Archiv štítku: Alcest

Orchestrální postrock Mono a shoegaze Alcest v Praze

ALCEST (FRA), MONO (JAP)
28.10.2016 – Praha, Palác Akropolis 

Dvě velká jména světové postrockové scény vyrážejí na společné evropské turné – francouzští Alcest a japonští Mono. Obě přivážejí do Paláce Akropolis nová alba.

Japonští instrumentalisté Mono už 17 let pilují svůj zvuk, ve kterém kombinují prvky ambientní a scénické hudby s gejzíry sonické výbušnosti. Kapela, jejíž hudba má křehkost Low, psychedelickou vůni My Bloody Valentine i ostrou syrovost Neurosis, je v Česku jako doma. Od památného koncertu na vyprodané Sedmičce v létě 2006 se zde objevuje s železnou pravidelností. Tentokrát zamíří do prostoru Paláce Akropolis, aby své fanoušky seznámila s poslední deskou Requiem For Hell.

Mono, Alcest

Francouzští kolegové Alcest mají kořeny v blackmetalové scéně. Přestože vznikli v roce 2000, živě začali hrát teprve až v roce 2010. V dalších letech postupem překročili hranice metalového žánru a posunuli se směrem k shoegaze a postmetalu. Na turné představí novou desku Kodama, následovníka dva roky starého alba Shelter.

Vstupenky jsou k dispozici prostřednictvím předprodejních sítí a také na webu pořadatelské agentury Obscure Promotion (www.obscure.cz).

FB event: https://www.facebook.com/events/135885666858290/

Mono
https://www.youtube.com/watch?v=OI51id85jyo
https://www.facebook.com/monoofjapan/

Alcest
https://www.youtube.com/watch?v=jwE5FG-pIdk
https://www.facebook.com/alcest.official/

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #93 – září 2016

Thy Catafalque - Meta
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Meta


H.:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Predatory Light – Predatory Light
3. Курск – Зеро

Kaša:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Asphyx – Incoming Death

Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure

Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress

Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.


H.

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.


Kaša

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.


Atreides

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.


Skvrn

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.


Onotius

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque„Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a  poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…


Opeth, Alcest

Opeth poster
Datum: 29.10.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, NeigehoZerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale”“Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière”“Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden”“Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.


Alcest – Shelter

Alcest - Shelter
Země: Francie
Žánr: shoegaze / blackgaze / post-rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Wings
02. Opale
03. La nuit marce avec moi
04. Voix sereines
05. L’éveil des muses
06. Shelter
07. Away
08. Délivrance

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 4,5/10
Kaša – 5,5/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.

Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.

Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale”“Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.

A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.


Další názory:

Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí…
H.

Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne.
Kaša

Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká.
Zajus

Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných.
Skvrn


Redakční eintopf #59 – leden 2014

Alcest - Shelter
Nejočekávanější album měsíce:
Alcest – Shelter


H.:
Kampfar – Djevelmakt
Index očekávání: 6/10

Ježura:
Grand Magus – Triumph and Power
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Legion of the Damned – Ravenous Plague
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Ektomorf – Retribution
Index očekávání: 5/10

Atreides:
Alcest – Shelter
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Alcest – Shelter
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Alcest – Shelter
Index očekávání: 7/10

Prvnímu měsíci nového roku – tedy roku 2014, pokud by si tou číslovkou někdo po včerejší alko-smršti nebyl jistý – podle naší redakce suverénně vládne zasněný francouzský projekt Alcest se svou čtvrtou řadovou deskou “Shelter”, kterou si za svého favorita vybraly hned tři sedminy aktuálního redakčního stavu. Jestli se jejich volba vyplatila, to se dozvíme 17. ledna. Docela často ovšem padala i jména jako Kampfar nebo Within Temptation a možná trochu překvapivě hodně redaktorů zmiňovalo i progresivní black metalovou formaci Hail Spirit Noir z Řecka…

H.

