 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 48:20 Odkazy:
|
Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus.
Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě se vší vervou řvát do mikrofonu nebo nad tím, jak Pearson dokáže do skladeb vtěsnat všemožné přechody bicích a střídat tempa jakoby nic. A co potom sjíždění hmatníků u Bambergerova a Cargiulova nástroje. Všichni mají vytříbenou techniku, to Revocation ostatně vždy měli, a naštěstí vědí, jak tento um prolnout s nápady, které mají hlavu a patu, a dokáží bavit, což je kolikrát u tohoto stylu vzácností.
Jak jsem napsal, sice vědí, ale ne vždy se to podaří. Některým písním bohužel tyto nápady trochu scházejí, a to se týká všech jejich dosavadních placek. Možná z toho důvodu se ještě Revocation nepodařilo stvořit opravdu stěžejní dílo, kterým ani „The Outer Limits“ není. To ale ještě neznamená, že je špatnou deskou. Celkově se album poslouchá s lehkostí, jenom jsem se přistihl, že později jsem se k poslechům už musel trochu nutit, což není dobré znamení. Když porovnám novinku se staršími nahrávkami, vychází mi dobře. Poslední dva opusy mě totiž moc nebraly, na rozdíl od 6 roků starého ípka „Teratogenesis“, což je spolu s „Chaos of Forms“ moje nejoblíbenější placka Revocation.
Nevýhodou je, že na „The Outer Ones“ opět nepřišli s ničím moc novým či alespoň malými úpravami, detaily, které by jejich tvorbu nějak oživily. Zmiňované EPčko „Teratogenesis“ bylo svěžím větrem do plachet, kdy na posluchače vlítli s takovou dávkou energie, která když se spojila s jejich nápaditostí a vyspělým projevem, znělo to skvěle. To mi na „The Outer Ones“ chybí. Pořád se věnují tomu svému pojetí technického death metalu pohybujícího se na hraně technického thrash metalu, který však již ničím nepřekvapí. Ubylo vlivů melodického death metalu, což s povděkem kvituji, jelikož právě proto se mi nové album libí o něco více než ta předešlá, ale to je ze změn tak všechno.
Za povedené skladby bych označil úvodní „Of Unworldly Origin“, „Fathomless Catacombs“ či titulní, a asi moji nejoblíbenější, „The Outer Ones“. Například to kytarové sólo v poslední jmenované je prostě super, zde není co vytýkat, rovněž tak její různorodost, od zemitých pasáží k rychlejším polohám funguje skvěle. Obecně se dá říci, že sóla na kytaru pánů Davidsona a Gargiuloa jsou nejlepšími momenty napříč celou stopáží nahrávky. Plný prostor pak dostávají v instrumentálce „Ex Nihilo“, jejíž podklad je však poněkud mdlý. I zbytek písní má svoje světlé momenty, stejně jako ty nudnější.
Oceňuji, že si „The Outer Ones“ drží svou sci-fi atmosféru. Spletitost hudby spolu s textovou náplní, silně čerpající z Lovecraftovské studnice, dobře koresponduje s vyobrazením na obálce desky, která je bez váhání dosud tou nejlepší v historii kapely. Už jenom to, že se desce daří tvořit v posluchači nějaké pocity, je něčím, co ji staví nad žánrový průměr. Nakonec i ta křišťálově čistá produkce, lehce kovově zanesená, v níž jsou všechny nástroje zřetelně slyšet, k tomuto stylu sedí.
„The Outer Ones“ poslouží zejména vyznavačům technického metalu, ostatním asi moc neřekne. Není tím bezpohlavně prázdným albem, které nemá kromě technické zručnosti co víc nabídnout, ale přesto má ve svém projevu značné rezervy. Nelze tak čekat výjimečnou záležitost, ale spíše solidně odvedenou práci, jež dokáže na několik poslechů zabavit. Ta živočišnost a tah na bránu, kterou měli klasické kapely ve zlatém období tohoto žánru, prostě mladším kapelám často schází. Revocation se jí podaří občas zachytit, ale ne pokaždé. V rámci žánru se jedná o to lepší z letošního roku, avšak výhledově se spíše budu vrhat do poslechů jiných počinů, jako kupříkladu nedávno recenzovaným Horrendous, kteří jsou s jejich „Idolem“ na vyšší úrovni.
