Němečtí Secrets of the Moon během své historie prodělali výraznou změnu zvuku. V jejich případě nicméně nikdy nešlo o překvapivé obraty o 180 stupňů, nýbrž postupný vývoj a přirozené posouvání svého zvuku. Od ortodoxněji laděných počátků v éře debutu „Stronghold of the Inviolables“ (2001) se nakonec dostali k progresivnějším tendencím organicky zakomponovaným do blackmetalového základu.
Řekl bych, že v rámci tohoto přístupu Secrets of the Moon vystoupali na vrchol prostřednictvím desek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012), kteréžto také považuji za nejlepší díla celé diskografie skupiny. Právě zde formace okolo zpěváka a kytaristy sG hrála tu nejzajímavější a nejpoutavější muziku. Ani předešlé věci nejsou špatné a za občasné protočení určitě stojí, ale největší smysl mi dává vracet se právě k téhle dvojici alb.
Secrets of the Moon se nicméně i poté posouvali dále, což je formálně vzato samozřejmě chvályhodné. Progres mi bude vždy sympatičtější než hraní na jistotu a ustrnutí na místě. Další deska „Sun“ (2015) kapelu zachytila v procesu vzdalování se black metalu, uhlazování svého zvuku a navyšování podílu progresivních a post elementů.
Všimnul jsem si, že už s tímhle to Secrets of the Moon dle mnohých přehnali, a vzpomínám si, že „Sun“ v době svého vydání sklidilo docela rozporuplné reakce, z nichž ty negativní Němcům zazlívaly přílišnou vyměklost a snahu jít naproti širšímu počtu posluchačů. Mně osobně to tak ovšem nepřišlo. Podle mě se jednalo o přirozený posun zvuku, který mi dával smysl, a v kombinaci se stále promakanou kompoziční stránkou se mi to pořád líbilo.
Trvalo pět let, než Secrets of the Moon poslali do světa další dlouhohrající placku a během nejdelší pauzy mezi řadovkami došlo také k největší proměně ksichtu za celou historii skupiny. Svým způsobem podoba novinky „Black House“ smysl dává, protože ty tendence směřovat do klidnější vod se se Secrets of the Moon táhnou už dlouhou dobu. Navíc nesmíme zapomínat ani na spřízněnou kapelu Crone, jejímž prostřednictvím lídr sG už dříve deklaroval svou náklonnost k rockovému a jemnějšímu zvuku. Přístup „Black House“ mě tedy nepřekvapil. Zcela rozhodně mě ale zklamal.
Secrets of the Moon zde naplno dotáhli svůj odklon od black metalu, po němž už na „Black House“ není ani památky. Němci se vrhli po hlavě do gothic rocku / dark rocku a výsledek má mnohem blíže ke zmiňovaným Crone než k minulé desce samotných Secrets of the Moon, o ještě starších albech ani nemluvě.
Osobně moc nechápu, proč se Secrets of the Moon táhnou tak blízko ke zvuku druhé kapely svého frontmana, ale dejme tomu, že tohle by samo o sobě ještě vadit nemuselo. Až takto radikální odklon od svých kořenů už mi v tomhle konkrétním případě přijde ke škodě věci, ale obecně vzato ještě neimplikuje špatnou nahrávku. Nemyslím si, že bych patřil k posluchačům, kteří ke svému štěstí nemilosrdně vyžadují vyrvál, blití do mikrofonu a bestiální znásilňování aparatury (byť mám všechny tyhle věci rád). Přesto se mi „Black House“ nelíbí, z čehož vyvozuji, že problém alba tkví jinde.
Abych byl upřímný, nemám moc potíže tenhle problém identifikovat, poněvadž jsem si toho všiml již během úvodního poslechu a ani během těch pozdějších jsem se toho pocitu zbavit nedokázal. Secrets of the Moon si jednoduše nedokázali pohlídat únosnou míru kýče a cukrkandlu. Dost často mi „Black House“ přijde strašně sladké a gay. Kupříkladu „Godspeed“ od Crone s tímhle také bojovalo a mnohdy balancovalo na hraně kýče, ale dokázalo nabídnout víc zajímavých a opravdu dobrých momentů, jejichž prostřednictvím deska vyvážila ty nepříliš povedené pasáže.
„Black House“ podobnou rovnováhu nedokáže nastolit. Chvil, o nichž bych mohl s klidným srdcem říct, že mě baví, se tu nachází naprosté minimum. Asi nejlepší z celého tracklistu mi přijde „Veronica’s Room“, což je vcelku příjemná jemně-rocková písnička, již sice nepotřebuji nějak intenzivně poslouchat, ale určitě mě neuráží a zdá se mi ok. Bohužel ale platí za světlou výjimku.
„He Is Here“, „Heart“ nebo titulní „Black House“ mi přijdou fakt nepovedené, přeslazené a vůbec mě nebaví. Sem tam může vykouknout ucházející detail, ale stěžejní motivy mě otravují a celkově se mi to zdá dost špatné. Další kategorie songů se zase strašně rychle ohraje a začne obtěžovat úplně stejně. Nejzářnějším příkladem může být „Cotard“, kde se sice objevuje jedna poměrně dobrá pasáž (ačkoliv ji trochu ponižuje jedna pěvecká linka), ale zbytek nudí až běda.
