Země: international Žánr: progressive black metal Datum vydání: 17.4.2020 Label: Soulseller Records
Tracklist:
01. Aether
02. Noceo
03. l’Annihilateur
04. Harvesting Stars
05. De vetus ad novum
06. Roe Too Noo (Flow of the Mind)
07. Sempiternal
08. Existence
09. The Purge
10. The Occultation of Time
11. Void
Vlastně ani nevím, proč jsem si „Timaeus“ na recenzi bral. Už podle prvních ukázek jsem pochopil, že tohle album nebude nic pro mě a že se mi s největší pravděpodobností líbit nebude. Z nějakého důvodu mi to ale zároveň přišlo zajímavé a říkal jsem si, že by nebylo od věci zde kapelu Khôra představit. Navíc se klidně můžu přiznat, že se mi vcelku líbil i obal, přestože obvykle podobně barevným artworkům zrovna neholduji. Tenhle má ovšem takový hezký sci-fi nádech a docela baví. Na rozdíl od vlastního obsahu „Timaeus“. Jak se totiž záhy ukázalo, první dojmy nijak neklamaly a deska mi i po vícero pokusech přijde strašně slabá. Popravdě řečeno, ta obálka je asi tak to jediné, co tu lze aspoň trochu pochválit.
Khôra je mezinárodní projekt, v němž se potkávají muzikanti z Ukrajiny, Řecka, USA a Norska. Působí zde například dva členové Wilderun, jejichž loňské album „Veil of Imagination“ bylo vcelku chválené, ale osobně jsem jej neposlouchal. Klávesami přispěl Kjetil Ytterhus, jehož můžete znát třeba z Haimad, ale jestli neznáte, o nic nepřicházíte, protože loňské EP „The Return“ mi přišlo fest špatné. Sestavu doplňuje Kranos z Arkhangelsk. Na albu se rovněž podílel L. E. Måløy z Dødheimsgard a INI, ale než jsem se dokopal k vysrání recenze, tak už Khôra stačil opustit.
Hlavní postavou Khôra je každopádně ukrajinský bubeník Oleg, který má za sebou působení ve vícero kapelách. Pokud vezmeme ty nejznámější, tak se mihl u francouzských Autokrator nebo izraelských Dagor Dagorath. Khôra založil jako jednočlenný už před nějakými sedmi, osmi lety a první plody svého osobního projektu pustil do světa v roce 2016 prostřednictvím demosnímku „Málenkij robot“. To jsem neslyšel, jen jsem jeho tři songy narychlo proklikal a neznělo mi to nijak zajímavě. No, evidentně ani přibrání dalších lidí do skupiny laťku nezvedlo.
Instrumentální intro „Aether“ nic zvláštního nepředvede, ale ani neznechutí. Prvnímu regulérnímu songu „Noceo“ se to však povede o to dokonaleji. Jakmile se rozezní kytary, člověka okamžitě praští přes uši naprosto hnusný a plochý sound. Stokrát radši si dám nějaký zvukový chlívek vytažený z prdele bezdomovce, co se valí v tom nejsmrdutějším kanálu, než abych měl musel znova poslouchat tohle vyleštěné nic. Moje první reakce byla taková, že jsem „Timaeus“ musel ihned ztlumit, aby mě to pokud možno sralo jen hodně namísto kurevsky.
Ani hudební aspekt „Timaeus“ mě nedokázal obměkčit. Osobně nepotřebuju, aby muzika byla vždycky „chytrá“, primitivní jebačka má taky svoje kouzlo; dokonce je mi i sympatičtější než přístup Khôra. Nemám totiž v oblibě muziku (a nejen tu, ono to vlastně platí i o filmech), která se tváří strašně inteligentně a progresivně, ale ve skutečnosti se jedná jen o neoriginální vykrádačku jiných kapel, kór když je tato minimálně o úroveň horší než předloha. Z řemeslného hlediska samozřejmě „Timaeus“ nestrádá, pomineme-li již diskutovaný sound, ale co se týče kompoziční stránky, tak na mě album působí neskutečně prázdně.
Z celé desky nechutně smrdí snaha kráčet ve šlépějích norské extrémně metalové progrese. Oleg tyhle skupiny asi poslouchá dost hutně a na „Timaeus“ to jde bohužel slyšet až moc. Na všechna ta známá jména jako Ihsahn, Arcturus, Dødheimsgard, Code (ok, tohle není přímo Norsko, ale personální napojení, víš jak) nebo Ved Buens Ende si někdy během poslechu „Timaeus“ prostě musí vzpomenout snad každý, kdo není úplně hluchý. Khôra navíc onu inspiraci čerpají tak povrchně a neinvenčně, že „Timaeus“ nemůže fungovat a také nefunguje ani jako obyčejná pocta.
No, abych to zkrátil, debut Khôra mi prostě přijde jako regulérní přešlap. Za mě se jedná o naprosto nudnou, neoriginální a vyprázdněnou blbost, která bolí o to víc, že se snaží tvářit jako něco víc. Když ale někdo sprostě zkompiluje nápady svých oblíbených kapel, tak se to za progresi jednoduše považovat nedá. Velký špatný.
Debutová deska „Szczerzenie“ polského projektu Kły před dvěma lety nachystala příjemné překvapení. Tehdy jsem se s touhle formací setkal poprvé a došel jsem k názoru, že se jedná o skvělou záležitost, kterou nebude radno opomíjet. Už zpětně dostudovaný demosnímek „Taran-Gai“ věštil, že se v Kły skrývá dost potenciálu, ale až první dlouhohrající počin tento potenciál rozvinul naplno a ukázal, že se v Polsku rýsuje další skupina, jejíž tvorbu se prostě vyplatí sledovat.
Kły se totiž na „Szczerzenie“ podařilo něco, co mnohdy nezvládnou ani kapely s výrazně větším počtem počinů v diskografii. Poláci zvládli přijít se svébytným a neotřelým zvukem. Osobitosti jsem si vždycky cenil a v tomto případě tomu není jinak. V kombinaci s omamnou atmosférou a schopností napsat poutavé skladby se ze „Szczerzenie“ nakonec vyklubala poněkud nenápadná, ale o to lákavější perlička, k níž jsem se nakonec tu a tam rád vracel i zpětně. Takovým skupinám prostě člověk chce věnovat svůj čas.
Oznámení druhé desky „Wyrzyny“ mi tedy udělalo radost a její houbičkový obal mě příjemně navnadil. Jak už tomu tak ale bývá, druhé album se ocitlo ve výrazně odlišné pozici než jeho předchůdce. Zatímco „Szczerzenie“ mělo v rukávu moment překvapení, jenž může udělat a dost často taky udělá opravdu hodně, „Wyrzyny“ už na tenhle luxus spoléhat nemůže. Druhá album má naopak těžší pozici v tom, že se musí vyrovnat stínu svého skvělého předchůdce. Pojďme si říct, zdali se Polákům podařilo se na novince vyrovnat své předešlé práci.
