Archiv štítku: shoegaze

Astronoid – Air

Astronoid – Air
Země: USA
Žánr: dream thrash / shoegaze metal
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Incandescent
02. Up and Atom
03. Resin
04. Violence
05. Homesick
06. Tin Foil Hats
07. Air
08. Obsolete
09. Trail of Sulfur

Hrací doba: 50:06

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Pokud by snad byla pravda, že někdy američtí Astronoid hráli post-black metal, jak hlásá například jejich profil na Last.fm, pak vězte, že na desce „Air“ se ho nenachází ani stopové množství. To budiž upozornění pro ty černé duše, jež se nenechaly odradit mdlým (až nevkusným) artworkem a očekávali hipsterskou odnož svého oblíbeného žánru. To, čeho se však dočkáte na zbrusu novém albu těchto pro mě donedávna neznámých hudebníků do sytosti, jsou prvky shoegaze. Kombinace této zasněné odnože alternativního rocku s metalovým zvukem není v poslední době již nic tak nového – kapely Alcest, Deafehaven či čerstvě populární Ghost Bath tento žánr spojují s black metalem, což dalo za vznik škatulce blackgaze (z čehož pravděpodobně pochází onen omyl ve stylovém zařazení). Avšak kombinace s jinými metalovými odnožemi se shoegaze dočkal, pokud vím, až nyní. V samotné metalové složce slyším tlumené prvky groove metalu, progressive metalu a metalcoru.

Co se tedy týče žánru, jsou Astronoid celkem originální. A co se týče nápadů? Ani náhodou. Stačí letmý poslech libovolné skladby z „Air“ a bude vám jasné, že z desky bude promlouvat klasická zasněná shoegazová melodika. Vyznění alba je velmi nekonfliktní, metalové kytary, ačkoliv místy předvádějí relativně zajímavé kličky, mají celkově spíš doprovodný charakter. Vokály jsou po celou dobu čisté a upřímně řečeno mně osobně nesedly. Jedná se o vysoké zpěvy evokující Alcest, ba i Cynic (odmyslíme si „robotičnost“ danou vokodérem), jež ve spojitosti se sterilně znějícím zvukem a předvídatelnými melodiemi nejsou nic extra.

Z formálního hlediska vlastně není problém, deska se nechlubí nějakým amatérismem a je slyšet, že za ní stojí relativně zruční hudebníci a asi slušná porce práce. Horší je to však s obsahem. Je to vlastně zvláštní, ale navzdory tomu, že si svým způsobem kapela spojením žánrů vybudovala svůj vlastní styl, jako by jí chyběl vlastní ksicht. Melodie působí povědomě (a to rozhodně nejsem žádný shoegazový znalec) a navíc je na desce naprostá absence čehokoliv, co by v průběhu překvapilo. Je neuvěřitelně paradoxní – člověk si říká „to je zajímavý, co to je vlastně za styl?“ a zároveň po chvíli přesně ví, jak to bude znít dál. Tomuto pocitu nahrává i instrumentální zpracování, jež často používá opakovaných hudebních postupů.

Intro „Incandescent“ zní zpočátku velmi nadějně (tj. brnkání v duchu sedmičkových akordů a posléze spouštějící se masiv elektrických kytar), jenomže jakmile spustí vokály, vývoj jako by se zastavil. Instrumentace se začíná silně podřizovat dílčí melodii, což je škoda. Dát nástrojům větší prostor, rozhodně by to celkový dojem pozvedlo. Deska pokračuje skladbou „Up the Atom“, jež na jednu stranu disponuje technickými kytarovými party, na druhou ale také naprosto předvídatelnými melodiemi. Již na této skladbě lze z mého pohledu dobře ilustrovat problém alba. Ačkoliv je technicky vše na svém místě, píseň nedisponuje ničím nečekaným – žádnou disharmonií, jež by posluchače vytrhla z letargie, žádnými změnami rytmů či nálad, neobvyklým využitím nějakého nástroje ani žádnými změnami ve vokálech. Zkrátka a dobře, člověk po pár skladbách pozná šablonu a zná tím pádem celou desku. Nemluvě o tom, že mnohé melodie jsou prostě kýč jak noha.

