Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.
Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…
Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.
Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.
Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.
Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.
„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.
Xibalba je podsvětí v mayské mytologii a vchod do něj se prý nacházel na území dnešní Guatemaly. Zkomoleninu tohoto výrazu si do názvu vetkla i mezinárodní formace Shibalba, v jejíž sestavě nalezneme jména jako Acherontas V.Priest z Acherontas nebo Karl NE z Nåstrond. Obě kapely si rochní v blackmetalovém světě, tudíž by laik mohl tento žánr očekávat i u Shibalba, ale realita je značně jiná.
Shibalba se totiž pohybují na poli rituálního meditativního (dark) ambientu se šamanskou aurou. Což zní nepochybně lákavě – a hned by se chtělo dodat, že lákavá je nakonec i výsledná hudba, čehož může být důkazem i letošní deska „Psychostasis – Death of Khat“. A to i navzdory tomu, že obálka desky – tedy ta věc, jakou člověk zpravidla vídává jako první, začne-li se o nějaké album zajímat – podle mě nedopadla bezvýhradně uspokojivě. Přijde mi zbytečně konkrétní, názorná a „polopatická“ pro žánr, jenž by měl být naopak ryze abstraktní záležitostí poskytující dostatečný prostor pro posluchačovu vlastní imaginaci. Jinými slovy, i na obalu bych radši viděl nějakou atmosférickou abstraktní „patlaninu“. Ale co už, člověk nemůže mít vše, co by chtěl.
Po hudební stránce však „Psychostasis – Death of Khat“ naštěstí dopadá o poznání přesvědčivěji. Dalo by se očekávat, že půjde o další ortodoxní minimalismus, ale není tomu tak. Produkce Shibalba sice splňuje patřičné nároky na to, aby mohla být zařazena do ambientního šuplíčku, v některých konkrétních písních dokonce darkambientního šuplíčku, nicméně zároveň s tím je „Psychostasis – Death of Khat“ dynamická a členitá nahrávka. A zde bych vlastně mohl rozporovat své vlastní přání stran obalu vyjádřené o odstavec dřív – z tohoto ohledu totiž obal může dávat smysl, když i sama hudba je do určité míry dostatečně názorná a poskytuje množství záchytných bodů.
Ale to nutně nemusí znamenat nic negativního. Vždyť proč by mělo, když spousta momentů, témat a pasáží písní jako „Psychostasis – Death of Khat“, „Aether Ananda Aiwass“, „Naljorpa“, „Reanimation of Akh“ nebo „Opening the Shadow Box“ jsou skutečně skvělé. Shibalba navíc dokážou smysluplně zapracovat i ethno / folkové motivy, což lze krásně slyšet třeba v již jmenovaných „Aether Ananda Aiwass“ či „Reanimation of Akh“. Paradoxně pak ale vedle těchto vrcholných (nejnápadnějších?) chvilek trochu zapadají ty minimalističtější skladby, které se opírají zejména o darkambientní hlubiny, jako to dělají kupříkladu „Ihag Mthong“ nebo „Five Points of Desire“. Byť ani ony vlastně vůbec nejsou špatné.
Vzhledem k celkovému ladění „Psychostasis – Death of Khat“ bych si dovolil tvrdit, že jde o nahrávku vhodnou i pro ty posluchače, kdo nejsou pravidelnými konzumenty ambientního minimalismu. Jak již padlo, Shibalba se nebojí záchytných bodů, výrazných motivů a soundtrackového dojmu, díky čemuž jednotlivé písně působí skutečně jako… inu, písně. Nikoliv jako pouhý menší dílek vyššího celku – alba. Do určité míry je tedy „Psychostasis – Death of Khat“ písničkovou deskou, ne jednolitou masou, jak je v ambientních žánrech běžné. Ponechám na vašem osobním soudu, zdali jde o pozitivní či negativní vlastnost. Jen vám ještě podsunu subjektivní sdělení, že navzdory tomuto přístupu rozhodně nejde o plochou záležitost.
A tím jsem zároveň naznačil, že co se mě týče, „Psychostasis – Death of Khat“ se mi líbí. Slyším zde dostatek dobrého na to, abych mohl nahrávku ocenit. A nakonec – to hlavní, oč zde běží, je atmosféra a ta je skvělá.
V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.
„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.
Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.
Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.
Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.
Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.
Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.
„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.
Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.
Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.
Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.
Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?
Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem Bjørnsonem z Enslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.
Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.
Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).
A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.
Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“ i „Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.
Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…
Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.
Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.
Se jménem Disemballerina jsme se již na našich stránkách jednou nepřímo setkali. Stalo se tak prostřednictvím minirecenze na splitko, o jehož jednu stranu se postarala jistá Jennifer Christensen, což je jinak cellistka právě z Disemballerina. Nyní nadešel čas, abychom si zde představili i její hlavní působiště, kde vedle jmenované dámy dále působí Ayla Holland (akustická kytara) a Myles Donovan (harfa, viola). K tomuto účelu nám poslouží letošní nahrávka s názvem „Poison Gown“.