Odpověď není zas tak jednoznačná a její správnost se bude dost odvíjet i od subjektivního úhlu pohledu každého posluchače. Pokud bychom se ptali, jestli je „Wyrzyny“ povedenou nahrávkou, pak bych s odpovědí moc neváhal, protože tady to vidím dost jasně: nesporně ano. Dokonce bych si dovolil říct, že „Wyrzyny“ je rovnou skvělá deska.
Jestli se vám líbí celá ta katovická / slezská mini-scéna, v jejímž středí stojí kapely jako Furia či Massemord, pak s poslechem „Wyrzyny“ nemusíte váhat. Kdybyste náhodou neznali „Szczerzenie“ (které byste si v takovém případě také měli zpětně obstarat a prozkoumat), budete nadšení. Kły na tyto kapely pojí určitá zvuková návaznost a také svěží náhled na black metal, přičemž to první platí na „Wyrzyny“ dvojnásob. Ani bych se nedivil, kdyby se v sestavě Kły (která není veřejně známa) nějací uličníci z dalších místních skupin objevovali. Když ale nic jiného, přinejmenším máme jisté zapojení Nihila (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba), v jehož studiu Czyściec Kły nahráli část „Wyrzyny“ (předpokládám, že tu větší část, ale některé záznamy byly pořízeny kdesi a kdysi v roce 1998) a který se následně stejně jako u „Taran-Gai“ a „Szczerzenie“ postaral rovněž o mix a master.
Nejednoznačnost odpovědi, zdali se „Wyrzyny“ může vyrovnat „Szczerzenie“, tkví v tom, že novinka zní docela jinak a neopakuje formuli představou na debutu. První deska působila sevřeněji, zastřeněji, víc monoliticky a mohla se pochlubit už zmiňovanou zvláštní atmosférou, která se jak opar vznášela nad celou nahrávkou. „Wyrzyny“ na tento přístup navazuje jen lokálně. Namísto toho se vydává cestou vícera progresivních prvků, větší variability a občas i jemných psychedelických elementů.
Kły ani v tomto ohledu neselhali. K tomu, aby měl člověk z „Wyrzyny“ stále vysoký dojem, jim dopomáhá silná kompoziční schopnost a také spousta výtečných nápadů, díky nimž si počin udrží posluchačovu pozornost. Ani ta náladotvornost „Wyrzyny“ nechybí, byť se oproti „Szczerzenie“ posunula trochu jinam. Svoje říká i fakt, že nemám potřebu vyzdvihovat konkrétní skladby, protože prakticky všechny mají něco, čím zvládnou zaujmout. Možná bych jen v obecnosti zmínil, že největší spokojenost panuje u těch delších, tedy první dvě a poslední dvě. Střed s kratšími songy reprezentovaný stopami číslo tři a čtyři lehce zaostává, ale pořád jde o povedené kusy, které mají co nabídnout.
Pro fajnšmekry mohu zmínit i další libůstky, například že si Kły do textů hojně půjčovali od polského básníka Mirona Białoszewskiho, některé verše v písni „Gwiezdny wiatr“ pocházejí od Howarda Phillipse Lovecrafta nebo že song „Zakorzenienie“ byl inspirován myšlenkami Aristotela a Ruperta Sheldrakea. Pozadu nezůstala ani kinematografie – v „Trójząb“ se objevují samply z japonského hororu „Matango“ (1963) od Ishirô Hondy a v „Zakorzenienie“ zase z polského snímku „Na srebrnym globie“ (1988) od Andrzeje Żuławskiho. Jestli máte takové odkazy rádi, na „Wyrzyny“ si zjevně přijdete na svoje.
Všehovšudy se dá určitě říct, že „Wyrzyny“ je zajímavou a dobrou deskou, která za slyšení stojí. Dal jsem si s ní trochu víc času a mám pocit, že neprostupnější víc nečitelné „Szczerzenie“ mi asi nakonec přijde o něco lepší. Přesto u druhé řadovky Kły necítím žádné zklamání či rozčarování. „Wyrzyny“ se mi totiž pořád ohromně líbí a mám pocit, že i sem budu mít občas náladu se vrátit.
Nizozemský jednočlenný projekt Verwoed na sebe pozitivně upozornil již před třemi lety, kdy vydal své debutové minialbum „Bodemloos“. I když, označení debutové je možná trochu nadnesené, poněvadž Verwoed ještě předcházela starší inkarnace s názvem Woudloper, nicméně ta neměla dlouhého trvání a zanechala po sobě všehovšudy tři skladby rozprostřené na jedno EP a jeden single. Zájemci je mohou nalézt na Bandcampu Verwoed, ale já osobně jsem si je doposud nepustil, tudíž nemohu soudit, jak na tom jsou s kvalitou a jestli se dokážou vyrovnat tvorbě pod aktuálním jménem.
S jistotou ale mohu říct, že pod názvem Verwoed už Erik B. tvoří muziku, kterou byste možná měli chtít slyšet, pokud ji ještě neznáte. „Bodemloos“ sice nějakou skutečnou díru do světa nebo vítr na scéně neudělalo, dovolím si ovšem tvrdit, že kdo si tohle minialbum pustil, ten se do poslechu dlouhohrající prvotiny „De val“ nemusel příliš nutit. A udělal jedině dobře, poněvadž řadovka svého předchůdce ještě překonává a servíruje chytrý a progresivněji laděný black metal, který bez větších problémů či zaváhání snese i přísné parametry.
Přitom je zajímavé, že Verwoed nehraje žádnou onanii plnou melodií, vyhrávek, krkolomných riffů a velkých motivů. Na první poslech to vlastně celé zní docela nenápadně. Musím se však přiznat, že i tohle se mi na „De val“ potažmo Verwoed líbí. Nejedná se o desku, která by vám nutně a neustále potřebovala připomínat, že je jakože hrozně intelektuální a inteligentní, ale jakási umírněnost a do určité míry i introverze patří k jejím velkým kladům. Kdo poslechne jednou a povrchně, uslyší obyčejné album, jakých zdánlivě vychází spousta, a půjde o dům dál. Kdo k tomu zkusí přistoupit o trochu zodpovědněji, bude odměněn. A tentokrát to myslím vážně.
Ono se to zpočátku vážně nezdá, ale „De val“ je skutečně výtečné album. Když tak o tom přemýšlím, vlastně nemám v rukávu vůbec nic, co bych mu mohl vytknout. Prakticky každá pasáž na nahrávce má svůj význam i svou kvalitu a nějak si nevybavuji moment, který by mi přišel výrazně slabší. Nakonec možná i proto „De val“ na první poslech působí tak nenápadně, protože z něj nevystupují žádné výrazné chvíle, které by člověka usadily na prdel. Nicméně skutečnost, že si Verwoed drží konstantní a v neposlední řadě i vysokou laťku prakticky po celou dobu trvání nahrávky, je ve finále nejen oceněníhodné, ale možná ještě lákavější než pár skvělých pasáží a mezi nimi vata.
Přinejmenším takový přístup významně podporuje trvanlivost materiálu, což je ostatně další ctnost, kterou se „De val“ určitě může pochlubit. Deska u mě rostla docela pozvolna, ale o to delší dobu, což samozřejmě myslím jako klad. A o to silnější je pak finální porozumění.