A nemusíme chodit daleko, stačí si počkat na začátek „Resin“, jejíž úvodní motivy jsou zkrátka nudné klišé. Tahle věc sice disponuje celkem chytlavým refrénem, o nic objevného se ovšem nejedná. Jistě, z technického hlediska je zde rozhodně potenciál, avšak trestuhodně nevyužitý. Astronoid vědí, jak navodit atmosféru, většinou ji ale záhy zdevastují nějakou moc infantilní melodií, jejímž prostřednictvím pak potlačí instrumentální složku ve prospěch té melodie – většinou tažené těmi vysokými vokály (jež mě, nemohu si pomoct, fakt dráždí). Z dalších skladeb stojí za zmínku možná ještě závěrečná „Trail of Sulfur“, v níž celkem vyniknou bicí a některé melodie působí o špetku zádumčivěji, než je pro desku typické. Zároveň disponuje velmi výrazným refrénem – to je asi ten nejzapamatovatelnější (avšak v kontextu alba velmi povědomě znějící), který je na jednu stranu klišé, na druhou stranu ovšem celkem funguje. Tahle skladba má asi nejsilnější atmosféru z celé nahrávky. Problémem však zůstává, že je předvídatelná.

Aby se na mě náhodou nesesypala kritika, že snad recenzuju něco, k čemu nemám žádný vztah, nutno dodat, že proti kombinacím shoegazu s metalem nic nemám – zmiňované blackgazové kapely jsou podle mě fajn, ba i čistý shoegaze občas rekreačně protočím. Jenomže k hudebnímu zážitku potřebuji zkrátka dobré nápady a pořádnou atmosféru. A deska „Air“ od Astronoid podle mě nemá ani jedno. Možná ještě ta atmosféra je vlastně tak na půl cesty, ale ze skladatelského hlediska mě Astronoid uspávají trochu víc, než byl záměr.


Divided, Vogjetgraik

Divided
Datum: 11.2.2015
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Divided, Vogjetgraik

První pohled (Atreides):

O ústecko-frýdecké kapele Divided jsem se tu zmiňoval celkem nedávno. Dokonce hned dvakrát – jednou v minirecenzi, podruhé mezi nejlepšími domácími počiny v resumé uplynulého roku. Svým velmi osobitým pojetím shoegazu mi učarovala doslova na první poslech a já si jen říkal, že zažít je na vlastní oči a uši na takovém místě, jako je třeba Pilot, by byla paráda. Netrvalo dlouho a mé přání bylo vyslyšeno, a to takřka doslova, protože Café V lese, kde se koncert odehrál, se nachází od mnou oblíbeného Pilotu pouhých pár metrů. V roli předskokanů se mělo představit folkové duo Mulholland Blue a sólový projekt bubeníka post-rockových Ufajr, Vogjetgraik. Bohužel, zpěvačce Mulholland Blue zdraví nepřálo a celý večer se tak smrskl na pouhá dvě jména – nepočítám-li DJe, kteří se postarali o afterparty.

Při příležitosti koncertu Divided jsem Café V lese přes všechnu jeho pověst i parádní koncerty, které se v něm v minulosti konaly (přinejmenším podle jmen), navštívil teprve poprvé. Na první pohled mě uvítala v zásadě běžná hospoda s příjemnou obsluhou a slušným pivem, zato klub v přízemí, to už bylo jiné Cafe – řádně alternativní. Neučesaný, přesto přívětivý prostor nabídl svou atmosférou a uspořádáním, z nějž tak nějak vypadlo pódium, dost nevšední zážitek.

