Archiv štítku: Secret of Darkness

Žižkovská noc 2017 (pátek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 24.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Hypnos, Květy, Nathanaël Larochette, Obscure Sphinx, Postcards from Arkham, Sangre de muerdago, Secret of Darkness, Somnus Aeternus, Veena

Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.

Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.

Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.

Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.

Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.

Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a TengriKvěty mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.

Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.

Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.

Sangre de muerdago

Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.

Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.

Obscure Sphinx

Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.

Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.

Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.

Skvrn:Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.

Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.


Forgotten Tomb, Nocturnal Depression, Secret of Darkness

Forgotten Tomb, Nocturnal Depression
Datum: 29.10.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Forgotten Tomb, Mallephyr, Nocturnal Depression, Secret of Darkness, Wyrm

Akreditaci poskytl:
Ondrej Mydliar / Patrik Jericho Chrastil

Plán na čtvrtek 29. října byl dlouho dopředu jasný – žiletky do pohotovostní polohy. Na českou půdu totiž poprvé přijeli Francouzi Nocturnal Depression, jedna z těch zásadních formací sebevražedného black metalu. Turné navíc jeli společně s Forgotten Tomb, což může těm, kteří znají pouze novější tvorbu Italů, připadat jako trochu zvláštní kombinace, nicméně i formace okolo Herr Morbida ve svých začátcích patřičně „depkařila“, takže k sobě obě kapely rozhodně sedly. Než ale nastoupilo tohle lákavé zahraniční kombo, tak pražskou akci nejprve otevřel poměrně početný domácí support…

Jako první se představili severočeští Wyrm, které už jsem neviděl pěkně dlouho. Nic zvláštního se ovšem v prezentaci kapely neudálo, takže ústecká čtveřice stále drtila ten svůj pohodový black metal na solidní úrovni. Sice to nebylo kulervoucí, ale pořád šlo o dost sympatické (byť mírně statické) vystoupení, které relativně bavilo. Kromě starších osvědčených válů Wyrm předvedli i několik čerstvých novinek, z nichž mě sice ani jedna takhle na první poslech nějak výrazněji nezaujala, ale na druhou stranu, přišlo mi, že všechny držely nastavenou laťku. Mimoto Wyrm naštěstí nepotkal takový ten častý úděl prvních vystupujících večera, kdy se hraje pro poloprázdný klub, protože lidi se stále ještě trousí, a už na jejich setu byla slušná účast. Rozjezd akce tedy člověka na zadní kapsy neusadil, ale začalo se v příjemném duchu.

Druzí se pódia ujali Mallephyr, kteří toho sice na kontě mají o poznání méně než předcházející kolegové, ale i s jedním dvouskladbovým demosnímkem v zádech se kolem nich rozjel slušný hype, a jestli tu má někdo aktuálně dost našlápnuto, je to právě tahle parta v čele s Opatem ze Stínů plamenů. A podle toho taky vystoupení vypadalo, jelikož Mallephyr měli výbornou podporu i odezvu hned od začátku, tudíž jim nic nebránilo, aby ten svůj modernější black / death metal rozjeli naplno. Show táhnul především Opat, jemuž zbytek skupiny, SinneralaPanychidy na baskytaře nevyjímaje, s nadsázkou řečeno jen dělal křoví. Vzduchem lítal jeden „ugh“ za druhým, za některé grimasy by se nemusel stydět ani Abbath, ale hlavně – koncert měl fakt spád a opravdu bavil. Ačkoliv jsou Mallephyr nejmladší, ze všech tří domácích kapel předvedli suverénně nejlepší výkon.

Oproti tomu s dalšími Secret of Darkness jsem měl trochu problém. Ta kapela to sice vlastně hraje dobře (vídával jsem je už v době, než vydali svoje první EP, a fakt šli za tu dobu nahoru jak prase) a i tenhle koncert byl vlastně odehrán s nasazením, taky se musí nechat, že zpěvák Vojta má styl a společně s baskytaristou Iaanem, který se rovněž nešetřil, odváděli hodně dobrý výkon. Ale hudebně, nemůžu si pomoct, mě to strašně nudí a ten jejich vývoj mě vůbec nebaví, což se samozřejmě promítlo i do toho, jak jsem vnímal vlastní vystoupení. To bylo formálně úplně v pohodě, a jak už jsem řekl, Secret of Darkness to hráli na úrovni, ale i tak to byl z mojí strany nejslabší článek večera. Nehledě na fakt, že ani hudebně se k hlavním tahákům akce příliš nehodili. Na druhou stranu, s tímhle názorem nás tam asi zas tolik nebylo, protože kapela podporu měla, a dokonce se spustil i první regulérní moshpit. Mně osobně ovšem přišel nejzábavnější fakt, že zpěvák celou první třetinu vystoupení zdravil úplně jiný klub…

Poté už ale konečně přichází čas na to stěžejní. A jak se záhy ukázalo, reálným headlinerem v Praze byli Nocturnal Depression, nikoliv Forgotten Tomb, kteří byli na plakátech k turné výše. Právě na francouzské sebevražedníky bylo klubové sklepení pocitově nejnašlapanější za celý večer, takže by se mohlo zdát, že Noční deprese měla nejlepší výchozí podmínky pro to, aby předvedla vrcholné vystoupení večera. Abych ale řekl pravdu… ten koncert byl v pohodě (už jen říkat „v pohodě“ u DSBM o něčem svědčí), ale do nějaké pohlcující atmosféry to mělo hodně daleko. Neměl jsem sice problém to dokoukat, ale je-li nejvíc depresivní pohled na znetvořený pařát Lorda Lokhraeda, nikoliv samotná muzika a její atmosféra nebo cokoliv jiného, tak to není úplně to pravé ořechové…