Poslech „De val“ bych tedy doporučil například těm z vás, kdo slyšíte na jména jako Furia a jim podobné kapely. Dokážu si ale představit, že vás Verwoed bude bavit i v případě, že si ujíždíte na letošní desce L‘acéphale, a určitě bych se nehádal s nikým, kdo by v dílčích pasážích našel podobnost s francouzskou blackmetalovou školou. „De val“ ovšem není pouhým výtažkem toho nejlepšího odjinud, nýbrž sebevědomou a svébytnou nahrávkou. V Nizozemsku bez nějakého zbytečného hypu roste hodně zajímavá kapela, kterou byste neměli ignorovat.
Zámořské formace s francouzským jménem L’acéphale jsem si všimnul už před nějakou řádkou let a zapsal jsem si ji do svého pekelného seznamu kapel, na jejichž tvorbu bych si chtěl někdy podívat. Reálně ale tenhle seznam nemá žádnou váhu, protože jsem si z něj k poslechu nic nevybíral už mnoho let. Jednoduše mám co pořád poslouchat a nová zajímavá muzika ke mně chodí prakticky sama, tudíž nemám potřebu používat tenhle tahák. Což je asi škoda, protože vím, že jsou tam i zajímavá jména, která by se mi líbila.
Nicméně zpátky k L’acéphale. I oni tam skončili a potom jsem na ně tak trochu zapomněl, protože co do dlouhohrajících alb, která mě stále zajímají ze všeho nejvíce, se poslední dekádu moc nesnažili. Jejich minulá řadovka „Stahlhartes Gehäuse“ skutečně vyšla před rovnými deseti lety. Což už je dost dlouhá doba, takže letošní „návrat“ prostřednictvím eponymní desky asi spoustě lidem udělal radost. Mně osobně pak posloužil zejména pro to, abych si L’acéphale konečně poslechnul. Ne snad, že by si skupina celých těch deset ani neprdla, ale neřadovkám a krátkým nahrávkám většinou věnuji pozornost jen u osvědčených a oblíbených jmen anebo v případě začínajících kapel.
Musím se hned na začátek přiznat, že „L’acéphale“ mi dalo dost zabrat, mnohem víc než jsem předpokládal. Tuhle desku jsem potřeboval poslouchat hodně dlouho, než jsem si troufnul na recenzi, protože se snažím dodržovat zásadu nepsaní recenze, dokud nemám pocit, že danému albu rozumím, anebo alespoň pocit, že už nemá smysl se pokoušet danému albu porozumět. „L’acéphale“ patří k těm případům, kdy jsem se s tím musel hodně prát, ale pořád se mi zdálo, že jsem tomu ještě neporozuměl dostatečně anebo přinejmenším nejsem znechucen dostatečně.
Docela jistě to bude znít jako klišé, ale snaha se nakonec vyplatila. Jistě znáte takové ty pindy, že si občas muzika musí sednout, že potřebuje čas, aby uzrála a aby ji člověk mohl pořádně docenit. Já vím, že to zní dost trapně, ale kurva, ona je to fakt pravda. A už dlouho jsem neměl v přehrávači desku, o níž by tohle platilo s takovou mírou jako právě o „L’acéphale“.
To máte tak… zpočátku se mi ta nahrávka příliš (vůbec?) nelíbila. Viděl jsem na ní několik povedených pasáží, mezi nimiž čněla zejména druhá skladba „Gloria in excelsis mihi“, ale celkově mi tak trochu přišlo, jako kdyby na tom albu nehrála jedna kapela, nýbrž několik různých skupin, což mě dost prudilo. V momentě, kdy jsem se naladil na black metal – a že se tu nechají nalézt i překvapivě nasypané momenty jako třeba v „Last Will“ nebo „Sleep“ – L’acéphale přepnuli na atmosféru, a když jsem se přeladil a nechal se trochu unést, píseň skončila a opět se šlo na blekmetaly. Až po čase jsem si na tuhle náladovou rozmanitost zvykl a střípky mozaiky konečně zapadly na své místo. Teď už mi ani nepřijde, že by se tam mezi sebou něco bilo, jak se mi zprvu zdálo.
Dramaturgie „L’acéphale“ je svým způsobem docela jasná. Liché skladby se nesou ve znamení rozmáchlého progresivního black metalu, kdežto ty sudé za základní formule vybočují a stojí především na atmosféře. Šestá „Sleep“ sice tuto tezi lehce sabotuje, a to nejen díky už zmiňované rychlé pasáži, ale v základě bychom s tímhle rozdělením asi mohli žít. „Gloria in excelsis mihi“ je hypnotická a monotónní, ale půl jejího kouzla dělá zpěv hostující Geneviève Beaulieu z Menace Ruine (kromě vokálu do kompozice přispěla i kytarou a klávesami). „Hark! The Battle – Cry Is Ringing“ je zádumčivý osudový epos s výrazným pagan feelingem, který vyvrcholí v druhé půli, kdy se přidá kytara jak z raw black metalu.
Co se lichých songů týká, ani tady se nejedná o nudný výplach a i tady se najde kus, jenž základní rozčlenění do dvou skupin mírně nabourává, a sice „Last Will“. Její první třetina je asi nejzběsilejší na celé desce, ale zbytek je hodně minimalistický. Paradoxně se ale jedná asi o nejslabší článek z celého alba. „Sovereignty: (Dieu – Die Sonne stirbt – Sovereignty)“, „Runenberg“ i „Winternacht“ nechávají „Last Will“ hravě a daleko za sebou, protože v těchto případech už se bavíme o vymazlených skladbách, v nichž se najde dostatek excelentních momentů, aby to dávalo smysl i třeba na ploše devatenácti minut „Winternacht“. Ty nejsugestivnější chvíle nezůstávají nic dlužny ani atmo-dvojici „Gloria in excelsis mihi“ a „Hark! The Battle – Cry Is Ringing“, takže je asi jasné, že bude co poslouchat.
Přes počáteční nechuť a pachuť se nakonec „L’acéphale“ vyšplhalo skoro až k nadšení. O co víc mě ta nahrávka ze začátku nebavila, o to víc jsem si ji začal užívat později. Za mě tedy nakonec skvělá progresivněji laděná záležitost, kterou mohu doporučit. A pokud vám to na první poslech nesedne, nebojte se tomu nějaký čas nechat i tak. Mně se to dost vyplatilo.
Je to zajímavé (v tomto případě myšleno v tom negativním slova smyslu), do jakých sraček někdy může spadnout kapela, jejíž raná tvorba se tvářila tak slibně. Což o to, potenciál vyzařuje mnoho začínajících skupin, nicméně jen hrstce z nich se skutečně povede onen potenciál naplno rozvinout a vystoupat ještě výš. S oblibou si myslím, že kapely jednoduše nemají motivaci se výrazně zlepšovat, protože kritika se všeobecně vzato příliš nenosí, tudíž ty muzikanty všichni hned od počátku plácají po zádech, jak ta jejich muzika není skvělá. Což platí dvojnásob v momentě, kdy tam ten opravdický potenciál je. Proč by se tedy měl dotyčný zlepšovat, když do něj všichni od začátku hustí, že už teď je to perfektní? Ten postup vyžaduje velkou vůli, a komu se to povede, toho vážně cením.
