Pokud vás zajímá, jakou exkluzivní skladbu nahráli Tomb Mold pro herní novinku „Cyberpunk 2077“, tak si ji můžete pustit níže.
Archiv štítku: Tomb Mold
Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk
Cnuk: |
|
Top5 2019: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.
5. Teitanblood – The Baneful Choir
Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.
2. Ceremony of Silence – Oútis
Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku
S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.
Neřadový počin roku:
Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please
K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.
Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.
Objev roku:
Black Midi
O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…
Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin
Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.
Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019
Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.
Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour
Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.
Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.
2. The Lighthouse
„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.
3. Gisaengchung
Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.
Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů
Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.
Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming
Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson v „The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.
Zhodnocení roku:
Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.
Koncertní eintopf – září 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Tenhle měsíc mi jako nejzajímavější akce přijde koncert Furia v Ostravě. Osobně mám tuhle polskou blackmetalovou vlnu, k níž skupina náleží, hodně rád a prakticky všechny projekty okolo Massemord / Furia včetně jsou skvělé. Licho mě sice tolik nesebrali, ale živě jim to třeba půjde také dobře. Pokud jste z Ostravska, neměli byste váhat.
Polsko bude v hlavní roli i podruhé. Mgła už je docela profláklá kapela, ale věřím, že na koncertě nezklame. S tvorbou Martwa aura obeznámen nejsem, ale Above Aurora by mohli platit za černého koně večera, protože jejich zpočátku nenápadná muzika má také dost co do sebe. I tady platí, že pokud jste z jižní Moravy, neměli byste váhat.
Za pozornost jistě bude stát i akce s Misþyrming, Darvaza a Vortex of End. Letošní album Misþyrming mě sice na ánus neposadilo a zbylým dvěma kapelám neholduju nijak zapáleně, ale dohromady se jedná o dost zajímavé kombo. Osobně asi vynechám, protože jsem lenoch, ale hádám, že u tohohle koncertu půjde o sázku na jistotu.
Metacyclosynchrotron:
Čistě z lokálpatriotizmu musím vyhlásit „novinu“ o koncertu Furia a Licho v ostravském Barráku. Sice mě muzika slezských jacků, co svůj životní potenciál „promarnili“ v excentrickém blacku a excesivním abúzu, tolik nebere, ale byl bych určitě rád, kdyby Heartnoize rozšířili rajón až sem a občas teda v Barráku zahrálo i něco fakt zajímavého, neotřelého.
Čtenáři snad dojde, že Mladou Boleslav mám poněkud z ruky a skutečně se do ultrakultovního prostoru Farářovy sluje na dále uvedené koncerty jebat nemíním, ale pokud žijete v relativní blízkosti, tak si někam zapište, že tam zahrají Malthusian, což je hodně dobrý hnusný death metal, společně s amíky Suffering Hour, které by šlo označit, přeženu-li, za vycházející hvězdy extrémního metalu. O týden později tam zas zahrají Infernal Execrator ze Singapuru, a ty určitě nedoporučuji jen kvůli jakési exotice. Jedná se totiž o solidní black metal ne nepodobný Impiety, s tím rozdílem že minimálně poslední deska Infernal Execrator zvaná „Obsolete Ordinance“ známější soukmenovce a jejich tvorbu posledních let výrazně překonává.
Cnuk:
Na září jsem měl naplánované dva koncerty. Co se ale nestalo, neuvidím ani jeden z nich, kurva. Tím prvním je vůbec ten pro mě nejočekávanější z celého roku – Tomb Mold v Underdogs’. „Planetary Clairvoyance“ jim žeru i s navijákem, natěšenost na možnost slyšet to naživo tak byla maximální. Bohužel. Rozhodně by tam ale měl doklusat každý, komu je po chuti záhrobní death metal. Tomb Mold ho servírují v nejvyšší kvalitě. Doprovod tvoří rovněž zajímavé kapely Ritual Necromancy a Of Feather and Bone.