Secrets of the Moon vždy byli skupinou, k jejíž hudbě jsem měl kladný vztah. Doposud každý jejich počin se mi líbil a nebál jsem se tvrdit, že ještě nevydali vyloženě špatnou věc. S příchodem „Black House“ se tento stav změnil, protože novinka mi nezáživná a nepovedená přijde. Důvodem nicméně není samotné zjemnění zvuku, nýbrž chabá úroveň vlastního materiálu a přílišná sladkost. Z desky sice necítím podbízivost a snahu se zaprodat; věřím, že Secrets of the Moon takhle hrát chtějí. To ale neznamená, že se mi to musí líbit a že to budu poslouchat. Za mě „Black House“ znamená jednoznačné zklamání, a pokud borci hodlají jet v tomhle duchu i příště, asi mě to už nebude zajímat.
The Wraith tvrdě jedou v takové té ověřené směsce post-punku a gothic rocku občas přepadávající ke své obskurnější odnoži, která se častuje přízviskem „death“. Kapela buduje na základě, který v osmdesátkách představili třeba Killing Joke nebo The Sound. Materiál tedy staví na svižných a strohých bicích, živelné base a tenkém metalickém kytarovém tónu. Temnější atmosféra poté připomíná skupiny jako Christian Death a Samhain.
Na „Gloom Ballet“ jsem se těšil hlavně proto, že The Wraith na předchozím EP „Shadow Flag“ hráli tenhle ověřený a vlastně už trochu otřepaný mix skoro až s crust/punkovým drivem, který ho z potenciální fádnosti vyzdvihával. „Gloom Ballet“ ale bohužel podobným tahem na bránu nedisponuje. Ozvěny náboje EP tady jsou. Stejná síla je však rozprostřena v dlouhohrajícím formátu, a z toho důvodu desku skoro vůbec netáhne. Celý materiál proto padá do totální šedi.
The Wraith se přitom nedá upřít, že hrát umí. Zmíněného žánru využívají naplno – hrají si s rytmikou, náladami i kytarovými aranžemi. Syntezátory jsou voleny vhodně a hlavní linku zbytečně nepřebíjejí. Vokál rovněž ctí nastolená žánrová pravidla. Sem tam se ozve nějaké to úplně debilní ženské sténání, ale s ohledem k goth-rockové apriorní patetičnosti se to dá skousnout (horší už to je při zbytečném smyččovo-pianovém „Interlude“). Problém spíše tkví v tom, že z kapely jako takové tu není vlastně vůbec nic. Žádná přidaná hodnota. Proto „Gloom Ballet“ v závěru vyznívá zpátečnicky. Dokonce do takové míry, že zásadní kapely, které na konci sedmdesátých let žánr formovaly, působí nápaditěji; jak dnes, tak i ve svých začátcích.
Lze namítat, že se The Wraith o žádnou inovativnost nesnaží a že to ani nikde netvrdí. Takový argument by se dal nejspíše uznat. Neospravedlní však fakt, že „Gloom Ballet“ prostě nebaví. Kapelu lze v tomto ohledu porovnat například s Grave Pleasures (tehdejší Beastmilk), kteří rovněž o aktualizaci žánru neusilují, ale díky téměř hmatatelnému drivu dokážou zacloumat i náročnějšími posluchači.
„Gloom Ballet“ je prostě nuda. Takhle nějak by nejspíše zněla goth-rocková deska, kdyby ji nahráli Coldplay. Není tady žádná stopa ksichtu nebo koulí. Ortodoxnímu gotickému puristovi deska možná na chvíli učaruje. Po pár rotacích ale nejspíš přepne na některé z řady svéráznějších žánrových kolegů jako jsou Deth Crux, Nox Novacula nebo třeba Devil Master.
Země: USA Žánr: punk / black metal / crust Datum vydání: 1.3.2019 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Listen, Sweet Demons…
02. Nightmares in the Human Collapse
03. Black Flame Candle
04. Devil Is Your Master
05. Christ’s Last Hiss
06. Skeleton Hand
07. Nuit
08. Gaunt Immortality
09. Desperate Shadow
10. Her Thirsty Whip
11. Dance of Fullmoon Specter
12. Webs of Sorrow
13. XIII
Trend amalgamace černého kovu s téměř jakýmkoliv dalším žánrem se v posledních letech šíří jak smrad. Na povrchu je toho hodně překryto našedlou shoegazovou mlhou nebo přehozeno post/progresivním potahem. Žánr fundamentálně vystavěný na základech, které měly odolat všemu přijatelnému a hezkému, je dnes často vypulírovaný a vítaný s otevřenou náručí. Zda je to špatně, nebo ne, nechť si rozhodne každý sám.
Ne všechny fúze se však snaží black metal okleštit o původní filosofii. Naopak. Existuje nemálo případů, kdy kapely berou inherentní černý hnus a přidáním další ingredience se jej snaží posílit. To lze dobře vidět zejména u projektů, které zasazují black metalové fluidum do kontur punku a grindu. Za zmínku stojí poslední počiny skupin jako Slavehouse, Ritual Knife nebo Raw Moon.
Nyní ale nastolují první dlouhohrající materiál Devil Master, kteří se na předešlých demech vezli na podobné black/punkové vlně. Do rovnice však navíc vnášejí aspekty žánrů, které v soudobém míchání nejsou zase tak zaběhlé. Hned na první poslech zaujme silná esence deathrocku. Zvuk kytar evokuje první desku Christian Death a manické psaní songů zavání klasikami od Rudimentary Peni. Dále se dostává na skočné psychobilly rytmy, které připomínají portfolia kapel jako Nekromantix nebo The Cramps. Díky těmto aspektům by se kapela dala zařadit spíše do novodobé goth/post-punk/deathrockové vlny mezi smečky jako Cemetery, Grave Pleasures a Belgrado než vedle blackmetalových projektů tradičnějšího vyznění.
