Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal
H.:
Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…
Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.
Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.
Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.
Zajus:
Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven v „Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.
Onotius:
V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.
Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.
Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.
Metacyclosynchrotron:
Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.
Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.
V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.
Cnuk:
V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).
Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.
Datum: 4.11.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Obscura, Beyond Creation, Revocation, Rivers of Nihil
Ačkoliv jsem se o živé prezentaci německé Obscury mohl přesvědčit už na letošním Brutal Assaultu, jejich pražský koncert jsem si nemohl nechat ujít. Za prvé samozřejmě proto, že kapela v klubu s víc jak hodinovým setlistem přeci jen znamená trochu poctivější porci muziky než brzce odpolední festivalové vystoupení, za druhé pak kvůli tomu, že je měli na šňůře doprovodit Beyond Creation, Revocation a Rivers of Nihil. To je sestava věru slušná, především díky prvním jmenovaným, kteří prostřednictvím předloňské „Earthborn Evolution“ ukázali, že kromě toho, že umí své nástroje ovládat s oslnivou precizností, jsou schopni vytvořit silné album plné vyrovnaných a strhujících kompozic.
Akce byla původně plánována do Futura, avšak posléze z kapacitních důvodů přesunuta do Nové Chmelnice, což bylo očekávané, ale zároveň i trochu budilo obavy. Tyhle technické bandy totiž potřebují velmi vyrovnané nazvučení, aby vynikaly všechny nuance (aby byla slyšet sóla všech kytar, všemožné progresivní basové výjezdy apod.), jenže Chmelnice si zejména v poslední době získala pověst klubu, kde má zvuk často k dokonalosti daleko. Nicméně tohle je vždycky trochu loterie – a jak říká gamblerské moudro: „kdo nehraje, nevyhraje“. A tak jsem večer čtvrtého jedenáctý stanul pod pódiem a čekal, jaký zážitek si na mě kapely připraví.
Přesně jak hlásal avizovaný rozvrh, v sedm hodin na pódium vyzdobené ve stylu posledního alba hlavní hvězdy večera napochodovali američtí Rivers of Nihil a bez servítek spustili svou vizi technického žánru. S nasazením nezanedbatelným, zvukem jen ucházejícím. Navzdory tomu byli již oni schopni navodit velmi slušnou atmosféru. Těžko říct, zda to bylo tím, že si uši zvykly, nebo skutečně ještě v průběhu jejich hraní byl schopen zvukař nějaké ty mouchy zahladit, ale postupně se mi do hudby pronikalo lépe a lépe, a tak jsem si poslední skladby skvěle užil. Rivers of Nihil mě tedy nakonec překvapili – byli schopni předat ze své muziky jak její tvrdou a technikou složku, tak zajímavou náladu. Publikum navzdory obavám nebylo plné nehybných intelektuálů pouze soustředěně hledících na hmatníky a analyzujících techniku, odchylky od studiovek a další variace na nesmrtelnost chrousta, ale hudbu si velmi užívali. Sice samozřejmě šetřili síly na to, co mělo přijít potom, ale už proběhlo první vzedmutí energie – první náznak toho, jaká divočina se strhne při Beyond Creation.
Protože Beyond Creation jsem do nynějška neměl tu šanci vidět, z večera jsem na ně těšil asi nejvíc. A jakkoliv jsem tušil, že tohle bude špičkově odehraný koncert, realita předčila má očekávání. Ucelený projev, naprostá souhra a ve výsledku vybroušený promyšlený nářez, který byl schopen posluchače neustále udržovat ve střehu a fascinovat. Navzdory tomu, že kytary byly vůči sobě nazvučeny trochu v nerovnováze, výsledek působil zatraceně přesvědčivě. Možná je to i tím, že tihle borci jsou fakt schopni zahrát všechny ty prstolamy a paličkolamy jako ze studiovky. Od úvodní „Omnipresent Perception“, přes výtečný otvírák druhé studiovky „Earthborn Evolution“, báječně prokomponovanou „Theatrical Delirium“ až po závěrečnou epickou „Fundamental Process“ znělo vše naprosto precizně. Z publika pod pódiem se stává nespoutaný živel a navzdory očekávání se nejednou rozjede velmi energický circle pit, který dodává živelnějším pasážím zdravou dávku adrenalinu. Celkově jsem tedy zatraceně spokojen, i když takového stádia nadšení, abych tvrdil, že se jednalo o jednu nejlepší show, co jsem viděl (jak to formuloval jeden kamarád), jsem stále dalek. Na to Beyond Creation chyběl onen prvek něčeho nezaměnitelného,co by bylo schopno mě v myšlenkách odvát až někam do jiných dimenzí.
