Fanoušci Lingua Ignota se mohou začít chystat na nové album „Sinner Get Ready“, které vyjde 6. srpna u Sargent House. K poslechu láká videoklip ke skladbě „Pennsylvania Furnace“.
Archiv štítku: Lingua Ignota
Redakční eintopf – speciál 2019: Dantez
Dantez: |
|
Top5 2019: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2019:
„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.
2. Funereal Presence – Achatius
Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.
Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.
4. Altarage – The Approaching Roar
Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.
5. Profane Order – Slave Morality
Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.
2. Bahratal – Lágry všem
Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání Hausera z Vanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.
Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.
2. V/A – Mors Omnibus I
Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.
3. Nails – I Don’t Want to Know You
Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.
Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination
Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.
Objev roku:
Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.
Shit roku:
Refused – War Music
S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.
Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019
Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.
Videoklip roku:
Hide – Raw Dream
Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.
Film roku:
1. The Lighthouse
Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice Defoe–Pattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.
Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.
3. Der goldene Handschuh
Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.
Potěšení roku:
rozšíření obzorů
Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.
Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr
Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.
Zhodnocení roku:
Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.
Koncertní eintopf – říjen 2019
 |
|
H.: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Tenhle měsíc mě zajímají primárně dva koncerty, tak snad se na ně ve finále zase nevyseru, jak mám poslední dobou docela ve zvyku.
Sólový koncert Lingua ignota je každopádně velké lákadlo – nejpádnějším argumentem budiž nová deska „Caligula“. Už ta je sama o sobě dost intenzivní a živě v malém prostoru strahovské Sedmičky by to mohlo být ještě o kotel hutnější.
Za pozornost bude stát i koncert Mueran humanos, kteří také mají na kontě nové album „Hospital Lullabies“. To jsem sice ještě neposlouchal, ale starší věci jsou moc fajn, tak proč by to tentokrát mělo být jinak? Živě je navíc muzika tohohle dua výrazně psychedeličtější, takže návštěva za úvahu určitě stojí.
Cnuk:
V říjnu mě zajímají především Pixies, kteří 8. vystoupí ve Fóru Karlín. Původně měl koncert proběhnout ve velkém sálu Lucerny, ale pro velký zájem bylo nutné zvolit větší prostor. Pixies jsou dávno za zenitem a de facto žijí ze slávy klasických alb z přelomu 80. a 90. let. Čerstvá novinka „Beneath the Eyrie“ ale nezní úplně marně a nachází se na ní pár dobrých kousků, takže by to nemusela být pouze nostalgie, i když o té to bude především. Na pecky ze „Surfer Rosa“ a „Doolittle“ se těším už několik týdnů.
Dále už jen doporučuji black midi, kteří v útrobách Underdogs’ předvedou 5. října naživo svůj těžko uchopitelný debut „Schlagenheim“. Doporučení se týká zejména všech vyznavačů experimentu a hluku. Za zvážení také jistě stojí koncert death-sludgerů Inter Arma. Ti zavítají 22. na strahovskou Sedmičku se zdařilou plackou „Sulphur English“.
Dantez:
Říjen se koncertně nese v duchu křepčení do temných rytmů a hudební avantgardy. Drab Majesty na novince „Modern Mirror“ představili další kvalitní porci mlhavé gotické diskotéky a Pražští si na ni budou moci trsnout poslední pátek na Strahově. Na stejném místě se o pár dní dříve odehraje i vystoupení Lingua ignota, která se v Česku objevila už na začátku roku po boku industriální mecha-drtičky Author & Punisher. Nyní jede sólo a s novým materiálem, který jsme zde vychválili zejména pro jeho emočně zdrcující náboj. Pokud se Kristin Hayter podaří přenést fluidum „Caligula“ i do živého vystoupení, mohlo by jít o opravdu výjimečný zážitek.
Za vypíchnutí bezpochyby stojí i koncert Street Sects. Americká dvojka nihilistických parchantů hraje industrial, který staví na klasickém zvuku kapel jako Nine Inch Nails nebo Skinny Puppy, akorát má epilepsii a je napumpovaný steroidy. Na živých shows nechybí splašený stroboskop ani motorová pila, takže vyjeté prostory Crossu tomu budou určitě slušet. V Praze je doprovodí industriální EBM nájeb od Imperial Black Unit, jejichž zvuk má blízko ke klasice Nitzer Ebb.
Lingua ignota – Caligula
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 66:07 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.
Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.
„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.
Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.
Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.
Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.
Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.
Druhý pohled (Dantez):
Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.
Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.
Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.
Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.
Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlay z The Rita, bubeník Lee Buford z The Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.
Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův „The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.
Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.
„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.
Redakční eintopf – červenec 2019
|
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
V červenci toho zas tolik není, ale zajímavé to být rozhodně může. Dost čekám od debutu „Secular Flesh“ finských Celestial Grave, jejichž první demosnímek „Burial Ground Trance“ mě bavil fest. Následné EP „Pvtrefactio“ už tak strhující nebylo, ale pořád šlo o slušnou práci, takže doufám, že řadovka kurva nezklame.
Zvědavý jsem i na novou desku Lingua Ignota. Starší, nezávisle vydaná alba neznám, ale ukázky z třetího dlouhohrajícího počinu „Caligula“, který už vyjde pod hlavičkou Profound Lore Records, znějí sakra podmanivě. Novinářskou kopii už mám, tudíž se chystám začít s náslechem co nejdříve.
