 |
|
Země: Rakousko Tracklist: Hrací doba: 51:03 Odkazy:
|
Recenzi na minulé album „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jsem začínal slovy, že Abigor jsou pro mě kult jak noha. To platí stále, a to i navzdory skutečnosti, že zmiňovaná deska se stala prvním řadovým počinem Rakušanů, k němuž jsem si cestu úplně nenašel a jehož poslech mě zrovna dvakrát nebavil. Odstup tenhle dojem jenom potvrdil a dnes bych „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bez většího zaváhání označil za nejslabší dlouhohrající počin Abigor. Avizovaný návrat k nespoutanému a syrovému black metalu proběhl jen napůl, díky čemuž nahrávce chyběla atmosféra starých počinů, rafinovanost novější tvorby i autentičnost prostého primitivního námrdu. „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ tak nakonec mělo tolik ksichtů, až pořádně nevyužilo ani jeden z nich, a právě proto se pro mě jedná o černou ovci v diskografii Abigor.
„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ vyšlo prakticky zčistajasna na konci loňského roku. O co nenápadněji proběhl jeho příchod, o to razantněji album hned po prvních posleších ukázalo, v co jsem doufal a o čem jsem vlastně ani moc nepochyboval: že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bylo spíš jednorázové zaváhání, nikoliv známka vyčerpání Abigor.
„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ se tak trochu vrací ke směřování, jejž Abigor vyznávali po svém návratu na scénu v roce 2006, tedy avantgardní, elitní i elitářské pojetí black metalu. Neplatí to však stoprocentně, protože novinka jednak není tak zamotaná jako některá další alba, jednak si od svého předchůdce bere i určitou přímočarost.
Na novějších Abigor se mi vždycky líbilo, že jejich muzika nebyla na první poslech a člověk se jí musel nějakou chvíli věnovat, aby plně vykvetla a rozvinula svůj potenciál. „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ jde do ucha překvapivě jednoduše, naštěstí se tak ale neděje na úkor životnosti, která zůstává uspokojivá. Skoro mám chuť říct, že deska by mohla méně zkušeným posluchačům posloužit jako nejlepší úvod do tvorby Abigor, protože se tráví pohodlněji než „Fractal Possession“, „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle“ i „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“, zároveň je však konzistentnější s výrazem skupiny než „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“.
„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ každopádně v novější diskografii Abigor definuje ještě jedna věc. Nahrávku provází jakási vznešená až výpravná nálada, což nejsou úplně adjektiva, která mě napadala u předešlých věcí. Tenhle tón nastavují nejen intra, ale lze jej vnímat i v samotné metalové složce, jež samozřejmě zabírá většinovou stopáž.
Počin podle mě začne kulminovat ve svém středu se „Scarlet Suite for the Devil“ a na nejvyšší úrovni pokračuje i skrze další skladby „La Plus Longue Nuit Du Diable – Guiding the Nameless“, „Tartaros Tides“ a „Flood of Wrath“. Každá z těchto čtyř obsahuje nějakou fakt skvělou pasáž nebo motiv(y), na něž se při každém poslechu těším. Rozhodně ale netvrdím, že okolní songy zaostávají výrazně, protože kupříkladu „Silent Towers, Screaming Tombs“ nebo „Orkblut (Sieg oder Tod)“ také mají výtečné nápady a celkově si „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ udržuje vysokou laťku.
U mě osobně každopádně panuje veliká spokojenost, a dokonce si „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ aktuálně cením i víc než „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“, ale to je samozřejmě prohlášení, s nímž delší časový horizont může zahýbat. Sdělení je nicméně jasné – Abigor udělali super album.