Přesnost nikdy není na škodu a vzhledem k tomu, že se Vogjetgraik představil přesně o půl deváté, kdy měl podle rozpisu koncert začít, získal u mě pár kladných bodů navrch. Další nasbíral krátce poté, co usedl za svojí bicí soupravu a rozjel něco, co se slovy vlastně popisuje dost těžko. Perfektně zvládnutá rytmika mísící se s elektronickou složkou pohybující se někde ve vodách ambientu, IDM a mírného experimentu ale fungovala na výbornou. Hlavně v ambientních pasážích, které doslova vábily k tomu, aby člověk zavřel oči a upadl do říše snů. Takřka samovolně budované atmosféře dost přispěly právě živé bicí dodávající Vogjetgraikově hudbě potřebnou dynamiku a obecně můžu jen konstatovat, že před Divided to byla skvělá volba.

Po půlhodince se ale osamocený bubeník odebral z pódia a přenechal plochu vyhrazenou kapele Divided. Ti své přípravy zvládli v příjemně krátkém čase a prostoje nebyli příliš dlouhé. Při vstupu do klubové části Café jsem nezapomněl zakoupit očíslovanou kazetu debutovky “Born to Sleep”, kterou jsem konečně detailněji prozkoumal. Vraťme se ale k dění na pódiu – to vzbuzovalo zásadní otázku, totiž jak si kapela povede v kompletní čtyřčlenné sestavě, jež se dala dohromady teprve nedávno. A na odpověď nebylo třeba nějak dlouho čekat, kapela sama ji ochotně přinesla s rozezněním prvních tónů.

Nutno uznat, že odpověď to byla převážně pozitivní. Na to, že šlo o první společné vystoupení, to Divided zvládli vážně parádně. Pravda, hlasitost kytary, na níž je celá hudba postavená, byla jako na houpačce a občas jsem si ji pod návalem basy a bicích mohl leda představovat. Na druhou stranu ve všech skladbách z prvotiny, které mi utkvěly v hlavě o něco víc než ostatní, zněla dobře. I tak bych ale příště uvítal, kdyby byla kytara konzistentnější, protože už tak krásná, intimní atmosféra mohla jít ještě trochu výš. Je to ale v zásadě jediná výtka, kterou můžu mít, protože kapela byla sehraná parádně (přinejmenším jsem si nějakých výraznějších zádrhelů nevšiml) a já si vystoupení vážně užíval. Naprostá většina těch věcí, jež mám na albu tolik rád, byla přítomna. Něžnost, ospalost, vláčnost, melancholie, éterický vokál. To všechno tam bylo. A na závěr skvělá “Machines”. I proto není třeba nějak zvlášť hanit něco, co se podle mě vybere časem.

Pokud mě paměť neklame, Divided nepřehráli “Born to Sleep” celé, do setu ale zařadili jednu novou skladbu a po zhruba půlhodině se rozloučili. Viktorie byla na konci setu z dost nacpaného klubu řádně dojatá. Celé to bylo trochu pohnuté a zároveň příjemně civilní, upřímné. Vztah mezi publikem a kapelou fungoval spíš na soustředěném poslechu a unášení se na vlnách pocitů, takže se nějaké tanečky nekonaly, to mi ale nijak nevadí – spíš naopak, v kontextu celého prostředí a průběhu večera by mě přehnaná aktivita lidí spíš rušila, než aby přidala na atmosféře, která byla jedním slovem úžasná. Těším se na další koncert.


Druhý pohled (Ježura):

Na rozdíl od kolegy, kterého si Divided omotali okolo prstu svou řadovou prvotinou, jsem do Café V lese dorazil vlastně úplně na blind – věděl jsem, že tam bude hrát něco, co je prý dobré, a tak, i když jsem měl sto chutí namířit si to z práce rovnou domů, jsem si nakonec řekl “proč ne” a vyrazil za kulturou. A svého rozhodnutí určitě nelituji. Potěšil mě už samotný prostor respektive obě jeho části – kávárensko/hospodská (opravdu vynikající Chotěboř!) i ta podzemní, uzpůsobená umělecké produkci, a na dobrý první dojem pak stejně uspokojivě navázali i vystoupivší muzikanti.

