V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.
Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.
Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.
Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.
Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.
Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.
Metacyclosynchrotron:
1. Vulcano, Nifelheim, Asgard, Decision to Hate – Praha, 23.11. (event)
2. Black Winter Festival – Gliwice (Polsko), 21.-22.11. (event)
3. Harakiri for the Sky, Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition, Matterhorn – Bratislava, 29.11. (event)
Dantez:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. She Past Away – Brno, 6.11. (event)
3. Böhren & der Club of Gore – Praha, 8.11. (event)
H.:
Tak dlouho jsem pindal, že u nás Mayhem strašně dlouho nehráli v klubu a jezdí jenom na Brutal Assault, až se to konečně zlomilo. Legendární norské neznabohy jsem v klubu ještě neviděl, takže určitě půjdu – ostatně se prozatím jedná o jediný listopadový koncert, na nějž už mám lupení, takže mě to asi nemine.
Za pozornost budou určitě stát i zámořští zvrhlíci Profanatica. Kapela zde v poslední době hrála hned několikrát, takže kdo chtěl vidět, ten už asi viděl, přesto se nejedná o něco, co bychom zde měli ignorovat. Čili kdo chce zlo, ať valí v příslušný den na Sedmičku.
Zmíním Deströyer 666 a spol., protože to je super kapela a vždycky, když jsem ji viděl živě, tak to byla kurevsky dobrá hoblovačka. Nicméně odpadnutí Dead Congregation fakt krutě zabolelo. Kór když byli nahrazeni Hour of Penance, což je pro mě úplně nudná kapela, která mě pranic nezajímá. Kombo Deströyer 666 + Dead Congregation by za hřích fakt stálo, ale takhle asi vynechám protože samotnou partu okolo K.K. Warsluta jsem viděl už několikrát.
Metacyclosynchrotron:
Brazilští nestoři Vulcano objíždí Evropu v listopadu a kulťáci z Nifelheim zase v prosinci (společně s At the Gates). Důležité ale je, že se obě kapely exkluzivně sejdou 23. 11. v pražském klubu Chmelnice za doprovodu Asgard a Decision to Hate. Co dodat, bude (ultra) metal.
Ten bez debat koluje i v žilách Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft a Sacrilegia, kteří rovněž objíždí Evropu a tuzemský fanoušek si může dokonce vybrat, zda se vypraví do Prahy (22. 11.), Bratislavy (24. 11.) anebo třeba i do slezských Gliwic na festival Black Winter (21. – 22.), kde se navíc zastaví Profanatica, Demonomancy (rovněž na turné a 21. v Praze) plus Azarath a zmiňovaní Vulcano. Všechno prověřené kapely, co stojí za vidění. Jen si vybrat.
Fanoušci špinavého, sirnatého zlometalu v listopadu zkrátka nepřijdou, ale akcí je teď pokokot a do třetice vybírám Dødheimsgard v Bratislavě. Na jejich koncert v Praze s Hetroertzen a Troll před šesti roky vzpomínám jako na povedenější. DHG předvedli parádní průřez tvorbou a Vicotnik s Aldrahnem byli kouzelní. Tentokrát to sice bude bez druhého jmenovaného vokalisty, ale poté, co jsem slyšel Vicotnikův parádní výkon na debutu Dold Vorde Ens Navn, si myslím, že to utáhne s přehledem i sám. Dále zahrají Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, což by mohlo být taky fajn, na vrcholu soupisky jsou ovšem uvedení Harakiri for the Sky, o čemž si myslím své…
Cnuk:
Z listopadových akcí mám zakoupený lupen na Tropical Fuck Storm. Tito Australané patří do stáje FlightlessErica Moora z King Gizzard and the Lizard Wizard a jsou podobně divní. Možná ještě více. Jejich obě řadovky jsou povedené, a přestože nemohu tvrdit, že bych je vyloženě žral, jsou natolik působivé a lákavé, že mám chuť to zažít i naživo, protože právě to by mohl být ten finální krůček k jejich absolutnímu docenění. Stát se ale může, že to bude přesně naopak. Podpořit je přijedou RVG. Neznám, stejně jako prostory Café V lese, kde se to celé bude dít. Tenhle večer zkrátka bude ve znamení překvapení.
Dále mě láká koncert Malokarapatan a Vircolac. Prvně jmenování živě umí, o tom jsem se již sám přesvědčil, avšak Vircolac jsem ještě neviděl. Neznám je příliš dlouho, ale jejich letošní placka „Masque“ mi vryla ten jejich death/black metal do hlavy dost hluboko. Navíc nejde pouze o tyto dvě kapely, přidají se také Goatcraft a Sacrilegia, což už je docela dost solidní muziky na jeden večer v Underdogs’.