Jasně, je otázka, jak by to vypadalo, kdyby Nocturnal Depression hráli v trochu větší tmě (světla vesměs statická) a ideálně s mlhou, kdyby samolepka oprátky na kytaře nebyla spíš směšná, kdyby si Lokhraed odpustil hecování publika (nevím, mně se  výzvy k headbangingu k DSBM fakt nehodí…) a kdyby z toho někteří jedinci v publiku neměli regulérní prdel (jako bublifuk jsem teda fakt nečekal), ale za stávajících okolností mi to přišlo „jenom“ oukej. A ani songy z povedené novinky „Spleen Black Metal“ (tuším, že minimálně „L’isolement“, „Acédie“ a „Méditation grisâtre“), ani povinná „Nostalgia“ na tom nic nezměnily. Sice jsem poměrně rád, že jsem Nocturnal Depression konečně viděl, ale upřímně řečeno, čekal jsem to o něco lepší…

Naproti tomu u Forgotten Tomb to bylo přesně opačně a Italové byli mnohem lepší, než jsem očekával. Od téhle kapely mě baví především starší tvorba a ta novější mě už nijak zvlášť nebere, ale v živém podání to neplatilo a i nové kusy (včetně těch nejnovějších z letošní fošny, například „Soulless Upheaval“ nebo titulní „Hurt Yourself and the Ones You Love“) fungovaly parádně. Sice nezapírám, že ještě o trochu víc mě bavily ty staré věci jako „Todestrieb“ nebo „Disheartenment“, ale jinak to bylo výborné po celou dobu. Forgotten Tomb to hrálo skvěle, byli uvěřitelní a na rozdíl od předcházejících kolegů z Francie se jim povedlo přenést svojí muziku na pódium nejen věrně, ale vlastně ještě o něco poutavějším způsobem oproti studiovým nahrávkám. Snad jediná škoda byla, že lidí oproti Nocturnal Depression citelně ubylo a i v průběhu setu postupně odcházeli – snad kvůli čím dál pokročilejší hodině, protože se mi nezdá, že by to mělo být kvůli nudnému koncertu, když Forgotten Tomb hráli skvěle a nechybělo jim takové to pověstné pódiové charisma. Vlastně jsem to moc nečekal, ale za mě určitě vrchol celé akce.

Forgotten Tomb nakonec dohráli ještě o deset minut dříve oproti plánovanému konci, takže přesně o půlnoci vystoupení skončilo. Rozhodně bylo příjemné, že se avizované časy, začátky a konce skutečně dodržovaly, což u klubových akcí není tak úplně pravidlem. Lidí bylo i navzdory všednímu dni také relativně dostatek a klub mi pocitově připadal dost naplněný, ale zase ne tak přehnaně, aby to člověka vyloženě sralo. Ale hlavní věc – a to musím říct, že mě mile překvapilo – po celý večer a u všech kapel se povedl zvuk, což v Exitu nebývá tak úplná samozřejmost. Když už to někomu zpočátku znělo trochu chaoticky (Mallephyr), tak během jednoho songu byl zvuk umravněn a nebyl s tím sebemenší problém, takže i z tohohle pohledu super. Jedině bych snad ubral na počtu předkapel, protože zejména Secret of Darkness mi v kontextu zbylých vystupujících přišli navíc. Vzato kolem a kolem ale žádná z pěti formací nepředvedla nějaký fail, takže je určitě na místě mluvit o povedeném večeru.


Hellenic Darkness 2015

Hellenic Darkness 2015
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Desire for Sorrow, Kawir, Rotting Christ, Secret of Darkness, Varathron

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Metalgate

První pohled (H.):

Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.

Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…

Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).

Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.

Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.

Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.

Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.

Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a KawirVarathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…

Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)”“Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.

Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam

Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.

Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.

Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…


Druhý pohled (Ježura):

Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.

Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.

To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.

O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.

Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.

Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.

Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.


Hellenic Darkness 2013

Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult
Datum: 2.3.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult, Abstract Essence, Secret of Darkness

Žižkovský Matrix se stal v sobotu druhého března dějištěm náramně atraktivní události. Pořadatelé z Metalgate totiž pro toto datum přichystali koncert hned trojice řeckých kapel, které je snad s výjimkou headlinujících Rotting Christ v české kotlině vidět jen málokdy, pokud vůbec. A jak vyšlo najevo velice záhy, lineup v sestavě Rotting Christ, Dead Congregation a Ravencult, doplněný dvojicí zástupců domácí scény, Secret of Darkness a Abstract Essence, na cílové publikum evidentně zafungoval velmi dobře, protože takovou návštěvnost jsem v Matrixu zažil snad jen dvakrát.

Cesta mezi merchandise pultem a širokou nabídkou řeckých pochutin a kulinářských specialit (výborný nápad, jen nevím, jestli ho někdo docenil i nákupem nějaké té laskominy) mě dovedla do sálu nějakých deset minut po oficiálním začátku akce, takže v tu chvíli se už na pódiu snažila první kapela večera, severočeští Secret of Darkness, o kterých jsem věděl jen to, že za svoji aktuální řadovku sklidili vesměs pozitivní kritiku. Asi na tom něco bude, protože když jsem se do produkce Secret of Darkness zaposlouchal, opravdu to špatné nebylo. Muzikanti navíc ten svůj melodeath švédského ražení prezentovali s velkým nasazením, takže bylo na co koukat, a čím déle to trvalo, docházelo mi, že se vlastně slušně bavím. Secret of Darkness tedy večer zahájili velice sympatickým způsobem a zanechali rozhodně dobrý dojem.

