 |
| Země: Velká Británie Žánr: post-rock / folk metal Datum vydání: 22.9.2014 Label: Candlelight Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,25/10 Odkazy:
|
Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu.
Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem seznámit osobně, jste si již mohli přečíst. Teď je tedy na řadě se popasovat se samotným albem. Doufal jsem, že s čerstvou krví by mohly přijít nové nápady – což se naštěstí také stalo, takže mezera po Andym nezůstala nezaplněna. Falloch se logicky vydali trochu jiným směrem, i když zůstali věrní hudbě postavené na silné atmosféře a emocích. Ubylo akustiky a folku, namísto toho přitvrdili a trochu zhutněli. “This Island, Our Funeral” je podstatně post-metalovější, tu víc blackové, tu načichlé post-rockem, jindy zase získá téměř sludgový nádech. Líbí se mi hlavně baskytara Bena Browna, jehož hra je vynikající, tvorbu posouvá do mírně progresivní roviny a některé momenty jsou bezezbytku excelentní. Jenže všechno má své ale – a ty jsou tentokrát dvě. První z nich je trvající vliv jiných kapel, zejména Alcest. Myslím, že Scott se spoluhráči má dost vlastních nápadů, aby se od dost specificky zaměřené Neigeho hudby dokázal odpoutat a vydat se čistě vlastní cestou. Uznávám, není to zdaleka tak do uší bijící jako v případě debutu, ale ke cti to stejně moc nepřidá.
Druhým výrazným neduhem je fakt, že i když teď Falloch tvoří čtyři mozky, rozhodně to není tak slavné, jak by mohlo být, a upřímně jsem v tomhle ohledu čekal víc. Upřímně nevím, co jsem si myslel, ale skoro bych řekl, že čím víc novinku poslouchám, tím mi přijde prázdnější. Jak hudebně, tak myšlenkově. Našel jsem sice kus melancholie a zármutku, snad i kus oné divoké přírody, kterou skotská vrchovina skýtá, jenže skutečně uvěřitelné byly jen ve třech případech. Někdy kolem šesté minuty úvodní “Tòrradh” – takhle intenzivní a vygradovaný závěr před klidným dojezdem udal hned na začátku poslechu vysokou laťku zbytku alba, kterou už zbylé skladby prostě nedokázaly překonat. Podruhé v devítiminutovce “Brahan”, jejíž druhá část snoubí melancholickou atmosféru s výbornou instrumentální složkou, jíž bezpečně kraluje baskytara. A potřetí, v samém závěru alba tvořeném dvanáctiminutovým opusem “Sanctuary”. Ten je asi tak do osmé minuty vcelku o ničem, ale musím uznat, že závěrečné čtyři minuty vážně stojí za to. Jenže to je asi tak všechno. Obstojný je ještě úvod “I Shall Build Mountains”, dokud se nezvrhne do nevýrazné vydrnkávačky a rádoby dronového závěru, který připomíná spíš špatnou (post) produkci.
Ze zbytku desky mám dost rozpačité dojmy. Přijde mi, že Falloch posbírali dobré nápady, dali je na hromadu a pak je vytahovali náhodně, jak jim to přišlo pod ruku, a plácali z nich skladby. Pár jich je vyloženě excelentních, jak jsem napsal výše, ve většině případů to je spíš průměr a sem tam i podprůměr. Bohužel se vata objevuje častěji, než by se mi líbilo, a třeba dvojice kratších skladeb “For Life” a “For Ùir” mi přijdou poněkud zbytečné a nic neříkající. Stejně tak devíti- a víceminutové opusy, které tvoří většinu desky, by ničím neutrpěly, kdyby přišly tak o třetinu, někdy i polovinu délky. Aby toho nebylo málo, “This Island, Our Funeral” není zrovna kdovíjak soudržná deska, která by poskytovala ucelený, intenzivní zážitek a pestrost samotné hudby je v tomhle případě spíš k neprospěchu věci. Scottova parta sice není složená ze zelenáčů, a když se podívám na samotné výkony hudebníků, jde o nadprůměr, jenže jako celek to prostě nefunguje, drolí se pod rukama, kýžená atmosféra, na níž je hudba postavená, se nedostavuje a deska v samotném důsledku nudí.
Když to vezmu kolem a kolem, Falloch rozhodně umí stvořit dechberoucí momenty, které vás usadí a donutí ani nedutat. Dokážou si hrát s žánry i s náladou, jenže zbytek alba na tyhle výrazně převyšující chvíle prostě nestačí, zdálky se jim dívá na záda a ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, z nichž ta druhá ke smůle Falloch převažuje, je až příliš velký a nápadný na to, abych nad ním mohl přivřít oko. “This Island, Our Funeral” je průměrné album, které mrhá potenciálem a zdaleka nenabízí tolik, kolik by mohlo. Tak snad příště.
Další názory:
Falloch jsem bral po první vydané desce za kapelu, která mi jednoduše nesedla, o což se svým dílem přičinily především vokály, jež mi v té muzice prostě hrozně vadily. Od poslechu debutového “Where Distant Spirits Remain” již nějaký pátek uběhl, a tak nedokážu přesně posoudit, jestli se co do vokálů něco výrazně změnilo. Jedno je nicméně jisté – na letošním zářezu mi tahle složka nevadí, v některých pasážích bych vokály zařadil dokonce k tomu nejlepšímu, co se na “This Island, Our Funeral” odehrává. Je to naopak ona nevyrovnanost a častokrát i prázdnost materiálu, na kterou Skotové, lidově řečeno, dojíždějí. Začněme ale od toho lepšího. O žádné z písní se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Falloch střídají skvělé momenty s těmi méně záživnými, zamýšlenými za účelem podpory atmosférična. Jenomže ono navozování atmosféry posluchače spíše uspává než hypnotizuje, a člověku tak zbývá zaměřit se na přímočařejší momenty, které Falloch překvapivě sluší. Skladba “Brahan” doufám poslouží jako dostatečně výmluvný příklad. Zcela průměrně bych “This Island, Our Funeral” neviděl, ale na druhou stranu přiznávám, že jsem spíš čekal materiál, který mi nesedne než ten, o jehož objektivních kvalitách musím každou chvíli nepříliš rád přemýšlet.
Skvrn