Dantez:
„Daemon“ od Mayhem překvapil a jeho převedení do živé show by mohlo být více než zajímavé. To rozhodně přidalo pražskému vystoupení na atraktivitě i navzdory tomu, že support zrovna za moc nestojí. Minimálně pražským a okolním bych listopadovou zastávku evropského turné určitě doporučil.
Ti, kteří rádi křepčí do svižných rytmů darkwave, by si neměli ujít koncert tureckých She Past Way, kteří se dva dny před brněnskou zastávkou objeví i v pražské kasárně Karlín. Těm, kteří preferují temno v pomalejší a subtilnější podobě, nejlépe v konturách Lynche a Badalamentiho pak avizuji vystoupení jazz-noirových Böhren & der Club of Gore.
Země: Austrálie Žánr: art punk Datum vydání: 23.8.2019 Label: Joyful Noise
Tracklist:
01. Paradise
02. The Planet of Straw Men
03. Who’s My Eugene?
04. The Happiest Guy Around
05. Maria 62
06. Braindrops
07. Aspirin
08. Desert Sands of Venus
09. Maria 63
Dostat se do některých kapel může být problém. Jednou z takových pro mě byli i Australané Tropical Fuck Storm. Když vydali minulý rok prvotinu „A Laughing Death in Meatspace“, nevěděl jsem moc jak k ní přistupovat. Je divná jako její název samotný. Dle kytaristy a zpěváka souboru Garetha Liddiarda odkazuje na poruchu kuru nalezenou kdysi mezi obyvateli Papuy-Nové Guiney, kteří se mezi sebou různě požírali, čímž zdědili Creutzfeldtvou-Jakobovu nemoc, kvůli níž se jim narušila šedá hmota, až ztratili kontrolu nad emocemi a usmáli se k smrti. Když si k tomu přidáte v podobném duchu laděné texty, expresivní hudební projev a grafická ztvárnění obalů a videoklipů, poznáte, jak je to prostě celé zvrácené.
V hudbě Tropical Fuck Storm se toho děje tolik a je to tak silné, že je tomu třeba věnovat skutečně hodně poslechů. Je v tom něco lákavého, co mě nutí si to pouštět dokola, i přestože se mi zdaleka ne všechno líbí. Přitom pro opravdu znalé nemusí být jejich tvorba až takovým zjevením. Liddiard stejně jako zpěvačka a baskytaristka Fiona Kitschin stojí také za letitou kapelou The Drones, která zní dost podobně. Tu jsem ovšem do objevení Tropical Fuck Storm neznal.
Nová řadovka „Braindrops“ je tedy jejich druhým studiovým počinem a dá se jednoduše říci, že je jakousi sesterskou deskou „A Laughing Death in Meatspace“. Receptura zůstala stejná, moc se toho nezměnilo. Opět se jedná o syrový, chaotický, těžko uchopitelný punk, jenž je současně na druhou stranu také velice klidný, až depresivně smířlivý s černou budoucností, avšak lačnící po experimentu a boření hranic. Ztripované manické rytmy se tu mísí až s popovou přijatelností. Ta je však vždy zničena noisovými výhružkami, které jakékoliv naděje na líbivost rychle zahánějí do kouta. Vzít některé popěvky a vyhrávky do rukou středoproudý producent, jistě by z nich dokázal vydojit hity. To se ale celému konceptu Tropical Fuck Storm zcela příčí.
Důležitá je znovu textová stránka. Ta je i na „Braindrops“ něčím, co nelze opomenout. Kolikrát si říkám, že bez textů a jejich dokonalém přednesu je tvorba Tropical Fuck Storm poloviční. Hudba tvoří doprovod, notně znepokojující, neuspořádaný, nevypočítatelný, ale pořád „pouze“ doprovod, který působí primárně jako podkres pro vyprávění příběhů. Ty jsou psány hodně nekonvenčním způsobem, až kolikrát vůbec netuším, o čem mají vlastně být. Každopádně jsou tu témata pohybující se na škále – rozchod dvou lidí nebo život v Melbourne, až po meziplanetární souboj Číny s Ruskem, vztah beach boye Briana Wilsona s psychoterapeutem Eugenem Landym či hledání dcery nacistické ufoložky Marie Oršić agentem Mossadu. V přenesených významech to všechno však může znamenat také něco úplně jiného.