Protože po zuřivém headbangingu trochu cítím svou krční páteř, na Revocation se posouvám do zadní poloviny sálu, abych při poslechu kapely, která přeci jen není žádná má kdovíjaká srdcovka, mohl trochu zregenerovat. Mezera uběhne jako voda a po chvíli již na pódium postupně nabíhá frontman David Davidson se svými druhy v těsném závěsu. Skupina rozjíždí otvírák ze své novinky – skladbu „Arbiters of Apocalypse“. V porovnání s Beyond Creation jsou Revocation mnohem větší drtička. Zběsilá rytmika sice muziku táhne dopředu, ale v mých očích tomu chybí jakási svěžest a charisma, které by hudbě dalo nějaký celistvý projev. Zatímco některé songy jsou death, jiné spíš thrash, některé dokonce brousí do skočné progrese. Jenže mně nějak chybí něco, co by tohle všechno sjednocovalo a bylo schopno mě chytit za srdce, jakkoliv objektivně prostě Revocation žádnou tužku nehrají. Ono by možná neuškodilo nehnat tu muziku neustále ve zběsilém tempu, ale dát tomu i trochu lehkosti. Nicméně vystoupení nebyla žádná ostuda, odpich mělo slušné a fanoušci v prvních řadách si to zřejmě naprosto triumfálně vychutnali. Jen to pro mě byl spíš takový rekreační set – jakési zabavení před hlavní hvězdou večera.
Obscura si dává celkem načas, a tak zatímco probíhá přestavba, člověk má prostor se opět trochu porozhlédnout po klubu a ještě stíhá obsadit velmi slušnou pozici v hledišti. Když je konečně vše připraveno a nazvučeno, za zvuků intra „Ten Sepiroth“ Němci přibíhají na scénu, aby za nadšeného potlesku spustili brilantní kytarový výjezd, jímž tahle pecka z letošní „Ákroasis“ disponuje. Hudebníci působí uvolněně a jejich rychlé prsty zvládají náročné party se ctí. Sólová kytara by mohla být trochu víc nahlas, podobně pak se mi úplně nepozdává zvláštní zvuk basy, nicméně vše důležité je posluchač schopen celkem slušně dešifrovat. Takže noční můry se nenaplnily a člověk si mohl muziku v klidu vychutnat. A fanoušci tak patřičně činili.
Atmosféra pod pódiem byla mohutná – během ultimátní vypalovačky „Anticosmic Overload“ vypukl ďábelský kotel a po čase se objevilo i pár crowdsurferů. Komunikace s publikem byla čas od času okořeněna o nějaký fórek – v paměti uvízl především fenomenální hlod Steffena Kummerera v jedné kratičké technické pauze, kdy s pobaveným úsměvem prohlásil: „We are technical death metal band, so we have technical difficulties“. Občas mě sice trochu rušilo hecování publika, jež u kapely formátu Obscury považuji za nadbytečné. Výsledek ale naštěstí nesklouzl k žádnému hospodskému recitálu, takže to ve výsledku až zas tolik nevadilo. Co se týče setlistu, hrálo se sice relativně průřezově, ale nejvíc kousků bylo pochopitelně z „Ákroasis“, zatímco například z debutu nezazněl (pokud mě paměť nešálí) ani song. Vše v mých očích vyrcholilo ve famózní „chuckovině“ „Incarnated“, jež zazněla jako jeden z přídavků. Beyond Creation mě sice rozsekali o špetku víc – jejich vystoupení bylo ucelenější a sehranější – ale Obscura zase okouzlovala svou náladou a melodiemi, tudíž zahanbit se rozhodně nenechala.
