Archiv štítku: progressive death metal

Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Blood Incantation - Hidden History of the Human Race

Země: USA
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: Dark Descent Records / Century Media Records

Tracklist:
01. Slave Species of the Gods
02. The Giza Power Plant
03. Inner Paths (to Outer Space)
04. Awakening from the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)

Hrací doba: 36:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Častým nešvarem progresivního a technického death metalu poslední doby je to, že kromě precizní herní zručnosti už nemá dále co nabídnout. Takovýchto vyumělkovaných samohonek vyšlo v posledním desetiletí dost. Zachytit nějakou atmosféru se naopak daří staroškolským kapelám, jejichž zvuk je skutečně blízko těm nejvýraznějším žánrovým jménům, ale zase jim shází osobitější pohled na věc. Průsečík těchto dvou křivek se podařilo najít Blood Incantation, rodákům z Denveru v Coloradu.

Asi jen málokdo v roce 2016 nezavadil o jejich prvotinu „Starspawn“. Jedna z nejvýraznějších desek podzemního death metalu onoho roku dostatečně ukázala, že s Blood Incantation se do příštích let prostě musí počítat. Ba co víc, rok nato takřka totožná sestava, pouze pod hlavičkou Spectral Voice, natočila další výborné album „Eroded Corridors of Unbeing“. Sestava Paul Riedl, Morris Kolontyrsky, Jeff Barrett a v případě Blood Incantation také Isaac Faulk se výrazně zapisuje do současného dění. Ne snad, že by udávali nějaký trend, ale to co dělají, dělají sakra dobře.

Nová deska „Hidden History of the Human Race“ nabízí zase trochu jiný pohled na tvorbu Blood Incantation. Na rozdíl od „Starspawn“ působí vzdušnějším dojmem, kdy se pouze nebrodí v temnotě a nepůsobí tak uzavřeně. „Hidden History of the Human Race“ předkládá před posluchače ambiciózní dílo, ať už z hlediska hudebního či koncepčního. Nastoluje otázky existenciální – z nitra sebe sama se snaží pochopit náš původ a důvod našeho bytí. Pod pojetím kosmu si představuje především vědomí člověka, u kterého by měl každý začít, chce-li objevovat záhadnost světelných roků. Tím se témata a zaměření Blood Incantation nedají jednoduše označit za sci-fi, přestože jeho představivost rádi využívají, což je zjevné už z obálky od ilustrátora sedmdesátkových novel Bruce Penningtona. Zajímavostí je, že tento obraz už byl jednou (ne-li víckrát) pro hudební desku použit, roku 1996 pro „Hypermodern Jazz 2000.5“ od Aleca Empira.

Po hudební stránce se Blood Incantation drží rukopisu „Starspawn“, avšak daří se jim ho posouvat dál. Jejich zaměření je nyní už tak obšírné, že takřka představuje vše dostupné z deathmetalového žánru. Putují od ambientních pasáží, přes ty doomové až po tvrdé a agresivní zlo. „Hidden History of the Human Race“ už je díky tomu plně progresivní deskou. Od dob „Starspawn“ ubylo přímočařejších pasáží, namísto toho se rozmohly technické vyhrávky a ještě pilnější cvičení s tempy. Nelze opomenout ani klasické postupy progresivně rockových kapel. Obrovskou výhodou „Hidden History of the Human Race“ je, že i přes větší preciznost a produkční poodhalení ohavné opony stále zní uvěřitelně a živelně, nikoliv konvenčně a vyčpěle. Atmosféra desky je trochu jiná než v případě prvotiny, ale stále činí z poslechu zážitek a je nedílnou součástí nahrávky.