Jednoznačně nejvíce mě baví hned úvodní skladba a také pilotní singl nové nahrávky, „Paradise“. Osobně ho beru jako dosud nejpovedenější věc Tropical Fuck Storm, ve které je naprosto všechno to úžasné na téhle kapele. Škoda, že podobně silných pecek tu není více. To ovšem rozhodně neznamená, že by ostatní písně byly nějaký škvár. Jsou také povedené, kupříkladu lehce taneční „Who’s My Eugene?“, ospalá „Maria 62“ nebo titulka „Braindrops“, ale když slyším „Paradise“, nemohu se zbavit dojmu, že po skladatelské stránce mají navíc a podobně výborných písní mohlo být více. To byl ostatně problém už na „A Laughing Death in Meatspace“, kde podobně vyčnívala rovněž úvodní „You Let My Tyres Down“. Přesto ale kolem a kolem „Braindrops“ nabízí jako celek vyrovnanější kolekci skladeb.
Dalším poznatkem je to, že „Braindrops“ oproti minulé desce schází onen moment překvapení a ohromení. Moje zalíbení v „A Laughing Death in Meatspace“ do jisté míry spočívalo také v tom, jak zajímavé a neotřelé je. „Braindrops“ jede na stejné vlně, avšak tento aspekt mu už schází. Z tohoto hlediska tak naopak za prvotinou lehce zaostává. Když to tedy sečtu, vychází mi to na vyrovnaný duel.
Jak tedy „Braindrops“ shrnout? Určitě se jedná o album hodné slyšení. Jeho poslech mě baví, nabízí zdařilý materiál, kdy se podařilo posbírat dohromady vyrovnanější písně, i když z nich až moc výrazně ční hned první stopa „Paradise“, jež je mistrovským kouskem. To výsledné opojení však už není takové jako v případě „A Laughing Death in Meatspace“. Tam bylo všechno nové. Nyní už to známe, čili to tak neohromí. Není to nutně chyba Tropical Fuck Storm; proč měnit něco, co funguje? Styl je to jedinečný, ale cítím, že nejsem na jejich hudbu naladěný do té míry, abych ji dokázal více ocenit. Stačí mi si to pustit, když je ta správná nálada, není to pro mě nic na spoustu opakovaných poslechů, avšak když je chuť na něco ujetého, „Braindrops“ dokáže choutky uspokojit podobně jako „A Laughing Death in Meatspace“. Jsou-li ale vaše pohárky rozmlsané nadměrným užíváním LSD, pak musím rozhodně doporučit.
H.:
1. Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell
2. Tenebrae in perpetuum – Anorexia obscura
3. Mylingar – Döda själar
Metacyclosynchrotron:
1. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
2. Mylingar – Döda själar
3. Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways
Cnuk:
1. Tropical Fuck Storm – Braindrops
2. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
3. King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest
Dantez:
1. Hide – Hell Is Here
2. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
3. Street Sects – Gentrification III: Death and Displacement
H.:
Obvykle tu hoblujeme metalové bince, takže to protentokrát rozštípnu trochu jinak – nejlepší deskou srpna bude „Norman Fucking Rockwell“ od dreampopové bohyně Lany Del Rey. Všechny dosavadní singly mě bavily, charakteristická atmosféra Lany jim nechyběla, tudíž doufám, že to dopadne lépe než minulé „Lust for Life“. Pokud nebudou žádné featy s posranými rappery, tak by se to mělo podařit.
Oukej, tak abych nebyl za úplnou močku, přidám taky nějaké metaly. „Döda själar“ od švédských Mylingar zní dost násilně a dovolím si tvrdit, že by měla uspokojit všechny, kdo prahnou po odporném zlo death metalu.
Ještě o kousek výš bych ale vypíchnul návrat italského projektu Tenebrae in perpetuum, jemuž v srpnu vychází nová, celkově čtvrtá dlouhohrající deska „Anorexia obscura“. Předešlé „L’eterno maligno silenzio“, které je staré už celých deset let, mám docela rád; zrovna nedávno jsem z police tahal CD, opět to prohnal ušima a pořád super. Doufejme, že novinka naváže se ctí.
Metacyclosynchrotron:
Novozélandští Diocletian mě vlastně ještě s žádnou řadovkou nezklamali, takže novinku „Amongst the Flames of a Bvrning God“ sjedu důkladně a rád. Menší pochyby vzbuzuje upsání Profound Lore, zvuk vypuštěných ukázek a jejich přílišná podoba s Revenge, ale myslím, že celkově bude vše v nejlepším pořádku.