Na „Satan Spits on Children of Light“ se kapela poprvé představuje bez hávu lo-fi produkce. A sázka na čistý zvuk se bezesporu vydařila. Deska si pořád zachovává kýžené procento špíny. Materiál ale navíc zní o dost svižněji.
Za dynamiku nezodpovídá jen vytříbenější zvuk. Žánrová směs, kterou Devil Master vytváří, posluchače opakovaně překvapuje. Náhlé a nečekané změny rytmů a riffů prostupují celé album. Na „Skeleton Hand“ se v závěru tradiční punkové rytmy na moment lámou do zběsilého blast beatu. „Desperate Shadow“ se v polovině zlomí do čistého reggaetonu, po kterém ihned následuje nelítostná d-beatová palba. Podobných výstřelků nabízí album více. A právě ty, společně s neotřelým žánrovým koktejlem, dělají z debutu Devil Master z větší části zábavný poslech.
V některých pasážích se však tempo přece jen zadrhne. Jde zejména o momenty u tracků, které přesahují stopáž tří minut. To je sice na black metal dost málo. Na briskní punkovou náturu, kterou si album po většinu času drží, to je paradoxně občas až příliš. Solidně oseknout by se dala například „Webs of Sorrow“, která při konci desky už tak trochu zdržuje. Nejde o kdovíjaký průser. Jen mi přijde, že by celková stopáž něco málo pod třicet minut slušela debutu více a přidala by materiálu ještě trochu na svižnosti.
„Satan Spits on Children of Light“ je všehovšudy zábavný a poměrně unikátní počin, který po delší době představuje vcelku originální zapracování blackmetalové esence do netradiční formy. Věřím, že živé vystoupení musí bavit každou vteřinou – nejen kvůli energii a syntetickými pavučinami opředené estetice kapely, ale i díky tomu, že by se v kotli mohla šťouchat zajímavá banda lidí s triky kapel jako třeba The Sisters of Mercy, Venom nebo Misfits. Pokud se alespoň k jedné z těchto chásek hlásíte, debut Devil Master určitě koštněte.
The Spiritual Bat sice fungují již dlouho – vždyť jejich první inkarnace ještě pod názvem The Spiritual Bats (plurál) vznikla už v roce 1992 – ale já osobně jsem je pořádně objevil a docenil až s předcházející deskou „Mosaic“ z roku 2014, která byla jednoduše skvělá a dodnes si ji s velkou chutí tu a tam pouštím. Jeden by řekl, že za takové konstelace po dalším albu skočím se stejnou vervou jako námořník do bordelu po třech měsících na moři. Přesto jsem se do poslechu „Your Own World – And the Vision of Sound“ překotně nehrnul.
Důvod je velice jednoduchý – přebal nahrávky mě neskutečně odrazoval a znechucoval. Ne snad, že bych v mezičase změnil názor, ještě teď mi pořád a samozřejmě přijde naprosto ohavný. Takovou prasárnu nejde omluvit ani tím, že kytarista Dario Passamonti je slepý, takže tenhle paskvil nemohl zatrhnout. A ještě se kapela chlubí, že používá malby nějakých alchymistických malířů (což asi znamená, že nehledají kámen mudrců, jen ho kreslí… nebo tak něco). Od nich předpokládám pochází ten dráček, který je v cajku. Ale ten zbytek dělaný zřejmě v Malování je vejblitek nejhrubšího zrna, sorry.
The Spiritual Bat ovšem patří ke skupinám, u nichž hudební stránka dalece převyšuje vizuální aspekt, a „Your Own World – And the Vision of Sound“ to bezezbytku potvrzuje. Pod neskutečně příšerným obalem se totiž skrývá krásná muzika. The Spiritual Bat hrají vysoce atmosférický gothic rock, jejž zdobí jasně rozpoznatelný sound, rukopis slepého muzikanta Passamontiho i podmanivé zaříkávání čarodějnice Rosetty Garrì. Novinka evidentně navazuje na zvuk minulého alba, takže kdo „Mosaic“ zná, nebude nyní překvapen. Na obranu „Your Own World – And the Vision of Sound“ ovšem mohu říct, že co do skladatelské stránky se svému silnému předchůdci v pohodě vyrovná.
Možná, že jako důkaz takového tvrzení by mohla posloužit drtivá většina tracklistu, poněvadž jako jediná jasně slabší pasáž mi přijde jedině začátek druhé „Guilty“. Zbytek skladby je taktéž povedený, ale ten rozjezd mi nějak nesedl, ale můžeme jej chápat jako výjimku potvrzující pravidlo. Obecně vzato bych řekl, že The Spiritual Bat jsou působivější v pomalejších kusech, kdy se soustředí na atmosféru, což v překladu znamená, že ani takovou „Killing“ bych k vrcholům desky nezařadil, byť k ní nemám zásadnějších výhrad. Není to o tom, že by byla špatná, spíš že ten zbytek je ještě lepší.
Však si zkuste pustit věci jako „Own World“, „The Human Museum“, „Caress the Scar“, „Intimacy“ nebo „A Cure“ a řekněte mi, jestli na tom slyšíte cokoliv, co by bylo špatně. The Spiritual Bat dokážou tvořit uhrančivé nálady, a přitom jsou stále stravitelní a písničkoví. Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a právě nahrávky jako „Your Own World – And the Vision of Sound“ to potvrzují. Přesně tyhle skladby jsem měl na mysli, když jsem výše tvrdil, že zde na člověka čeká krásná muzika. Když totiž poslouchám něco jako poslední dva jmenované songy, které nahrávku zároveň úžasným způsobem uzavírají, jen těžko se mi hledá příhodnějšího pojmenování.
