 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 59:50 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Pánové Alal’Xhaasztur a Xul’szaghulhaza z Nyogthaeblisz si dávají se vším hudebním pěkně načas. Kdoví kolik let už to bude od oznámení slibované prvotiny „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“, kterou mělo vydavatelství Hells Headbangers před rokem a pár měsíci údajně připravenou k vydání, ale kde nic tu nic. Ostatně podobnými, byť ne tak drastickými průtahy byly postiženy snad všechny nahrávky, pod které se toto tvůrčí duo nějakým způsobem podepsalo. I nové album paralelní kapely Hellvetron zvané „Trident of Tartarean Gateways“ bylo promováno několik let zpátky. Původně před šesti lety jako vinylová EP trilogie, z níž se posléze vyklubala dlouhá deska, kterou jsme v novinkách poprvé zmiňovali na konci roku 2017. K předmětnému žbleptu byla přiložena i krátká ukázka, která je zvukově i hudebně totožná s finálním produktem, takže mi uniká, proč zas taková prodleva… Ale dost už polemiky. K věci!
S demo nahrávkami Hellvetron, a tedy ani s kompilací „Dominus inferi“, neztrácejte čas; Ten materiál je bídný. Debut „Death Scroll of Seven Hells and Its Infernal Majesties“ už poslouchatelný je, i když nabízí pouze nevýraznou emulaci podladěného, sirnatého primitivismu, jak jej razili Demoncy na „Joined in Darkness“, norští Black Majesty na demu „Baphe metis“ či raní Necros Christos. Hudba Hellvetron mohla svým rázem teoreticky zaujmout i fanoušky obskurního funeral doomu à la Thergothon, ale těm pochopitelně nesahali ani po paty. Hellvetron totiž citelně chyběly výrazné nápady, skladby vůbec negradovaly a vlastně to byla nahrávka určená jen fanatikům, co nemají pomalého, morbidního metalu nikdy dost.
„Trident of Tartarean Gateways“ na svého předchůdce navazuje ve všech ohledech, a tak je opět určeno jen konkrétní sortě posluchačů. Novince nemohu upřít velké ambice a tentokrát ani kvalitu. Ještě před pár měsíci by mě určitě nenapadlo, že jsou Hellvetron schopni vytvořit takřka hodinovou desku, kterou je možné hodnotně prožít v celé své délce. Přítomné hymny lze od sebe bezpečně odlišit, všude jsou rozestřeny sugestivní nápady a hlavně: nechat desku za tmy a vysoké hlasitosti působit je docela zážitek. Exaltované řeči kapel o magických aspektech svých výtvorů je vždy nutné brát s rezervou, ale Hellvetron bych ty záměrné průzkumy klifotických tunelů a sfér věřil. Atmosféra „Trident of Tartarean Gateways“ je totiž hnusná, nelidsky pekelná, až nepříjemná. Té pomáhá vyniknout sklepní produkce a výtečný tón kytarových nástrojů, který Hellvetron takřka dokonale prolínají s podmanivými klávesami. Díky tomu přivřu oko nad několika spornými tvůrčími volbami. Minimálně těch utopených bicích je trochu škoda.
Hodnotu „Trident of Tartarean Gateways“ by šlo vyjádřit přirovnáním k béčkovému hororu, jenž pekelné hájemství vyobrazuje především jako groteskní místo strachu. Filmu, kde brakovost občas bije do očí víc, než je milo, a prvků, co by měly být lepší, se prostě najde dost. Ale navzdory tomu celek nebo alespoň pár legendárních scén působí sugestivněji a mocněji, než řemeslně-prvotřídní produkt hlavního proudu. Můj filmový přehled je docela bídný, takže nemohu jednoznačně sypat jména z rukávu s autoritou, jakou bych si přál, ale pokynutí k druhému „Hellraiserovi“ nebo závěru Fulciho „The Beyond“ mi přijde trefné.
Dovedu si představit, jak novinku Hellvetron objektivně strhat, ale jsem přesvědčen, že si své příznivce určitě najde, někomu možná uhrane až nezdravým způsobem. Já mám třeba namále, ale ten zlom ne a ne přijít. Zdůrazňuji ovšem, že to není hudba pro každou metlu. Pokud jste došli až sem a váháte, zda desce věnovat svůj čas, z vypuštěných singlů bych doporučil ten druhý: „Prayer – Draconian Witchblood“. Titulní „Rite – Tartarean Gateways“ rozkrývá zlověstnost Hellvetron až ve své druhé půli, a to ještě dosti zvolna. Vrcholné pasáže desky bych ovšem hledal jinde.