Jak vidno z nástrojového obsazení, které jsem hned pro začátek vyjmenoval zcela záměrně, nebudeme zde mít žádné do činění s nějakou ostrou muzikou. Zatušili-li jste však cosi atmosférického, můžete si gratulovat k výbornému úsudku, neboť takováhle představa je naprosto správná. Portlandské trio totiž maluje náladové plochy s pomocí výrazových prostředků stylů jako komorní hudba či neoklasika. Tu a tam se dá setkat i s pojmenováním akustický doom metal nebo nějakou podobnou píčovinou, ale nazývat to tímhle způsobem mi připadá dočista dementní, dokud máme stylové škatulky, jimiž lze podstatu hudby Disemballerina vystihnout mnohem přesněji. A to i navzdory tomu, že členové formace zjevně vědí, co to metal je – vždyť třeba Jennifer Christensen onen výše zmiňovaný split sdílela s blackmetalovým projektem Twilight Fauna.
I navzdory právě řečenému však nečekejte žádnou prosluněnou záležitost s veselým vyzněním. Naopak, tvorba Disemballerina míří do temnějších vod, je plná plíživých spodních proudů. Táhlé cellové party žádnou pozitivní náladou neoplývají a i taková kytara je daleka toho, aby svým jemným drnkáním působila radostně. Samozřejmě to není vyložená depka a v některých skladbách jako třeba „La Folia“ vykukuje „pouhá“ melancholie, ale to neveselému vyznění „Poison Gown“ nijak zásadně nebrání.
Chtěli byste nějaká přirovnání k jiným uskupením, abyste si představu toho, jak asi „Poison Gown“ zní, mohli dotvořit ještě podrobněji? Není problém. Díky kombinaci akustické kytary a smyčcových nástrojů na mysli vytanou třeba kanadští sousedé Musk Ox, k jejichž náladám mají Disemballerina dost blízko, byť úhel pohledu na stejné je u obou formací odlišný. Zatímco Kanaďané na to jdou z té folkové strany, u Disemballerina je cítit spíš náhled (neo)klasické hudby. Není to ovšem jediné srovnání, jaké je možno použít. Třeba ve třetí „That Is the Head of One Who Toyed with My Honor“ není problém nalézt pasáže, u nichž se člověku vybaví stará tvorba proslulých Finů Apocalyptica.
Samotné „Poison Gown“ je pak povedené i co do skladatelské stránky. Byť je nutno dodat, že nahrávka – asi je předmětem diskuze, jestli na ni nahlížet jako na krátkou desku nebo vydatné EP – nejlépe funguje jako celek. Pokud hudbu Disemballerina aplikuji jako půlhodinový blok, pak jsem upřímně spokojen. Počin je dostatečně náladotvorný, aby si mou pozornost udržel a dokázal mě bavit. Nejedná se o záležitost na každodenní poslech, to ani zdaleka, nicméně ve správném rozpoložení „Poison Gown“ zapůsobit dokáže, což je samozřejmě jedině dobře. Na druhou stranu, prahnete-li nikoliv po deskách, nýbrž po skladbách, pak se se zlou potážete, neboť kompozice Disemballerina samostatně nepůsobí úplně nejpřesvědčivěji. Nakolik je to pozitivum či negativum, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení, byť bych vám mohl nenápadně podstrčit svůj názor, že za mě je daný stav věcí v pořádku a že funkčnost celku je mi mnohem milejší než hra na „hity“.
„Poison Gown“ je atmosférická půlhodinka určena těm z vás, kdo milujete zvuk klasických nástrojů, kdo rádi rozjímáte a hledáte muziku, u níž by se vaše představivost mohla rozlétnout do všech směrů. V takovém případě album poslouží skvěle a není problém mluvit o spokojenosti. Zní-li vám to lákavě, pak už jistě sami víte co dělat dál.
H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…
Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.
H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.
H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.
Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.
H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).
H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!
Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.
H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.
H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio – „The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.
Atreides:The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.
H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.
Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.
H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.
H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.
Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.
Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…
Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.
Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.
Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.
Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).
Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.
Země: USA Žánr: neoclassical / ambient Datum vydání: 15.7.2016 Label: I, Voidhanger Records
Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement
Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.
Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.
Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.
Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.
Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.
Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.