Tou druhou kratochvílí mělo být vystoupení Misþyrming. „Algleymi“ jsem zprvu přijal poněkud vlažně, avšak dnes si ho už užívám daleko více. Určitě patří do užší horní poloviny letošních placek. Navíc, stejně jako v případě Tomb Mold, jsem s nimi nikdy neměl tu čest živě, takže vidět kapelu, co má za sebou taková alba jako „Söngvar elds og óreiðu“ a „Algleymi“, jsem prostě chtěl. V Modré Vopici jim budou dělat společnost Darvaza a Vortex of End.
Dantez:
Léto se pro mě koncertně rozjíždí až ke konci. Na začátku září míří do brněnské Melodky Mgła se zajímavým, ač poměrně neznámým supportem. Polské bezksichty jsem prozatím viděl pouze na Brutal Assaultu, a tak jsem zvědavý, o kolik bude jejich materiál intenzivnější ve stísněném klubu. Podobně silným lákadlem je i velká možnost, že zazní skladby z nové desky, jejíž release je s největší pravděpodobností za rohem.
V druhé půlce měsíce proběhnou jen den od sebe další dvě zajímavé akce. Jednadvacátého uleví ostravskému Barráku polská Furia od tuny tuctových thrashů, těžkoprdelních death metalů a naprosto tristních místních grindů. Už jenom proto jsem za tento koncert rád. Příjemným benefitem samozřejmě je, že jsou Furia jak na deskách, tak naživo konzistentně skvělí. Vrcholem září každopádně bude koncert Misþyrming, Darvaza a Vortex of End v Modré Vopici. Line-upově jde podle mě o jednu z nejlepších akcí roku a intimní prostory kůlničky na periferii by také mohly přispět k celkové kvalitě koncertu. Stačí už jen doufat, aby se nevysral zvuk.
Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 38:28 K recenzi poskytl:
|
Vzestup Tomb Mold je rapidní – čtyři roky existence, tři dlouhohrající fošny a s každou o kousek dál. Když vyrukovali minulý rok s nahrávkou „Manor of Infinite Forms“, způsobili v metalovém podzemí silnou rezonanci. Když pak navrch ještě přidali stejně impozantní plivanec odpornosti v podobě EP „Cerulean Salvation“, bylo jasné, že tahle parta torontských rodáků je v laufu a dají se čekat velké věci. Tím spíš, že další počin byl naplánován hned na další rok a „Cerulean Salvation“ bylo jeho předzvěstí.
Od „Planetary Clairvoyance“ se tedy nečekalo nic jiného než další zničující nálož zvráceného a kurva našlapaného death metalu. Upřímně, Tomb Mold jsem v tomto ohledu věřil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nová deska měla být nějakým škvárem, kór po tak skvělém EP, jakým „Cerulean Salvation“ je. Obě jeho skladby jsou obsaženy také na „Planetary Clairvoyance“ a věřte, že v podobném duchu se nese i zbytek alba. Jinými slovy, „Planetary Clairvoyance“ je výborná, ambiciózní záležitost, a pokud si někdo myslel, že „Manor of Infinite Forms“ byl strop možností této kapely, tak se sakra mýlil.
„Manor of Infinite Forms“ je skvělé, jedno z nejlepších alb minulého roku, avšak Tomb Mold se teprve zahřívali. S „Planetary Clairvoyance“ se dostávají na další úroveň, z níž to už o moc výše nejde.
Všech sedm písní udržuje vysoko nastavenou laťku bez problémů a velice těžko se zde vybírá favorit, stejně jako jakýkoliv slabý moment. Dynamičnost celého „Planetary Clairvoyance“ z něj spolu s kvalitní skladatelskou prací a důmyslnou produkcí činí jedinečný požitek, který by měl potěšit každého fanouška death metalu. Kloubí se tu různé školy daného žánru, nejvýrazněji pak ta finská spolu s americkou; ostatně stejně jako v případě minulých počinů. Na rozdíl od nich má však novinka komplexnější zaměření, kdy obsahuje častější změny temp a více nečekaných zvratů, zkrátka je bohatší na obsah. To z ní nečiní vyloženě progresivní dílo, ale posun a růst je v tomto ohledu rozhodně znatelný. Právě tato živost je jedním z atributů, které staví „Planetary Clairvoyance“ tak vysoko.