Celkově jsem s akcí nadmíru spokojen. Původně jsem se trochu obával, aby tenhle koncert nebyl jen chladnou inženýrskou instrumentální onanií. O to víc mě pak výsledek strhnul. Atmosféra peckovní, zvuk, pravda, měl své mouchy, ale celkový dojem skrz naskrz pozitivní. Nejvíc mě asi strhli Breyond Creation, kteří předvedli nevyrovnanější vystoupení – prosté jakýchkoliv póz a naprosto s přehledem odehrané. Obscura pak v mých zdatně obhájila svou pozici na scéně, zatímco ostatní formace příjemně zabavily. Tak či tak, tahle akce se zatraceně povedla.
Sice ani zdaleka nejsem nějaký hardcore fanoušek, přesto mám tvorbu Celeste rád a kapelu sleduju už dlouho – kdo mi nevěří, tomu někdy klidně ukážu svojí sbírku elpíček kolem písmena C. Není tedy divu, že pro mě není moc co k řešení, když se má taková skupina podívat do České republiky. Neříkám, že už roky umírám touhou Celeste vidět, to bych vás zase tahal za fusekli, ale to neznamená, že si tenhle večer hodlám nechat ujít nebo že nejsem zdravě zvědavý. A navíc – zajímavější koncert v listopadu jsem prozatím nezaznamenal, tak tím spíš by byla hovadina zůstat sedět doma (čímž ovšem nutně netvrdím, že se na ničem jiném neobjevím).
Atreides:
Russian Circles – víc říkat netřeba. Ačkoliv zajímavých akcí ani v listopadu není málo, nejspíš budu mít jen pár možností, kam se podívat, a návštěva pražské Lucerny je, stejně jako alba amerického tria, sázkou na jistotu. Poslední deska „Guidance“ je za mě nejlepší počin jejich diskografie a jsem zatraceně zvědavý, jak budou nové skladby znít živě. Nezbývá než doufat, že zvuk bude přát a 20. listopadu všechno klapne k maximální spokojenosti všech.
Skvrn:
Listopadové koncerty, to je hlavně pražská Alternativa, tradiční festival, jenž letos opět káže to své – to multižánrové, kvalitní a návštěvy maximálně hodné. Nabídka okouzlí pestrostí i faktem, že na dveře buší post-metaloví Celeste. Zdi se budou bořit v Divadle Ponec, a to i za jistě vřelé spolubořičské pomoci předkapel, ač v případě Dirge ona outsiderská předpona snad ani nenajde opodstatnění. Uvidíme se na místě, 11. 11. v Ponci, snad to dopadne jako v kalendáři na jedničku. Slibných večerů bude pod dozorem Alternativy samozřejmě víc, jenže volný slot je už jen jeden a ten patří Russian Circles. Těším se na skladby z novinky, starší hitovky očekávám též. Za to se vlastně ani nejde zlobit, jen ať nám klasika nezastíní tóny nové, až překvapivě zdařilé. Přijďte, Američané se zastaví v Praze i Brně.
Onotius:
V listopadu proběhnou hned dva tématické večery, na nichž nesmím chybět. Ten první se ponese v duchu technického death metalu a vystoupí tam hned čtveřice žánrových pojmů novější vlny – německá Obscura, Beyond Creation, Rivers of Nihil a Revocation. Zatímco s prvními jmenovanými jsem již měl tu čest na letošním Brutal Assaultu, pódiová prezentace ostatních je pro mě zatím stále obestřena rouškou tajemství. Očekávání jsou ale ohromná. Doufejme, že se podaří kapely dobře nazvučit (pravda, Nová Chmelnice budí trochu obavy, ale i tam jsem slyšel i koncerty s regulérně dobrým zvukem, tak snad si klub vybere svou šťastnější chvilku). Druhá akce proběhne hned o týden později – a bude to pro změnu manifest hutnější a atmosferičtější hudby balancující na hranici mezi sludge, post, hardcore a black metalem. V rámci Alternativa festivalu vystoupí francouzští Celeste a předskakovat jim budou neméně zajímaví Dirge. Sestavu doplňují tuzemští Esazlesa. To by v tom byl čert, aby se z toho nevyklubal výjimečný zážitek.
Datum: 11.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract
Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.
Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.
Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.
Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.
Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.
Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.
Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.
Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem Solbergem z Leprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.
Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.
Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché. Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.
Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.
Skvrn:Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…
Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.
Onotius:Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.
Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.
Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…
Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.
Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.
Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.
Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.
Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.
V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.
Středa:
Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…
Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.
Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.
Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.
Čtvrtek:
Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.
Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…
Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.
Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.