Kdyby se mě někdo zeptal, co hrál Vogjetgraik, nevyrazí ze mě nic konkrétnějšího než cosi o mixu různých elektro-ambientních žánrů s živými bicími. Jedním dechem bych ale musel dodat, že to bylo vážně dobré, místy dokonce skvělé. Netvrdím, že bych měl za sebou mnoho podobných exhibic, ale Vogjetgraik mě z nich bavil suverénně nejvíc a zdaleka nejen proto, že si na celou produkci vystačil sám. Bylo to nápadité, mělo to atmosféru (na níž se úspěšně podepsala i zdařilá industriálně pojatá projekce v pozadí) a ve výsledku mě to až překvapivě bavilo, takže nemám důvod nezvednou všechny čtyři palce. Prý že kroucení čudlíky nemůže být umění…

Do hlavních hvězd (pokud to tak lze říct) jsem vkládal opatrné naděje na to, že by mi snad mohli představit shoegaze v takové podobě, která by mě pro změnu a na rozdíl od všech ostatních bavila. A i když si nejsem moc jistý, jak přesné toto žánrové zařazení v případě Divided je, ono to nakonec opravdu zafungovalo. Ta muzika se mi poslouchala velice příjemně, skladbám ani vystoupení nechyběla sympatická gradace a ani náznakem nešlo mluvit o nudě, které jsem se předem přeci jen maličko obával. Nejsa znalcem studiové tvorby Divided, nijak mi nevadila údajně trochu utopená kytara, na druhou stranu jsem se občas ne a ne zbavit dojmu, že vokál by mohl být v jistých polohách nepatrně jistější. To ale neznamená, že by to bylo špatné, a také že ne – navzdory kosmetickým drobnostem jsem si vystoupení opravdu užil, pro Divided mám jen slova chvály a jsem náramně zvědavý, kam to pánové a dáma dotáhnou. Soudě podle této živé premiéry totiž mají našlápnuto více než slušně.


Divided – Born to Sleep

Divided - Born to Sleep
Země: Česká republika
Žánr: shoegaze
Datum vydání: 7.9.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Českého shoegazu je jako šafránu. Toho kvalitního ještě méně, protože takhle z hlavy mě napadají jedině Manon Meurt. Nicméně i ti byli v mých uších 7. září překonáni o několik délek. Dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku se objevila skoro odnikud a vypustila do světa počin “Born to Sleep” a i vzhledem k předchozím řádkům nemá cenu nijak zastírat, že to je zatraceně dobrý počin.

Když to vezmu kolem a kolem, je to dost dlouho, co jsem naposledy slyšel novou shoegazovou desku, která by mě vážně bavila od začátku do konce. Většinou se mi v uších prohání alba ze začátku devadesátek, nikoliv však v případě Divided. “Born to Sleep” bere víceméně klasický kytarový shoegaze, nicméně jej odlehčuje, přidává post-rockové prvky, elektroniku a zasněný pop. Mírně zahulený zvuk i zkreslení kytary dávají nahrávce zvuk let dávno minulých, nicméně tím zbytkem jsou Divided jasně v současnosti. Byť děsivě ospalí.

To ovšem nemyslím nijak pejorativně. Lepší album na noční chillout prostě neseženete a s “Born to Sleep” jsem strávil dost propracovaných nebo jinak probděných nocí, což vzhledem k tomu, že album trvá jen velmi sympatickou půlhodinu, znamená asi tak nepočítaně poslechů. Což nijak nevadí, protože to, co Filip vymýšlí s kytarou a Viktorie za mikrofonem, se prostě neoposlouchá. Devět krátkých kousků nabízí souhru vyznačující se pestrou paletou nápadů a silnou atmosférou. U mě vede svižná “Star Rover II.”, “Other City” (kvůli geniální kytarové melodii) a pak samý závěr v podobě dystopie “Machines”, která je unikátem i vůči ostatním skladbám na albu, a totální ospalosti “Half Sleeping”.