Druzí z našinců, vsetínští Abstract Essence, naproti tomu žádnou velkou neznámou nebyli, takže jsem se těšil na koncert alespoň podobně dobrý, jako byly ty, kterých jsem se od Abstract Essence dočkal v minulosti. No a jejich výkon mě rozhodně nezklamal. Sice se na pódium sotva vešli, což se zjevně podepsalo i na jindy značně rozjívených pohybových kreacích zpěváka Ondráše (a nejen jeho – i ostatní mi přišli o něco umírněnější, než jak jsem byl zvyklý), ale i takovíto klidní Abstract Essence podali velice dobrý výkon. Jejich muzika má zkrátka na živo opravdu solidní drive a navíc funguje i v těch momentech, kdy to z desky možná trochu skřípe. Krom toho se tu potvrdilo, že se i prvním kapelám dostalo mimořádné zvukové péče, takže lze hovořit o po všech stránkách hodnotném zážitku.

Večer postupoval dál mílovými kroky a dobře nastavený trend se ukázal být velmi trvanlivým. První z řeckých kapel, která na něj navázala, byli thrash/blackoví Ravencult, a jakkoli byli Secret of DarknessAbstract Essence dobří a dokonce vzbudili nějakou tu odezvu publika, Ravencult všem jasně ukázali, že opravdová část večera začala až s prvními tóny jejich show. Jak je pro thrash/black příznačné, muzika to byla značně neurvalá a poměrně primitivní, ale zároveň to byl takový nářez, že jsem i přes počáteční pochyby velmi brzy podlehl a jen má pohodlnost mě udržela mimo neutuchající kotel řádících fans. Ravencult to zkrátka do lidí naprali postaru a koncentrovaně a mělo to takovou sílu, že jim přítomní návštěvníci dávali svou přízeň najevo měrou vskutku vrchovatou, a já si jen tak říkám, že Ravencult jsou důkazem, že takový masakr jde udělat i civilně, bez debilních serepetiček a trapné image, čímž nechci ani v nejmenším narážet na jakési Tulsadoom… Co dodat – poctivý starosvětský kopanec do držky a první opravdu výborné vystoupení večera!

S o poznání sofistikovanější, leč neméně (a vlastně ještě mnohem více) evil muzikou se vytasili následující Dead Congregation, a když tu mluvím o zlu, bylo to opravdu těžkotonážní zlo. Tahle athénská cháska sice bez paintů nebo jakýchkoli jiných propriet na první pohled působila obdobně civilně jako Ravencult, ale záhy se ukázalo, že si pánové i tak hodlají podmanit Prahu blasfemickým death metalem toho nejhutnějšího charakteru. Jsa příznivcem takové skočné hudby jsem prakticky ihned musel uznat, že Dead Congregation produkují velice výživný materiál a že jejich koncentrovaný death skýtá rozličné kvality. Bohužel se však ukázalo, že na ploše plus mínus třičtvrtěhodinového setu není vůbec jednoduché udržet pozornost, protože jak jsem si několikrát uvědomil, přese všechny kvality se koncert držel pořád jedné linky a ve výsledku to vypadalo, jako když Dead Congregation hrají neustále to samé. Zkrátka se z toho i přes opět zdařilý zvuk vyklubala taková jednolitá stěna vynikajícího extrémního masakru, ve které však nějak zanikl faktor zábavy, o čemž vypovídá také o něco slabší odezva publika, než jaké požívali Ravencult. I tak ale rozhodně nemohu říct, že to nebyl dobrý koncert, protože Dead Congregation mě nakonec obměkčili, a to hned nadvakrát. Zaprvé se jim to podařilo naprosto ďábelským nasazením, se kterým svoji tvorbu pouštěli do lidí, a zadruhé samotným závěrem. Když už to totiž vypadalo, že skončila poslední skladba, s pečlivě načasovaným odstupem na ni navázaly jemné samply lehce orientálního charakteru, které vygradovaly do posledního smrtícího úderu, kterým nějakou tu minutu takřka nehybní a vyčkávající Dead Congregation učinili za svým vystoupením finální a naprosto zničující tečku!

Že se schyluje k vystoupení hlavní hvězdy večera, to by v přestávce mezi Dead Congregation a Rotting Christ odhadl i člověk, který by neměl sebemenší ponětí o čase a vystupujících kapelách. Před pódiem se totiž snad prvně za večer začal rozrůstat početný hlouček nedočkavců, a když světla potemněla, letmý pohled do sálu ukázal, že nikdo z přítomných nepochybuje o tom, kdo je headlinerem. Rotting Christ evidentně táhnou, a když konečně nastoupili na pódium, hromový jásot musel přesvědčit i takové, kteří by snad ještě váhali. A že to není očekávání bezdůvodné, se bratrům Tolisovým a jejich novým kumpánům povedlo dokázat velmi záhy. Od prvních tónů jejich koncertu se totiž strhla řež, ve kterou jsem někde v koutku duše doufal, ale jen sotva jsem očekával, že se moje přání naplní až tak bezezbytku. Kapela hrála střídavě z různých alb a co song, to pecka. Opět vynikající zvuk dal plně vyniknout všem kytarovým harmoniím a nejrůznějším hrátkám, které ve své specifické melodice dělají Rotting Christ tím, čím jsou a čím si vysloužili přízeň milionů fanoušků po celém světě. Ten jejich zlomek, který se dostavil do Matrixu však kapele oplácel stejnou mincí, a pokud mě paměť nešálí, s drobnými přestávkami se kotlilo neustále a řev, skandování a na všechny strany létající hrozby naplnily klub od podlahy po strop. Nad tím vším však neochvějně vládl frontman Sakis Tolis, a jakkoli nechci snižovat výkon jeho spoluhráčů (poklonu si zaslouží vyseknout zejména oba nováčci v sestavě, kteří do vystoupení dávali opravdu všechno), byl to právě on, kdo na mě zanechal největší dojem. Ač vzrůstem nevelký, svým nasazením a výrazem plně ospravedlnil všechny ty pověsti o tom, jaký je to válečník. Ano, Sakis na pódiu opravdu působil jako ztělesnění nějakého – vím, že je to děsné klišé – antického hrdiny, jen publikum drtil místo mečem a kopím kytarovou smrští a vokálním přednesem, jakého je schopný snad jen on…

Rotting Christ hráli dlouho, fanoušci řádili jak pominutí a jakkoli to bylo skvělé, na obou stranách se po více než hodině zajisté dostavilo vyčerpání (minimálně já jsem se po závěrečné pecce “Noctis Era” sotva držel při vědomí). Každopádně fans si velmi důrazně vyžádali přídavek a Rotting Christ ani v ten moment nezůstali svému dosavadnímu strhujícímu tempu nic dlužni. Třískladbový bonus tak učinil tečku za celým koncertem v opravdu velkém stylu a jak kapela, tak fanoušci mohli být bez přehánění nadšení, protože oběma stranám se dostalo od té druhé tak perfektního výkonu, jaký jen si šlo přát.

