Archiv štítku: atmospheric black metal

The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires

The Ruins of Beverast - The Thule Grimoires

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 30.1.2021
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ropes into Eden
02. The Tundra Shines
03. Kromlec’h Knell
04. Mammothpolis
05. Anchoress in Furs
06. Polar Hiss Hysteria
07. Deserts to Bind and Defeat

Hrací doba: 69:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí.

Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností. Hudba totiž rezonovala s tématikou šamanismu, kterou nesdělovaly pouze texty, ale i rituální bubny a další elementy ceremoniální muziky. Díky chytrému songwritingu se dá „Exuvia“ – minimálně z pohledu řemesla – považovat za nejlepší desku kapely.

„The Thule Grimoires“ jde ve zmíněných ohledech dále. Přebírá žezlo přístupnosti, black metal je takřka pryč, doom stále sílí. Mnozí posluchači na první poslech vycítí vliv Type O Negative, v určitých pasážích se deska dotkne třeba i Paradise Lost. Přijatelnější aspekty stále často balancují hudební prvky, s nimiž kapela pracuje odjakživa – nízko posazeným vokálem, hutným kytarovým tónem a zhoubnou atmosférou.

„The Thule Grimoires“ je dosud nejměkčí deskou The Ruins of Beverast, o totálním popíčku se ale hovořit nedá, protože z větší části zachovává dlouhé stopáže, na nichž se rozehrává komplexní songwriting. Skladby jsou sice místy libozvučné, strukturou a postupy ale často překvapivé. Sofistikovanost dosvědčí hned první „Ropes into Eden“ plná hudebních zvratů a prostá opakování jednotlivých partů.

První vypuštěná ukázka „Kromlec’h Knell“ naopak představuje The Ruins of Beverast ve vší přijatelnosti. Track si většinu času jede v opatrném středním tempu a staví na melodických vokálech, které se přednesem občas dotknou kultovního Petera Steela. Barytonové posazení Meilenwaldovi sedí, hůře vyzní ve vyšším registru, kdy hlasu chybí charakter i melodické cítění. Obdobné ladění lépe fungovalo na „Exuvia“ – zejména proto, že koketovalo se zmíněným šamanistickým výrazivem.

Dokážu si představit, že přístupnost novinky bude hodně lidí srát, jedním dechem si však troufám říct, že nejde o hlavní zub úrazu desky. The Ruins of Beverast totiž stále zachovávají svou hudební podstatu – z poslechu je hned jasné, o koho jde. Problém „The Thule Grimoires“ spíše vidím v nedostatečném tematickém ukotvení. Pojící prvek není tolik výrazný jako u předchůdců. Deska se tak ztrácí pod lepšími „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ a „Exuvia“, na kterých hudební kvality stvrzoval silný koncept, jenž nenudil ani navzdory dlouhým stopážím.

The Ruins of Beverast

Byť se „The Thule Grimoires“ dá považovat za slabší desku katalogu The Ruins of Beverast, nejde ji považovat za průser. Meilenwald holt nasadil v minulosti laťku vysoko. Příznivci se budou vracet spíše ke starším albům. Na „The Thule Grimoires“ se tak dá spíše pohlížet jako na solidní pokus o hru s přístupnějšími žánrovými postupy bez silnější koncepční linky a specifického zvuku.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu si pomoct, ale mě „The Thule Grimoires“ prostě ne a ne chytit. Výše popisovaný příklon k větší stravitelnosti už se za mě dostal za hranu a v některých momentech se mi novinka vyloženě nelíbí. Typicky v těch, kdy jde muzika The Ruins of Beverast až na dohled gothic metalu.

Průser v tom smyslu, že by se album nedalo poslouchat, „The Thule Grimoires“ samozřejmě není. Rukopis The Ruins of Beverast se v tom pořád nachází a že by počin neměl žádnou atmosféru, to se také tvrdit nedá. Tím pádem se těch pár nepříliš povedených momentů v celku tak nějak rozpustí a to lepší výrazně převládá. Nicméně ani v téhle poloze to tentokrát není stoprocentně. Jednoduše mi přijde, jako kdyby „The Thule Grimoires“ nedokázalo přinést intenzitu a navodit trans, díky nimž jsem si dřívější tituly The Ruins of Beverast oblíbil. A to mi vadí ještě víc než těch pár slabých pasáží.