H.:

Leden je sice bezesporu zajímavější než dočista hluchý prosinec, ale že by to byla nějaká opravdová bomba, kvůli níž bych nemohl dospat, to zase ne. Pár zajímavých kousků se ovšem najde, o tom zase žádná. Jak jste si už asi všimli, za vítěze jsem zvolil norské black metalisty Kampfar, přestože se musím přiznat, že novinku “Djevelmakt” nevyhlížím s úplnou nedočkavostí, spíše s obavami. Tahle kapela vždycky patřila mezi moje oblíbence a první dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” a “Fra Underverdenen” z let 1997 a 1999 jsou jednoduše klenoty. Obě takřka dokonalé desky v rámci severského syrového mrazivého black metalu s pohanskou aurou, dodnes si těch alb strašně cením a jsem upřímně vážně rád, že obě ve své sbírce vlastním v původních vydáních. I první dvě nahrávky po dlouhé pauze, tedy “Kvass” a “Heimgang”, nebyly vůbec špatné, spíš naopak – jsou to rozhodně excelentní počiny. Ale poté z kapely odešla jedna polovina tvůrčího dua, kytarista Thomas, a na následující řadovce “Mare” se ten výtečný black metal s nezaměnitelnými melodiemi zadrhl a vyšel z toho suverénně nejslabší počin Kampfar. A právě proto se na novinku už předem dívám s mírnou obavou, jelikož “Djevelmakt” definitivně ukáže, jestli Kampfar ztratili své kouzlo, nebo jestli jsou stále životaschopnou skupinou i bez člověka, jehož dílem byl charakteristický sound kapely. Co se týče dalších počinů, určitě budou stát za poslech novinky “Extance” a “Oi Magoi” řeckých progresivně black metalových formací Aenaon a Hail Spirit Noir, žádný fanoušek black metalu by neměl minout ani comebackovou desku “Skulls N Dust” Švédů IXXI nebo novinku “Heen yadhr al gsaq” od Al-namrood ze Saudské Arábie a já osobně určitě věnuju poslech i “Roads to the North” od zámořského projektu Panopticon, jenž už pěkných pár let zásobuje posluchače dost slušnou hudbou.

Ježura

Ježura:

Pohled na lednový seznam alb připravených k vydání je vždycky příjemnější než na ten prosincový, a ani tentokrát se na tom nic nemění. Co jsem si tak proletěl desky, které by měly v lednu vyjít, tak si určitě poslechnu nové Skindred, Kampfar, Mayan nebo Within Temptation, a uniknout zrakům hudební veřejnosti by neměly ani novinky Al-Namrood, Alcest, Blut aus Nord nebo Iced Earth. Na výběr je toho tedy tentokrát poměrně dost, ale ani to není všechno. Deskou “Triumph and Power” totiž své fans hodlají potěšit švédští Grand Magus a právě to je album, které to u mě tentokrát vyhrává. Stále ještě aktuální počin “The Hunt” z dílny Grand Magus totiž chovám ve velké oblibě a nic nenasvědčuje tomu, že by tito tři heavy metaloví riffaři měli na novince z nastavené kvality cokoli slevit. Takže sem s tím, pánové! Kvalitního severského heavy metalu totiž není nikdy dost!

Kaša

Kaša:

Po zoufalém prosinci je tady opět silnější měsíc, v němž není problém vybrat si hned několik zajímavých jmen. Samozřejmě, je možno vybrat si i ty méně zajímavé, mezi než patří Ektomorf, jejichž tvorba zabředla v tak bezzubém projevu, že už se mi do novinky vůbec nechtělo, ale recenze bude, takže budu muset a modlím se, abych hluboce nelitoval. Teď ale k albům, na která se opravdu těším. Grand Magus a jejich “Triumph and Power” snad naváže na předchozí povedené “The Hunt” a totéž očekávám i od dvojice Chrome Division a Alcest, jejichž dosavadní diskografie je prostá špatných počinů. Tak nějak nevím, co přesně očekávat od “Hydra” od Within Temptation (Xzibit jako host?!), ale věřím, že špatné to nebude ani tentokrát, takže na výsledek jsem velmi zvědavý. Nicméně, po dávce vánočních koled a pohádek, která ani mne neminula, uvítám pořádný thrashový uragán, který si snad nachystali Suicidal Angels“Divide and Conquer” a hlavně holandská mlátička Legion of the Damned, kteří zní dle prvních ukázek velmi slibně a pevně doufám, že jejich nadcházející novinka bude zabíjet, protože potenciál na to tahle parta pořád má, i když minule už to tolik nešlapalo.