Rotting Christ předvedli dech beroucí vystoupení, ale to bylo “jen” famózním vrcholem už tak nesmírně zdařilého podniku, za jehož kvality musím složit kompliment všem vystupujícím kapelám, výborně reagujícím fanouškům a v neposlední řadě také pořadatelům z Metalgate. Jak se totiž opět ukázalo, když mají koncerty nějaký nápad a koncept, které je odlišují od zástupů jiných, potenciál vynikajícího zážitku se násobí. V tomto případě pak došel tento potenciál naplnění a výsledek promluvil sám za sebe. Hellenic Darkness Festival byl zkrátka vynikající akcí, která zůstane v paměti účastníků zůstane určitě velmi dlouho.


Secret of Darkness

Secret of Darkness - (In)Humanity
Země: Česká republika
Žánr: melodic death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Vojta
Počet otázek: 13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Po menší rozhovorové přestávce přichází další povídání, které tentokrát proběhlo s velice nadějnou severočeskou skupinou Secret of Darkness, jež před nedávnem vydala povedený dlouhohrající debut s názvem “(In)Humanity”. Není divu, že právě okolo něj se točila většina otázek, na něž se jal odpovídat zpěvák Vojta.


Zdravím! Myslím, že nějaký ten úvodní balast si můžeme v klidu odpustit a rovnou bych se věnoval vaší nové desce “(In)Humanity”… Oficiálně je to váš dlouhohrající debut, ale ještě před ním jste v roce 2008 vydali EP “…and the Dark Begins”. Když člověk oba počiny srovná, nelze si nevšimnout velice razantní změny zvuku. Z něčeho na pomezí melodického black metalu a dark metalu jste se posunuli spíše více směrem k melodickému death metalu s lehkou příměsí black metalu. První otázka je tedy vcelku nasnadě – proč taková výrazná změna? Ano, určitě by se to shrnout klasickým “přirozený progres”, ale přece jenom ten posun je opravdu výrazný, díky čemuž mi připadá, že v tom bude asi něco víc…

Ahoj! Ano, máš pravdu. Ten skok je opravdu veliký. Jak ve zvuku, tak i vžánru. I když já ke kapele přicházel jako poslední zbývající člen a měl ideu ze Secret of Darkness udělat čistě black metalové těleso, podlehl jsem jako fanoušek skandinávské scény jejich klávesové, melodické náladutvorné stylizaci a nikterak mi nevadila jeho dark/doomová tvář. Naopak jsem přicházel s kytarovými nápady které zapadaly. Ovšem postupem času jsme se v nové tvorbě od doomu začali odklánět a dokonce jsme si i malinko sáhli na pagan metalové melodie a pozvolna zrychlovali až z toho vznikla směs skladeb, které i pro nás bylo těžké žánrově zařadit. Tady z těch písní se zachovala pouze dnes upravená a přejmenovaná píseň “Katharsis”. Odtud jsme se přehoupli do současné podoby. Řekl bych, že to byl sic plánovaný, ale neřízený přerod.

Každopádně pocitově je nový materiál určitě mnohem rychlejší, agresivnější, dravější. Byl to záměr, napsat tentokrát větší “rachot”, když to řeknu takhle? Směřovali jste k tomu při skládání cíleně, aby mělo “(In)Humanity” větší odpich a tah na bránu? Nebo to prostě a jednoduše vyplynulo samo od sebe?

Ne, rozhodně nevyplynulo. Od začátku, kdy jsme věděli, že budeme pod Metalgate vydávat album, bylo jisté, že se bude jednat o úplně jinou tvář Secret of Darkness. Určitě to byl tedy záměr. Teď nevím, jestli si dobře vzpomínám, ale myslím si, že píseň “The Sovereign” vznikla dokonce dříve, než samotný koncept “(In)Humanity”. Bylo tedy smyslem a cílem kapely, složit agresivnější a nápaditější materiál již od začátku.

Když už jsme u toho, jak se vy sami s odstupem několika let díváte na “…and the Dark Begins”? V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma počiny z pohledu autorů? Z pohledu posluchače je kromě již zmiňovaného žánrového posunu na první poslech slyšitelné jasné zlepšení ve zvuku i v komponování… Co vy na to? Vnímáte to podobně, nebo naopak úplně jinak? Je ještě něco, co byste přidali, doplnili?

To se nedá srovnávat. Od dob “…and the Dark Begins” se hodně změnilo. Počínaje sestavou, hráčskou vyzrálostí a v neposlední řadě ve změně stylu. Rozdíly jsou patrné snad ve všem.

Kromě toho se mi zdá – jestli tedy správně poslouchám – že jste tentokrát kompletně rezignovali na použití kláves, což jistě také bezesporu vedlo ke značnému přiostření vašeho výrazu. Proč jste se kláves zbavili? Vedly vás k tomu čistě pragmatické důvody – jako například že nebylo možné sehnat odpovídající náhradu na post klávesáka -, nebo to souvisí právě s tím, na co jsem se ptal v předchozí otázce – snaze o přitvrzení?

