Země: Německo Žánr: gothic rock / dark rock Datum vydání: 8.5.2020 Label: Lupus Lounge Tracklist: 01. Sanctum 02. Don’t Look Now 03. Veronica’s Room 04. He Is Here 05. Cotard 06. Black House 07. Heart 08. Mute God 09. Earth Hour Hrací doba: 52:16 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Němečtí Secrets of the Moon během své historie prodělali výraznou změnu zvuku. V jejich případě nicméně nikdy nešlo o překvapivé obraty o 180 stupňů, nýbrž postupný vývoj a přirozené posouvání svého zvuku. Od ortodoxněji laděných počátků v éře debutu „Stronghold of the Inviolables“ (2001) se nakonec dostali k progresivnějším tendencím organicky zakomponovaným do blackmetalového základu.

Řekl bych, že v rámci tohoto přístupu Secrets of the Moon vystoupali na vrchol prostřednictvím desek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012), kteréžto také považuji za nejlepší díla celé diskografie skupiny. Právě zde formace okolo zpěváka a kytaristy sG hrála tu nejzajímavější a nejpoutavější muziku. Ani předešlé věci nejsou špatné a za občasné protočení určitě stojí, ale největší smysl mi dává vracet se právě k téhle dvojici alb.

Secrets of the Moon se nicméně i poté posouvali dále, což je formálně vzato samozřejmě chvályhodné. Progres mi bude vždy sympatičtější než hraní na jistotu a ustrnutí na místě. Další deska „Sun“ (2015) kapelu zachytila v procesu vzdalování se black metalu, uhlazování svého zvuku a navyšování podílu progresivních a post elementů.

Všimnul jsem si, že už s tímhle to Secrets of the Moon dle mnohých přehnali, a vzpomínám si, že „Sun“ v době svého vydání sklidilo docela rozporuplné reakce, z nichž ty negativní Němcům zazlívaly přílišnou vyměklost a snahu jít naproti širšímu počtu posluchačů. Mně osobně to tak ovšem nepřišlo. Podle mě se jednalo o přirozený posun zvuku, který mi dával smysl, a v kombinaci se stále promakanou kompoziční stránkou se mi to pořád líbilo.

Trvalo pět let, než Secrets of the Moon poslali do světa další dlouhohrající placku a během nejdelší pauzy mezi řadovkami došlo také k největší proměně ksichtu za celou historii skupiny. Svým způsobem podoba novinky „Black House“ smysl dává, protože ty tendence směřovat do klidnější vod se se Secrets of the Moon táhnou už dlouhou dobu. Navíc nesmíme zapomínat ani na spřízněnou kapelu Crone, jejímž prostřednictvím lídr sG už dříve deklaroval svou náklonnost k rockovému a jemnějšímu zvuku. Přístup „Black House“ mě tedy nepřekvapil. Zcela rozhodně mě ale zklamal.

Secrets of the Moon zde naplno dotáhli svůj odklon od black metalu, po němž už na „Black House“ není ani památky. Němci se vrhli po hlavě do gothic rocku / dark rocku a výsledek má mnohem blíže ke zmiňovaným Crone než k minulé desce samotných Secrets of the Moon, o ještě starších albech ani nemluvě.

Osobně moc nechápu, proč se Secrets of the Moon táhnou tak blízko ke zvuku druhé kapely svého frontmana, ale dejme tomu, že tohle by samo o sobě ještě vadit nemuselo. Až takto radikální odklon od svých kořenů už mi v tomhle konkrétním případě přijde ke škodě věci, ale obecně vzato ještě neimplikuje špatnou nahrávku. Nemyslím si, že bych patřil k posluchačům, kteří ke svému štěstí nemilosrdně vyžadují vyrvál, blití do mikrofonu a bestiální znásilňování aparatury (byť mám všechny tyhle věci rád). Přesto se mi „Black House“ nelíbí, z čehož vyvozuji, že problém alba tkví jinde.

Abych byl upřímný, nemám moc potíže tenhle problém identifikovat, poněvadž jsem si toho všiml již během úvodního poslechu a ani během těch pozdějších jsem se toho pocitu zbavit nedokázal. Secrets of the Moon si jednoduše nedokázali pohlídat únosnou míru kýče a cukrkandlu. Dost často mi „Black House“ přijde strašně sladké a gay. Kupříkladu „Godspeed“ od Crone s tímhle také bojovalo a mnohdy balancovalo na hraně kýče, ale dokázalo nabídnout víc zajímavých a opravdu dobrých momentů, jejichž prostřednictvím deska vyvážila ty nepříliš povedené pasáže.

„Black House“ podobnou rovnováhu nedokáže nastolit. Chvil, o nichž bych mohl s klidným srdcem říct, že mě baví, se tu nachází naprosté minimum. Asi nejlepší z celého tracklistu mi přijde „Veronica’s Room“, což je vcelku příjemná jemně-rocková písnička, již sice nepotřebuji nějak intenzivně poslouchat, ale určitě mě neuráží a zdá se mi ok. Bohužel ale platí za světlou výjimku.

„He Is Here“, „Heart“ nebo titulní „Black House“ mi přijdou fakt nepovedené, přeslazené a vůbec mě nebaví. Sem tam může vykouknout ucházející detail, ale stěžejní motivy mě otravují a celkově se mi to zdá dost špatné. Další kategorie songů se zase strašně rychle ohraje a začne obtěžovat úplně stejně. Nejzářnějším příkladem může být „Cotard“, kde se sice objevuje jedna poměrně dobrá pasáž (ačkoliv ji trochu ponižuje jedna pěvecká linka), ale zbytek nudí až běda.

Secrets of the Moon vždy byli skupinou, k jejíž hudbě jsem měl kladný vztah. Doposud každý jejich počin se mi líbil a nebál jsem se tvrdit, že ještě nevydali vyloženě špatnou věc. S příchodem „Black House“ se tento stav změnil, protože novinka mi nezáživná a nepovedená přijde. Důvodem nicméně není samotné zjemnění zvuku, nýbrž chabá úroveň vlastního materiálu a přílišná sladkost. Z desky sice necítím podbízivost a snahu se zaprodat; věřím, že Secrets of the Moon takhle hrát chtějí. To ale neznamená, že se mi to musí líbit a že to budu poslouchat. Za mě „Black House“ znamená jednoznačné zklamání, a pokud borci hodlají jet v tomhle duchu i příště, asi mě to už nebude zajímat.