Země: Švédsko Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock Datum vydání: 20.5.2016 Label: Peaceville Tracklist: 01. Takeover 02. Serein 03. Old Heart Falls 04. Decima 05. Sanction 06. Residual 07. Serac 08. Last Song Before the Fade 09. Shifts 10. The Night Subscriber 11. Pale Flag 12. Passer Hrací doba: 67:25 Odkazy: web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.

Země: Švédsko Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock Datum vydání: 27.8.2012 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. The Parting 02. The One You Are Looking for Is Not Here 03. Hypnone 04. The Racing Heart 05. Buildings 06. Leech 07. Ambitions 08. Undo You 09. Lethean 10. First Prayer 11. Dead Letters Hodnocení: Onotius – 8/10 H. – 6/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ač jakožto externí redaktor mohu redakční eintopf pouze číst a tiše přemýšlet nad deskami očekávanými zdejšími plnohodnotnými hudebními publicisty, je nutno říci, že i má očekávání ohledně měsíce srpna se soustředila primárně na desku švédských hudebníků zvaných Katatonia. Od posledního počinu zvaného “Night Is the New Day”, který v kontextu jejich tvorby považuji spíše za slabší, uběhly již tři roky a zvědavost ohledně jeho následníka rostla. Na ochutnávku skupina zveřejnila ukázku “Dead Letters”, která, ač příjemně překvapila svým zvukem (který ve mně mírně evokoval americké alternativce Tool spojené s prog rockovější tváří Opeth) a vcelku zajímavou melodií, ve mně zanechávala zrnka pochybností, zda nová Katatonia nebude výhrou formy nad obsahem a zda vypracovaný hudební kabát nebude ve skutečnosti zakrývat obsahovou prázdnotu. V tomto ohledu byly mé obavy naštěstí plané. Deska je plna nápadů, které, ač nejsou tak lehce zapamatovatelné, rozhodně nabízí jistý hudební zážitek.

První věcí, která na albu pravděpodobně člověka zaujme, je velice vyvedený artwork, který využívá sice vcelku klišé motivu, jako celek ovšem působí značně propracovaně a i docela neokoukaně. Rozkládající se havran ze zobáku vypouštějící černé mračno, je zde vyobrazen na šedavém pozadí lesa s chatrnými sloupy vysokého napětí. Nad hlavou se mu nachází hejno jiných havranů (tito jsou ovšem ještě živí) a černočerné slunce. Tato apokalyptická vizualizace vás ihned uvede do nálady alba. Nyní se ovšem zaposlouchejme do samotné hudby…

Zvuk alba se od svých předchůdců liší zejména valnějším využitím symfonických kláves s občasnými elektronickými prvky, které příjemně osvěžují melancholické nálady pro Katatonii typické. Tento klávesový aspekt dodává nápaditost i hitovým melodiím, vesměs refrénům doprovázeným rafinovanější instrumentací. Zmiňované elementy jsou ovšem do zvuku zapasovány velice vkusně, takže tradiční zvuk není přehlušen a zároveň tímto je příjemně okořeněn. Navíc je tím albu dodána jistá pestrost, která pomůže posluchači orientovat se v poslouchaném materiálu. Takto tedy k zvukovému hávu.

Desku otvírá skladba “The Parting”, která ihned navodí patřičnou atmosféru za pomoci již zmiňovaného prvku kláves, které jsou zde transformovány do zvuku klavíru a smyčců. Refrén, ač možná ne na první poslech zapamatovatelný, má svou sílu a skladbě dodává naléhavost. Následuje “The One You Are Looking for Is Not Here”, která disponuje jemnějším zvukem, a Jonase zde doprovází ženské vokály Silje Wergeland (The Gathering), i přesto ji ovšem považuji v kontextu alba za skladbu méně záživnou. Velký hitový potenciál skrývá skladba “Hypnone”, která se svým melodickým a atmosférickým refrénem (kde opět klávesy vyhrávají působivý doprovod) si je schopna posluchače spolehlivě omotat kolem prstu. Silný refrén ovšem nabízí i skladba následující, která nese název “The Racing Heart” a začíná s tichými klávesovými prvky.