Jestli něco „The Thule Grimoires“ definitivně podrazí nohy, je to srovnání se staršími deskami. Ať vezmu jakoukoliv řadovku, novinka mi ze souboje vyjde jako to horší album. Nebál bych se tedy mluvit o nejslabším dlouhohrajícím počinu The Ruins of Beverast a vlastně prvním zklamání v diskografii. Což jsem nečekal, protože ještě loňská splitka s Almyrkvi a Mourning Beloveth mě fakt bavila.


Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split

Almyrkvi / The Ruins of Beverast - split

Země: Island / Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Almyrkvi
01. Asomatous Grove
02. Managarmr

II. The Ruins of Beverast
03. The Grand Nebula Pulse
04. Hunters

Hrací doba: 42:27

Odkazy Almyrkvi:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se MeilenwaldThe Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.


Serment – Chante, ô flamme de la liberté

Serment - Chante, o flamme de la liberte

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 17.6.2020
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Ouverture
02. Sonne, le glas funèbre
03. Par-delà collines et rivières
04. Flamme hivernale
05. Avant que ne meure la gloire
06. Hymne pour la patrie

Hrací doba: 40:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sepulchral Productions

Při pohledu na obálku „Chante, ô flamme de la liberté“ na člověka okamžitě dýchne atmosféra artworků Forteresse – srovnejte třeba s „Récits patriotiques“. Věřte tomu nebo ne, ale nejde o náhodou.

Podobnost Serment a Forteresse ovšem nekončí jen u nálady vizuální stránky nebo podobného fontu v logu kapely. Dokonce ani nekončí u toho, že Serment stejně jako Forteresse patří k zástupcům specifického zvuku atmosférického black metalu z kanadské provincie Quebec. Obě formace jsou propojené také personálně. Serment je totiž novým vedlejším projektem Moribonda, jenž ve Forteresse působí od jejich úplného začátku. Se Serment se Moribond poprvé prezentoval ke konci roku 2019 prostřednictvím instrumentálního demosnímku „Par-delà collines et rivières“, jehož titulní píseň se v upravené verzi objevuje i na dlouhohrající prvotině „Chante, ô flamme de la liberté“.

Vzhledem ke zmíněnému personálnímu propojení asi nepřekvapí ani skutečnost, že obě skupiny mají dost společného po hudební stránce. Serment svým směřováním obecně navazuje na charakteristický sound quebeckých seskupení jako Csejthe, Monarque, Sorcier des glaces, Sombres forêts, Neige et noirceur a samozřejmě i samotných Forteresse. Už jen dle tohoto přirovnání byste měli zhruba tušit, oč na „Chante, ô flamme de la liberté“ půjde.

Serment dle očekávání produkuje chladný atmosférický black metal, který i navzdory svému zalíbení v hudebních vichřicích působí jakousi uklidňující a meditativní aurou. Nějaké klišé sračky o panenské přírodě a zasněžených lesích určitě si už dokážete domyslet sami, na to mě nepotřebujete – tyhle formulace v recenzích rád přenechám jiným.

Přejděme radši ke konkrétnějšímu popisu toho, co se na „Chante, ô flamme de la liberté“ odehrává. Naštěstí se nejedná o žádný extra složitý recept, takže nám to snad nebude činit nějaké velké problémy. Serment sází na monotónní zastřený black metal. Kytary i bicí typicky tvoří jednu homogenní mlhavou stěnu, která prakticky funguje jako základní podhoubí desky. Nad tímhle základem se vznášejí melancholické melodie, někdy kytarové, ale většinu času spíš klávesové.

Daný přístup mně osobně vcelku vyhovuje a mám jej poměrně rád, takže následující soud rozhodně není způsoben tím, že bych nepatřil k cílovce Serment. Myslím si totiž, že „Chante, ô flamme de la liberté“ není žádný velký zázrak. Jde o vcelku fajnovou desku, jež se relativně příjemně poslouchá, takže fandové quebeckého black metalu ji klidně mohou několikrát protočit a pravděpodobně jim to přijde ok. Nic víc než standard ovšem „Chante, ô flamme de la liberté“ nenabízí a bylo by hloupé se tvářit, že realita vypadá jinak. V konečném důsledku se tu totiž bavíme o rozumně udělám lepším průměru.