„So many lost words in etherland they never seem to be heard, but if you choose the lesser evil if you choose the lesser evil soon or later good shall rise“ (Intimacy)
Na závěr mohu doporučit jediné – nenechte se podobně jako já odrazovat ohavným přebalem a album klidně zkuste. Dost často mám pocit, že působivost případně debilita obálky zrcadlí i úroveň vlastního obsahu. U The Spiritual Bat to však neplatí. Rozhodně stojí za slyšení.
Mám-li vyjmenovat několik person, jaké na současné gothrockové scéně skutečně respektuji, Ashley Dayour je rozhodně jednou z nich. Jeho nezmírající aktivita v uskupeních The Devil & the Universe (kteří se na Chmelnici po boku Ordo rosarius equilibrio ukázali nedávno) a především pak ve Whispers in the Shadow dala vzniknout kvantu perfektní muziky, jež jednak respektuje tradice žánru, ale zároveň má vlastní uhrančivou tvář a není jen lacinou kopií osmdesátkového gothic rocku, jakkoliv je jím počáteční tvorba silně ovlivněna. Navíc byl koncert součástí šňůry k dvacátému výročí kapely a setlist sliboval průřez diskografií, takže o důvod víc, proč se na Chmelnici ukázat v krátké době podruhé. Naproti tomu legenda jménem Christian Death, jejíž kořeny sahají až na přelom sedmdesátek a osmdesátek, mi stejně jako řada dalších kultovních jmen doposud unikala, respektive jsem diskografii kapely znal doposud pouze povrchně. Jejich úkaz na pražském pódiu je výjimečný, neboť se v Čechách ukázali naposledy někdy v polovině 90. let – a kdo ví, jestli se tu ještě někdy vůbec ukáží znovu.
Ačkoliv do klubu přicházím lehce po půl osmé, kdy už pár minut mají hrát Whispers in the Shadow, pódium životem zrovna nepřekypuje. A ostatně ani klub, neb se v něm pohybuje zhruba dvacítka gotických existencí (mezi nimiž svítím v bílém triku jak invertované lejno na oltáři) a to je zhruba vše. Čtvrtek holt dělá své. Nezbývá tedy než zavelet plán Č, tedy očumět merch, a následně plán P, neboli zamířit na bar pro pivo (libovolné značky, neboť ať na Chmelnici točí, co točí, vždycky to chutná stejně nijace). Ale dost hejtu na alkoholické kapaliny, protože už odbíjí devátá a na pódiu se s konečně zjevuje Ashley Dayour a jeho suita. Je s podivem, jak tenhle člověk ve svých dvou kapelách střídá vzezření, které je pokaždé naprosto odlišné. Zatímco před dvěma týdny ukázal vizáž zarostlého kabalisty, tentokrát shodil bradu a nasadil zjev havraního kazatele s charakteristickým kloboukem a jal se sdílet svá temná poselství publiku, jež se stačilo rozrůst někam k sedmdesátce hlav.
Setlist Whispers in the Shadow:
01. The Rites of Passage
02. The Arrival
03. Face
04. Tempest
05. Train
06. Nightside of Eden
07. If Uriel Falls
08. The Lost Souls
09. Wormwood Star
10. Amenta Descending
11. Lightbringer
12. Revealed as Light
Důležitější než vizuál je ovšem hudba samotná – která je i tentokrát perfektní, stejně jako tomu bylo kdykoliv předtím. A snad jako pokaždé, i tentokrát obstarává úvod uhrančivost „The Rites of Passage“ z eponymní desky. Pak už ale následuje kytarová smršť, jež si posluchače snadno omotá svými osidly a nepustí jej, dokud není po všem. Sehranost a železná jistota dává základ intenzitě, s jakou Whispers in the Shadow ládují do publika energické fláky z nejstarších alb „Laudanum“ či „November“, které to k onomu dvacátému výročí také mají coby kamenem, výborně ale fungují i hypnotické kusy jako „Tempest“ či „Wormwood Star“. Hodinový set nemá slabého místa, od samého začátku do posledních vteřin budují Whispers in the Shadow svoji uhrančivou náladu, již v závěru zúročuje a násobí atmosférická lahoda „Revealed as Light“. A i když se v Praze ukazují Rakušané se železnou pravidelností co dva roky, rozhodně mě i tentokrát ujišťují, že při příští zastávce se jde znovu. Škoda, že i přes bouřlivý aplaus se ale přídavku nedočkáme – hádám, že si jej Whispers in the Shadow odpouští nejspíš pro pozdější začátek.
Netrvá dlouho a na pódium nastoupili Christian Death… tedy, vlastně přece jen trochu ano, protože dobrých deset minut běží na cáry bílé látky projekce podpořená předčítáním snad seznamu zemřelých osob či čeho vlastně. Na vycukání a přípravu publika to ovšem moc nefunguje, protože po zjevení tria Valor Kand – Maitri – Jason Frantz bych přece jen čekal říznější odezvu. A přijde mi, že i Christian Death jsou zpočátku poněkud vlažní – alespoň dokud Valorovi někdy při třetím songu nepraskne struna, což sice stojí trochu trapných průpovídek, aby se zaplácl prostoj, ale pak už švihají do lidí jednu pecku za druhou a já začínám pod náporem kapely znovu pookřávat. A spolu se mnou i zbytek publika, neb se pod pódiem tvoří přátelské kolečko přátel šťouchání do žeber a krom lidí poletuje vzduchem i pivo.