“Born to Sleep” prakticky nemám co vytknout, protože i tam, kde řada českých kapel minimálně pokulhává (špatná výsovnost angličtiny, struktura skladeb,…), jsou Divided perfektní. Jejich debut není těžké strávit a zpracovat, je ale sakra těžké se od něj odtrhnout. Nechat se unášet říší snů je totiž zatraceně snadné.


Planning for Burial / Liar in Wait – split

Planning for Burial / Liar in Wait - split
Země: USA
Žánr: shoegaze / gothic rock / post-punk
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Recordings

Hodnocení: 5/10

Odkazy Planning for Burial:
web / bandcamp

Odkazy Liar in Wait:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.

Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.

Planning for BurialLiar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.

Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.


Opeth, Alcest

Opeth poster
Datum: 29.10.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, NeigehoZerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale”“Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière”“Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden”“Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.


Have a Nice Life – The Unnatural World

Have a Nice Life - The Unnatural World
Země: USA
Žánr: postpunk / shoegaze / post-rock / industrial
Datum vydání: 4.2.2014
Label: The Flenser

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové “Deathconsciousness”, které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem “scéně”… kam ale “The Unnatural World” zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak.

Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho “The Unnatural World”, možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have a Nice Life prezentují. Zasmušilý, hezky nehezký, stále však dostatečně čitelný. A jak nad tím přemýšlím, není náhoda, že se mi v záplavě nahrávek právě “The Unnatural World” dostalo do přehrávače. Ano, první tóny byly pro další oťukávání se s deskou klíčové.

Ta špína. Špína, která z desky energicky tryská, je hodně podobná tomu, co stále tvoří většinu mého posluchačského já – black metalu. Z desky je navíc cítít takový industriální feeling. Rozhodně se nedá říct, že by “The Unnatural World” bylo čistě industriální album, to ne, ale po celé desce se všudypřítomný nádech obřích výrobních hal a rezivějících strojů ne a ne vytratit.

Zvuk a atmosféra je vlastně to jediné, co mě na Have a Nice Life hodně zaujalo. Se samotnou skladatelskou prací už to tak moc horké není a v záplavě té silné atmosféry si ji ani přes její nevýraznost člověk místy ani nedokáže všimnout. Mé pocity jsou z téhle desky docela rozpačité, vlastně hodně rozpačité. Deska mě sice dostává celkovou atmosférou, ale nemohu si pomoci, že album postupně uvadá, zvlášť když to nejlepší přichází s úvodní “Guggenheim Wax Museum”. Stále to však na sedm z deseti stačí.


Lantlôs, Falloch, ██████

Lantlôs poster 2014
Datum: 1.10.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: ██████, Falloch, Lantlôs

První pohled (Atreides):

První únor měl ve staroměstském klubu Chapeu Rouge přivítat silně melancholické duo Lantlôs a Falloch, což by bylo naprosto ideální otevření října. Předskakovat pak měli plzeňští ██████ – večer ale zdaleka nedopadl podle představ, a to ani organizátorů akce, ani fanoušků. A protože report z této akce bude poněkud kratší (z důvodů, jež se dozvíte v zápětí), přibalíme k tomu i sludgovou nadílku, která ve stejném klubu přistála o pět dní později, 6. října, kdy se v Praze objevili švédští Galvano v doprovodu domácích Dětí deště a Tummo.