Blood Incantation

„Hidden History of the Human Race“ je takřka dokonale poskládaná věc. Její jedinou malou vadou na kráse je pouze to, že se při jejím poslechu zkrátka nelze oprostit od pomyšlení na žánrové klasiky. Blood Incantation to dělají výborně, v dnešní době to jen málokdo svede lépe, ale tu a tam je zcela zjevně slyšet inspirace Atheist, Death, Immolation, Morbid Angel, Nile, Timeghoul, Suffocation a tak dále a tak dále. Je ale potřeba dodat, že mi to výsledný dojem nijak nekazí, desku si i tak užívám dosyta a baví mě; jenom si myslím, že by tohle mělo zaznít, protože Blood Incantation, přestože jsou originální a dělají to po svém, i jejich originalita má zjevné hranice, které jsou dány právě výše zmíněnými kapelami. Gró Blood Incantation tkví v tom, že umí jejich rozdílný zvuk nakombinovat do jednoho – toho svého, a i to oceňuji vysoce, protože to prostě funguje skvěle.

K jednotlivým písním není třeba nic rozepisovat. Mám tu spoustu oblíbených momentů, snad jen bych vypíchl instrumentálku „Inner Paths (to Outer Space)“, která, jak jsem si všiml, bývá neprávem trochu upozaďována, přitom pro mě představuje stěžejní kus „Hidden History of the Human Race“, kdy ho vystihuje v celé své podstatě. Zdaleka největší pozornost na sebe poutá závěrečný, osmnáctiminutový opus „Awakening From the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)“. Není divu. Přestože nejsem zrovna fanouškem předlouhých skladeb, zde to má svoje opodstatnění a koncepčně to „Hidden History of the Human Race“ jenom podtrhuje.

Blood Incantation sklízí pozitivní ohlas za „Hidden History of the Human Race“ zcela zaslouženě. Za mě je to jedno z nejlepších alb za uplynulý rok a Blood Incantation s ním stvrdili pozici přední deathmetalové kapely. Snad nemusím dodávat, že pro fanoušky žánru je tohle absolutní povinnost. Teď už jenom zbývá, slyšet to naživo. Budou na Brutal Assaultu, kde jsem je ostatně před dvěma lety viděl, ale raději bych si dal nějakou klubovku, protože určitě znovu schytají zadní stan, kde je zvuk celkem loterie.


Relinquished – Addictivities (Pt. 1)

Relinquished - Addictivities (Pt. 1)

Země: Rakousko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 27.12.2018
Label: NRT-Records

Hrací doba: 48:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“.

„Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely. „Addictivities (Pt. 1)“ je dobře vyprodukované (pokud tedy za dobře vyprodukované album budeme chápat moderní sterilní zvuk… řekněme, že dobře optikou metalového mainstreamu) i adekvátně zahrané, ale obsahově je ta deska naprosto prázdná, nijaká, obyčejná, a tudíž i zbytečná.

„Addictivities (Pt. 1)“ je taková ta nahrávka, která sice míchá větší množství stylů, ale ve skutečnosti neumí podat ani jeden z nich pořádně (natožpak jejich kombinaci) a celkově nemá žádný ksicht. V případě Relinquished se bavíme o kombinaci progressive metalu, death metalu a black metalu. Ve všech třech případech jde nicméně jen o formální pojmenování. Na poslední dva jmenované styly je ta muzika nicméně příliš hodná a bezkonfliktní. Zpěvák sice používá growling, ale ani to nijak nepomáhá a nemění nic na dojmu, že ta placka prostě nemá koule.

Ještě vtipnější je tomu říkat progressive metal, poněvadž alba jako „Addictivities (Pt. 1)“ jsou ve skutečnosti pravým opakem progrese. Relinquished se možná snaží, ale jejich snaha se dočista míjí účinkem, když všechno opisují z učebnic a vlastní invenci jejich produkce neviděla ani z rychlíku.

Jedna z písniček na albu se jmenuje „Avalanche of Impressions“, což je paradoxní a humorné zároveň, protože „Addictivities (Pt. 1)“, a to včetně zmiňovaného songu, je přesným opakem laviny dojmů. Dojem z desky přetrvá jen jeden, zato je ale vydatný – poslech byl ztracený čas.


In Vain – Mantra

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.