Jakkoliv jsem byl zpočátku trochu skeptický (neb mě většina goth rockových legend doposud živě příliš nepřesvědčila – kupříkladu Inkubus Sukkubus či The Sisters of Mercy), Christian Death ukazují, že jsou docela jiná liga a do starého železa rozhodně nepatří. Hraje se přes hodinu a já se zatraceně bavím, protože tohle uskupení má koule přinejmenším o velikosti Maitřiných ňader. Její vokál sice občas nepříjemně tahá za uši, nicméně cítím, že to k tomu tak nějak patří a bez občasného uklouznutí by to nejspíš nebylo ono. K perfekcionismu má daleko i instrumentální stránka, ale koho to trápí, když obhroublý, neučesaný zvuk se stará o půl sex appealu kapely a nadávat na něj by bylo střelbou do vlastních slabin?
Krom toho je i na co koukat – minimalistické pódium dává vyniknout ústřední dvojici, přičemž oba dva jsou svým způsobem nepřehlédnutelní. Zatímco Maitri si těžko nevšimnout pro výrazný hrudník, Valor stahuje pozornost oblečkem řízlým egyptem a v průběhu večera i náhodným fantasy (když čapku střídá za jakousi koženou helmu). Navzdory perfektní výzdobě pódia i kapely (nepočítaje bubeníka Jasona) je ale vystupování veskrze civilní, příjemné a prošpikované humorem, přičemž jak ukazuje Valor úctyhodným výkusem s jednou z fanynek, hranice mezi kapelou a publikem takřka neexistují. Vrcholem pak je groteska před přídavkem, neb zatímco se Valor snaží nechat vytleskat, Maitri si jde prostě na bar pro drink, jako by se nic nedělo. Banda komediantů, pomyslí si náhodný přihlížející, ale všechno je to vtipné, nenucené, žádná křeč a humor za každou cenu, zkrátka situační komedie par excellence.
Co říct závěrem? Že tohle za to rozhodně stálo a vytknout nelze téměř nic – Whispers in the Shadow jako vždy výborní, a i když Christian Death působili zpočátku možná až zbytečně vlažně, rozhodně ukázali, že do starého železa ještě zdaleka nepatří. A i když nebyla účast z nejrůznějších důvodů kdovíjak hojná, já si večer užil vrchovatě, tudíž zakončím tak trochu cliché: Kdo jste nešel, můžete leda litovat. Chá!
Pro jedny kapela s nesmyslnými texty, tuctovými riffy a angličtinou tak prkennou, že to tříská dveřmi; pro druhé geniální hudebníci, kteří se nejen na domácí scéně mohou oprávněně pyšnit kultovním statusem. Tak ať či onak, XIII. století se nedá upřít skutečnost, že jejich příchod na začátku devadesátek výrazně pomáhal formovat domácí gothic rock i gotickou scénu vůbec, a stejně tak nelze opomenout skutečnost, že v zahraničí (přinejmenším v sousedním Polsku) si vydobyli snad ještě o něco víc věhlasu než v našich luzích a hájích. Jihlavská dvojice v bratrském složení Petr a Pavel Štěpánovi si za 25 let prošla zajímavým vývojem, kdy se od goth rocku ve stylu The Sisters of Mercy z debutu „Amulet“ dostala k atmosférickým, temnějším deskám na „Nosferatu“, na přelomu tisíciletí zavítala na pole elektroniky v podobě vizionářské „Metropolis“, aby se později zase vrátila ke kovanému gothic rocku na „Dogma“.
To také bylo donedávna poslední řadovkou. „Intacto“ vyšlo po dlouhých sedmi letech, kdy kapela sice vydala dva živáky „Nocturno“ a „Live in Berlin“, které doplnila kompilací „Ritual“, nového materiálu však bylo jako šafránu. Letošní deska přišla bez výrazné mediální podpory a tak trochu jako blesk z čistého nebe. Důležitější však je otázka, jestli XIII. století i po takové době stojí za poslech, a odpověď na ni není jednoznačná. „Třináctky“ si vždy razily svoji cestu, díky čemuž si vybudovaly pro ně typický rukopis, na druhou stranu mě od kapely baví zhruba půlka diskografie, přičemž té druhé jsem z nejrůznějších důvodů nepřišel na chuť – buď mi ty nahrávky nepřišly příliš povedené nebo byly zkrátka nudné. „Intacto“ nelze vzít jako celek a šmahem jej odsoudit jako zábavné, nudné, povedené či špatné.
Z alba je cítit jak snaha o změnu kormidla trochu jinam, tak návaznost na předešlé (a mimochodem výborné) „Dogma“, které rukopis „Třináctek“ obalilo do moderního, plného zvuku – jenž se na „Intacto“ takřka nezměnil, a nahrávce tak na první poslech nasazuje tvář svého předchůdce. Album ovšem na rozdíl od něj stojí hlavně na rychlejších šlapavých skladbách, z nichž nejvíc vyniká úvodní „Hodina stínů“ (minutové intro s prominutím nebudu počítat mezi plnohodnotné skladby) a šesté „Nebe nad Berlínem“. Následující „Horror Monsters“, která by se v jistém smyslu dala chápat jako pocta fanouškům kapely, mi nicméně přijde jako zbytečná repríza „Katakomb“, hlavně díky použitým samplům, což poodhaluje skutečnost, že bezchybné to tentokrát nebude.
