno vystupujícího interpreta. V případě Minkz se to stalo. Slovenský DJ má v ambient lounge rozjet set sestávající z industriálního techna, na kterém si v poslední době celkem ujíždím. Neváhám tedy a nabíhám do první řady. Netrvá to dlouho a Minkz s přehledem mění prostor s pohodlnými gauči na rave jako ze začátku prvního „Bladea“. Lidi se nechávají dobrovolně posílat do transu. Ženské lezou na pódium, sundávají trika a předvádějí lascivní taneční kreace. Minkz do lidí nelítostně pumpuje téměř neutuchající temné pulzní rytmy bezmála hodinu. Na můj vkus to sice mohlo být ještě trochu skeletálnější a přímočařejší, ale nestěžuji si. Můžu být vůbec rád, že někdo s tímhle nápadem na Brutal Assaultu přišel. Do budoucna bych podobných výstřelků klidně uvítal i více.
Večer se chýlí ke konci a já se jdu podívat, jak to šlape d-beatovým pionýrům Discharge. Koncert na mě bohužel působí, jako by kapela hrála z povinnosti. Sypou vál za válem, ale ta jiskra prostě chybí. Poznávám „The Nightmare Continues“ a „Hell on Earth“. Poté mě to ale začne celkem nudit, a tak se pomalu přesouvám ke stanu. Po cestě ještě chvíli čumím na Carpenter Brut, kteří mě na první dobrou překvapili ansámblem na pódiu. Očekával jsem, že uvidím dva DJe. Místo toho čumím na plnohodnotnou kapelu, která synťákovému retru dodává solidní drive. Únava je však silnější, a proto za tónů elektronických kláves a pestrých světel odcházím z areálu.
Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten
CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky
Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name
Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018
Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.
Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.
Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.
Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.
„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.
„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.
Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.
3. Murder Inc. – Umlčen navěky
Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.
Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.
3. Vole – Zmrzliny
Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.
To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.
Objev roku:
Tropical Fuck Storm
Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.
Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.
Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.
Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.
Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.
Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko
Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.
Film roku:
1. Hereditary
Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!
2. The House That Jack Built
Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.
3. Upgrade
Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.
Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí
Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.
Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.
Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?
Zklamání roku:
já sám
Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.
Zhodnocení roku:
Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.
Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.
Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.
3. Preoccupations – New Material
První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.
Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.
Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.
2. Mallephyr – Womb of Worms
Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.
Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.
Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.
3. Nachtmystium – Resilient
První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.
Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.
Objev roku:
Depths Above
„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.
Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.
Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.
Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal AssaultuMisþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.
Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys
Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.
Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine
Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.
Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love
No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.
Zhodnocení roku:
Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).
Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.
I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.
Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!
Země: USA Žánr: noise rock / industrial rock Datum vydání: 26.10.2018 Label: Ipecac Recordings
Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House
Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se Sadler s Walkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.
Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.
Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.
Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.
První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.
Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.
Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.