Nicméně k onomu nešťastnému koncertu Lantlôs a Falloch. Začátek v půl sedmé, první kapela měla začínat za deset minut osm. Do klubu jsem se dostavil pro jistotu pět minut předem – nebo bych se alespoň dostavil, kdybych měl možnost, neboť vstup do podzemí byl zakázán s vysvětlením, že pro technické problémy se bude hrát od čtvrt na devět. Pech, ale stává se. Dav postávajících lidí nevypadal dvakrát šťastně, ale družný hovor byl slyšet odevšad a mně se povedlo najít Skvrna s Onotiusem, takže jsem nebyl odsouzen k lelkování se sluchátky v uších. Ve čtvrt nás do klubu pustili, nicméně ██████ tou dobou ještě zvučili, a tak nezbývalo než dál čekat. Během následující půlhodiny organizátor objasnil nešťastnou situaci, která spočívala ve vážném problému s nástroji obou headlinerů večera s tím, že pokud se jej nepodaří vyřešit, akce se ruší a bude se vracet vstupné. Aby těch nešťastných zpráv nebylo málo, pitelný Staropramen byl nahrazen téměř nepitelnými Krušovicemi, což mi na náladě popravdě taky nepřidalo.

S hodinovým zpožděním se na pódiu konečně objevili plzeňští ██████ a už na začátku jejich setu bylo v Chapeau Rouge nezvykle narváno. Pětičlenná smečka to vzala pěkně zostra a snad s výjimkou jedné skladby z nejnovějšího splitka přehrála prakticky veškerou svojí tvorbu. Jestli nehráli “V” nebo “VI” vám neřeknu, protože až tak naposlouchané tyhle dvě skladby nemám, ale ono to v zásadě bylo jedno. “Nicky” jsou hlavně o předávané energii, agresi a pohroužení se do sebe zároveň, což i tentokrát fungovalo na výbornou. Nekompromisní zašpiněný black metal se screamo vokálem umí ██████ přednést s takovým zápalem a nadhledem zároveň, že to skoro vypadá, jako když do vás sypou tu svojí nasranost spatra, naprosto s přehledem a ještě si přitom všechno to trýznění vašich ušních bubínku náramně užívají. Vzhledem k tomu, že jsem zaujal první řadu, jsem příliš nesledoval, co se děje za mnou, ale vzhledem k tomu, že mě někdo neustále mlátil vlasy, bylo publikum v prvních řadách dosti živelné.

Po nějaké půlhodině se dohrálo a byl čas na oddech. Lehké pískání v uších je po koncertu těchhle bordelářů tak nějak samozřejmostí a mám dojem, že oproti minulému vystoupení, které si odbyli před The Body, tentokrát kopali prdele ještě o něco víc. Na pódiu se pak objevili členové jak Falloch, tak i Lantlôs a snažili se nazvučit, nicméně víc než zvučící kapelu připomínali hromádku neštěstí, protože tolik smutných obličejů už jsem na jednom místě vážně dlouho neviděl. Tím se nechci kapelám nějak vysmívat, protože svízelná situace nenabízela jakékoliv rozumné východisko. Po pár omluvách a děkovačkách publiku se totiž ukázalo, co bylo hlavním problémem – kdykoliv kluci zapojili nástroje a začali hrát, samovolně z reproduktorů lezlo mezi sludgem, dronem a noisem, což sice neznělo špatně, nicméně to zdaleka nebylo nic, co by jakkoliv souviselo s hudbou obou celků. Nutno podotknout, že Falloch, Lantlôs a v neposlední řadě i pořadatelé z Heartnoize se zachovali nanejvýš profesionálně. Kromě toho, že se vracelo vstupné, jak bylo avizováno, jsme ještě byli pozváni právě na pondělní koncert Galvano s tím, že vstup bude dobrovolný – čímž se pomalu dostáváme k druhé části tohoto reportu.