Nejsilnější skladba pochází navzdory zbytku z té klidnější, intimnější části alba (které od posledně poztrácelo takřka deset minut stopáže). Šestiminutový „Havran“ je zároveň i nejdelší kompozicí, jeho předností je ovšem silná melancholická atmosféra a opar tajemna, který mi na zbytku desky zkrátka chybí. Černý opeřenec tak mezi ostatními písněmi doslova ční, dost i kvůli tomu, že zbývající pomalejší písně zdaleka nedosahují takových kvalit. „Nocturama“ vyznívá na poměry XIII. století nečekaně pozitivně až vesele – snad díky klávesové melodii a zapojení akustické kytary. Atmosféry v ní ale je co by se za nehet vešlo a působí na mě spíš jako sterilní rádiovka, než aby měla osobitý výraz ve tváři… což je asi to poslední, co bych od téhle kapely kdy čekal. Baladická „Phobia Nocturna“ pak také z alba vyloženě trčí – k její smůle však nudným a utahaným obrazem variace na „Prokletí domu slunečnic“. K melancholii se vrací až závěr utopený „V slzách příštích dnů“, který se s albem loučí možná poněkud pateticky, avšak krásně, tak trochu v duchu písně „Hvězdy chtějí patřit tobě“ z „Metropolis“.
Před prvním poslechem alba jsem neočekával nic. „Třináctky“ sice pořád považuji za srdeční záležitost, nicméně doba, kdy jsem z jejich hudby seděl na zadnici, je už nenávratně pryč. I kvůli tomu jsem k albu přistupoval spíš střízlivě a před poslechem jen doufal, že se mi po sedmileté proluce nedostane zbytečného alba… což se k mému štěstí nepotvrdilo. Verdikt ale není zdaleka jednoznačný: Na jedné straně stojí řada skladeb, které možná nedosahují kvalit předchozích desek, svoji existenci si ale obhájit dokáží a docela mě baví. Na opačném břehu ovšem stojí kompozice, jež mi připadají buď unavené nebo takové nijaké – bez výrazu, bez duše, čímž album zbytečně sráží. Jako celek ale „Intacto“ rozhodně nedělá diskografii XIII. století ostudu. Ačkoliv nepřináší nic vyloženě nového a má několik slabších chvil, je důstojným přírůstkem – což je po 25 letech existence mnohdy víc, než by si člověk mohl přát. Zajímavější než hodnocení alba je ale otázka, zda je „Intacto“ přírůstkem posledním a kam bude česká gothicrocková legenda směřovat nadále.
Druhý pohled (nK_!):
„Dogma“ je s námi už dlouhých sedm let, a abych se přiznal, od novinky XIII. století jménem „Intacto“ jsem nečekal vůbec nic. Ne, že by předchozí album bylo špatné, to rozhodně ne, spíš jsem měl za to, že XIII. století v čele s Petrem Štěpánem má vrchol své tvorby už nějakou dobu za sebou.
První zveřejněné ukázky z „Intacta“ mě neoslovily a desku jsem si pustil vlastně jen z nostalgického zájmu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že „Intacto“ se jako 40minutový celek nejen dobře poslouchá a baví, ale zároveň jde o promyšlenou a skvěle aranžovanou desku, jež může směle konkurovat i starým atmosférickým nahrávkám XIII. století z 90. let.
„Intactu“ nemohu po mnoha posleších vytknout prakticky nic zásadního. Čistý zvuk, přehledné aranže, skvělý vokál Petra Štěpána, ještě lepší texty, vynikající klávesové linky a melodie na nich postavené. Prakticky žádná z písní se nedá označit za vycpávkovou nebo nedomyšlenou. Kéž by si všechny kapely uvědomily, že méně je někdy více.
Velice milé překvapení a pro mě momentálně adept na jednu z nejlepších desek letoška. Ještě nás toho čeká hodně, ale tomuhle dost věřím. Výborná práce a jsem potěšen o to víc, že XIII. století je má prastará srdcovka.
Země: Itálie Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient Datum vydání: 11.5.2015 Label: Sad Sun Music
Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso
Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…
Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.
Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way…
Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Waynehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.
Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.
Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.
Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.
„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.
Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014” a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat.
“The Clock Ticks On 2004-2014”, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby nehledě na rok výroby nesou v duchu jednoduchého gothic rocku s místy výraznějším industrialovým samplem a snaží se zaujmout chytlavými melodiemi a nezbytně hlubokým vokálem Martina Englera. Některé skladby sice překračují čáru germánského kýče, ale jinak to jde poslouchat bez větších problémů, sem tam se urodí i vyloženě sympatický kus a jako podklad k nějaké práci s tím vlastně nemám žádný problém.
Problém ovšem tkví jinde. Již základní disk “The Clock Ticks On 2004-2014” v přehrávači vydrží skoro hodinu a čtvrt, jenže to není všechno. Kompilace dále obsahuje druhé CD “Alive & Acoustic” – akustický živák o stejném počtu skladeb a lehce obměněném setlistu. Ne, že by ty akustické covery byly vyloženě špatné, ale původní tvář kapely je mi výrazně sympatičtější a ono druhé CD tak považuji za zcela zbytečné. Krom toho už tak dost enormní stopáž vyrůstá takřka na dvojnásobek původní hodnoty a necelé dvě a půl hodiny přinejlepším nepatrně naprůměrně podkladové muziky, která se navíc zhusta opakuje, to už je prostě neúnosné. Záleží tedy, do jaké kategorie potenciálního zákazníka patříte. Třeba já “The Clock Ticks On 2004-2014” tedy k životu opravdu nepotřebuji.
TheSpiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem – přinejmenším co se muziky týká – člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba “Mosaic”, přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst. Hned během prvního poslechu jsem měl jasno, že návštěva koncertu je povinnost a že “Mosaic” musí co nejdřív skončit v mojí skromné hudební sbírce. Avšak ještě než se vrhneme na stručné povídání o tom, co se dělo 29. listopadu v klubu Basement a jak zní ona deska, pojďme si nejprve The Spiritual Bat představit…
Až doposud jsme se omezili pouze na suché prohlášení, že The Spiritual Bat pocházejí z Itálie; mimoto jste si vzhledem k výše řečenému jistě domysleli také to, že náplní jejich tvorby bude gothic rock, což je dozajista pravda. Za pozornost ovšem stojí nejen hudba (a že ta pozornost bezesporu stojí), ale už jen to, kdo sestavu skupiny tvoří. The Spiritual Bat je dvojice, jejíž jednou polovinou je Rosetta Garrì, vystudovaná operní zpěvačka, ačkoliv v rámci této kapely operní vokál nepoužívá. Jejím kolegou je Dario Passamonti, který je skutečně renesančním člověkem – skladatel, multiinstrumentalista, alchymista a dříve i malíř, který je navíc slepý. Nicméně ani slepota mu nebrání v tom, aby tvořil hudbu, jejíž působivost mohou závidět i mnozí hudebníci, kteří si na hmatníky svých kytar vidí.
Nebudu nijak zastírat fakt, že na poli gothic rocku nejsem nijak zvlášť velký odborník, tudíž se žánrovým zasvěcencům, kteří by na náš skromný plátek náhodou zavítali, už v předstihu omlouvám za případné nedostatky a absenci trefné gotické terminologie, ale “Mosaic” je natolik poutavá nahrávka, že stojí za to, aby se tu o ní něco málo napsalo, byť to bude podáno laickým pohledem. I když… ono co si budeme povídat, ani v rámci toho metalu, o němž se tu stále ještě píše nejvíce, se nepovažuji za nějakého extrémního experta, takže je to vlastně standardní stav.
Země: Itálie Žánr: gothic rock Datum vydání: 28.3.2014 Label: Danse Macabre
Tracklist:
01. Mosaic
02. Of Breath and Veils (Battlefield)
03. We Are Born We Live We Die
04. So Proud
05. Linfo
06. Hypnotic
07. If I Were a Flower (The Journey)
08. Blown Away
09. Death March
Nicméně, pojďme se už konečně věnovat “Mosaic”. Jak už vám jistě došlo z toho, co padlo výše, je to nahrávka velice dobrá… tedy lépe řečeno, autor recenze ji považuje za dobrou, ale to je vedlejší, smysl jistě chápete. Zajímavé je ovšem to, že The Spiritual Bat dokážou být v rámci té desky tak uhrančiví, aniž by vlastně předváděli něco zvlášť složitého. Znáte takové to provařené rčení, že v jednoduchosti je síla? O “Mosaic” to platí do puntíku, jelikož hudební náplň je z formálního hlediska velice jednoduchá, což však není myšleno v pejorativním slova smyslu… ostatně, takový Burzum je formálně taky primitivnost a jsou staré desky naprosto geniální.
Takřka všechny skladby na “Mosaic” jsou vystavěny podle podobného receptu. Samozřejmě, jednou je písnička trochu rychlejší, jindy zase spíše pomalejší, ale to jádro ve všech případech tvoří umírněná (neplést s “primitivní”) rytmika, táhlá kytarová linka, která se sice i v rámci jednotlivých kompozic obměňuje, dělá to však velice pozvolna, tu a tam lehké vstupy syntezátorů a to je vesměs vše. Jenže i z takového minima umí The Spiritual Bat vytřískat excelentní atmosféru, jež posluchače podchytí hned s první písní a až do konce alba jej nepustí. Nechci vzbudit dojem, že snad The Spiritual Bat šmidlají triviálnosti, jimž by se mohl vysmát i první ročník ZUŠky, protože tak to určitě není a i přes zdánlivou jednoduchost se zde nacházejí výtečné nápady a mnohdy i další skryté nástrojové linky (hlavně baskytara a syntezátory) v pozadí, avšak právě atmosféra je alfou a omegou nahrávky. A nutno uznat, že jestli to byl záměr (jakože omylem to nejspíš není), pak se podařil na jedničku.
Celkový obraz “Mosaic” však tvoří ještě jeden skutečně výrazný prvek, jímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než Rosettu Garrì a její skutečně fantastický zpěv. Ačkoliv čistě samotná hudba je skvělá, o tom žádná, je to právě její nádherný a emocemi nabitý zpěv, který je onou pověstnou třešničkou na dortu. Nechci tvrdit, že album stojí a padá jen s jejím výkonem, protože to by bylo docela nefér, ale i tak je to rozhodně extratřída a za poslední dobu jsem snad neslyšel žádnou jinou desku, jež by byla co do vokální stránky takhle barvitá a zajímavá.
I díky oné výše zmiňované atmosféře je “Mosaic” velice semknutá nahrávka, která postrádá slabší písně, ale jak už tomu tak bývá, přece jenom jsem si postupným poslechem své favority našel. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat ten zbytek, vyzdvihnout musím třeba pomalou a ohromně procítěnou “So Proud”, hned následující “Linfo”, která po “So Proud” vzbuzuje trochu nervóznější pocity, nebo krásně gradovanou “If I Were a Flower (The Journey)”. Opomenout však nelze ani úvodní a zároveň titulní “hitovku” nebo skoro až rituální finále v podání “Death March”. Musel-li bych však zvolit jen jeden jediný vrchol, nejspíše bych ukázal na druhou “Of Breath and Veils (Battlefield)”, v níž se snoubí snad vše, co je na téhle desce tak skvělé – jednoduchá, výtečná kytarová linka, skvělá rytmika, fenomenální vokál a v neposlední řadě samozřejmě i působivá a koncentrovaná atmosféra.