Země: Německo Žánr: progressive / technical death metal Datum vydání: 5.2.2016 Label: Anti Records
Tracklist:
01. Sermon of the Seven Suns
02. The Monist
03. Akroasis
04. Ten Sepiroth
05. Ode to the Sun
06. Fractal Dimension
07. Perpetual Infinity
08. Weltseele
Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla?
Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce řekněme přeleštěnou sterilní grafikou. Nicméně k obsahu alba se hodí velmi dobře – vlastně ho vystihuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Na jednu stranu je zde rozhodně vidět jakési novátorství, vlastní forma ale působí místy až moc čistě – až neautenticky. A hudba je také na jednu stranu vizionářská, na druhou stranu ovšem trochu cynická a strojená. Moment, řekl jsem cynická? Jak příhodný přeřek – vliv Cynic je v nejednom momentu nepopiratelný.
Nová deska je rozhodně méně agresivní a hoblující, zato více precizní, místy s artrockovějším cítěním. Šlape jako hodinky, místy funguje fenomenálně, občas se však až příliš ztrácí v nucené krkolomnosti. Zkrátka a dobře, Obscura jsou perfektní hudebníci, jenomže po skladatelské stránce jsou občas až moc muzikou pro hudebníky, nikoliv pro běžné posluchače. Někdy kompozice funguje formálně, logicky bych měl být nadšen, ale pocitově mi k naprosté extázi něco chybí. Proto ačkoliv mě novinka baví díky nejednomu parádnímu motivu a kompozicím, co se týče celkového zážitku z desky jako komplexního díla neskáču radostí do té míry, že bych si o strop způsoboval otřes mozku.
Paradoxně funguje nyní Obscura nejvíce tam, kde působí přímočařeji a hitověji – tedy v „Sermon of the Seven Suns“ či singlovce „Akróasis“. Jako by se zde výrazněji otiskoval funkční model melodického technical death metalu balancujícího mezi stylem Death a Necrophagist, jaký známe z alb, na nichž se podílel bývalý kytarista Christian Münzner (Spawn of Possession, ex-Necrophagist). Zároveň je zvuk však pročištěn a směřující ještě o špetku blíže k heavymetalovým základům, i progresivně rockovému zvuku. Jako celek skladby fungují dobře – možná také kvůli tomu, že v té vší technice nezapomněli i na trochu té ráznosti. Je to paradoxní, ale ve chvíli, kdy se pouští Obscura do delších komplikovanějších kompozic, udržet pozornost je překvapivě těžší, než by člověk od takových talentů očekával.
Například závěrečná čtvrthodinová „Weltseele“ je velmi specifický oříšek. Skladba hrající si s posluchačem jako kočka s myší. Je zajímavé na ní sledovat postupné kompoziční kličky a hrátky, nicméně jako celek zkrátka nestrhne posluchačovu pozornost tak, jak by se vzhledem k formátu nabízelo. Reputaci napravuje, až když se v závěru přidávají i klávesové party více zdůrazňující majestátnost a gradaci. Jako celek mi však stále chybí nosné momenty, jichž se v průběhu chytit, na něž bych si zpětně vzpomněl a jež bych zpětně mohl vypíchnout. Takto člověk na jednu stranu sleduje metamorfózy nápadů a nálad, ale ve výsledku je to taková dlouhá cesta k předvídatelné pointě.
Za zmínku rozhodně stojí „Ten Sepiroth“, která disponuje uceleným vývojem skladby (různorodost podporují akustické pasáže) a nezabřehává do planého honění hmatníků. Úvodní technický motiv se skutečně povedl, navíc postupné instrumentální hraní si s harmoniemi a náladami nabídne pestrou paletu různých zajímavých poloh. Pro zpestření materiálu fungují perfektně chorály v „Ore to the Sun“, jinak ale tahle skladba zas tolik nevyčnívá. Až heavymetalová melodie „Perpetual Infinity“ se zvrhává ve velmi technicky vypiplanou a náladově zajímavou kompozici, jež zaujme specifickým atmosferickým refrénem. Zrovna tahle je vážně parádní.