nK_!

nK_!:

V lednu zcela neočekávaně nevychází nic moc extra zajímavého, takže moje volba padá na poměrně prověřené maďarské hulváty Ektomorf. Tihle maníci se rozhodně nebojí vydávat nový materiál, protože “Retribution” bude jejich již devátým studiovým počinem. Osobně jsem je nikdy nijak extra neposlouchal, ale živě se mi dost líbili, takže když nebude zbytí… třeba to bude fajn.

Atreides

Atreides:

Fajn, fajn, jsou tu věci jako Kampfar, Within Temptation, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. V hledáčku mám i kompilačku Manes, “Teeth, Toes and Other Trinkets”, která má obsahovat pár nových skladeb a podle ohlasů i velmi povedené předělávky starších věcí. A Kauan konečně vydali odloženou desku “Pirut”, a i kdyby ji odsunuli až na leden, flek v eintopfu by jim beztak vyfoukl Neige a jeho Alcest. “Écailles de lune” je totiž jednoduše skvělá deska a na rozdíl od ostatních nespokojenců jsem blaženě snil i u “Les voyages de l’âme”. “Shelter” pak slibuje ještě měkčí, post-rockovější, ambientnější a náladovější desku – což mi obzvláště v poslední době vyhovuje, ostatně právě k takové hudbě se jemná francouzština více než hodí. Druhého skvostu v podobě “Amesoeurs” z dílny stejnojmenného projektu se již nejspíše nedočkám, to mi však nebrání se na novinku těšit – obzvláště poté, co jsem byl navnaděn klipem k singlu “Opale”.

Zajus

Zajus:

Místo zmateného vypisování desítky alb, z nichž si nakonec stejně poslechnu jen pár, budu v novém roce vybírat vždy jen dvě či tři nejzajímavější. Následující řádky budiž prvním pokusem o novou formu. Hail Spirit Noir za sebou zatím mají jen krátký, dva roky starý počin “Pneuma”, ovšem jeho vysoká hodnocení od mnohých kritiků i smlouva s Code666 dávají tušit, že půjde o něco speciálního. “Pneuma” představovala zvláštní obnovu black metalu, takové zobrazení starého žánru, které bylo netradičně chytlavé a místy mělo rockový náboj. Byť jsem z něj tak unesený jako kolegové nebyl, lze kapele těžko vyčítat nedostatek invence a dobrých nápadů. Proto bude zajímavé sledovat, jak si novinka povede a zda mě konečně přesvědčí o výjimečnosti svých autorů. Druhou v pořadí je deska prog rockové superkapely Translatlantic. Ti se vracejí zpět k formátu dlouhých skladeb (dvě z pěti písní se pohybují okolo třiceti minut hrací doby), který mi v jejich podání nikdy příliš nesedl. To nic nemění na očekávání, která jsou velká, jelikož nepochopení alb minulých vůbec nemuselo být chybou kapely, jako spíše chybou mou. Číslem jedna jsou pak naprosto jasně Alcest. Francouzské duo, jež vede talentovaný hudebník Neige, zatím z mého pohledu vydalo samá skvělá alba. Předloňské “Les voyages de l’âme” představovalo mírný úpadek kvality, ovšem vývoj od metalové k emotivní hudbě je z mého pohledu správný, protože právě tato poloha kapele sedí nejvíc. Novinka tak doufejme vystoupá do výšin úžasného “Écailles de lune”, které je po jediném počinu dnes již rozpadlých Amesouers tím nejlepším, co zatím Neige vytvořil.