Většinou je ale scénář takový, že interpret zabředne v letargii a začne se motat v kruzích. Jak nám ale ukazuje příklad nizozemských Laster, jde ještě o tu snesitelnější variantu. Nepamatuju si případ, kdy by někdo zkraje své diskografie pustil tak dobré počiny, aby se hned vzápětí dostal někam do neposlouchatelných vod. Můžete samozřejmě rozporovat, že tohle tvrzení nemá větší váhu než váhu prostého subjektivního názoru. Já s tím ale souhlasím a nijak nezastírám, že myšlenka o propadu kvalit Laster je jenom a pouze subjektivní záležitost. Ale já osobně to tak cítím, a když si vzpomenu, co tihle Nizozemci hrávali dříve, dost mě to mrzí.
S Laster jsem se prvně setkal na jejich debutu „De verste verte is hier“ z roku 2014. Jednalo se tehdy o neznámý pojem, tudíž jsem nic moc nečekal, ale výsledek hodně překvapil. Vykvetla z toho skvělá záležitost, která umně kombinovala cit pro hypnotickou atmosféru se zastřeným ušpiněným soundem. Zpětně jsem si vyslechl i jejich ještě o dva roky starší demosnímek „Wijsgeer & Narreman“ a i ten se mi velice zamlouval. Když tedy v roce 2017 vycházelo druhé album „Ons vrije fatum“, těšil jsem se na něj dost. A jak se v takových případech stává, zklamání bývá přímo úměrné míře natěšenosti. U „Ons vrije fatum“ jsem padnul na hubu, protože Laster se pro mě stali prakticky nesnesitelnými.
Naděje umírá poslední, takže šlo ještě teoreticky doufat, že druhé album bylo ojedinělým výstřelkem a na dalších počinech se Nizozemci vrátí k původnímu soundu, ale moc jsem takovému vývoji událostí nevěřil. Spíš jsem si myslel, že Laster budou pokračovat ve zvuku zavedeném na „Ons vrije fatum“, a letošní, celkově třetí řadová deska „Het wassen oog“ mi dává za pravdu. Dokonce bych řekl, že skupina zde svůj progres dotáhla ještě dál.
Řečeno jednoduše, pryč je podmanivá atmosféra a zastřený zvuk. Laster se posunuli směrem k post-blacku a prog-blacku, což je směřování vlastně logické, chtějí-li Nizozemci prorazit, protože tahle forma si nesporně najde víc posluchačů než ta původní. Já k nim ale nepatřím ani za mák. Pokud to budu chtít říct hanlivěji – a že mi to problém fakt nedělá – tak se Laster rozhodli hrát kvazi black metal pro hipstery. Pokud jste schopni si pohonit žížalku nad kapelami jako Ghost Bath, White Ward, Mare cognitum nebo Deafheaven, pak se vám současná tvář Laster jistě bude zamlouvat. Pokud se vám podobně jako mně z Alcest zvedá kufr, tak „Het wassen oog“ rozhodně neposlouchejte.
Za mě osobně je „Het wassen oog“ fakt blbá deska, na níž z mého pohledu nastal ten nejhorší možný scénář. Tenhle druh muziky mi vůbec nic neříká, přijde mi to jako nehorázná nuda (při altruistické náladě) až jako regulérní sračka (prakticky kdykoliv jindy). Poslouchal jsem to primárně z toho důvodu, abych si ujasnil, jak to tedy s Laster bude do budoucna, a výsledek je za mě jednoznačný – novou tvorbu téhle kapely už pro mě nemá žádný smysl poslouchat. Demo a první desku si občas připomenu, o další dvě alba bych si ani neopřel koště.
Země: Island Žánr: progressive black metal Datum vydání: 15.2.2019 Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. Beheld at Sunrise
02. The Descent
03. Of Unbearable Longing
04. Internal Contradiction
05. Neurodelirium
06. Heart of Lead
07. Eternal Stalemate and a Never-ending Sunset
Na poslech „Heart of Lead“ jsem se docela těšil. Vždyť kdo by neočekával něco zajímavého od alba s tak parádním obalem, jakým se může pochlubit prvotina islandských Kaleikr. Když k tomu přihodíte, že desku vydavatelsky zaštítil label formátu Debemur Morti, tak už lze prostě předpokládat, že výsledek nebude žádná kokotina. Což ve finále ani není, přesto mám pocit, že jsem od „Heart of Lead“ dostal mnohem méně, než v co jsem doufal.
Přesně si ale musíme ujasnit jednu věc. Kaleikr se sice na první pohled tváří jako docela nová formace, ale to je pravda jen zčásti. Formace vznikla z popela Draugsól, kteří v roce 2017 vydali svou debutovou řadovku „Volaða land“, aby koncem loňska ohlásili svůj rozpad a zároveň s ním i pokračování právě v Kaleikr. Do nového působiště „přestoupili“ dva ze tří členů Draugsól, bubeník Kjartan Harðarson a Maximilian Klimko, jenž se stará o vše ostatní; chybí tedy Axel Jóhannsson, který v Draugsól zastával pozici zpěváka, ale dále jej můžete znát třeba z Mannveira.
Věřím, že „Volaða land“ většina z vás zachytila. Nejednalo se sice o album, které by na scéně vyloženě udělalo bordel a nechalo davy posluchačů v němém úžasu, ale svoje publikum si určitě našlo, obzvlášť s ohledem na to, jakého výsadního postavení si black metal z Islandu v posledních letech užívá. Mě osobně ale „Volaða land“ moc nezaujalo. Přišlo mi to jako relativně obyčejná deska s pár solidními momenty, ale celkově vzato žádný zázrak. Zanedlouho to zapadlo a vesměs jsem zapomněl.
„Heart of Lead“ v jistých ohledech na „Volaða land“ navazuje, není zas takový problém určitou kontinuity slyšet, ale stejně tak přináší i posun a v mnohých aspektech je o kus dál. Zvuk je čitelnější, což koresponduje s laděním nového materiálu do ještě progresivnějších vod. Pokud byste se těšili na další dávku typického chladného islandského black metalu, „Heart of Lead“ vás nejspíš zas tak moc neuspokojí. Namísto chaotických kejklí nabízí kolikrát spíš melancholičtější nálady. Víc než k formacím typu Misþyrming jsme kolikrát blíže ke skupinám jako třeba norští In Vain. Ostatně i třeba z toho, jak se Kaleikr prezentují na fotkách, je cítit, že nejspíš nechtějí hrát nějaký zlo black metal, nýbrž inteligentní moderní „hipsterskou“ podobu žánru.
Nic z toho samo o sobě není samozřejmě špatně, přesto mě „Heart of Lead“ příliš nebaví. Z formálního hlediska na něm není vlastně hloupého nebo nedotaženého. Skladby jsou poskládané chytře, jsou dostatečně variabilní, nabídnou zvraty i dobře vymyšlené melodické linky a celkově si myslím, že pojmenování „progresivní“ lze v případě Kaleikr bez větších problémů obhájit, byť je tím myšlen víc odklon od tradičních podob žánru než skutečné hudební vizionářství a/nebo inovátorství.