Země: Dánsko Žánr: experimental / atmospheric / drone Datum vydání: 11.1.2016 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. The Sky Is Empty
02. Ascending to the Embrace of Clouds
03. From Every Orifice of the Abyss
04. Greet the Dawn (for F)
05. Black Belly of the Beast
06. The Storm Bells Chime
Občas v recenzích dává smysl nevyzradit verdikt hned zpočátku a nejdřív se věnovat nějaké omáčce, objektivnímu popisu hudby a až následně to takříkajíc rozseknout finálním subjektivním povídáním o vlastních kvalitách alba, které tu nahrávku odsoudí do horoucích pekel, anebo pošle na hudební Olymp (anebo cokoliv mezi tím). Jindy ale zase dává smysl jít na to z druhé strany a naopak vybalit hned na začátku, jestli je ta daná deska dobrá, špatná, průměrná nebo cokoliv jiného. V případě „The Storm Bells Chime“ mi cosi říká, že bych měl zvolit ten druhý přístup a že bych měl už teď v prvním odstavci na plnou hubu zakřičet, že tahle nahrávka je bez přehánění excelentní a rozhodně stojí za slyšení.
Nicméně, zas tak jednoduché, aby šlo „The Storm Bells Chime“ doporučit každému na potkání, to také není. Ono doporučení totiž bude platit především za předpokladu, že máte v oblibě trochu experimentálnější muziku. Tohle je záležitost pro ty z vás, kdo si cení atmosféry na úkor melodiky, zapamatovatelnosti či stravitelnosti. „The Storm Bells Chime“ je album pro ty z vás, jimž v hudbě imponuje… nechci říkat přímo temnota, ale jakýsi vnitřní neklid a schopnost posluchače zasáhnout a pohltit. Pokud vám toto zní zajímavě, pak není moc co řešit – běžte poslouchat. A že jsem vám doposud neprozradil, o jaký žánr se jedná? Popravdě, je to bezpředmětné, jelikož tahle muzika je stejně natolik abstraktní, že je v tomhle případě mnohem smysluplnější popisovat pocity, nikoliv žánry (byť i o to se níže bez nároků na nějakou přesnost pokusím).
Možná, že vás trkla jedna věc. V dosavadním průběhu textu jsem vůbec nezmínil, kdože za „The Storm Bells Chime“ stojí. Nuže, pojďme to napravit nyní. Autory této desky jsou Dánové s poněkud úsporným názvem Sol. Osobně nejsem žádným kdovíjakým znalcem jejich předešlé tvorby, nicméně z toho, co jsem kdysi dávno v minulosti letmo slyšel, jsem je měl v paměti uložené jako doom metalovou skupinu. Rychloposlech ukázek z rané tvorby, která se datuje někam do období před osmi, devíti lety, ukázal, že nejsem úplný sklerotik, jelikož tehdá to doom metal extrémnějšího ražení skutečně byl.
Od té doby se ovšem Sol zjevně posunuli do docela odlišných vod, které s dřívější podobou hudby mají společné snad jen to temnější ladění a hloubku, nejsou-li snad ještě hlubší. Osobně bych si asi vystačil s tím, že bych „The Storm Bells Chime“ šoupnul do všeobjímající, leč nicneříkající škatulky experimental. Abychom však byli o něco konkrétnější, poněkud vágně lze říct, že nahrávku vyplňuje sugestivní minimalismus někde na pomezí dronu a dark ambientu, nad nímž se vznáší kytarové kvílení a v neposlední řadě taktéž nátlakový deklamační vokál. Další vrstvu pak tvoří i atmosférické klávesy, jež sice nejsou tím hlavním, co by na „The Storm Bells Chime“ upoutalo, ale rozhodně na tu desku neodmyslitelně patří, ať už v podobě zahušťování nálady, tak i v subtilních momentech, kdy hrají samy, jako se tomu děje třeba ve třetí „From Every Orifice of the Abyss“, jež stojí právě na nich a na vokálu.
Jako celek zní album velice homogenně a výše popsané je vlastně tou hlavní náplní celých 35 minut, nicméně i tak je to dost na to, aby byl výsledek skutečně působivý a, jak se říká, náladotvorný. Líbí se mi ovšem, že se nejedná o vyloženou depresivní temnotu… „The Storm Bells Chime“ je spíše potemnělé, zasmušilé. Přesně jak už jsem výše řekl, nahrávkou prostupuje takový vnitřní neklid a jakási osudovost. A to zcela jistě není málo, zvlášť když je výsledek takto koncentrovaný a uchvacující.
Musím uznat, že mě současná podoba Sol dost překvapila, ale v pozitivním slova smyslu, neboť mě osobně „The Storm Bells Chime“ opravdu vtáhlo do svých hlubin. Působivé, strhující, pohlcující – není radno minout.
Země: Itálie Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient Datum vydání: 11.5.2015 Label: Sad Sun Music
Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso
Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…
Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.
Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way…
Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Waynehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.
Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.
Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.
Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.
„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.