Někdo by se samozřejmě mohl zeptat, na základě čeho jsem k takovému tvrzení došel, když v rámci daného specifického stylu na „Chante, ô flamme de la liberté“ není nic moc špatně. Já nicméně netvrdím, že tam z formálního hlediska něco špatně je. Pouze mě v tomhle konkrétním případě atmosféra nijak zvlášť nestrhla. Právě ji považuji za to zásadní, takže když si to nesedne a náladotvornost nezamaká na sto procent, jako se tomu děje například u těch stěžejních alb quebecké scény, pak zůstane trochu polovičatý dojem. „Chante, ô flamme de la liberté“ jistě není sračka a těch pár poslechů mě určitě nebolelo, ale zanedlouho na desku zapomenu a už nikdy si ji nebudu potřebovat pustit znovu. Leda tak pro oživení při recenzi na další nahrávku, haha.


Ayr – The Dark

Ayr - The Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.7.2020
Label: Wolves of Hades Records

Tracklist:
01. Origins in Descent
02. Where All Light Dies
03. Worship the Dark
04. Swallowed
05. Return to the Void
06. Sever the Golden Chain

Hrací doba: 37:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Anubi Press

Ayr je blackmetalová kapela ze Spojených států amerických, v jejíchž řadách nenajdeme žádné známější muzikanty. Za zmínku snad stojí jen účast borce z Worsen, jehož doplňuje ještě člen koncertní sestavy též skupiny.

Historie se Ayr začala psát před nějakou dekádou, kdy formace postupně vydala tři minialba „Circling“, „Eternal Sustain“ a „Nothing Left to Give“. Poté se však na několik rozpadla. I bez nápovědy vám nejspíš došlo, že tohle rozpadnutí netrvalo věčně, protože jinak bychom tu dnes o Ayr asi nepsali. Kapela se opět dala dohromady a připravila svou dlouhohrající prvotinu, jejíž nahrávání prý probíhalo průběžně celých pět let, a to i v období nečinnosti (neptejte se, taky mi to přijde divné). Tak či onak, deska nese majestátní název „The Dark“ a její přebal zdobí neméně majestátní zasněžené vrcholky hor.

Nijak zásadně „dark“ ale muzika Ayr není. Skupina produkuje atmospheric black metal, což jste pravděpodobně odhadli už jen podle toho obalu. Výsledek není úplně hloupý a rozhodně se nejedná o vyloženě špatnou nebo snad dokonce tragickou záležitost, ale nemlich stejně to lze otočit a z druhého konce říct, že výsledek není ani nijak zásadně dobrý nebo snad dokonce úžasný. Jinými slovy, Američané hrají důstojně udělaný průměr, jenž sice nepostrádá pár pozitivní prvků, ale nemá sílu na to, aby se dokázal dostat pod kůži a zanechat v posluchačích hlubší dojmy.

„The Dark“ je z dramaturgického hlediska poměrně jednoduché. Každou lichou stopu přichází minimalistická ambientní („Worship the Dark“, „Return to the Void“) nebo akustická „Origins in Descent“) mezihra. Ani v jednom případě se nejedná o nic zvláštního. Intermezza mě sice neiritovala, ale ani mě nijak zásadně nebaví a v podstatě jen natahují celkovou hrací dobu disku o jedenáct minut. Kromě toho, že „Worship the Dark“ zdálky připomene některé ambientní polohy Burzum, si z toho nepamatuju vlastně lautr nic. Za mě osobně by tam tedy tohle ani nemuselo být.

To důležitější se tím pádem odehrává v sudých stopách, které jsou delšího rázu a nabízejí již zmiňovaný atmospheric black metal. Recept Ayr není nijak originální a vesměs jsem měl dojem, že poslouchám něco, co už jsem slyšel dřív a jinde. Ne nutně to ale musí znamenat něco špatného a některé pasáže „The Dark“ toho ostatně mohou být důkazem.

Jestli Američané v něčem vynikají, jsou to zejména ty nejrychlejší momenty, kde se sype a muzika stojí na obligátním chladném riffování. Nejde o nic zvláštního, ale určité kouzlo to nepostrádá a Ayr se občas daří hustit náladu takovým způsobem, až by se skoro dalo mluvit o intenzivním přednesu. Skoro. Bohužel se tak ale děje jen v lokálních momentech. Naopak za nejslabší části považuji ty melodičtější, kdy se do toho začíná vkrádat melancholie.

Příkladem všeho může být hned první „pořádná“ a také nejdelší skladba „Where All Light Dies“. První tři a půl minuty, kdy se jede rychle a přímočaře, mě poměrně baví. Naopak povinné zjemnění v podobě tiché mezihry v osmé a deváté minutě mi přijde zbytečné a melodie v poslední půlminutě, s nimiž měla píseň pravděpodobně vyvrcholit, patří k jejím největším slabinám.