Jak jsem již jednou zmiňoval, první skladba, o které si myslím, že je nejagresivnější z alba a čtenáři mi myslím dají za pravdu, vznikla ještě za původní sestavy Secret of Darkness, tedy z období “…and the Dark Begins”. Takže vlastně i s klávesákem. Jeho odchod neměl na hudební stránku Secret of Darkness žádné následky, naopak. Odcházel, neboť necítil v novém směru uplatnění. Nakonec měl dokonce i nahrávat klávesy jako host do skladeb, ale nenašli jsme hudebně ten správný směr, jak klávesy dobře zakomponovat. Dohodli jsme se tedy, že klávesy na této desce úplně vyřadíme. Bylo to ale těsně před masteringem alba.

Secret of Darkness

Další věcí, která člověka na “(In)Humanity” rychle upoutá, je kvalitní a oproti minulosti mnohem čistší a dynamičtější zvuk – jistě i ten napomáhá omílanému většímu drajvu nové desky. Nahrávali jste v Šopě… zajímalo by mne, proč z vaší strany padla volba právě na toto studio? Jasně, Šopa je určitě zárukou kvality a v rámci naší země a metalové scény patří k těm nejrenomovanějším, což je dozajista dost dobrý důvod, proč tam jít nahrávat… bylo to jenom tohle, nebo byly vaše důvodu i jiné? Kromě toho bych ještě rád trochu rozebral ten zvuk, jenž se opravdu povedl. Jak jeho vytváření probíhalo? Prostě jste tam napochodovali, řekli jste si, co byste rádi, a pak už jen čekali, co vám v Šopě vykouzlí; nebo se na dotváření zvuku podílel přímo někdo z kapely? A když už jsme o toho, klidně – abychom ten rozhovor neměli tak vážný – odpověď rozšiřte o nějakou veselou historku z natáčení (smích)…

Ano, přesně tak! Záruka kvality, proto ta volba. Nebyli jsme spokojeni se soundem ostatních českých studií a dokonce jsme uvažovali i o variantě -Německo, ale nakonec jsme zvolili Šopu. Tak nějak jsme se společně dohodli, jak bychom si finální zvuk představovali a Staňa (zvukař) se nám snažil vyjít maximálně vstříc. Hodně dlouho po odchodu ze studia jsme si navzájem posílali upravované verze s poznámkami, až jsme docílili toho, co dnes koluje světem. Veselých historek by bylo asi na menší knihu. Třeba Staňovo zpočátku jemné tleskání Tomášovi (basa) do rytmu, který nebyl schopný zahrát banální věc, pomalu vyústilo v rozmlácení klávesnice. Z toho jsme měli jako přihlížející škodolibou zábavu.

“(In)Humanity” vychází jako digipack u firmy Metalgate. Jakým způsobem jste navázali spolupráci? Prvotní kontakt vzešel od Secret of Darkness, nebo si vás Metalgate vyhmátli sami? Kromě toho – i když je možná ještě trochu brzo se na tohle ptát – jak jste s podporou labelu prozatím spokojeni? Co jsem tak sledoval, například nějaké koncerty vám zjevně zařizují, poslední dobou se dost objevujete na jimi pořádaných akcích, takže to vypadá, že všechno klape, nemám pravdu? A co do budoucna, hodláte ve spolupráci pokračovat?

Metalgate si nás vyhmátli sami. Bylo to na jedné z jejich akcí, kde jsme vystupovali. Nepamatuji si přesně kdy. Jen, že jsme tenkrát hráli se Švédskem o postup do finále MS v ledním hokeji (smích). Tak samozřejmě, že jsme spokojení, byla by hloupost říci, že ne. Splnil se nám sen. MG nás maximálně podpořili a dali nám neuvěřitelnou šanci a zkušenost, za kterou jsme nesmírně vděční! Do budoucna nevidím. Záleží jak bude “(In)Humanity” úspěšné a zdali budou mít Metalgate zájem. My ho určitě máme.

Jak jsem již zlehka nakousl v předchozí otázce, “(In)Humanity” vychází v podobě elegantního digipacku. Proč padla volba právě na tento formát? Samozřejmě, je to hezčí, na polici to lépe vypadá, ale ptám se spíše z toho důvodu, že to není úplně běžná praxe, vydávat standardní edici na digipacku, tím spíše v Čechách (ačkoliv pár takových kousků se jistě najde). Bylo to přímo vaše přání či šlo o iniciativu firmy? K tomu “vypadá to pěkně na polici” mě napadá ještě jedna jedovatá otázečka – jak jste na tom v kapele s kupováním muziky? Jste spíš sběratelé, co si potrpí právě na digipacky, digibooky, různé limitky, podpisy atp., nebo je vám to srdečně jedno (smích)?

Kdepak. Jak ty říkáš “firma”, nám nechala volné pole působnosti. Všichni jsme se shodli, že digipack bude asi tou nejlepší variantou. Máš pravdu, pořád se to u nás ještě moc nevidí, ale co poslední dobou sleduju, spousta nových titulů vychází právě v digipackovém balení. No, někteří z nás měli svou sbírku CD a DVD nosičů kapel velkých formátů, ale v dnešní době už jí nerozšiřujeme. Občas si něco poslechneme na internetu a případně navštívíme koncert.