Tím dalším je zvuk či prostředí, do kterého je materiál situovaný. Od úvodní „Beg for Life“ je znát péče věnovaná atmosféře díla, jíž se povedlo zachytit ještě lépe než na minulé, usedlejší řadovce. Zatímco tam byl posluchač vlečen skrze kanalizace prorostlé zmutovaným hmyzem, zde má pocit, jakoby se ocitl v hlubokém vesmíru, uzavřený na opuštěném místě, kde nenachází nic jiného než oprávněné podezření, že tu rozhodně není sám. Místo (planeta, kosmická loď) si dávno žije vlastním životem plným abnormalit, zhoubných předmětů a neidentifikovatelných organismů. Anebo se snad vše odehrává na té naší planetě, která sama požírá vše lidské?
Tyto pocity jsou umocňovány nejenom různými předehrami a dohrami ve skladbách samotných, ale také vsunutím klaustrofobické mezihry „Phosphorene Ultimate“. Ta mezi tím vším nelítostným murmurem okolo vyniká a vlastně trochu překvapivě se nachází už v první polovině alba. Samozřejmě vše rovněž dokresluje výtečná obálka a názvy titulů.
Hutný nářez „Beg for Life“ celou věc otevírá a ihned informuje o tom, jak uhrančivý poslech to bude. Příjemně překvapí i akustická kytara. Poté přichází na řadu „Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)“, což je takřka deathmetalová dokonalost. Jeden skvělý motiv střídá druhý, výborná práce s gradací písně, tady není o čem. Nepolevuje ani následující, zprvu nenápadná dvojice „Infinite Resurrection“ a „Accelerative Phenomenae“. I ta po několika otočeních zpřístupní své výstavní momenty, ostatně ono je zapotřebí věnovat určitý čas celému „Planetary Clairvoyance“, jelikož k plnému docenění dojde až po prvotním vstřebání.
„Infinite Resurrection“, navazující na mezihru „Phosphorene Ultimate“, opět přišpendlí posluchače ke zdi, ať už svou hutností nebo využitím klasických, léty prověřených žánrových postupů. To „Accelerative Phenomenae“ zaujme především až bluesovým, ale samozřejmě notně zkresleným riffem. Opět se projevuje vytříbený cit pro strukturu písně, díky němuž Tomb Mold nedokáží nudit. Zádumčivá „Cerulean Salvation“ po úvodní sypačce zabředne do pomalejších kvaltů, z nichž pomůže až závěrečná, téměř instrumentální „Heat Death“. Stále se vše odehrává na nastolené kvalitativní úrovni, a pokud nejsem vyložený hnidopich, není co vytýkat. To je velice krátký popis veškerého dění. Těch uhrančivých momentů je tu opravdu hodně a nemá smysl je vypisovat. 38 minut potěšení, které se chce s chutí ihned zopakovat. Prostě ano, tohle je death metal se vším všudy!
Stejně jako si na „Planetary Clairvoyance“ dokáže neidentifikovatelná síla transformovat návštěvníka k vlastním potřebám, tak si Tomb Mold zvládají omotat posluchače kolem prstu. Mají jedinečnou schopnost vybírat si to nejlepší z minulosti, převést to do současnosti a navíc tomu vtisknout vlastní tvář. Nahrávka působí pospolitým dojmem, má výborný zvuk a neustále baví. Nejsou tu žádné výkyvy, zkrátka deathmetalové řemeslo té nejvyšší kvality. „Planetary Clairvoyance“ je vážný kandidát na album roku a jedna z nejlepších desek smrtícího žánru za poslední dekádu.
Redakční eintopf – červenec 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
V červenci toho zas tolik není, ale zajímavé to být rozhodně může. Dost čekám od debutu „Secular Flesh“ finských Celestial Grave, jejichž první demosnímek „Burial Ground Trance“ mě bavil fest. Následné EP „Pvtrefactio“ už tak strhující nebylo, ale pořád šlo o slušnou práci, takže doufám, že řadovka kurva nezklame.