Skvrn

Skvrn:

Jelikož je lednová konkurence po extrémně chudém prosinci stále slabá, nad výběrem Alcest jsem ani nemusel moc přemýšlet. Ústřední postava tohoto projektu, snílek Neige, již dopředu hlásal, že se na “Shelter” zřejmě neobjeví téměř jediný metalový záblesk, což potvrzuje zatím jediná vypuštěná ukázka v podobě skladby “Opale”. Jsem zvědav. Každopádně kdyby Neige sliboval návrat k doposud tomu nejlepšímu, co v Alcest zatím stvořil, “Écailles de lune”, index očekávání by byl o několik levelů výš. Z dalších lednových desek ještě nezapomenu na novinku “Djevelmakt” v podání Kampfar nebo druhou desku Hail Spirit Noir, o kterých vím jen z doslechu, každopádně něco mi říká, že se mi jejich hudba bude líbit.


Brutal Assault 17 (středa)

Brutal Assault 17
Datum: 8.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Anaal Nathrakh, Avenger, Engel, Forgotten Silence, Root

Sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault se již tradičně uskutečnil v areálu Josefovské pevnosti a stejně jako každý rok, i tentokrát nalákal tisíce fanoušků z celého světa na soupisku kapel, jaká nemá ve střední Evropě obdoby a která řadí Brutal Assault po bok těch nejvyhlášenějších evropských festivalů vůbec. Jména jako Arcturus, Avenger, Immolation, Immortal nebo Sólstafir přesvědčila k opětovné návštěvě Josefova i moji maličkost a očekávání výjimečných zážitků se stupňovala přímo úměrně tomu, jak se blížilo datum 8. srpna.

Vzhledem k tomu, že zavedená warm-up party letos povýšila na čtvrtý plnohodnotný festivalový den, už ve středu 8. mohli dorazivší návštěvníci zhlédnout vystoupení nejen výběru toho nejlepšího z domácí scény, ale na sedmipoložkovém středečním programu figurovala hned tři zvučná zahraniční jména, kterým se tak dostalo jinak jen stěží dosažitelného důstojného hracího času. Jakkoli jsem tedy předem nebyl z navýšení počtu festivalových dnů nadšen, po této zkušenosti musím uznat, že to byl od pořadatelů velmi zdařilý tah, a doufám, že nezapadne ani v budoucnu.

Ale teď již k samotným kapelám. Celý festival otevřeli volyňští Avenger, jejichž přítomnost v programu festivalu mi způsobila menší záchvat nadšení. A jejich vystoupení by toto nadšení jedině prohloubilo, nebýt jedné drobnosti – Avenger totiž schytali dost otřesný zvuk. Tympány nebyly vůbec slyšet a nemalý podíl jinak skvostné práce kytar si člověk musel domýšlet. Je to opravdu škoda, protože Avenger jinak předvedli opravdu dobré vystoupení, které bych si v dohledné době zatraceně rád zopakoval.

Grindové Ingrowing jsem vynechal a před pódium jsem se vrátil až na Forgotten Silence, na jejichž adresu mnozí známí nešetřili chválou. A ono to opravdu špatné nebylo. Pro hodnotnější zážitek bych sice musel mít kapelu alespoň trochu naposlouchanou, ale i takhle to znělo přinejmenším velmi zajímavě. Největší dojem na mě zanechal kytarista, který, ač vzhledem uťáplý úředníček, předváděl s kytarou psí kusy a střídal grimasu za grimasou. Vážně dobré. Co mi ale přišlo poněkud nesympatické, to byla angličtina, kterou s publikem komunikoval frontman. Upřímně, od české kapely na českém festivalu angličtinu opravdu slyšet nechci.

Na následující Švédy Engel jsem byl relativně zvědavý, i když mě jejich aktuální novinka nijak neuchvátila. První dojem z živého vystoupení také nebyl kdovíjak oslnivý, a to především vinou zpěváka, respektive jeho vysoko položeného vokálu, na který jsem si musel nějakou dobu zvykat. Když jsem si ale zvykl, téhle show jsem nemohl vytknout opravdu nic, co by stálo za zmínku. Zvuk křišťálově čistý, muzikanti aktivní, živá reprodukce brilantní. Tou dobou již relativně početné publikum se bavilo na výbornou a já musel chtě nechtě uznat, že i když bych si od Engel cédéčko asi nekoupil, naživo nejenže neurazí, ale dovedou nabídnout opravdu dobrou podívanou.