Pokud by vám to nevadilo, rád bych se nyní zeptal na pár věcí ohledně textů, obalu atd. Začal bych názvem “(In)Humanity”. Na první pohled klasické jméno pro metalové album, ale použití závorek nechává volný průběh trochu širšímu výkladu, snad bychom mohli říct, že až k jakési nejistotě, zda se má jednat o lidskost nebo naopak nelidskost. Můžete to objasnit, kdo nebo co je pro vás v návaznosti na název ten “(ne)lidský”? A jaký konkrétní význam má artwork desky? V pozadí lze zahlédnout dav lidí a jisté projevy agrese v něm (např. ohně), což opět svádí k různým spekulacím o smyslu tohoto výjevu – od nelidskosti všech lidí, kteří ve větším počtu ztrácejí zábrany, když namísto viny jednotlivce nastupuje kolektivní vina, až po nelidskost systému, proti němuž se mohou ti lidé bouřit. Čili i obálka by určitě stála za objasnění…

Pro mě, jako pro autora celého textového konceptu je snad těžší to vysvětlovat, než tenkrát vymýšlet. Pokud se ponoříš do těch textů, okamžitě pochopíš, že to vlastně nechápeš. To byl záměr! Nemám rád texty typu básniček, veršů a podobných slátanin – i když to pořád oslovuje (smích). Chtěl jsem, aby se každý v těch textech nalezl, zamyslel se nad tím a našel v nich svou vlastní existenci. Kolikrát se zamyslíš nad tím, že vlastně ničemu nerozumíš? A o to tu jde. Je to abstraktní příběh o muži, který právě nerozuměl své době a sám sobě. Vytvořil si svůj vlastní alternativní svět, ve kterém hledal odpovědi na otázky z reálného světa. S jeho alternativy ovšem vznikly i další postavy. Jednoduše zlo a dobro, tedy nelidskost a lidskost. Nelidskost si myslel, že vše okolo stvořil sám pro sebe a vše si podmanil – viz obal. Texty vlastně pohrdají společností, kterou můžeme dnes vnímat jako rapidně rostoucí průmysl a vykořisťovaní normálních běžných lidí, kteří na papaláše dřou téměř sedm dní v týdnu, aby se mohli vozit v luxusních autech. Na světě je spousta zbytečností, které se živí na společnosti. A neplatí to jen v současné době, ale i v dobách, kdy člověk začal přemýšlet, lhát a přetvářet se. Toť jen příklad nelidskosti. Ta lidskost je právě uvědomění si sama sebe. Tím je myšlená další postava, tedy lidskost. Lidskost se snaží vést tázajícího, aby to změnil. To znamená, aby změnil sám sebe a hleděl jiným směrem, jinak zahubí sám sebe a neštěkne po něm ani pes. V “(In)Humanity” je kus každého z nás, stačí si jen přečíst texty a dát si při tom ruku na srdce!

Secret of Darkness

Á propos, ještě jednou obal. Jeho hlavním dominantou je samozřejmě postava v popředí (nechci se mýlit, ale není to zpěvák Vojta?) – jaký má ona a také maska, kterou má na sobě, význam?. Kromě toho kompletní grafika jako celek působí trochu antickým dojmem (chrámy v pozadí obálky, ornamenty slunce v bookletu) – proč to?

Ano, jsem to já (smích). Když se vrátíme k mé snaze popsat smysl textů, dominantou příběhu je spíš ta nelidská tvář. Tím pádem je v popředí tato postava a maska symbolizuje vlastně moc a přetvářku, která navazuje na předešlou otázku. Proč to? Už je jedno, jestli tam budou jeskynní malby, nebo chrámy, protože lidé od té doby, kdy jim “pán bůh” dal rozum, začali využívat jeden druhého ve svůj vlastní prospěch. Ale upřímně, chrámy vypadají lépe a antika je považována za počátky vzdělanosti, tedy uvědomění si sama sebe a moci nad druhým.

Poslední otázečka k přebalu – na Bandzone stránkách jste svého času zveřejnili zprávu, že hledáte “schopného grafika”, který by se o vytvoření bookletu postaral… nakonec to však stejně sfouknul kytarista David. Proč jste se vlastně sháněli po někom zvenčí, když je schopný grafik přímo v kapele? A když už – to se nikdo podle vašich představ nepřihlásil, že celý artwork nakonec vznikl “interně”?

Měli jsme starostí nad hlavu každý s vlastním životem, takže jsme chtěli, aby se o to postaral někdo jiný. Hlavně jsme chtěli přímo profesionála, který má s přebaly této branže zkušenosti. Nenašel se nikdo adekvátní a když, tak už nám nestačily finance. Nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme tedy sami, když máme ty možnosti a jsme spokojeni.

Co byste nám řekli k samotným textům jednotlivých písní? Je mezi nimi nějaké pojítko? Pokud člověk jen tak zběžně prohlédne pár názvů písniček, mohl by vzniknout dojem, že je tu opět nějaká souvislost s názvem celé desky či obalem, že máme co dočinění s tématem řekněme lidské etiky či fungování lidské společnosti (čili opět (ne)humanita), viz např. jména jako “The Sovereign”, “Smell of Lies”, “Voices of ‘Truth'” atp. Trefa, nebo pálím vedle? Mohli byste nějak zaměření textů shrnout, případně pár (z vašeho pohledu) nejzajímavějších kousků probrat nějak detailněji?

Když ty si na ty otázky odpovídáš sám (smích). Samozřejmě, že mezi nimi je spojitost, všechny poukazují na jeden problém. Takže trefa. Ty texty si jsou podobné, aby nerozbíjely pocit té bezmocnosti. Když začneme “The Sovereign” – zde se zrodila nelidskost (vládce), “Smell of Lies” – tady přichází na řadu lidskost, myslím si, že na tuto skladbu se texty povedly nejlépe, stačí si jen přečíst no a “Voices of ‘Truth'”? Tady si náš pomyslný hrdina uvědomuje, že se stal součástí toho, proti čemu se chtěl postavit. Ty texty jsou psané tak, aby si pod nimi každý vytvořil při poslechu vlastní obraz.