Nehodlám vynechat ani novinku „The Forest Is My Kingdom“ polského projektu Lord Wind, za nímž nestojí nikdo jiný než Rob Darken z Graveland. Počínání téhle formace mě vždy bavilo, o čemž svědčí i to, že všechna dosavadní alba mám ve své sbírce, tudíž rozhodně je na co navazovat. Od minulé desky „Ales Stenar“ projekt povýšil na regulérní kapelu s pětičlennou sestavou, což by Darkenovi, jehož hudební inspirace v posledních letech dost skomírá, mohlo vlít trochu života do žil. Na druhé straně mě nehorázně odpuzuje pohádkový obal. Tohle se skutečně nepovedlo.
Metacyclosynchrotron:
Rád bych zafrajeřil, jak je můj vkus eklektický atd., ale když sjíždím internety, tak mi nezbývá než eintopf zasrat ultrametalovými zvěrstvy z pekla. Absolutní, nesvatou povinností je třeba debutová nahrávka finských Concrete Winds (ex-Vorum), protože „Primitive Force“ vraždí jak Panzram na cracku. Očekávejte sadistický death/black/thrash/zlometal vycházející téměř výhradně ze starých kultů, vyhrocený do totální nepříčetnosti a hlavně skvěle zahraný s výtečným, brutálním zvukem. Chlív à la Revenge se nekoná, takže tohle si opravdu nenechte ujít. Teda pokud máte skutečně rádi metal a netaháte si lulinky u pičovin typu „Diggy, Diggy Hole“.
Fajnšmekři, co rádi Sarcófago, Sextrash nebo Sepulturu z dob, kdy se ještě malí Cavalerovci promenádovali s hakáči, jistě znají Holocausto a jejich „Campo de extermínio“. Kapela se po třiceti letech a několika irelevantních titulech úspěšně vrátila k autentickému brazilskému deathcoru s křivými machine-gun blásty a nekorektní lyrickou tématikou. Tenhle primitivní náser samozřejmě nebude nic pro tuneláře se zálibou ve sračkách, co se za deathcore označují dnes, ale pro true oldschool maniaky.
A rád si pustím i debut Vomit Angel, protože se prakticky jedná o novou, grindovější inkarnaci dánských Sadogoat a Sadomator. Ti nad jinými kopírkami Blasphemy a Beherit vyčnívali tím, že jejich chlastem nasáklé desky byla fakt prdel poslouchat, i když ten ujetý worship kozlů, blití, chapadel a kdejakých perverzit kolikrát hraničil s parodií. Rovněž vítám, že se na „Imprint of Extinction“ nachází skladba o morčatech. Když jsme totiž se známým dělali rozhovor se Sadomator a požádali Seventh Blasphemera o kapelní fotky, tak nám poslal snímky svých upištěných, chlupatých bestií, haha. Pevně tedy doufám v samply kníkání nad ross-bay beatem nebo pomalým hammerblastem.
Cnuk:
Už nějakou dobu mám možnost poslouchat novinku „Planetary Clairvoyance“ od Tomb Mold a mohu rovnou napsat, že se to opět povedlo. Minulý rok se tito deathmetalisté představili s druhou, a dnes již možno napsat průlomovou, řadovkou „Manor of Infinite Forms“, s níž si mne takřka okamžitě získali. Navíc navrch ještě tentýž rok přidali dvoupísňové EPčko „Cerulean Salvation“, které vlastně bylo předzvěstí „Planetary Clairvoyance“, jelikož na něm skončily také ony dvě skladby. I zbytek alba zabíjí, Tomb Mold jsou v ráži.
U Southern Lordu vychází zhruba v polovině měsíce nová deska crust hardcore mrdníku Halshug. Pro tyto Dány je to již třetí studiový počin, avšak já jejich tvorbu znám doposud jen velice zběžně. Přicházející placka „Drøm“ je tak ideální příležitostí se na Halshug podívat důkladně a případně si i předchozí materiály poslechnout v celé jejich kráse. Podle uveřejněné ukázky „Fantasi“ to vypadá, že by mi to mohlo sednout, ale čekám na „Drøm“ i ostřejší vály.
Na závěr si tu odložím počin „Diário de guerra“ od nikoho jiného než Brazilců Holocausto. Jejich kultovní nahrávka „Campo de extermínio“ a splitko „Warfare Noise I“ představovaly to nejextrémnější z konce osmdesátých let, a jak ukázalo nedávno návratové EPčko „War Metal Massacre“, k tomuto stylu se také po třiceti letech zase vracejí. Nečekám zázraky, ale minimálně velká porce zábavy by to být mohla.
Dantez:
3Teeth jsou pro mě – ať už esteticky či hudebně – dost zábavnou kapelou. Nikdy jsem neviděl a neslyšel někoho, kdo by spojoval klasické tropy ebm/industriálního metalu s okultní tématikou, skrze kterou vtipně a i docela chytře komentují nešvary dnešní společnosti. Singly z nadcházející desky „Metawar“ mě zatím nerozbíjejí jako věci z předchozí „Shutdown.exe“. Dost však věřím, že poté, co si desku vpálím, nadšení vcelku poroste. Už teď jde totiž dobře znát, že si kapela na konceptu dostatečně mákla.
Opačně působí novinka Drab Majesty. Vše, co vyšlo jako ochutnávka z nadcházející „Modern Mirror“, zní skvěle. Osobitý darkwave tohohle dua se dosud s každým dalším releasem konzistentně zdokonaloval a vše napovídá tomu, že se s „Modern Mirror“ nic moc nezmění.
Za poslech určitě bude stát i nová dlouhohrající deska „Caligula“ z dílny avantgardního projektu Lingua Ignota. Zvukové ventily Kristin Hayter dosud zněly jako mix nespoutanějších výtvorů Diamandy Galás a abrazivních výstřelků Pharmakon, takže je o nepříjemnou zábavu postaráno. Zbývá jen doufat, že to bude fungovat i na dlouhé stopáži, kterou nová deska avizuje (okolo 66 minut).