Celkově vzato mě to ale nijak nebere. Snad i díky zvuku, který je na můj vkus zbytečně uhlazený. Mnohdy jsem si totiž uvědomil, že se mi třeba konkrétní pasáž čistě po hudební stránce vlastní líbí, ale i přesto to se mnou nic moc nedělá. Kam jinam tu vinu v takovém případě svalit než právě na zvuk? Například ve druhé „The Descent“ nebo v páté „Neurodelirium“ se v určitých chvílích ozvou melodie, které by měly být odzbrojující – ale nic. Když s člověkem nehnou ani pasáže, v nichž vykoukne tak krásný nástroj jako viola, s níž do třech songů přispěl hostující Árni Bergur Zoëga z Árstíðir lífsins a Carpe noctem, také to zamrzí. Sice se na „Heart of Lead“ nechají najít o chvíle, které hudebně nejsou zas takový zázrak, a také vokál mi přijde zbytečně obyčejný, nicméně dobrých nápadů je tu moc na to, aby mohlo album takhle neškodně prošumět okolo.
Vzato kolem a kolem je pro mě „Heart of Lead“ docela rozporuplná nahrávka. Na jednu stranu slyším, že není vůbec špatná, ale nedokážu si ji moc užít. Navzdory vynaložené snaze mě to minulo, tudíž Kaleikr odložím a vracet se nebudu.
Země: Norsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 9.10.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Thoughts Like Hammers
02. Death in the Eyes of Dawn
03. Veilburner
04. Roots of the Mountain
05. Riitiir
06. Materal
07. Storm of Memories
08. Forsaken
Enslaved jsem vždy registroval jako kapelu, která tvoří velmi dobrou hudbu, jenže ani tak se mi dlouho nedařilo přijít té hudbě na kloub a následně i na chuť. A přitom prvotní podmínky hráli jednoznačně pro Enslaved – kapely, které za dlouhé roky své existence od black metalu přešly k mnohem sofistikovanější progresivní hudbě, totiž patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Naštěstí se však milí Enslaved rozhodli nahrát EP “The Sleeping Gods”, které se stalo tím bodem zlomu, a od té doby, co mě toto dílko vyloženě uhranulo, jsem s napětím vyhlížel, s čím se vytáhnou na další řadovce. Řadovka je tady, jmenuje se “RIITIIR” a za tím jménem se skrývá víc než hodina mimořádných zážitků…
Jak jsem ale postřehl napříč internetem, nejsou to zážitky stravitelné pro každého, takže se hned na začátku sluší vyjasnit jednu věc – Enslaved neotočili do protisměru a nenahráli další dřevní black metalové album, které od nich někteří trochu nepochopitelně očekávají nebo po něm alespoň ve skrytu duše touží. Ne, “RIITIIR” pokračuje v kolejích tvorby posledních let, takže se posluchač dočká nezaměnitelných melodií, ojedinělých kompozičních obratů a jen lehkého odéru black metalových kořenů, který však přispívá výsledku stejnou měrou jako ostatní atributy, kterými se deska pyšní. A jestliže patříte k té části posluchačů, kterým není tento přístup Enslaved jednadvacátého století proti srsti, můžete si být jisti, že vám “RIITIIR” udělá radost, protože materiál, který se na něm sešel, je dokonalou ukázkou, jak skvěle to může dopadnout.
Je mi za těžko vybírat nějakou jednotlivinu, u které bych měl začít s bližším popisem, ale dobrá, ať to jsou třeba kytary. V souvislosti s jejich party mě napadá možná trochu paradoxní charakteristika – kytary jsou neuvěřitelně pevné a soudržné, ale přitom se člověk občas nestačí divit, jak nečekaně s nimi jejich majitelé nakládají. Vesměs prosté instrumentální obraty jsou k sobě pospojovány takovým způsobem, že celek působí v kontextu tvorby ostatních interpretů naprosto ojediněle. Ano, to se sice v posledních letech stalo jakýmsi trademarkem zvuku Enslaved, ale “RIITIIR” tenhle trademark posouvá trochu dál, protože se zde podařilo to, co mi místy trochu chybělo třeba na předchozí desce “Axioma Ethica Odini” – nabídnout posluchači plný, barvitý, v rámci mezí melodický kytarový základ, který neomrzí. K tomu pak stačí připočíst několik nesmírně vydařených sól, a je jasné, že co se týče práce kytar, “RIITIIR” naprosto exceluje a poslouchat je je vyloženě radost napříč celým albem.
Ne, že bych chtěl jakkoli odsouvat do pozadí úlohu dalších nástrojů, protože bicí, baskytara i klávesy respektive jejich majitelé odvádějí vynikající práci, což vyjde najevo prakticky okamžitě poté, co se posluchač rozhodne věnovat těmto nástrojům bližší pozornost. Možná trochu na jejich úkor si ale dovolím vypíchnout po kytarách druhý základní pilíř, který dělá Enslaved tím, čím jsou. Pochopitelně mám na mysli vokály a stejně jako u kytar i zde platí, že se Enslaved dobrali mimořádného výsledku. Grutle Kjellson hřímá zcela fenomenálně, jak se ostatně může každý přesvědčit třeba v mocném úvodu skladby “Death in the Eyes of Dawn”, a Ivar Bjørnson s Herbrandem Larsenem jej doplňují bezchybným čistým zpěvem, který mi učaroval již na některých předchozích počinech a zde tomu není jinak. Obzvlášť čistý zpěv dostává dostatek prostoru, takže se všichni pánové o vokální povinnosti dělí prakticky rovnou měrou, a “RIITIIR” z toho ohromně těží.
Všechny tyhle dílčí plusy ale plně vynikají teprve pohromadě s ostatními a jedině tehdy lze v plné šíři docenit, jak skvělé album Enslaved nahráli. Před posluchačem se otevře scenérie tvořená promyšlenými instrumentálními linkami, nádhernými melodiemi a spoustou chytrých detailů. Sotva postřehnutelné, ale působivé příspěvky akustické kytary nebo flétny, nepatrně punkový nádech ústředního riffu v závěrečné “Forsaken”, s názvy skladeb dokonale korespondující úvodní pasáže “Thoughts Like Hammers” a “Storm of Memories”, tohle všechno a ještě mnohem víc přispívá k celkovým kvalitám desky. Všechno se krásně doplňuje, působí to dokonale organicky, přirozeně… A to se jedná o velice progresivní a na poslech nikterak jednoduchou muziku, která nepostrádá inteligenci a hloubku a která ani po desítkách poslechů nenudí a naopak přináší další a další skvělé zážitky. Není tedy asi třeba zdůrazňovat, že výsledek, jakého se dobrali Enslaved, nepatří k těm, kterých by byly plné regály obchodů s hudebními nosiči.