Čas postoupil a na řadu přišli Britové Anaal Nathrakh, které chovám ve velké oblibě a na které jsem byl náramně zvědavý i přes zatvrzelé přesvědčení, že geniální pražský koncert z podzimu 2010 nemohou překonat, ani kdyby se přetrhli. A nepřekonali. Těžko ale soudit, nakolik to mohlo být jejich vinou, neboť je zastihla souhra několika nešťastných okolností. Tak předně – vokální terorista Dave Hunt se na pódium doslova dobelhal o berlích a dělalo to na mě dojem, jako by si nohu poranil jen nedlouho před vystoupením. Asi to opravdu nebylo nic příjemného, protože přes veškerou snahu neodvedl tak suverénní výkon, jaký u něj bývá zvykem, a především intonace u čistých vokálů místy výrazně pokulhávala. Ani zvuk se nepodařilo vyladit tak, jak by bylo potřeba, a z extrémně brutální a s genialitou koketující hudby, kterou z desek tak obdivuji, zbyla především ta brutalita, přičemž genialita po sobě zanechala jen lehký odér. Škoda, Anaal Nathrakh to umí prodat několikanásobně lépe, než jak předvedli v první festivalový den…

Pár minut po desáté večerní se pustili do díla legendární Root, na které jsem se přinutil jít snad jen proto, abych si mohl pomyslně odškrtnou další položku v must-see seznamu českého metalového fanouška. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se velmi dobře bavím! Celý koncert pěkně gradoval, a když se přehoupl do své druhé půle, šlo již hovořit o opravdu skvělém vystoupení. Vrcholem se pak stal samotný závěr, kdy se pevností rozezněly famózní vály “The Mystical Words of the Wise” a samozřejmě “Píseň pro Satana”, které už tak zdařilý koncert povýšily na jasný vrchol večera. Ono na těch Root asi vážně něco bude…

Poslední místo na středečním programu zaujali francouzští snílci Alcest, kteří kvůli blíže nespecifikovaným obtížím na festival málem nedorazili a i tak si museli prohodit hrací časy s Root. Už na místě jsem však usoudil, že je to tak nakonec lepší, protože jestli mám ukázat na jedinou kapelu, která by měla uzavírat denní program, budou to právě Alcest se svojí éterickou a zasněnou hudbou. V mém případě se uspávací faktor tentokrát minul účinkem, protože mi začala být taková zima, že jsem na nějaké snění neměl vůbec myšlenky, ale na druhou stranu jsem si tak uchoval dostatečně ostré smysly na to, abych si z vystoupení odnesl alespoň nějaká fakta. A nejsou to úplně slavná fakta. Ani Alcest se totiž nevyhnul zmar v podobě mizerného zvuku a Zerova kytara a doprovodný vokál jakoby nebyly. Radost mi naopak udělalo zařazení obou nejlepších skladeb z aktuální desky (tedy “Autre temps” a “Là où naissent les couleurs nouvelles”) na setlist, i když první jmenovaná dost významně utrpěla bídným zvukem. Když si ale odmyslím problémy se zvukem, Alcest předvedli obstojné vystoupení. Ne, že by to nemohlo být mnohem lepší, ale já jsem do stanu odcházel vesměs spokojen…


Redakční eintopf #33 – leden 2012

Alcest - Les voyages de l'âme
Nejočekávanější album měsíce:
Alcest – Les voyages de l’âme


H.:
Al-namrood – Kitab al-awthan
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anneke van Giersbergen – Everything Is Changing
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aborted – Global Flatline
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Lamb of God – Resolution
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Lacuna Coil – Dark Adrenaline
Index očekávání: 7/10

