Země: Řecko / Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 13.12.2019 Label: Ván Records Tracklist: 01. The Temptress of Ud Da Kar Ra 02. Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox 03. Tower Sub Rosa 04. Lilith Unbound 05. La sorciere rouge Hrací doba: 30:13 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci.

Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž natočil doposud poslední řadovku „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. To by byla stálá sestava Haxandraok, ale pro úplnost můžeme dodat, že baskytary se pro nahrávání „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ zhostil hostující Arkhus Death rovněž z Devathorn (kteří loni vydali splitko „Zos Vel Thagirion“ s Inferno, takže vlastně všichni tři se někdy s českou kultovkou potkali na společném nosiči, haha).

Haxandraok jsou každopádně dalším přírůstkem do početné rodinky okultního black metalu. Už vidím, jak se spousta z vás začala chytat za hlavu a hned vzápětí se sápat po zavření karty prohlížeče, ale zkuste ještě chvíli vydržet. Já vím, že occult black už je dneska klišé jako svině, těch kapel tu bylo milion (ale žádné strachy, ještě minimálně jeden další milion nás do budoucna čeká), takže chápu, že spoustu fans už tahle odnož tak trochu sere. Bohužel se jí totiž stalo to nejhorší, co se čemukoliv může kdy přihodit – stalo se to populární, byť v tomto případě jen v omezené formě v rámci relativně okrajového žánru. Díky tomu se na okultní black metal nabalila hromada pozérů a pokrytců, kteří tupě využívají potenciálně působivé vizuální stránky a celkové atmosféry, aniž by svému počínání dokázali vtisknout cokoliv hlubšího, což nakonec jen těžko mohou dokázat, když tupě následují trendy.

Zrovna Haxandraok ovšem nepatří k těm, kdo by danému subžánru dělali nějakou zlou službu nebo snad dokonce ostudu. „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ (to si pište, že to pokaždé kopíruju, tohle odmítám přepisovat) je totiž hodně fajnová deska. Neměl jsem vůči ní nějaká vysoká očekávání, ale půlhodinový materiál prostě ubíhá. Snad to bude i tím, že Haxandraok se ve všech ohledech prezentují docela střídmě. Na fotkách nejsou žádné kápě a okultní oltáře, borci se nechali vyfotit normálně v civilu, akorát teda do ruky čapli jednu lebku, aby se neřeklo.

Podobně ani po hudební stránce se nejedná o nějaké nabubřelé hovno, které se do nějaké atmosféry uměle tlačí hromadou chórů. Haxandraok hrají poměrně přístupný black metal s výpravnými melodiemi, a přesto se jim daří navodit požadovanou náladu. Právě melodie považuju za největší přednost „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ – jde o povedené, zapamatovatelné, leč nevtíravé motivy. Když se navíc s jejich pomocí podaří skladbu vygradovat, pak se jedná o, nebojím se říct, silné momenty. Finále „The Temptress of Ud Da Kar Ra“ nebo „Lilith Unbound“ toho budiž důkazem. Pro mě osobně se jedná o dvě vrcholné pasáže celé desky.

Haxandraok se samozřejmě uchýlí k povinnému ritual ambientu, ale i ten je proveden docela vkusně a na „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ pasuje, což snad může být dáno i tím, že se Saevus Helcath angažuje v Shibalba. Každopádně, patříte-li k příznivcům šamanských rytmů, budete si je moct užít v závěrech písní „Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox“ a „Tower Sub Rosa“ plus v celé „La sorciere rouge“.

„Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ mě osobně baví docela dost, až tomu sám divím. Ale ten materiál je jednoduše složený fakt dobře, střízlivě a bez zbytečných póz. Díky půlhodinové hrací době se v tom navíc posluchač neutopí jako v případě některých samozvaných epických opusů. Za mě tedy příjemné překvapí, palec nahoru a doporučení.