“Mosaic” je dle mého názoru opravdu úžasná nahrávka. Jistě, pokud si jako posluchači potrpíte hlavně na instrumentální ekvilibristiku a hmatníkové masturbace (nic proti tomu), u The Spiritual Bat se zlou potážete. Jste-li však stejně jako já přesvědčeni, že na prvním místě má stát pocit a atmosféra, pak neváhejte ani minutu a určitě si tohle sežeňte, i kdybyste snad nepatřili mezi posluchače gothic rocku. Jsou totiž alba, která sice svým výrazivem mohou pohybovat v nějakých žánrových mantinelech, ale jejich sdělení je natolik silné, že stylové hranice překračují – a “Mosaic” patří mezi ně.
Datum: 29.11.2014 Místo: Praha, Basement Účinkující: Phosgene Girls, The Spiritual Bat
The Spiritual Bat, Phosgene Girls v Praze
O samotném “Mosaic” jsme si již v rychlosti promluvili, nebylo by ovšem od věci ztratit pár slov i onom pražském koncertě The Spiritual Bat, zvláště když především díky celé tohle povídání vzniklo. Akce se odehrála ve vinohradském klubu Basement, v němž jsem byl vůbec poprvé, musím však říct, že se mi to tam vážně líbilo, a zvlášť k muzice jako The Spiritual Bat takhle komorní prostředí s kamennými zdmi opravdu sedlo. Jedinou kaňkou bylo nepříliš dobré, ledva průměrné pivo, ale nakonec se to dalo přežít, protože já osobně jsem přece jen přišel na hudbu, ne si vylít držku.
Předpokládám ale, že moje držka vás nejspíš nezajímá, takže hurá na tu hudbu. O otevření večera se postarala domácí skupina Phosgene Girls, v jejíž čtyřčlenné sestavě je navzdory názvu jen jedna holka. Osobně jsem o jejich existenci věděl, samotnou tvorbu jsem však neznal, takže jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Údajně mělo jít o darkwave, ale na rovinu říkám, že tohle jsem si přečet, protože zrovna u tohohle stylu jsem nikdy pořádně nepochopil, jak to má znít, protože jsem už narazil na spoustu skupin, které se do této škatulky řadí, ale zatímco jedna zněla víc jako gotika (třeba tento případ), jindy to připomíná spíš noise (což mi od sebe tedy přijde dost vzdálené).
Tak jako tak, přednes Phosgene Girls byl docela příjemný, mělo to atmosféru, a i když se nejednalo o nic vyloženě prvoplánového, fungovalo to hned na první poslech i na člověka, který tu muziku neznal. Je pravda, že zpětný poslech studiové verze mě nebavil tolik jako živá podoba hudby (čímž neříkám, že je to studiově blbé) a že potřeba nosit sluneční brýle i v tmavém klubu mi přijde spíš úsměvná (já chápu, že jako image, ale i tak), ale to nic nemění na tom, že skupina zanechala dost dobrý dojem a že její set plynul bez hluchých míst a v zábavném duchu.
Po menší přestávce pak přišel na řadu hlavní chod večera v podobě The Spiritual Bat, kteří si s sebou přivezli i koncertního bubeníka, což živému přednesu Italů rozhodně výrazně pomohlo. Od kapely, jež hraje takovouto hudbu, by bylo bláhové očekávat nějakou zběsilou show – jednalo se spíše o poklidnější koncert, ale to bylo samozřejmě zcela v pořádku. Důležité ovšem bylo to, že The Spiritual Bat dokázali onu silnou atmosféru své muziky přenést i na pódiu – vystoupení totiž bylo úplně stejně uhrančivé jako poslech desky. Klub (jehož prostředí dojmu samozřejmě také pomáhalo) tak zalila úplně stejně působivá nálada, jakou dýchá i “Mosaic”. Téměř vše fungovalo na jedničku, takže se stačilo jen zaposlouchat.
Dario Passamonti se během celého koncertu – zcela pochopitelně – takřka nepohnul (avšak i tak respekt, že vzhledem ke svému handicapu vůbec hraje koncerty), takže hlavní pozornost na sebe strhávala Rosetta Garrì, jejíž vokál byl zcela bezchybný. Jak se častokrát stává, že zpěváci znějí oproti studiovým výkonům diplomaticky za očekáváním, tohle ten případ nebyl ani náhodou, protože ona to dávala s naprostým přehledem a úplně stejně fenomenálně. Jedinou opravdovou nevýhodou vystoupení The Spiritual Bat tak bylo to, že to bylo tak skvělé, až to uteklo až nepříjemně rychle. Ale to už je prostě úděl výtečných koncertů.
Atmosféru nijak nenabourávalo ani poměrně civilní vystupování a komunikace mezi skladbami, dokonce ani skoro vybitá baterie v notebooku a rychlé hledání nabíječky nebo hned na začátku setu zlomená palička (za kterou nebyla žádná náhradní, takže bubeník Alessio set dokončil jen s jednou a půl paličkou) dojem z excelentního vystoupení nijak nepokazily. Jistě, třeba taková projekce nebyla nijak zvlášť bombastická, ale to mi přijde jako docela podřadná záležitost, protože The Spiritual Bat si bohatě vystačili jen se samotnou muzikou.
Z hudebního hlediska to určitě byla super akce. Předskupina byla příjemná a dokázala na hlavní chod navnadit, The Spiritual Bat pak byli jednoduše naprosto skvělí. Jediná škoda je to, že nebyla ještě o něco větší účast, protože takhle povedený koncert by si zasloužil ještě víc lidí… nicméně, je to samozřejmě škoda pro ty, co nedorazili.
K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.
Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.
Planning for Burial i Liar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.
Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.