Zvědavý jsem i na novou desku Lingua Ignota. Starší, nezávisle vydaná alba neznám, ale ukázky z třetího dlouhohrajícího počinu „Caligula“, který už vyjde pod hlavičkou Profound Lore Records, znějí sakra podmanivě. Novinářskou kopii už mám, tudíž se chystám začít s náslechem co nejdříve.
Nehodlám vynechat ani novinku „The Forest Is My Kingdom“ polského projektu Lord Wind, za nímž nestojí nikdo jiný než Rob Darken z Graveland. Počínání téhle formace mě vždy bavilo, o čemž svědčí i to, že všechna dosavadní alba mám ve své sbírce, tudíž rozhodně je na co navazovat. Od minulé desky „Ales Stenar“ projekt povýšil na regulérní kapelu s pětičlennou sestavou, což by Darkenovi, jehož hudební inspirace v posledních letech dost skomírá, mohlo vlít trochu života do žil. Na druhé straně mě nehorázně odpuzuje pohádkový obal. Tohle se skutečně nepovedlo.
Metacyclosynchrotron:
Rád bych zafrajeřil, jak je můj vkus eklektický atd., ale když sjíždím internety, tak mi nezbývá než eintopf zasrat ultrametalovými zvěrstvy z pekla. Absolutní, nesvatou povinností je třeba debutová nahrávka finských Concrete Winds (ex-Vorum), protože „Primitive Force“ vraždí jak Panzram na cracku. Očekávejte sadistický death/black/thrash/zlometal vycházející téměř výhradně ze starých kultů, vyhrocený do totální nepříčetnosti a hlavně skvěle zahraný s výtečným, brutálním zvukem. Chlív à la Revenge se nekoná, takže tohle si opravdu nenechte ujít. Teda pokud máte skutečně rádi metal a netaháte si lulinky u pičovin typu „Diggy, Diggy Hole“.
Fajnšmekři, co rádi Sarcófago, Sextrash nebo Sepulturu z dob, kdy se ještě malí Cavalerovci promenádovali s hakáči, jistě znají Holocausto a jejich „Campo de extermínio“. Kapela se po třiceti letech a několika irelevantních titulech úspěšně vrátila k autentickému brazilskému deathcoru s křivými machine-gun blásty a nekorektní lyrickou tématikou. Tenhle primitivní náser samozřejmě nebude nic pro tuneláře se zálibou ve sračkách, co se za deathcore označují dnes, ale pro true oldschool maniaky.
A rád si pustím i debut Vomit Angel, protože se prakticky jedná o novou, grindovější inkarnaci dánských Sadogoat a Sadomator. Ti nad jinými kopírkami Blasphemy a Beherit vyčnívali tím, že jejich chlastem nasáklé desky byla fakt prdel poslouchat, i když ten ujetý worship kozlů, blití, chapadel a kdejakých perverzit kolikrát hraničil s parodií. Rovněž vítám, že se na „Imprint of Extinction“ nachází skladba o morčatech. Když jsme totiž se známým dělali rozhovor se Sadomator a požádali Seventh Blasphemera o kapelní fotky, tak nám poslal snímky svých upištěných, chlupatých bestií, haha. Pevně tedy doufám v samply kníkání nad ross-bay beatem nebo pomalým hammerblastem.
Cnuk:
Už nějakou dobu mám možnost poslouchat novinku „Planetary Clairvoyance“ od Tomb Mold a mohu rovnou napsat, že se to opět povedlo. Minulý rok se tito deathmetalisté představili s druhou, a dnes již možno napsat průlomovou, řadovkou „Manor of Infinite Forms“, s níž si mne takřka okamžitě získali. Navíc navrch ještě tentýž rok přidali dvoupísňové EPčko „Cerulean Salvation“, které vlastně bylo předzvěstí „Planetary Clairvoyance“, jelikož na něm skončily také ony dvě skladby. I zbytek alba zabíjí, Tomb Mold jsou v ráži.
