 |
|
Datum: 24.3.2017
|
Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.
Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.
Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.
Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.
Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.
Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a Tengri i Květy mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.
Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.
Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.
Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.
Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.
Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.
Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.
Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.
Skvrn: O Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.
Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.