“RIITIIR” obsahuje osm skladeb a všechny do jedné jsou vynikajícím příkladem, jak může vypadat progresivní black/viking metal ve své nejlepší podobě. Dech beroucí trojice “Death in the Eyes of Dawn”, “Roots of the Mountain” a “Materal” mi sice k srdci přirostla nejvíce, ale čím déle “RIITIIR” poslouchám, tím je mi jasnější, že je to jen a jen o osobních prioritách a prakticky každá skladba si může dělat nárok na mety nejvyšší. Nejde o nic menšího než o další důkaz, jak silná je současná norská progresivní scéna, a já se nebojím zařadit “RIITIIR” po bok skvostů, které letos vydali Borknagar nebo Ihsahn. Je toho ještě moc, co bych chtěl na adresu “RIITIIR” napsat, ale nějak se mi to nedaří, takže se omezím na na doporučení vlastní zkušenosti a na závěr si neodpustím ještě jeden postřeh – případy, kdy jsem měl chuť pustit si desku s více jak hodinovou stopáží znovu vzápětí poté, co dohrála, bych spočítal na prstech jedné ruky. “RIITIIR” je jednou z nich a já musím před Enslaved smeknout, jak vynikající počin vypustili do světa, a doufat, že jim tahle forma vydrží i v dalších letech. Jestli se tak stane, čekají nás velké věci…
Další názory:
Pomalu ještě více obdivuhodnější než samotná hudba je na Enslaved jejich neustálý vývoj a hudební vizionářství, zvláště když člověk porovná jejich nejstarší počiny s těmi posledními a slyší ten obrovský skok, který je ovšem zcela přirozený a nikterak nepopírá svoje kořeny, což se povede opravdu málokomu. Navíc jsou Enslaved neustále o několik kroků vpřed před konkurencí… s nadsázkou řečeno to, na co zbytek scény teprve začíná pomýšlet, Enslaved hráli již tak před pěti lety. Jejich tvorbu jsem měl vždy rád a přestože předchozí dvě desky “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” mne příliš neoslovily, nijak to neotřáslo pozicí kapely v mých očích a pořád jsem ta alba respektoval (a stále respektuji), novinka “RIITIIR” je ovšem opět nahrávkou, která mě dostala, a díky tomu ji považuji za to nejlepší, co tito Norové vydali od skvostného “Ruun”… což není zrovna málo, vzhledem k objektivním kvalitám “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” (ono totiž i když jsem se ani do jedné z těchto dvou desek moc nedostal, pořád je považuji za velice dobré věci). “RIITIIR” mne však neskutečně baví, ačkoliv nabízí relativně to stejné, co posledních pár let… jenže stejné je u Enslaved velice relativní pojem, myslím tím spíš to, že se opět jedná o nevšední záležitost s obrovským množstvím úžasných nápadů a famózní atmosféry; oproti předchozím dvou albům u mě vede čistě pocitově. Pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych vybral úžasnou dvojici skladeb “Roots of the Mountain” a “Storm of Memories”, jinak ale mé vysoké hodnocení asi samo o sobě značí, že se jedná o skvělou nahrávku jako celek. H.
Je to relativně nedávno, co jsem propadl kouzlu progresivních viking/black metalistů Enslaved. Teprve album “Isa” z roku 2004 mě vtáhlo do jejich tvorby, přičemž od té doby mě už nepustili. A to je sakra dobře. Soupiska takhle vyrovnaných a kvalitních alb, jako představují všechny následující po zmíněném “Isa”, se jen tak nevidí, a “RIITIIR” s klidným srdcem můžu označit za další vynikající studiový zásek. Na novince se šikovně střídají blackové výjezdy s progresivně metalovými, někdy až progrockovými momenty, které se prolínají a doplňují naprosto nenásilným způsobem, jako to kdysi dokázali Opeth, jejichž tvorba mi v souvislosti s aktuálními Enslaved na mysl několikrát vplula, zvláště při melodičtějších pasážích. Občas se dokonce ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, jako třeba hned v úvodní vynikající “Thoughts Like Hammer”. Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože na “RIITIIR” jsou nejlepší úplně všechny. Inteligentní muzika, která skvěle odsýpá a baví, se jen tak nevidí, takže v tomhle ohledu jsou Enslaved jedněmi z mála. Nemůžu sice srovnávat s tvorbou před “Isa”, ale za mě osobně nahrála parta kolem Grutle Kjellsona své nejlepší album, které jí otevírá další možnosti budoucího směřování. Geniální jízda, která si zaslouží vysoce nadprůměrné hodnocení. Kaša
U Khonsu se snad ani nedá začít jinak než nějakou tou obecnou úvodní otázkou, neboť – jak se později ukáže – v tomto případě bude hrát znalost mimohudebních souvislostí vcelku zásadní roli v tom, jak vnímat i debutové album “Anomalia”. Khonsu je tedy zcela nový projekt, který vzniknul v letošním roce, jistě vás ale napadne, že v jeho pozadí nebude stát jen tak někdo, když bez jediného předchozího dema či proma po kapele ihned lačně skočil label jako Season of Mist – a je to úvaha opravdu správná. Khonsu má totiž na svědomí jistý S. Grønbech. Kdo to je? Na hudební scéně vlastně docela nováček, ale tento S. Grønbech je bratrem jistého Arnt O. Grønbecha. Pořád nic? A co takhle když prozradíme, že onen druhý jmenovaný je známější spíše jako Obsidian Claw a není to nikdo jiný než kytarista ne zrovna bezvýznamných Keep of Kalessin? Samotný S. Grønbech si sice v Keep of Kalessin také střihl epizodní roličku, když se podílel na EP “Reclaim”, nicméně právě Khonsu jsou jeho první regulérní kapelou. Hodný známější bráška mu s debutem “Anomalia” samozřejmě pomohl, ujal se jeho produkce a také figuruje v koncertní sestavě Khonsu. Jako zpěváka navíc do Khonsu přitáhnul Thebona, dalšího člena Keep of Kalessin; k tomu přidejte, že v oné koncertní sestavě dále figurují jména, která měla co dočinění třeba s takovými Thorns, Absu nebo Pantheon I, a hned dostanete záležitost, která už nějaká ta očekávání vzbuzuje…
Hned zpočátku se přímo nabízí otázka, jestli jsou při takové konstelaci a takové míře propojení mezi Khonsu a Keep of Kalessin patrné nějaké podobnosti mezi oběma skupinami. Na pohled – podíváme-li se na žánrové zařazení – by tomu tak být nemělo. Zatímco Keep of Kalessin produkují řekněme vcelku přívětivou formu black metalu (dokonce natolik přívětivou, že už ji mnozí i přestávají nazývat black metalem), od Khonsu bychom měli očekávat jakousi nepříliš všední muziku, všemocnými škatulkami popisovanou jako progresivní black metal se znatelnými vlivy industrialu (a nutno dodat, že to opravdu sedí), přesto zde však vztyčné body rozhodně jsou, a to nejen v podobě Thebonova hlasu (což by bylo ostatně logické), ale někdy i v riffech a kytarové práci obecně – bohužel, říkám já. Některé momenty totiž opravdu znějí tak, že by se neztratily ani na takovém “Kolossus”, dobře je to slyšet zejména ve středu desky ve skladbách jako “Darker Days Coming” nebo “Inhuman States” (v té asi nejvíce), což mi přijde jako obrovská škoda, protože jsou to právě ty chvíle, v nichž se Khonsu doslova urvou ze řetězu a pustí do zkoumání zcela odlišných hudebních vod, kdy je “Anomalia” nejzajímavější, nejzábavnější a dovolím si říct, že i nejlepší. Zářným příkladem může být uhrančivá “The Malady” s naprosto neskutečně hutnou atmosférou. Ono při té délce, jakou většina songů má, se jistě najdou velmi povedené a neotřelé momenty i v případech jako “Inhuman States”, i tak jsem ale přesvědčen, že nebýt té chvílemi přílišné podobnosti s Keep of Kalessin, která mně osobně do projevu Khonsu příliš nesedí, bylo by “Anomalia” mnohem zajímavější.
