Datum: 11.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract

Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.

Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.

Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.

Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.

Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.

Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.

Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.

Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem Solbergem z Leprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.

Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.

Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché.  Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.

Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.

Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…

Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.

Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.

Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.

Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…

Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.

Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.

Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.

Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.

---