První letošní eintopf s sebou přináší – vcelku logicky – změnu číslovky v nadpisu z 2011 na 2012… to zas bude boj, než si to zvyknu psát (smích). Naštěstí už je to snad naposled, když nás letos prý čeká ten konec světa… ať už to ale vyjde nebo ne, minimálně ještě dalších dvanáct eintopfů máme před sebou. Ten lednový dává jasně najevo, že hned v prvním měsíci bude z čeho vybírat, neboť až na jednu výjimku každý redaktor zvolil za svého favorita jiné album, ale nějaké extrémní bomby to asi nebudou, neboť index očekávání ani v jednom ze sedmi případů nepřekročil číslovku 8, ale na druhou stranu ani nepodlezl sedmičku (z toho důvodu také tentokrát není optimista/pesimista měsíce). Doporučuje se vše od black metalu ze Saudské Arábie, přes italské hvězdy Lacuna Coil až po jedny z největších tahounů současné metalové generace, Lamb of God. Avšak onou jedinou deskou, kterou zvolili hned dva redaktoři, je možná trochu překvapivě počin “Les voyages de l’âme” od francouzských Alcest, které by do role favoritů pasoval asi málokdo…

H.

H.:

Leden sice nějaké extrémní bomby, z nichž by člověku vlhlo spodní prádlo, nenabízí, ale i tak se určitě najde pár počinů, které dle mého rozhodně budou stát za prohnání ušním ústrojím – vyzdvihnul bych nakonec konkrétně tři. Určitě nebude záhodno minouti novinku “Strix – Maledictae in aeternum” italského podzemního kultu Opera IX, který se po dlouhých osmi letech konečně dokopal k dalšímu studiovému opusu. Vypuštěna ukázka “Mandragora” zní vážně excelentně, tudíž se určitě vyplatí těšit. Rovněž sedmý studiový počin “trombónových black metalistů” Sear Bliss z Maďarska bude jistě stát za poslech, ačkoliv na poměry skupiny nezvykle strohý a minimalistický obal dává tušit nějaké změny. Ještě o něco větší naděje však tentokrát vkládám mimo evropský kontinent – na Blízkém východě operuje orientálně black metalový projekt Al-namrood ze Saudské Arábie. Ten se pyšní něčím, co se dnes už přliš nenosí – nespornou originalitou, jež plyne z kombinace black metalu a vlivů arabské hudby. Předchozí deska “Estorat taghoot” byla opravdovým majstrštykem a to bych se na to podíval, aby i celkově třetí album “Kitab al-awthan” nebylo po (arabských) čertech dobré… Jo, a taky možná vyjde novinka Master’s Hammer, která by ode mne dostala na index jasných 10/10, ale u Štormovců jeden nikdy neví, tak to sem psát radši nebudu, zvlášť když ještě ani není venku název počinu :)

Ježura

Ježura:

Nebýt tak nenapravitelný zevlák, tak už mám dávno naposlouchané Alcest, a teď bych se tu zpovídal z nehorázněho těšení na jejich “Les voyages de l’âme”. Jenže ono tomu tak není a tak se musím poohlédnout jinde. Naštěstí stačí překročit jen dvoje státní hranice a stanout v Nizozemí, kde už několik let realizuje svoje hudební vize čarokrásná a nadaná Anneke van Giersbergen – bývalá tvář (a především hlas) fenomenálních The Gathering, která se v současnosti realizuje prostřednictvím kapely Agua de Annique. První a zatím jediná vypuštěná skladba “Feel Alive” mě nenechává na pochybách, že se z “Everything Is Changing” vyklube velice osvěžující dílo…

nK_!

nK_!:

Pořádný svinčík čas od času nikdy neuškodí a pokud je tento navíc ještě z Belgie a v podání Aborted, je o zábavu zaručeně postaráno. První singl, pojmenovaný příznačně “Global Flatline”, slibuje mnohé a z upoutávek člověka bolí oči. Doslova. Ale těším se. Au.