Nutno ovšem jedním dechem dodat, že i přes tento malinký dílčí nedostatek je “Anomalia” bezesporu stále výtečnou deskou. Klidně se upřímně přiznám, že jsem toho příliš nečekal, ale výsledek mne velmi překvapil a několik prvních poslechů mě opravdu smetlo… hodnotit po prvotním dojmu, nasázel bych s přehledem devět bodů a ještě poděkoval. Až později začaly na povrch vyplouvat výše zmiňované záležitosti, které nejsou přímo nedostatky, ale spíš věcmi, jež mně osobně moc nelezou přes uši. Když už ale za sebou máme zevrubně popsané to, co se mi nezdá, bylo by vhodné se začít věnovat i té složce, díky níž “Anomalia” pořád považuji za skvělou nahrávku…
Výhoda Khonsu tkví především v tom, že se snaží svůj žánr (pro naše potřeby to nyní zjednodušeně nazvěme třeba tím black metalem) snaží uchopit trochu jiným způsobem, neotřele a neslyšeně. Ne vždy je sice výsledkem této snahy kýžený výsledek, v mnoha případech však ano – a opět lze vypíchnout fenomenální kompozici “The Malady”, za níž bych byl ochoten z fleku dát snad 10/10. U žádné z ostatních skladeb se možná nedá tvrdit, že by byly od začátku od konce plné oněch působivých a nevšedních momentů, avšak v jistých pasážích se to daří každé z nich bez výjimky. Vezměme hned úvodní “In Otherness”, která se rozjíždí klidným intrem, ale vzápětí začne slušný rachot s neustávajícími sci-fi klávesami. Ještě stále nic výjimečného, pořád je to však velmi příjemná muzika, zvrat, jenž přijde vzápětí, už ale leccos naznačí. To, čím jsou Khonsu tak neotřelí, ale přece jenom není záležitostí nějakých stylových kolotočů nebo plácání dohromady všechno se vším (byť se zde najdou i pasáže, které by se – zcela beze srandy – uživily v třeba metalcoru, zapracované do celku jsou ovšem naprosto nenásilně a přirozeně), ale spíše v celkové náladě, vyznění a atmosféře. Důkazem toho je právě “In Otherness” a zejména její poslední dvě a půl minuty, které jsou skutečnou pastvou pro uši.
Dalo by se říct, že i zbytek “Anomalia” pokračuje ve více méně podobném duchu, čili progresivnějším black metalu, který se snaží neznít jako typický black metal, hojně podporovaný různými rejstříky kláves a lehké elektroniky. Vokály jsou také velmi variabilní, objevuje se tu typický Thebonův zpěv, jaký známe z Keep of Kalessin, ale výjimkou nejsou ani rozličné polohy čistých vokálů. A tak se to má se vším na “Anomalia” – vše je různorodé, proměnlivé, ale naprosto logicky spojené. Výsledek – bez přehánění výtečný.
V druhé “The Host” stojí za zmínku opět perfektní závěr s deklamujícím čistým hlasem, jinak ale tato píseň patří celkově k těm nejsilnějším na “Anomalia”. Naopak v “Dark Days Coming” je nejzajímavější začátek a konec, který se nese ve stejném duchu jako rozjezd skladby; střední pasáž je oproti tomu jasným příkladem toho, kdy Khonsu zní až moc jako Keep of Kalessin. Je sice pravda, že stále poněkud nápaditěji, přesto je podobnost až příliš očividná. Něčím podobným trpí i první třetina “Inhuman States”, jež zní jako “Armada” se zvukem “Kolossus”, až na konci čtvrté minuty začne song znít jako Khonsu v tom stylu, který chci slyšet, čili nápaditá a působivá muzika, bohužel za chvíli opět “Inhuman States” začne znít jako zrychlená verze “Kolossus” s klávesami. Ne že by mi Keep of Kalessin tolik vadili, že to neustále omílám, to vůbec ne, akorát je nepotřebuji mít dvakrát, zvláště když jsou Khonsu ve své vlastní poloze, dovolím si tvrdit, o třídu výše. Podobně jako “Inhuman States” je na tom i “So Cold”, kde se výtečné pasáže střídají s těmi přespříliš kalessinovskými.
Už by se mohlo zdát, že po “Inhuman States” a “So Cold” deska začíná trochu uvadat, ale tento pocit ihned přebije již vychvalovaná “The Malady”, u níž nemám vůbec nic co vytknout. Strojové riffy se prolínají s plíživými momenty, jimž vládne nádherný čistý vokál, aby následně vybuchovaly do famózního nervního refrénu. Tenhle song je opravdu klenot, o tom není sporu. Závěrečná “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” je – při pohledu na čtrnáctiminutovou délku vcelku logicky – nejproměnlivější a nejrůznorodější skladbou “Anomalia”. Po vyčerpávající “The Malady” potěší uklidnění v podobě začátku s akustickými kytarami, díky čemuž pak ale více vynikne přechod zpátky do metalové polohy. Jinak ale “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” nepřináší – navzdory právě řečenému – nic, co by v předchozím průběhu “Anomalia” nebylo ke slyšení, přesto jde však stále o výbornou věc někde na úrovni skvělých “In Otherness” a “The Host”.
“Anomalia” sice není úplně bez chyby, ale je z ní zcela jasně patrná jedna věc – Khonsu by mohli být opravdu velkým příslibem do budoucna. Střed alba je sice oproti jeho začátku a závěru malinko slabší, byť stále velice dobrý, ale celkově vzato kdyby všechny debuty zněly tímhle způsobem, hned by to na hudební scéně bylo o něčem jiném. Rozhodně oceňuji tu snahu vytvořit si vlastní zvuk a myslím, že pokud se Khonsu do budoucna dokážou oprostit od vlivů domovské kapely některých zúčastněných, rozhodně to možné je, protože nakročeno je k tomu prozatím velice nadějně. I tak jsem ale bez sebemenšího váhání ochoten udělit Khonsu v jejich současné podobě osm bodů a na závěr dodat, že při vší úctě k tolik propíraným Keep of Kalessin, Khonsu je vzhledem k nepříliš přesvědčivému “Reptilian” a s odstupem času dost oposlouchanému “Kolossus” s přehledem strčí do kapsy. Upřímně doufám, že se “Anomalia” někdy v budoucnu dočká svého následovníka a pokud ano, budu jej už tentokrát docela nedočkavě vyhlížet.