U Southern Lordu vychází zhruba v polovině měsíce nová deska crust hardcore mrdníku Halshug. Pro tyto Dány je to již třetí studiový počin, avšak já jejich tvorbu znám doposud jen velice zběžně. Přicházející placka „Drøm“ je tak ideální příležitostí se na Halshug podívat důkladně a případně si i předchozí materiály poslechnout v celé jejich kráse. Podle uveřejněné ukázky „Fantasi“ to vypadá, že by mi to mohlo sednout, ale čekám na „Drøm“ i ostřejší vály.
Na závěr si tu odložím počin „Diário de guerra“ od nikoho jiného než Brazilců Holocausto. Jejich kultovní nahrávka „Campo de extermínio“ a splitko „Warfare Noise I“ představovaly to nejextrémnější z konce osmdesátých let, a jak ukázalo nedávno návratové EPčko „War Metal Massacre“, k tomuto stylu se také po třiceti letech zase vracejí. Nečekám zázraky, ale minimálně velká porce zábavy by to být mohla.
Dantez:
3Teeth jsou pro mě – ať už esteticky či hudebně – dost zábavnou kapelou. Nikdy jsem neviděl a neslyšel někoho, kdo by spojoval klasické tropy ebm/industriálního metalu s okultní tématikou, skrze kterou vtipně a i docela chytře komentují nešvary dnešní společnosti. Singly z nadcházející desky „Metawar“ mě zatím nerozbíjejí jako věci z předchozí „Shutdown.exe“. Dost však věřím, že poté, co si desku vpálím, nadšení vcelku poroste. Už teď jde totiž dobře znát, že si kapela na konceptu dostatečně mákla.
Opačně působí novinka Drab Majesty. Vše, co vyšlo jako ochutnávka z nadcházející „Modern Mirror“, zní skvěle. Osobitý darkwave tohohle dua se dosud s každým dalším releasem konzistentně zdokonaloval a vše napovídá tomu, že se s „Modern Mirror“ nic moc nezmění.
Za poslech určitě bude stát i nová dlouhohrající deska „Caligula“ z dílny avantgardního projektu Lingua Ignota. Zvukové ventily Kristin Hayter dosud zněly jako mix nespoutanějších výtvorů Diamandy Galás a abrazivních výstřelků Pharmakon, takže je o nepříjemnou zábavu postaráno. Zbývá jen doufat, že to bude fungovat i na dlouhé stopáži, kterou nová deska avizuje (okolo 66 minut).
Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk
|
Cnuk: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.
Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.
Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten
„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.
CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.
2. Master’s Hammer – Fascinator
Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.
3. Murder Inc. – Umlčen navěky
Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.
Neřadový počin roku:
Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.
3. Vole – Zmrzliny
Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.
Artwork roku:
To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.
Objev roku:
Tropical Fuck Storm
Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.
Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name
Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.
Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018
Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.
Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko
Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.
Film roku:
1. Hereditary
Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!
2. The House That Jack Built
Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.
3. Upgrade
Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.
Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí
Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.
Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.
Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?
Zklamání roku:
já sám
Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.
Zhodnocení roku:
Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.
Tomb Mold – Manor of Infinite Forms
 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 40:58
|
S následujícími řádky by měli zpozornět všichni ti, kteří baží po kvalitní deathmetalové nahrávce, protože právě taková je na pořadu dne. Na svědomí ji má kanadská sebranka Tomb Mold a nazvali ji „Manor of Infinite Forms“. Vyšla u 20 Buck Spin, kteří v posledních letech vydávají zajímavé počiny, a spoluprací s Tomb Mold v tom také pokračují.
Přiznám se, že tuto torontskou kapelu jsem zaregistroval právě až s letošní novinkou, přestože už nějaký ten pátek fungují. „Manor of Infinite Forms“ není ani jejich prvotinou, tu si odbyli minulý rok, kdy vyšlo album s názvem „Primordial Malignity“. A jemu ještě přecházeli tři EPčka z nichž už dokonce stihla vyjít i kompilačka. Zkrátka Tomb Mold už mají něco málo za sebou.