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile se vyrojily první zprávy o vystoupení dua Lantlôs a Falloch doplněných o tuzemské ██████, okamžitě jsem zpozorněl. Za koncertem mě totiž vedla vidina kompaktního zážitku, který dobře sestavený line-up sliboval. A i když Lantlôs ani Falloch nejsou spolky, které bych dennodenně protáčel, říkal jsem si, že naživo to nemusí znít vůbec zle. Opačnou pozici u mě vyfasovaly plzeňský obdélníček, který mě na rozdíl od kapel, kvůli nimž většina lidí přijela, nesmírně zajímá i studiově. To nejlepší pro mě tedy mělo přijít přímo na samotném začátku večera a všechno další mohlo už jen příjemně překvapit. Což o to, ono, jak jste se mohli dočíst z řádků kolegy, k překvapení opravdu došlo. Jen o slovu příjemné by se dalo polemizovat.

Hrát se mělo začít s úderem půl osmé. Jenomže minuta dala minutu a hodinky najednou ukazovaly čtvrt na osm. V tu chvíli se konečně začalo blýskat na lepší časy a poměrně početné publikum bylo po částech pouštěno do prostoru druhého podzemního patra. I když jsem prvotním oznámením o problémech nepřičítal příliš velkou váhu, zmínky o vracení vstupného začaly počáteční jistotu přeci jen narušovat. Plzeňským ██████ se každopádně problémy vyhnuly a někdy po půl deváté byl večer konečně odstartován. Jejich novodobé pojetí atmosférického blacku si výborně zaplněné Chapeau Rouge brzy podmanilo a necelá čtyřicetiminutovka uběhla jako voda. Nejvíce jsem byl zvědav na skladby z nového splitka, které jsou ještě o úroveň výš než ty z jinak výborného dema. Ku mému překvapení ██████ zahráli jak atmosféričtější “V”, tak i přímočarou “VI”, jež se stala naprostým vrcholem celého vystoupení, tak – vzhledem k okolnostem – i celého večera. Problémy, které se Lantlôs a Falloch snažili vyřešit během celého odpoledne, totiž oběma jmenovaným nedovolily víc než “some noise”. Rozporuplné pocity, pravda, převládaly. Osobní favorit v podobě ██████ však nezklamal a kdoví, s jakou odpovědí by přišla následující uskupení. Takhle bylo původní rozčarování z velké části vykompenzováno, a že bych si kvůli vážené cestě do hlavního města rval vlasy, to zase ne.


Lantlôs – Melting Sun

Lantlôs - Melting Sun
Země: Německo
Žánr: post-black metal / shoegaze / post-rock
Datum vydání: 2.5.2014
Label: Bizarre Prophecy Productions

Hodnocení:
H. – 5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Jestli nás čtete trochu pravidelněji, nejspíš jste si už všimli, že dost zápasím s pochopením té aktuálně poměrně dost populární (v relativním slova smyslu) scény, která se pohybuje někde na ose blackgaze, post-black metalu, shoegaze a post-rocku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil a spoustě deskám jsem ve svém přehrávači věnoval množství prostoru, času a pozornosti, snad jsem ještě nenarazil na nahrávku, jež by mě nechala stát s otevřenou hubou, jak je to dobré. Přesto se ten styl ve své nezměrné naivitě snažím stále pochopit a stále to zkouším, díky čemuž jsem nakonec zkusil i německou skupinu Lantlôs, na niž jsem slyšel jen samé pozitivní reference, ale její vlastní hudba mi doposud unikala.