Docela by mne zajímala ještě jedna věc – proč je závěrečná “Katharsis” označena jako bonusová? Nepřijde mi, že by se hudebně nebo textově nějak výrazněji odchylovala od zbytku desky…

Patří ke skladbám, které jsme skládali po písních z dob “…and the Dark Begins”. Byly vyzrálejší, melodičtější a blackovější. Byl to už malinký krůček k té tváři, jakou mají Secret of Darkness dnes. Jen se dával pořád ještě prostor klávesovým pasážím a více melancholii. Chtěli jsme jednu z nich nahrát jako bonus, načež se odhlasovala “Katharsis” – dříve s názvem “Death for Cross” Píseň se přetextovala a hudebně upravila. Jak jsem výše zmiňoval. Secret of Darkness procházeli změnou již delší dobu, takže přirozeně píseň do nového materiálu zapadá.

Mám pro vás už jen jednu poslední otázku, kterou bych si dovolil z nehudebního soudku (i když to rozhodně není provařený “vzkaz čtenářům”). Jako kapela pocházíte z Varnsdorfu, čili z oblasti, kde v nedávné době probíhala série nepokojů. Jaký máte na celou vyhrocenou situaci názor? Zasáhly tyto události nějak do chodu Secret of Darkness? Účastnil se třeba některý ze členů skupiny nějakých demonstrací osobně? Díky za váš čas a ať vám to hraje!

Do chodu rozhodně nezasáhly, momentálně nikdo z nás nebydlí trvale ve Varnsdorfu a dojíždíme jen o víkendu na zkoušky, takže všechny ty nepokoje se nás vůbec netýkají. Chtěl bych, aby to šlo mimo kapelu a nespojovali si lidé Secret of Darkness s tamními problémy (politika, různé extrémistické směry a propagandy) jdou úplně mimo nás a doufám, že to tak zůstane. Já taky děkuji za rozhovor a čtenářům za čas, věnovaný četbě.


Secret of Darkness – (In)Humanity

Secret of Darkness - (In)Humanity
Země: Česká republika
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 22.10.2011
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. The World (Origin)
02. The Sovereign
03. Smell of Lies
04. Destroyed Illusions
05. Voice of “Truth”
06. On the Other Side
07. No Night, No Day
08. Desolated Dreams
09. Self Insurrection
10. Katharsis [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Secret of Darkness

Secret of Darkness už mám v hledáčku docela dlouho a na jejich koncertech jsem se objevoval již v době, kdy ještě neměli venku ani jeden nosič. A už tehdy jsem si říkal, že potenciál rozhodně mají a že v budoucnu by od nich mohla vzejít velice kvalitní muzika. A hle, ono to ani tak dlouho netrvalo. Ačkoliv pilotní kraťas “…and the Dark Begins” byl spíše zklamáním, první dlouhohrající zásek “(In)Humanity” představuje kapelu v zcela jiném světle. A co budeme povídat – proč to neříct hned na začátku -, mnohem lepším a posluchačsky vděčnějším světle…

Kdo měl tu čest s tři roky starým EP “…and the Dark Begins”, určitě se zeptá, v čem tedy vidím tak razantní rozdíl, co se změnilo a co se, jak říkám, zlepšilo. Upřímně řečeno, nahoru šlo úplně všechno, “(In)Humanity” je minimálně tak o dvě až tři třídy výše v úplně všech ohledech. Dovolím si tvrdit, že kdo “…and the Dark Begins” slyšel, ten bude po poslechu novinky velice příjemně překvapen.

Hned na první poslech jsou zcela zřetelně slyšitelné dva rozdíly, jakési určující elementy celé té transformace Secret of Darkness. Prvním z těchto rozdílů je vcelku razantní změna stylu – tam, kde se posledně skupina snažila o jakýsi dark/black/doom metal s lehce gotickým nádechem, je dnes nekompromisní hoblovačka na pomezí melodického death metalu a black metalu. Nemastné a neslané písničky průměrné až pochybné kvality s nepříliš přesvědčivou snahou o atmosféru byly vystřídány ultimátním tahem na bránu, který člověka nepustí ani na záchod. Aby však nevznikla mýlka – Secret of Darkness na melodičnost rozhodně nezanevřeli a v nejednu z nových skladbách táhnou melodie dopředu, nechybí ani nějaké ty osvěžující nápady uvnitř songů, to je vše je ale používáno s mnohem větší rozvahou a mnohem větším účinkem. A paradoxně to takhle namíchané dává posluchači mnohem více než předchozí násilné tvoření atmosféry, které se účinkem naopak míjelo. Právě takhle, jak to předvádí “(In)Humanity”, vede dle mého názoru cesta pro Secret of Darkness, protože tentokrát deska funguje – a to náramně.

S výše řečeným se pojí i druhá výrazná změna, kterou je jednoznačně zvuk. I v tomto ohledu “(In)Humanity” katapultuje své autory o mnoho příček výše. Opravdu je znát přechod z “nahráváme ve zkušebně” do “nahráváme v profesionálním studiu”. Sound je čistý, dynamický, průrazný, když to člověk jak se říká “vosolí” nahlas, je to vážně rachot. Jestli tohle opravdu byla snaha kapely, pak je to tedy trefa do černého. Takhle nějak má znít zvuk, který plně podpoří vyznění složeného materiálu.

To by byly ty dvě nejvýraznější a nejslyšitelnější změny, ale když se člověk do “(In)Humanity” pořádně zakousne a následně porovná s “…and the Dark Begins”, lze bez větších obtíží objevit i posun v dalších ohledech. Zcela evidentní je větší kompoziční jistota a vyzrálost. I když to možná zní jen jako nějaká těžko pochopitelná recenzentská berlička, jak znít chytře a zároveň si nenásilně natáhnout článek, v případě Secret of Darkness tomu tak opravdu je. Skupina zjevně přišla na to, co udělat, aby její skladby nepůsobily tak strojeně, jako tomu bylo v případě EP, ale naopak bavily a měly odpich. Támhle nasadíme tvrdý riff, tady to prohnat melodickou kytarou, tady zkrášlit začátek nějakým tím pěkným intrem (“Destroyed Illusions”) a je vymalováno – vše funguje na jedničku. Pořád to sice není vybroušený originál, to si zase nalhávat opravdu nebudeme, avšak není pochyb o tom, že Secret of Darkness v roce 2011 jsou skupinou, která má co říct a kterou rozhodně není radno ignorovat.