Vypadá to, že Norové Enslaved skutečně nezahálí a zásobují své fanoušky stále další skvělou hudbou. Necelého tři čtvrtě roku po vydání zatím poslední řadovky “Axioma Ethica Odini” tak můžeme požívat krás EP “The Sleeping Gods”, které se kapela rozhodla uvolnit k volnému stažení. Doufám, že nedělám chybu, když hned na začátku přiznám, že bych byl za tohle dílo ochoten i zaplatit. Tak moc se mi dostalo pod kůži…
Sám se tomu ještě pořád divím, ale je to tak. “The Sleeping Gods” je první počin Enslaved, který mi otevřel dveře do magického světa hudby téhle kdysi blackové kapely a tím uzmul tento titul právě “Axioma Ethica Odini”, kterou jsem marně zkoušel pobrat někdy před půl rokem. Popravdě, nejsem schopen definitivně určit nějaký fatální rozdíl mezi oběma díly, který by mohl mít zmíněné prozření na svědomí. Nejblíže se mu ale asi blíží skutečnost, že i přes typicky atypický zvuk kytar, nezpochybnitelnou příslušnost k současnému stylu kapely a páně Bjørnsonův skladatelský rukopis je celé album tak neuvěřitelně rozmanité a jednotlivé skladby v žádném případě nelze zaměnit.
Ale podívejme se na ně blíže – úvodní “Heimvegen” působí na posluchače podobně jako “Ethica Odini” z poslední řadovky. Nevědět, odkud “Heimvegen” pochází, směle bych ho zařadil právě na “Axioma Ethica Odini”. Proti ní však působí střídměji a posluchač se nemusí dlouhé hodiny trýznit skládáním a dohledáváním jednotlivých melodických obratů, tady to má všechno pěkně pohromadě, pochopitelné, organicky pospojované a přitom o nic méně působivé! Po lehce zasněné “Heimvegen” začíná přituhovat. Přímočará vypalovačka “Alu Misyrki” se může pochlubit nesmírně energickou slokou až black’n’rollového charakteru, která se rovnoměrně střídá se zdánlivě klidnějšími, pod povrchem však stále bouřícími pasážemi, které vkusně definuje trademarkový čistý vokál…
Uklidnění přichází záhy s třetí skladbou, nesoucí jméno “Synthesis”. I při zachování zřetelných poznávacích znamení kapely jde o něco diametrálně odlišného než předchozí (a vlastně i následující) dvě skladby. “Synthesis” ve mně asi nejvíce evokuje snění jakéhosi androida, kterého pronásledují matné vzpomínky na zbytky lidských vjemů… Není bez zajímavosti, že mi části skladby nápadně připomínají (mimochodem brilantní) soundtrack ke kyberpunkové herní legendě “Deus Ex”, obzvláště jejímu plánovanému třetímu dílu. Zbývá jen dodat, že high-tech dojmem působící název “Synthesis” k šest minut a devatenáct vteřin trvající meditaci sedí naprosto dokonale…
Procitnutí z elektronického sna zprostředkovává instrumentálka “Nordlys”. Nemám bližšího přirovnání než k jízdě na horské dráze. Různá tempa, rytmy a motivy se za pět a tři čtvrtě minuty stihnou vystřídat několikrát a je skutečná radost je se zavřenýma očima sledovat a nechat se jimi unést. Za mimořádně atmosférický zážitek ručím! Stejně tak dám ruku do ohně za finální skladbu, titulní “The Sleeping Gods”. Hypnotický rytmus, nezaměnitelně deklamovaný text skladby a další, atmosféru starověkého chrámu dotvářející prvky ve výsledku působí, jako mantra, odříkávaná šamanem nebo spíše veleknězem. Dopad na posluchače je skutečně mocný představivost se rozbíhá na plné obrátky. A to je asi jeden z hlavních důvodů, proč po 345 vteřin trvající mantře posluchač touží po další a další a další skladbě. Finále “The Sleeping Gods” totiž působí dokonale otevřeným dojmem a nechává opařeného posluchače v bezbřehém teoretizování, čím Enslaved navážou příště…
Na závěr by se slušelo něco dodat, ale ono není moc co. Enslaved stvořili neuvěřitelně silný materiál, na kterém není k nalezení žádná slabší skladba. Materiál, který mě uchvátil natolik, že jsem se s chutí a ochotou pustil do starší tvorby a nelituji toho. Neříkám, že by to nemohlo být o maličko lepší, na druhou stranu prostoru pro zlepšení je na tomhle EP tak zanedbatelně málo, že vůbec zmínka o něm se dá považovat za něco takřka hanebného. Z celého srdce Enslaved za “The Sleeping Gods” děkuji a doufám, že do budoucna si neuvěřitelnou tvůrčí formu přinejmenším udrží. Pokud ano, následující roky nebudou až tak temné, jak si můžeme domýšlet z denního zpravodajství. A ještě poslední věc – tuhle recenzi jsem napsal jedním dechem a bez zdlouhavého přepisování odstavců – tak moc mě EP inspirovalo. To svědčí o mnohém, tak to mějte na paměti…
Další názory:
Vždy jsem dával přednost spíše starší tvorbě Enslaved, deskám z 90. let, kdy Enslaved tvořili opravdové klenoty, které mě pokaždé dostanou i dnes. Například takové “Eld” z roku 1997, to je prostě nádhera. Cesta, na níž se skupina vydala v novém tisíciletí, sice není špatná, to vůbec netvrdím, právě naopak – jde o excelentní, chytré a přemýšlivé věci; přesto mi víc seděly ty starší nahrávky. Nemám to jak vysvětlit, prostě čistě ze subjektivního hlediska mě dřívější věci oslovují více. Z těch novějších mě opravdu dostane jen sem tam něco (naposledy asi “Ruun”), ty ostatní se mi sice líbí a považuji je za velmi dobré, ale s odstupem času radši sáhnu po těch osvědčenějších kouscích. Nejnovější minialbum “The Sleeping Gods” je však opět ten počin, kterým mě Enslaved dostali, asi jak tomu bylo naposledy u “Ruun”. Možná to bude i tím, že některé skladby lehce připomínají tu rannou tvorbu, například takový začátek “Alu Misyrki”. “Heimvegen” a “Nordlys” spadají opět do toho novějšího období, avšak zejména druhá jmenovaná je neuvěřitelně uhrančivou záležitostí, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Vrcholem EP je však bezesporu závěrečná “The Sleeping Gods” s hypnotickou šamanskou atmosférou. Ačkoliv dávám přednost starým Enslaved, pořád je to kapela, kterou uznávám jako velice kvalitní a hlavně vizionářskou; EP “The Sleeping Gods” jen bezezbytku potvrzuje, že je mé mínění naprosto opodstatněné. Tím spíš, že se po pěti letech opět jedná o materiál, který neuznávám jen z objektivních důvodů, ale i čistě z těch subjektivních. H.
Země: Norsko Žánr: progressive black / death metal Datum vydání: 18.1.2010 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]
Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.
In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.
Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.
„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.
V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.
Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.