Bohužel ani “Melting Sun” se nestalo tím albem, které by prolomilo ledy a ukončilo můj boj s blackgazovými větrnými mlýny. V překladu řečeno, ani Lantlôs mě prostě příliš nebaví. Na druhou stranu však musím naprosto férově uznat, že z toho všeho, co jsem v tomto stylu doposud slyšel, patří “Melting Sun” jednoznačně k tomu lepšímu a z té desky je slyšet jistota a vyhranost kapely. Stejně tak uznávám, že se zde najdou i poměrně povedené momenty, především v zemitějších instrumentálních pasážích nebo naopak v těch nejklidnějších chvilkách bych se nestyděl říct, že v tom smysl vidím. Na druhou stranu je tu však i spousta věcí, jež nejsem s to překousnout. Jednou z nich je určitě jistý typ melodií, které mi přijdou dost kýčovité, což není nic, co by mi imponovalo. Mnohem horší je to však s přitepleným zpěvem, jenž se mi vyloženě (i když možná jen subjektivně) nelíbí a nejsem schopen jej strávit.

Ve výsledku je tedy pro mě “Melting Sun” trochu rozporuplným počinem. Nemohu mu upřít jisté kvality, ani nemohu tvrdit, že by se jednalo o vysloveně retardovanou muziku. Nicméně jsou zde prvky, jež jsou mi vyloženě nepříjemné, poslech mě takřka vůbec nebaví a už teď s jistotou vím, že jak dopíšu tuhle větu, nikdy v životě si to nepustím znovu…


Druhý pohled (Skvrn):

Já mám na vlnu blackgaze oproti kolegovi trochu odlišný názor, jelikož stylotvorné desky “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” od Alcest mě dodnes královsky baví. Problém vidím v tom, že spousta kapel se chytla Neigových myšlenek a snaží se je za každou cenu napodobit a s kritikou takových Cold Body Radiation, na jejichž novinku tu jste zde mohli před nedávnem narazit, naprosto souhlasím. Lantlôs jsem vždy považoval za kapelu, která se právě Alcest držela jako klíště, a když se teď Alcest přeorientovali na de facto čistokrevný shoegaze, Lantlôs nezůstali pozadu a na své novince “Melting Sun” dávají black metalu rovněž sbohem.

“Melting Sun” je přesně tím typem alba, k jehož poslechu musíte přistupovat s určitou náladou, neboť při špatném rozpoložení to nedopadá dobře a po prvních minutách desku opouštíte. Sám vím, o čem mluvím, i tady jsem několikrát narazil. Když však člověk na hudbu Lantlôs přistoupí, nezní to špatně a každý si v tom snad kromě pravověrného death metalisty něco najde. Vzhledem k tomu, co ve volném čase poslouchám za hudbu, je jasné, že mě zaujaly především kytarové pasáže, které jsou skladatelsky opravdu na výši a přesto zapadají do poklidného tempa desky.

Co se týče zpěvu, tak ani ten mi nevadí. Zní mi zcela upřímně a do atmosféry “Melting Sun” perfektně zapadá. A i když kolegovi připadají některé pasáže některé pasáže kýčovité, říkám si, že jestli má znít kýč takhle, tak by tu nebylo zas tak zle. Já si tedy radši “Melting Sun” sjedu několikrát dokola, než abych byl okem přivázaný k power metalovému obalu plného draků a připitomělého fantasy světa. Mimochodem, obal “Melting Sun” taky není teda žádná sláva.

Jak vlastně “Melting Sun” obstálo? Přiznávám se, toto fakt není hudba pro mě, ale i přes to si z desky odnáším převážně pozitivní pocity. Lantlôs se jako mnozí žánroví souputníci neutopili v přesládlé atmosféře, a i když to i u nich občas skřípe, předvedli, že dokáží i v rámci nového směřování předvést skladatelsky solidní skladby.


Alcest – Shelter

Alcest - Shelter
Země: Francie
Žánr: shoegaze / blackgaze / post-rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Wings
02. Opale
03. La nuit marce avec moi
04. Voix sereines
05. L’éveil des muses
06. Shelter
07. Away
08. Délivrance

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 4,5/10
Kaša – 5,5/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.

Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.

Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale”“Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.

A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.


Další názory:

Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí…
H.

Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne.
Kaša

Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká.
Zajus

Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných.
Skvrn