Aby však z výše předchozího nevyplynulo něco nechtěného, rád bych zdůraznil ještě jednu věc – kvality “(In)Humanity” nestojí jen na porovnávání s nepříliš povedeným minialbovým předchůdcem, nýbrž obstojí i samy o sobě. Nejedna pecka je opravdu vyloženě výborná, například já osobně mám nejradši asi “Smell of Lies”, “On the Other Side” a “Self Insurrection” (poslední zmiňovaná je jen tak mimochodem zcela názornou ukázkou té velice zručně využívané melodiky, jak jsem se zmiňoval někde výše), ale ty ostatní jsou ovšem také dobré až hodně dobré. Celkově se jedná o velice povedenou věcičku – vlastně bych se nebál tvrdit, že v letošní ne moc bohaté úrodě na československé scéně ”(In)Humanity” patří minimálně do první pětky. Velice pěkný elegantní digipack, na němž deska vychází, už je jen takový bonbónek navíc. Velice silná 7,5.


Metalgate Czech Death Fest III (sobota)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 11.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstinenz, Abstract Essence, Deathstar, Dymytry, G.O.R.E., Gutalax, Heiden, Ingrowing, Opitz, Pestilence, Secret of Darkness, Tortharry, V.A.R.

Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.

Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).

Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.

Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.

“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.

Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!

I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.

Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.

Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.

Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.

Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.

Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.

Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.

Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).


Secret of Darkness – …and the Dark Begins

Secret of Darkness - ...and the Dark Begins
Země: Česká republika
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 2008
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gate to Obscurity
02. Enslaved in My Dreams
03. Innocent Souls
04. Damnation from Hell
05. Funeral
06. Forever

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Debutové minialbum „…and the Dark Begins“ od severočeské kapely Secret of Darkness z Varnsdorfu sice vyšlo už loni touto dobou a do mých pracek se dostalo se začátkem roku letošního, jenže H. je lemra líná, která místo aby sepisovala recenze na podporu začínajících kapel, radši sedí v přilehlé putyce, kde svlažuje svůj trávicí trakt hektolitry ohnivé vody a pivního moku. Ale jak se říká, lepší pozdě než vůbec, a tak se alespoň teď podíváme na to, jak se Secret of Darkness jejich prvotina vyvedla.

Vzhledem k tomu, že se na EPčku vyskytuje šest songů, můžeme se jim se jim klidně věnovat všem postupně. Snad to nikoho nezabije. Nejdříve nás přivítá krátké klávesové intro „Gate to Obscurity“. Zní to v pohodě, ale uvidíme, co na nás vybafne dál. Hned za rohem číhá první klasický song „Enslaved in My Dreams“ a co mě u něj ihned praštilo do uší, byl zvuk, který mě překvapil. V tom negativním slova smyslu. Od nagothiclé (to je slovo, co?) black/doomové kapely (i když já si black metal, doom metal i jejich kombinaci představuju trochu jinak, ale budiž, když toto označení používá samotná skupina) čekal přece jenom čistší zvuk. Ne vždy je špatný zvuk na škodu (dokážete si třeba představit Darkthrone s vyleštěnou produkcí? to hraničí s kacířstvím!), ale tohle není ten případ. K formaci stavící na symfo-klávesových vyhrávkách, nezřídka asociujících Dimmu Borgir, bych garáž opravdu nečekal. Nebylo by špatné příště zalézt do studia a nekutit placku ve zkušebně. Secret of Darkness jsem už zažil nejednou na naživo a je trochu blbé, když z pódia znějí líp než z CD. Hlavně hlasitost vokálu měla letět nahoru, ale celkově je to takové moc zahuhlané.

Zvuk máme vyřešený, takže zpět k samotným písním. Pokud vím, „Enslaved in My Dreams“ je vůbec první skladbou Secret of Darkness a je to docela cítit. Jako kdyby chtěli co nejrozmanitější kompozici se spoustou nápadů, ale nějak z toho vzniknul pověstný dort pejska a kočičky. Song moc pohromadě nedrží a jeho začátek a prostředek znějí jako dvě rozdílné písničky. Naštěstí hned nadcházející „Innocent Souls“ je o poznání výživnější kousek. Počáteční nechuť ze zvuku je už překonána, a tak si člověk může užít chytlavý a povedený refrén. Čtvrtá v pořadí „Damnation from Hell“ není nikterak špatná, jen ne moc výrazná, i když v čase kolem 3 a 3/4 minuty si střihnou parádní pasáž. Rozhodně ale lepší než „Enslaved in My Dreams“.

Následuje další mezihra „Funeral“, která je o kus zajímavější než úvodní intro, přecházející v závěrečnou „Forever“. Právě s příchodem téhle skladby nastává moment, kdy musím Secret of Darkness opravdu zatleskat, protože tahle pecka se náramně vyvedla a je bezesporu tím nejlepším kouskem na „…and the Dark Begins“. Super atmoška a pěkně vyvedené melodie jsou pro „Forever“ určující. Takhle nějak bych si to představoval.

Secret of Darkness

Na závěr musím pochválit pěknou grafiku, zvláště pak povedený přední obal, který hezky vystihuje i hudbu – nijak extra originální, svým způsobem příjemně lehce kýčovitý, ale hezký. Je pravda, že já jsem, co se hudby týče, pěkně náročná sviňa, a tak debut nedebut hodnotím, jak hodnotím, jsem ale přesvědčen, že až Secret of Darkness naskládají více dobrého materiálu (což by s postupem času neměl být podle mě problém) a zalezou do profi studia, bude to o hodně lepší. Zatím tedy za poloviční hodnocení s tím, že to hlavní od nich ještě přijde, alespoň já si to myslím.