Na jednu stranu novou desku Obscury poslouchám upřímně rád a baví mě. Na druhou stranu nepopírám, že jsem přeci jen čekal trochu vyrovnanější dílo, jež občas i trochu vystrčí růžky. Inspirace Cynic se zde odrazila nejen na častějších „robotických“ vokálech a zasněnějších baskytarových partech, avšak i na celkovém zvolnění a ubrání deathmetalového drcení. Intrumentálně a kompozičně je vše na svém místě, nicméně občas je zde cítit absence takových nápadů, které by prostě člověka bez dlouhého váhání nekompromisně vzaly za srdce a pořádně ho zmáčkly. Ona větší přímočarost a charisma „Cosmogenesis“ u mě přeci jen stále vede, jakkoliv je novinka asi dílem originálnějším a více vizionářským.
Death DTA (USA), Obscura (GER) 7. 4. 2016 od 19:00 Fléda, Brno
Death DTA (USA), Obscura (GER) 8. 4. 2016 od 19:00 Collosseum, Košice (SK)
Do Evropy se na jaře vrací Death DTA, projekt, který má připomenout genialitu zesnulého frontmana metalových pionýrů Death Chucka Schuldinera. V rámci nadcházejícího turné „European Thought Patterns 2016“, které se zastaví také v Brně a v Košicích, by měly zaznít všechny zásadní písně z celé diskografie legendární kapely. Death DTA na turné doprovodí německý progresivní metal Obscura, který představí čerstvou desku.
Historie floridských Death, jednoho z nejdůležitějších pojmů metalové historie, se začala psát v první polovině osmdesátých let. Za téměř dvě dekády se kapela propracovala z nejhlubšího undergroundu mezi progresivně metalovou smetánku, která dokázala posunovat žánr kupředu. Největší podíl na úspěchu Death měl právě frontman Schuldiner, autor většiny skladeb, kytarista a zpěvák. Death ukončili činnost po té, co Schuldiner podlehl v roce 2001 těžké nemoci.
V roce 2012 byl ohlášen projekt Death DTA jako pocta Schuldinerovi. V sestavě se v minulosti objevili například bubeník Sean Reinert a kytarista Paul Masvidal (oba členové Death v období alba Human), ale také baskytarista Scott Clendenin nebo kytarista Shannon Hamm (oba pro změnu z období desky The Sound Of Perseverance).
Sestava pro nadcházející turné zůstává stejná jako loni, kdy se kapela objevila také na festivalu Brutal Assault. Takže sestavu někdejších Schuldinerových kolegů Steve Di Giorgio, Gene Hoglan a Bobby Koelble doplňuje mladíček Max Phelps, který Schuldinera připomíná nejen kytarou.
Na turné si Death DTA berou německé progresivní metalisty Obscura, v jejichž hudbě nelze Schuldinerův odkaz přeslechnout. Kapela právě vydala nové album Akróasis (Relapse Records, 2016).
Vstupenky na koncert DeathDTA a Obscura jsou k dispozici v běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
Plán na únor je jasný – tento měsíc pofrčíme na psychedelické vlně. Svou novinku totiž vydávají finští Oranssi Pazuzu, jejichž předcházející tvorbu tu máme moc rádi, což potrzuje i očekávání vůči vibrátorové novince „Värähtelijä“. Ta svou konkurenci doslova zválcovala a vítězství v únorovém eintopfu si uzmula s naprostým přehledem – aby taky ne, když na ni sází hned polovina redakce.
Abyste si ale nemysleli, není to samozřejmě jediná věc, již budeme tenhle měsíc poslouchat. Budeme-li se bavit jen o věcech, které zajímají víc než jednoho redaktora, pak k únorovým favoritům patří i „For All Kings“ thrash metalových klasiků Anthrax, „Rituals“ od helénské black metalové stálice Rotting Christ nebo další psychedelický šleh „Voix“ od francouzských Aluk Todolo…
H.:
Měsíce jako letošní únor mám z pohledu eintopfu dost rád, protože v takových se to píše úplně samo. Když vám totiž vychází jedna z nejočekávanějších desek roku, ne-li rovnou ta úplně nejočekávanější, tak není moc o čem přemýšlet. Od „Voix“ nečekám nic jiného než absolutní strop a psychedelickou extázi, protože francouzští Aluk Todolo, v jejichž tvorbě se tříští zfetovaný black metal a krautrocková hypnóza, přesně tohle v minulosti dokázali již několikrát. „Occult Rock“ je, ty vole, úplně seriózně a bez nadsázky, jedna z nejlepších desek, které jsem slyšel za spoustu let dozadu, to byla naprostá genialita. A před „Voix“ samozřejmě leží úkol, aby něco takového dorovnalo.