Ostřejší start nabízí “Buildings”, která valně využívá střídání partů měkkých a pasáží tvrdých či hřmotných. Tato skladba byla mimochodem také zveřejněna již před vydáním alba ve formě promo videoklipu k nadcházejícímu americkému turné. Několik úseků následující stopy, která nese název “Leech”, v člověku evokuje jemné prvky elektronické hudby. Na mysli tím mám samozřejmě part úvodní, který kombinuje klávesové klavírní a smyčcové zvuky v jemně minimalistické melodii za doprovodu pravděpodobně programovaných bicích. Postupně se přidává zbývající instrumentace a jinak se jedná o velice povedenou skladbu. Vzestupné tendence ohledně zvukové intenzity má následující song “Ambitions”. Samozřejmě neříkám, že jsem skladbu podroboval testu na zvukoměru, pouze žertovně podotýkám, že skladba pracuje se dvěma výraznějšími crescendo prvky. Následující skladba “Undo You” kromě tradičně nastolené atmosféry nabízí v refrénu vskutku uchu lahodící klavírní postupy. Po bok “Hypnone” se může svým hitovým potenciálem postavit i následující “Lethean”. Opravdu silný zvuk a refrén má i skladba “First Prayer” a závěrečná a v úvodu již jednou zmiňovaná “Dead Letters” album více než příjemně uzavírá pěknou melodií.

“Dead End Kings” přináší svěží vánek do poslední dobou jemně stagnující tvorby těchto melancholických Švédů. Nacházejí se zde osvěžující aspekty, které jsou vkusně zapasovány do standardního zvuku Katatonie, ovšem mají rozhodně pozitivní vliv na celkový dojem ze skladeb. Pokud mnoho lidí předchůdci vytýkalo nedostatek nápadů, který byl zakrýván šikovnými aranžemi, v tomto případě bych toto rozhodně netvrdil, protože pod precizně zpracovaným hávem se skrývá nápadů více než dostatek. Do příště bych Katatonii přál ještě trochu více odvahy. Také je nutno poznamenat, že kvalit mých oblíbených “Last Fair Deal Gone Down” a “Viva Emptiness” novinka pravděpodobně nedosahuje, ovšem i tak se jedná o velice povedené dílo.

Další názory:

Musím se přiznat, že mně osobně Katatonia nikdy k srdci příliš nepřirostla, vždy mi – nemohu si pomoct – přišla spíše jako malinko přeceňovaná skupina. Samozřejmě jsem jí nikdy nesporné kvality neupíral, jen mě to prostě moc nebavilo. Novinka “Dead End Kings” na tom nemění vůbec nic, což je ostatně vcelku logické, když i mnozí fanoušci kapely se na tuto desku tváří poněkud rozpačitě. Ono se celkově dá říct, že poslední roky nezastihly Katatonii ve zrovna výborné formě, neboť po poměrně nezáživném “Night Is the Day” Švédové přichází již podruhé za sebou s materiálem, který je více než cokoliv jiného ospalý a hlavně uspávací. Nemohu tvrdit, že by to bylo vyloženě špatné a kydat na “Dead End Kings” špínu, samozřejmě se najdou i zajímavější momenty, přesto se nemohu zbavit pocitu, že novinka připomíná spíše jen řemeslně odvedenou práci, nic víc. Ano, sice pořád dozajista kvalitní, ale prostě to není ono. Album si jen tak plyne… a to je vlastně všechno… až na absolutní výjimky (např. refrén “Hypnone”) se nenašlo nic, co by mou pozornost upoutalo, že by atmosféra byla nějak extrémně dechberoucí, aby člověku stačila aspoň ta, to se také tvrdit nedá… Vzhledem k tomu, jako moc mne “Dead End Kings” (ne)oslovilo, nemohu udělit více než slabších šest bodů…
H.

Já vám nějak nevím. Přestože se zdá, že Katatonia na “Dead End Kings” prodlužuje kvalitativní vyrovnanou linii posledních alb, tak na mě nepůsobí takovým způsobem, jak jsem očekával. Neříkám, že je to špatná deska, protože obsahuje dost povedených skladeb se silnými refrény a dobrou atmosférou, jen mě to tentokrát jaksi nebaví. Určitý zvukový vývoj je díky většímu využití klávesových nástrojů zřejmý, ale chybí mi trošku ostřejší zvuk kytar, které jsou na “Dead End Kings” takové odlehčené a vzdušnější. Některým skladbám jako třeba “The Racing Heart” nebo “The One You Are Looking for Is Not Here” to sice svědčí, ale jiné by si zasloužily trošku osvěžení. Produkce je vypiplaná a do detailu promyšlená, ale ani to nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Kdo mě opět nezklamal, je Jonas Renkse, jehož hlas je jako dobré víno, s každým přibývajícím rokem získává na síle. Ne, že bych se k “Dead End Kings” už nikdy v budoucnu nevrátil, kdo ví, třeba jen potřebuju víc času, abych do něj pronikl, ale předchozí počiny byly přece jen silnější. Snad mě Katatonia příště přesvědčí, že “Dead End Kings” je jen důsledek jednorázové krize, která bude co nevidět zažehnána.
Kaša