Abych vám ještě přiblížil styl, jemuž se věnují, tak mohu uvést, že bych je přiřadil někam k partičce, která tvoří skupiny Blood Incanation a Spectral Voice, přesněji bych je pak umístil rovnou mezi ně. Tomb Mold nejsou progresivní ani techničtí, ale zároveň není jejich hra úplně neohrabaná a dokáže se vší přímočarostí nabídnout nečekané zvraty a měnit tempa s obratností prvně jmenovaných. Rovněž tak není jejich hudba doomová, ale umí se ve skladbách dostat k pořádně zatuchlým místům, odkud se škrábou horko těžko, podobně jako druzí jmenování. Oni sami se pak hlásí k odkazu finské deathmetalové klasiky a právě i odkaz staré školy je v jejich zvuku obsažen.
Ono se ostatně stačí podívat na vcelku výpravnou obálku. Při pohledu na ni je snad zjevné, o co tu půjde. Vlastně právě obal mi učaroval nejdříve a přiměl mě si „Manor of Infinite Forms“ poslechnout. A vězte, že právě takováto romantická procházka prohnilou kanalizací prolezlou zmutovaným hmyzem a vetřelci neznámého původu a tvaru to je. Radost pohledět, radost poslechnout, a nejlépe oboje najednou.
„Manor of Infinite Forms“ obsahuje sedm písní a dalo by se klasicky rozdělit na dvě poloviny, ostatně ideálně po vzoru vinylu, tedy strana A – čtyři skladby, strana B – zbylé tři. Avšak nenazval bych to klasicky horší a lepší polovinou, nýbrž znatelným vygradováním věcí. To, s čím přichází první kusy, tedy velice dobrým death metalem, se se čtvrtou „Final Struggle of Selves“ začíná ještě zlepšovat, aby s posledními zářezy skvěle vyvrcholilo k žánrovému stropu. Nevím, jestli byl takhle koncept alba zamýšlen, ale na mě to tak působí.
Právě závěrečná trojička „Gored Embrace (Confronting Biodegradation)“, „Chamber of Sacred Ootheca“ a „Two Worlds Become One“ obsahuje ty nejlepší nápady. Hlavně riffy v prvně a posledně jmenované zabíjí a drtí kosti na padrť. Tohle je přesně ten death metal, který mám rád. Co se skladatelské činnosti týče, těžko se něco vytýká, písně jsou poskládané šikovně, nejedná se o žádnou bezhlavou hoblovačku, co by po pár minutách nudila, a nechybí tomu nadšení.
Ale abych jen nechválil, menší výtku bych měl ke zpěvu. Ten je sice záhrobní až za roh, ale postrádám u něj nějaký větší charakter. V podstatě ve všech skladbách je ve stejné poloze, sem tam se zařve trochu víc, ale na rozdíl od hudby nepřináší nic zajímavého. Přesto zůstává hlavním poznatkem skutečnost, že sedí ke svému okolí, takže poslech nijak nenarušuje, a když ho berete jen jako další prostředek k budování nálady, je to zcela v pořádku. Zajímavé je, že ho má na starosti, podobně jako třeba u Autopsy, bubeník, zde tedy Max Klebanoff.
Atmosféra zde taky funguje, jednak díky skladbám samotným, druhak díky produkci Arthura Rizika známého z prací pro Code Orange, Inquisition, Power Trip a další. Líbí se mi, že je tu podobně jako třeba u Spectral Voice slyšet taková ta ozvěna, jež zní zatraceně dobře. Jinak Tomb Mold i svoje texty naplňují žánrově dosyta. Hemží se to hnusem, avšak dozvěděl jsem se, že je všechno vysoce inspirováno světy RPG videoher „Bloodborne“ a „Dark Souls“ patřící do série „Souls“. Dokonce i název kapely Tomb Mold je nějaká věc přímo ze hry. V tomhle já se moc neorientuji, ale tato herní série je zase mimo jiné založena na literatuře Lovecrafta, takže mi to hned dává větší smysl.
Závěr je jasný: „Manor of Infinite Forms“ je dílo hodné poslechu a vyznavači metalu smrti by neměli být zklamáni. Já se v nadcházejících dnech musím pořádně podívat na zub jejich předchozí tvorbě, protože ta podle zvěstí internetu nebude o mnoho horší. Příjemný poslech přeji.