The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.
Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.
„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.
Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.
The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.
Země: USA Žánr: darkwave / neoclassical / death industrial / avantgarde Datum vydání: 19.7.2019 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. Faithful Servant Friend of Christ
02. Do You Doubt Me Traitor
03. Butcher of the World
04. May Failure Be Your Noose
05. Fragrant Is My Many Flowered Crown
06. If the Poison Won’t Take You My Dogs Will
07. Day of Tears and Mourning
08. Sorrow! Sorrow! Sorrow!
09. Spite Alone Holds Me Aloft
10. Fucking Deathdealer
11. I Am the Beast
Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.
Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.
„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.
Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.
Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.
Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.
Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.
Druhý pohled (Dantez):
Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.
Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.
Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.
Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.
Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlay z The Rita, bubeník Lee Buford z The Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.
Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův„The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.
Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.
„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.
Cesty YouTube jsou nevyzpytatelné. Zejména v momentech, kdy se prsty chytnou do proudu jedné z těch spirál, které táhnou skrze nejrůznější výjevy, od porodů do vody přes fetišistické kostýmové techtle až po obskurní a někdy vydařené hudební počiny.
Přesně takto jsem zakopl o Boy Harsher. Bezstarostně proklikávám nejrůznější tracky ze sfér EBM, post-punku a synthwavu. Po chvíli na mě z doporučení čumí obskurní rudý cover s kolosální cifrou zhlédnutí.
Šlo o singl „Pain“, který se momentálně pyšní číslem čítajícím něco nad 5 milionů posluchačů. Naštěstí pro interpreta je věc poměrně vhodným reprezentantem jeho typického zvuku. Valí se na nás chytlavý minimalistický synťák opředený o mělké hlukové prvky, strojové bicí a éterický vokál. Celé to dohromady zavání elektrickou gotikou, Lynchovským noirem a v neposlední řadě neonovým cyberpunkem.
Boy Harsher opravdu zní jako začouzená diskotéka brzké dystopie. Pulsující beaty, smyslné syntezátory a evokativní zpěv Jae Matthews vytváří atmosféru futuristických uliček z „Blade Runnera“. Zní to jako tragická romance dvou zbloudilých replikantů. Zní to jako Sagvan Tofi s pilotkami a hřebenem v zadní kapse džínů stojící pod blikajícím nápisem zaflusaného klubu.
Ale vážněji. Boy Harsher s neobyčejnou lehkostí vracejí feeling osmdesátkových goticko-tanečních kultů. Představte si nabasovanější a přímočařejší hity Visage, jednoduché, avšak bezostyšně líbivé rytmické linky New Order nebo třeba hitové melodie Dead or Alive. To vše v aktualizovaném zvukovém kabátě nové synthwaveové vlny, které vévodí interpreti jako Perturbator, Carpenter Brut nebo Dance with the Dead.
„Careful“ je logickým následujícím krokem v diskografii dua. Produkce je od předešlého dlouhohrajícího počinu „Yr Body Is Nothing“ vyzrálejší. To samé platí i pro songwriting. Deska působí uceleněji. Jednotlivé tracky jsou kvalitativně vyváženy více než kdy předtím a i na minimalistickém základě nabízejí rozmanitou škálu zvuků, temp a nálad. „Face the Fire“ hned po intru představí plíživější a subtilnější přístup k syntetické hře, zatímco následující „Fate“ tasí hudební melodrama se svižnějším tahem na branku.
Ke středu alba se blížíme do typičtějších hudebních rovin projektu. „LA“ se nechává vést nízkou synťákovou linkou a rychlým strojovým tempem. To se nemění ani na následující „Come Closer“, na které se tradiční rovnice dua ještě o kousek více osekává, ale i přesto žene album kupředu.
Vše pokračuje v poměrně podobném duchu až k ambientní mezihře „Crush“, u které si někdo nejspíše od monotónních bicích oddychne. Většina ale spíše bude chtít ihned přejít do diskotékové hypnózy, a tak raději ihned přepnou další věc „Lost“, která navrací smyslnou a vláčnější náladu začátku desky.
„Careful“ je bezpochyby nejvyzrálejším počinem Boy Harsher. Ukazuje posluchači, jak široká škála chytlavých tracků se dá tvořit pomocí hrstky základních, ale plně funkčních stavebních prvků. Deska může nudit maximálně v okamžicích, kdy spadá do sonických ploch bez bicích. Jde totiž o momenty, které nejsou základní devízou kapely, a i přesto že nejsou řemeslně zvládnuté zrovna mizerně, jde jednoduše o věci, jaké od interpreta neočekáváme, a proto je vlastně ani nechceme. Ambientnímu ražení naštěstí deska věnuje jen zanedbatelný fragment hracího času. Z drtivé části tak jde o skvělou, electrogoth jízdu, kterou by si žádný příznivec zakouřeného, neonem protkaného diska neměl nechat ujít.
Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).
Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.
H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!
Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.
Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.
Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.
O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.
Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees
Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.
Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe…
Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.
Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?
…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.
Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.
Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes.
Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. Emesis tvoří tempem jednoho řadového alba ročně – přinejmenším. Předloni stihl hned dva počiny „♄“ a „Magia negra“ a loni v nastoleném tempu nepolevil. Výraznou složkou jeho muziky jsou i klávesy a primárně právě jim se věnoval v rámci nového vedlejšího projektu Noktifer, s nímž na podzim 2017 vydal první desku „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“, a krátce po ní přišla další deska Conjuro nuclear, „Sigilos de oscuro poder“.
Už nějakou chvíli jsem si říkal, že Emesis nemůže udržet nejvyšší laťku, jakou nastavil především počiny „Conjuro nuclear“ a „Reacciones paganas“. Na „♄“ již nějaký pokles cítit byl, ale pořád se jednalo o hodně působivou záležitost. „Magia negra“ na rozdíl od Metal-Archives jako řadovou nahrávku neberu, jelikož se vlastně jednalo jako určitý doplněk k „♄“, díky čemuž ne tak vysokou úroveň odpouštím. U „Sigilos de oscuro poder“ je ovšem opět slyšet určité ponížení úrovně a opět je kousek víc cítit, že by Conjuro nuclear slušelo zvolnit tempo a nechat nápady víc uzrát…
Nechápejte mě zle, „Sigilos de oscuro poder“ rozhodně není špatná záležitost a nese s sebou typické znaky Conjuro nuclear. Dokonce i věřím tomu, že pokud se někdo s tímhle projektem doposud nesetkal a má smysl pro hudební obskurnosti, pak jej novinka může klidně posadit na prdel. Jestli ale máte starší věci podobně jako já naposlouchané, pak vás „Sigilos de oscuro poder“ nesloží a s dost velkou pravděpodobností dojdete k podobnému závěru jako já – že v jádru tam ten feeling pořád je, ale už není tak koncentrovaný a intenzivní jako dřív. Jako kdyby „Sigilos de oscuro poder“ bylo jakousi trochu naředěnou verzí předešlých počinů Conjuro nuclear.
Není třeba házet flintu do žita. Co je u Conjuro nuclear standard a jeden z těch slabších počinů, to je obecně vzato stále vysoce zajímavá muzika. Poslech „Sigilos de oscuro poder“ mě pořád baví a určité momenty alba jsou kurevsky silné. Především „Sigilo de agonía“, „Lugares malditos“, „Planetas malignos“ a „Maldición (Final)“ jsou kvalitní věci. Na opačnou stranu, tedy k těm slabším místům nahrávky, bych zařadil nic moc intro „Tensión ritual“ a pátou „Moloch (aullido)“, která se sedmi minutami platí za nejdelší píseň „Sigilos de oscuro poder“ a při prvních posleších také díky jistým výrazným motivům nejvíce utkví v paměti, ale s postupem času jí dojde dech jako první.
Přiznávám, že ve finále se mi „Sigilos de oscuro poder“ hodnotí docela těžce. Na jednu stranu je mi celá činnost a pojetí Conjuro nuclear ohromně sympatické. Ten zvuk kapely je jednoduše excelentní a to platí i nyní. Atmosféra v tom stále je a svou vyhraněností a zvláštností „Sigilos de oscuro poder“ bije většinu jiných metalových desek, jaké v loňském roce vyšly. Pořád to má své kouzlo, a kdybych tvrdil, že mě nebaví to poslouchat, lhal bych. Na druhé straně, nelze přehlížet, že novinka již není tak strhující a nezemská jako první tři řadové počiny a že i s „♄“ prohrává.
Taková je prostě situace a ať Conjuro nuclear fandím sebevíc, nemohu ji před vámi zakrývat. I přesto si však mohu jednoznačně stát za prohlášením, že činnost Conjuro nuclear obecně za pozornost setsakra stojí a že je tahle záležitost pohříchu přehlížená a nedoceněná.
Země: USA Žánr: darkwave / electronica / rock Datum vydání: 3.3.2017 Label: Tongues of Fire / End Hits Records
Tracklist:
01. Heathen Blood
02. Lusus Naturae
03. Skin
04. Desire
05. Damascus
06. Set Up
07. Anthemic Hearts
08. At War
09. Remains
10. Memento Mori
11. Until the Darkness Takes Us
12. Jettison
13. Dark Fire
Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě.
Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod hlavičkou projektu Nathan Gray Collective pustil do značně odlišných hudebních vod a právě to byl do určité míry můj důvod. Do poslechu dlouhohrajícího debutu „Until the Darkness Takes Us“, jemuž předcházelo jedno EP „Nthn Gry“ z roku 2015, jsem se nepustil kvůli věhlasu Nathana Graye, nýbrž kvůli tomu, že mi slibovaná kombinace žánrů připadala zajímavá.
Jen abych uvedl věci na pravou míru a nekřivdil ostatním členům, Nathan Gray Collective není vyloženě sólový projekt, spíš řekněme „polo-sólový“. Nathan Gray je evidentně hlavním persónou formace, vždyť kapela nese i jeho jméno, ale jediným členem není. Na skladatelské činnosti se totiž podílí i Daniel E. Smith a další lidé se nacházejí v koncertní sestavě.
Každopádně, už je nejvyšší čas, abychom přistoupili k samotné hudbě. Jak jsem již předeslal, „Until the Darkness Takes Us“ nabízí poměrně zajímavý stylový koktejl, v němž se mísí zejména darkwave, electronica a rock… mnohde se říká goth rock, ale s tím už bych byl trochu opatrnější, protože podobně by šlo s klidem říkat i třeba alt rock. Ono částečně přijde i na úhel pohledu, co tam kdo chce slyšet, vždyť tak už to u těch žánrově rozkročených věcí bývá.
Důležité je spíš sdělení, že „Until the Darkness Takes Us“ nenabízí žádnou divočinu. Jedná se víc o jemnější, do určité míry snad i klidnější nebo dokonce intimnější nahrávku. Což ale dává smysl, jelikož Nathan Gray nechává skrze Nathan Gray Collective promlouvat své světonázory, takže dává smysl, že počin působí osobně. Pro zajímavost se jedná o životní filozofii, jakou byste od člověka z hardcore scény možná nečekali – zpěvák je totiž reverendem Church of Satan.
Navzdory použitým adjektivům je ale „Until the Darkness Takes Us“ stále dost variabilní a dynamická záležitost. Může to vypadat jako protimluv, ale formaci se skutečně daří střídat zmiňované žánry, od elektronických pasáží přecházet ke klenutým zpěvům, od jemnějších chvilek k napjatým momentům, aniž by výsledek přestal působit sevřeně a aniž by se to zvrhávalo v přílišnou expresivnost. Pochvalu zaslouží i výkon samotného Nathana Graye, jenž zpívat rozhodně umí a album z velké části stojí právě na něm.
Nechybí ani dobré skladatelské nápady, silné motivy. Namátkou je výborná je elektroničtější „Skin“, která se v refrénu vydává až někam k trip-hopu. Příjemně vypjatá je „Desire“, již ozvláštňuje naopak uvolněný refrén. Hodně mě baví „Set Up“ se skoro až psychedelickým nádechem, relativně ostřejší „At War“ nebo „Remains“ s minimalistickým nervózním beatem ve slokách.
Obecně vůbec nevadí, že Nathanovy pěvecké linky jsou někdy klenuté až takovým způsobem, že mají blízko popovým melodiím. Vytknul bych ovšem, že v některých momentech to Nathan Gray přehání a žene náladu do přespříliš sladkých hodnot. Často se to drží v rozumných mezích, občas hudba kráčí po hraně mezi jemností a kýčem, občas ale bohužel přepadne i na tu špatnou stranu. Při prvních posleších se mi zdálo, že se tak děje relativně zhusta, ale zanedlouho se ukáže, že v jisté míře jde o tvář alba, na niž je nutno si zvyknout. Jsou zde ale i pasáže, z nichž dojmy nevylepšil ani zvyk, ani čas. Škoda, protože se jedná o jedinou zásadní kaňku na jinak povedeném počinu.
Navzdory určitým dílčím výhradám ale „Until the Darkness Takes Us“ stále zůstává zajímavou nahrávkou, která není úplně standardní a nelze o ní tvrdit, že něco podobného uslyšíte na každém rohu. Spíše než skutečnou originalitou je toho dosaženo umně vybalancovanou kombinací žánrů a nálad, nicméně i to se počítá. Myslím, že za zkoušku to stojí, i pokud máte Boysetsfire na salámu podobně jako já, protože s domovskou formací Nathana Graye zjevně nemá „Until the Darkness Takes Us“ mnoho společného. Sympatická záležitost.
O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.
Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.
„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.
Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.
„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.
Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.
Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.
„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy (50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.
Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.
Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.
Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.
Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.
„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…
„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.
Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.
H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…
Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.
H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.
H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.
Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.
H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).
H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!
Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.
H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.
H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio – „The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.
Atreides:The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.
H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.
Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.
H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.
H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.