To, jak moc se na „Voix“ těším, snad dokazuje i fakt, že Aluk Todolo bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení odsunuli na druhé místo i Oranssi Pazuzu, jejichž tvorbu mám jinak také až nechutně rád a které tu na Sicmaggot pravidelně hajpuju již od vydání debutového „Muukalainen puhuu“ z roku 2009. Každopádně, i zde jsem hodně zvědavý, jelikož Finové doposud nezaváhali a protože se navíc jejich nejnovější deska prostě jmenuje „Värähtelijä“, což znamená „Vibrátor“. To nejde nebýt zvědavý.
Zato na třetí flek jsem měl kandidátů hned několik, neboť album, jež se tu nacházelo původně, bylo odsunuto až na březen a ten zbytek je víceméně vyrovnaný. Nakonec jsem se tu rozhodl hlasovat pro Nory Sulphur a jejich „Omens of Doom“. Jednak proto, že se Seveřané k nové desce nadechli po dlouhých sedmi letech, druhak kvůli tomu, že mám docela rád především jejich nehorázně našlapaný debut „Cursed Madness“ (2007). A to je dost na to, abych si novinku s chutí pustil.
Kaša:
Při pohledu do únorové soupisky je jasné, že zajímavých alb je tam dost, o tom žádná. Až je mi líto, že vybrat můžu jen hubenou trojici, nicméně volba to nebyla tak složitá, jak by se při tom počtu nahrávek mohlo na první pohled zdát. Pojďme tedy na to. V každém případě jsem velmi zvědavý na novinku Greenleaf s titulem „Rise Above the Meadow“. Proč? Protože minulý počin „Trails and Passes“ mě velmi mile překvapil a doufám, že forma této naděje bude dále stoupat. To Rotting Christ jsou již sázkou na jistotu, protože tito slovutní řečtí neznabozi jsou v aktuální desetiletce k nezastavení. Sakis a jeho kumpáni sází jeden povedený počin za druhým a věřím, že o „Rituals“ budu mluvit jen v dobrém.
No, a konečně tady mám thrashové velikány Anthrax s jejich dlouho očekávanou novinkou „For All Kings“. Tahle nahrávka se již nějaký pátek válí na netu a já neodolal, takže psát o tom, jak se těším na album, které jsem již slyšel, není to pravé ořechové. Ovšem i kdyby se tak nestalo a „For All Kings“ nezdrhlo, tak bych sem ty Anthrax stejně prdnul, takže udělám výjimku. Nijak se netajím tím, že preferuji období s Johnem Bushem u mikrofonu, nicméně když vydává svůj nový počin taková veličina, tak to prostě nelze jen tak nechat být, a i když nevěřím v atak kvalit jejich nejlepších alb, tak dotažení úrovně „Worship Music“ se rozhodně nebojím.
nK_!:
V únorových očekávaných deskách mám jasno. Skoro až nelidsky se těším na nové Drowning Pool a tajně doufám, aby „Hellelujah“ bylo alespoň tak dobré jako předchozí „Resilience“. Před dvěma lety jsem se u něj více než slušně bavil a pro kapelu se společně s obměnou frontmana stalo tak dlouho potřebným svěžím větrem do plachet. Dále mám v merku samozřejmě klasiky Anthrax, jejichž čtyři roky staré „Worship Music“ důstojně navázalo na starší tvorbu. „For All Kings“ zatím vypadá hodně dobře a rád se nechám překvapit, co pěkného nám parta kolem Scotta Iana v únoru naservíruje.
Atreides:
Oproti předchozím ročníkům je letos únor slušně našvihaný. Taky měl být celý oděný v černé od hlavy až k patě, ale nakonec se to trochu pokazilo, takže to nebude jen deprese a black metal, ale spíš tak trochu multi-kulti a omamné látky navrch. Jasným favoritem nejkratšího měsíce jsou Oranssi Pazuzu, psychedeličtí blázni z Finska, kteří snad ještě nevydali špatnou desku. Poslední koncert v K4 (doslova poslední, pak už to klub zabalil, budiž mu země lehká) mám ještě v živé paměti stejně jako parádní desku „Valonielu“, takže jsem zvědavý, kudy se pánové a jejich black metal na drogách vydají v rámci desky „Värähtelijä“ dál.