Nové album „Döda själar“ švédských deathmetalistů Mylingar si také nemůžu nechat ujít, protože předchozí „Döda drömmar“ ve mně dokázalo vzbudit fyzický odpor podobně jako třeba raní Autopsy, i když hudebně razí švédové modernější sound. Kvůli zhovadile nepříjemné atmosféře bych do třetice doporučil i novou desku Hellvetron. Jejich debut sice byla jen průměrná emulace Demoncy či starých Necros Christos, ale s „Trident of Tartarean Gateways“ se chlapům z Nyogthaeblisz podařilo vytvořit fakt autentický hnus.
A jinak vyhlížejte minule doporučované Concrete Winds, protože vydání jejich debutu „Primitive Force“ bylo o měsíc posunuto. A i když černé na bílém to nikde není, nepřekvapilo by mě, kdyby zčistajasna vyšla nová Mgła.
Cnuk:
Srpnový eintopf se mi kompletně situoval k protinožcům. Ani nepamatuji, kdy naposledy mě něco tak vystřelilo do vesmíru jako prvotina Australanů Tropical Fuck Storm nazvaná „A Laughing Death in Meatspace“. To sice neznamená, že by to bylo to nejlepší, co jsem za poslední dobu slyšel, ale cením si tohoto alba především kvůli tomu, jak svěže, ojediněle a neotřepaně zní. Není moc k čemu ho přirovnat, je to prostě šílenost po všech stránkách. Dosavadní singly k chystanému následníkovi „Braindrops“ mě až tak nedostaly, ale je mezi nimi titul „Paradise“, což je výborný kousek. Trochu tuším, že napodruhé už to takové překvápko nebude, ale i tak to určitě bude stát za poslech.
V druhém případě nastává přesun na Nový Zéland za drtičkou Diocletian. Ty jsem si oblíbil v době vydání poslední řadovky „Gesundrian“ a od novinky „Amongst the Flames of a Bvrning God“ čekám ten samý masakr. Myslím, že to pro tyto borce nebude žádný problém, takže si žádné zklamání nepřipouštím, pouze kvalitní war metal. V polovině měsíce je to venku.
A nakonec zpět do Austrálie, za nikým jiným než King Gizzard and the Lizard Wizard. Ti rovněž v polovině měsíce vydají svoji teprve druhou letošní placku „Infest the Rats’ Nest“. V dubnu se na „Fishing for Fishies“ věnovali rybolovu ve stylu sedmdesátkového boogie, nyní se podle všeho vrhnou na thrash metal, samozřejmě s jejich typickým rukopisem. Vkusná obálka a vydané singly naznačují, že to bude přinejmenším vtipné řezivo.
Dantez:
Hide se loni s prvním dlouhohrajícím počinem „Castration Anxiety“ zařadili mezi projekty jako Youth Code, Street Sects nebo Uniform, které dle mnoha posluchačů stojí za renesancí elektro-industriálního zvuku. Debut byl nepříjemný, agresivní a přímočarý. Přišlo mi však, že Hide stoprocentně funkční formuli stále trochu hledají. Proto jsem dost zvědavý, jak do sebe jednotlivé prvky (zejména teda ženské vokály a nemelodické industriální plochy) zapadnou na „Hell Is Here“.
Diocletian podle prvních dvou singlů jedou naopak na jistotu. Všechno hrne tak, jak má. Čekám bezprizorní námrd a jsem rád, že si ho budu moci užít v dostatečně čitelné produkci. Vše napovídá, že „Amongst the Flames of a Bvrning God“ bude důstojným, dost možná ještě o trochu striktnějším následovníkem vydařené „Gesundrian“.
Do třetice vypíchnu nové EP od texaských Street Sects. Jde sice pouze o dva tracky, ale první zveřejněný napovídá, že noise-industriální duo osekává melodické prvky z předešlého alba „The Kicking Mule“ a na jejich místo dosazuje maniakální zvukovou anarchii, takže triumf.
Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten
CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky
Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name
Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018
Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.
Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.
Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.
Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.
„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.
„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.
Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.
3. Murder Inc. – Umlčen navěky
Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.
Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.
3. Vole – Zmrzliny
Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.
To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.
Objev roku:
Tropical Fuck Storm
Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.
Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.
Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.
Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.
Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.
Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko
Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.
Film roku:
1. Hereditary
Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!
2. The House That Jack Built
Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.
3. Upgrade
Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.
Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí
Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.
Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.
Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?
Zklamání roku:
já sám
Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.
Zhodnocení roku:
Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.