Zajus

Zajus:

Z desek vycházejících v lednu byli mou největší nadějí Barren Earth, jelikož však byla jejich novinka opět odložena (tentokráte až na březen), musel jsem vybírat znovu. A že bylo z čeho. Nakonec o mou pozornost soutěžily dvě kapely, Alcest a Lamb of God, a výběr Alcest je tak spíše dílem náhody – těším se na obě alba shodně. Jsem fanouškem Neigeho tvorby, zejména té s dnes již rozpadlou kapelou Amesoeurs. I jeho práce v Alcest je ovšem skvělá a minulé “Écailles de lune” se mi v přehrávači udrželo nebývale dlouho. Neige umí pracovat s emocemi jako málo hudebníků, což dokazuje i první singl z nového alba, “Autre temps”. Již nyní jsou Alcest považováni za největší kapelu na pomezí black metalu a shoegaze a “Les voyages de l’âme” je příležitost ukázat, že to není náhoda.

Beztak

Beztak:

Těšme se na leden. Začíná nám další rok, venku bude zima jako kráva a vyjdou nová alba Alcest, Suicidal Angels, Lamb of God a doufejme i české black metalové legendy Master’s Hammer. Nastává otázka, na kterou z těch novinek se vlastně těším nejvíc? Vynechám Master’s Hammer, protože není jisté, zda jim nové album vyjde už v lednu. Tak mi tu zůstaly tři bandy zcela rozdílné, ale mému srdci dost blízké. Alcest jsem začal poslouchat teprve loni, ale zejména jejich poslední album mne naprosto uchvátilo. Ty krásně zasněné melodie řízlé black metalem si posledních pár dnů hodně pouštím. Pak tu máme Suicidal Angels, což je mladá thrash metalová krev z Řecka, a mě prostě totálně dostávají. Slyším v nich Slayer i evropskou thrashovou scénu. A letos by měli hrát na dvou akcích, na kterých se snad objevím, tak by to měla být jasná volba. Jenže tu je ještě americká kapela Lamb of God, kterou snad nemusím příliš představovat. Rozhodl jsem se hodit si kostkou a padlo to na Lamb of God. Pak jsem si ještě pustil ukázky z nových desek všech tří kapel a to rozhodlo. Z lednové nabídky novinek se tedy těším nejvíc na album “Resolution” od kapely Lamb of God. Vyjde 24. ledna a očekávám totální nářez. A mohli by se také ukázat u nás, co říkáš, Shindy?

Ellrohir

Ellrohir:

Neigeho projekt Alcest může sloužit jako názorná ukázka toho, jak se metal (ne)vyvíjí. Hudební “odborníci” to tvrdí už asi od té doby, kdy se začali z hlubin britských klubů pomalu vzmáhat Iron Maiden a vehementně to tvrdí do dneška. Alcest v kolonce svého stylu uvádí black metal. Ovšem s tím blackem, který zuřil v 90. letech v Norsku, to už zas tak moc společného nemá. Mísí se totiž s něčím, čemu se říká shoegaze, což nevím přesně, co je. Já bych asi spíš použil žánrovou sub-škatulku “atmospheric black metal”. Ale to je spíše zbytečné slovíčkaření, důležité je, že je to zkrátka nádherná hudba. Předchozí album “Écailles de lune” mě oslovilo moc, proto se logicky těším i na nový počin. Na druhou stranu se přeci jen trochu bojím upadnutí do jisté fádnosti. Uvidíme, jestli Neigemu nedošly nápady…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Tihle Italové jsou jednou z těch skupin, které mě dohání k sentimentu. Opět. Ještěže už je konec roku. Asi začínám být sentimentální, nebo se jich na 365 dní seběhlo nějak moc. Každopádně “Trip the Darkness” je docela vkusnou ochutnávkou na začátek, tak proč se netěšit. Jen ten klip by nemusel být tak trapný. Možná, že bych ale chtěla pěkných věcí moc najednou. Jsem náročný člověk. Ne, že by se nějak zajímavě změnili, ale jsou stále stejně kvalitní a to se v dnešní době cení.


Metalfest Open Air 2011 (neděle)

Metalfest Open Air 2011
Datum: 5.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept

H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.

H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.

H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.

H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…

H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.

H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.

nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.

H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.

nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.

H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.

nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?


Zhodnocení:

H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.

H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.

nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.

nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)

nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.