Neméně jsem zvědavý na Animal Collective, experimentální uskupení, v němž působí mimo jiné třeba Noah Lennox aka Panda Bear a které pro mě v rámci žánru platí za podobně inovátorské a svébytné jméno jako třeba Radiohead. Nepředvídatelná kombinace indie rocku, elektroniky a melodií postavených na pestrých vokálech zkrátka nabízí v podání „Zvířecího kolektivu“ vždycky unikátní zážitek, pročež nezbývá, než se nechat překvapit. Svoji novinku nazvali (doslova) malebně „Painting With“ a psychedelické zvukomalby se dočkáme v druhé půlce měsíce.
Do třetice se podíváme do Řecka. Pokud tamní ekonomika padá ke dnu rychlostí průměrné cihly, s hudební scénou (potažmo tou black metalovou) to tak špatné naštěstí není. Už s předchozí deskou „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ mi totiž Rotting Christ navzdory předchozí tvorbě, které jsem moc nepřišel na chuť, docela učarovali. Nápaditě poskládaný black metal protkaný netradičními lidovými motivy byl zkrátka super, a doufám, že „Hnijící Kristus“ se na „Rituals“ v únoru vytasí s něčím podobně zajímavým.
Skvrn:
Nesmírně očekávané lednové nahrávky (Ulver, Borknagar) jsou sotva venku a na řadě už jsou kalendářní sousedky – ty únorové. Přestože leden novoroční laťku nastavil zatraceně vysoko, únor vytyčenou linii obstojně drží. Lví podíl si mohou nárokovat především finští Oranssi Pazuzu, kteří po necelých třech letech opět rozvíří neopotřebované psychedelicky blackové vody. Nebo to bude všechno jinak a Finové zahrají na jinou notu? Spíš ne, závratné stylové změny totiž, přiznám se, nečekám. Zato kvalitu, tu rozhodně ano. Druhé pole vyhrazuji Řekům Rotting Christ, od nichž desku atakující nejvyšší příčky ročního žebříčku na rozdíl od finských kolegů neočekávám, nicméně nové „Rituals“ si cestu do mého přehrávače najde taktéž.
Onotius:
Únor na nás chystá hned několik desek, u nichž bych si snad ani netroufl pochybovat o tom, že půjde o něco přinejmenším výjimečného. V první řadě je třeba rozhodně zmínit finské Oransi Pazuzu a jejich zbrusu novou nahrávku „Värähtelijä“. Tito hudebníci patří svým psychedelickým black metalem v mých očích k nejpozoruhodnějším uskupením, jež může země tisíce jezer nabídnout, a já jsem skálopevně přesvědčen, že navzdory velkému očekávání nebudu zklamán. Přesuneme-li se ze severu do středu Evropy, najdeme další jméno, které by nemělo být zamlčeno – německou technicky death metalovou Obscuru. Ta nyní po dlouhých pěti letech vydává novou desku „Akróasis“, od níž čekám brilantně promyšlený technický death metal té nejryzejší kvality. Třetí místo u mě obsadí opět uskupení trochu psychedeličtějího střihu, tentokrát hudebníci kombinující krautrock s black metalem – Aluk Todolo. Jejich „Occult Rock“ bylo nesmírně pohlcující dílo a doufám, že novinka nebude zaostávat.
Techničtí death metalisté Obscura vydají v únoru své první album po pěti letech, „Akroasis“, a nyní na něj znovu upozorňují vydáním videoklipu k titulní písničce. Sledujte na YouTube.
Techničtí Němci Obscura odhalují detaily o své očekávané novince. Jmenovat se bude „Akroasis“ a k mání bude od 5. února 2016 u Relapse Records. Upoutávku sledujte na YouTube, obal prohlížejte tady a seznam songů zase níže:
01. Sermon of the Seven Suns 02. The Monist 03. Akroasis 04. Ten Sepiroth 05. Ode to the Sun 06. Fractal Dimension 07. Perpetual Infinity 08. Weltseele 09. On the Origin of Primal Expression [bonus] 10. Melos [deluxe vinyl bonus]
Death DTA (USA), Obscura (GER)