Vzato kolem a kolem se „The Dark“ určitě dá poslouchat a neznechutí, protože skutečné přešlapy se tu nenacházejí. Což ale nic nemění na tom, že se jedná jen o obyčejný průměr, jehož eventuální životnost nepřesahuje menší jednotky poslechů.


◊ – Zyklus

Lozenge - Zyklus

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.3.2020
Label: Black Spark Records

Tracklist:
01. Aufgang
02. Vanitas
03. Zeit
04. Licht
05. Schönheit
06. Unisono I
07. Unisono II
08. Untergang

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
bandcamp

K poslechu „Zyklus“ mě samozřejmě nalákal název kapely – . Žádná standardní písemka, žádná čísla, jenom jeden zasraný kosočtverec, U+25CA v Unicode.

Samozřejmě jde o pěkně hloupý důvod, proč nějaké kapele věnovat svůj čas, to uznávám. Není totiž žádný velký problém vymyslet nějaký retardovaný obskurní název nebo tam prostě mrdnout náhodný znak jako třeba právě (klidně se v komentářích pochlubte, jak jste tuhle hovadinu v duchu přečetli). Ale na druhé straně, pozornost to prostě upoutá. Mě osobně tahle divnojména docela baví a vždycky mě láká zkusit i samotnou muziku, přestože empirická zkušenost hovoří jasně: velmi často je ten název zajímavější než vlastní hudba. A stejně to příště zkusím znovu a nejinak tomu bylo i v případě . Tak píču kosočtverec pojďme prozkoumat trochu zblízka…

je německý projekt, za nímž stojí Paul Moritz. Podle metalových archivů (zdroj všeho metalového vědění!) se jedná o docela mladého kořena, protože se narodil v roce 1999. Což mi zas a opět připomíná, že kurva stárnu a moje plánovaná kariéra rockové hvězdy stojí tak moc za hovno, že ještě ani nezačala. Ale to sem teď asi nepatří. Zpátky k . Borec už i přes svůj mladý věk stihl nasekat hned několik kapel, které se jmenují třeba Nurez nebo Innig, ale osobně jsem o nich dosud neslyšel a podle popisu nemám v plánu se s nimi v budoucnu seznamovat.

Co se  týče, tak se jedná o atmospheric black metal zlehka líznutý ambientem a s vesmírnou tématikou. Prostě taková standardní receptura, již poprvé prezentovalo minialbum „Helios“ z roku 2018. Tomu jsem dal kvůli recenzi jeden rychlý letmý poslech a moc dobré mi nepřišlo. Klávesová složka byla asi o trochu výraznější než na letošní první řadovce „Zyklus“, ale místy mi to znělo dost gay, některé melodie i zpěvy se mi zdály hodně kýčovité a z kytarového hlediska to byla slabota.

„Zyklus“ je celkově určitě vyzrálejší počin než „Helios“ a na první poslech lze slyšet, že hudba za ty dva roky učinila nezanedbatelný posun. A snad se dá říct, že i správným směrem. I přesto se stále nejedná o nic zásadně úžasného a většina alba se bohužel topí v takovém neobjevném průměru. „Zyklus“ trpí na standardní neduh podobných projektů – řemeslně je to udělané dobře, poslouchat se to dá, ale zoufale schází osobitost a vlastní vize. Všechno už jsme slyšeli jinde a také v lepším podání. Ostatně už intro „Aufgang“ nastiňuje, že byste se měli připravit na neoriginalitu. Kosmický black metal, co začíná morseovkou? [ironie] Tak to jsem ještě nežral! [konec ironie]

Zkusím ale radši zmínit to lepší, abych jenom nepičoval, protože pár rozumných věcí se na „Zyklus“ taky nejde. Některé klávesové linky v „Zeit“ mi přijdou ok a beru, že v tomhle ohledu se od prvního ípka udělal zásadní pokrok. „Schönheit“ je ještě o kousek lepší, především díky svému finále, které se podařilo příjemně vygradovat. Suverénně nejlepším songem je ale podle mě „Licht“, kde se nejznatelněji projeví vliv atmosférického elektronického ambientu, skoro až trip-hopu. Úplně v pohodě bych se v téhle stopě obešel bez vyústění do black metalu v závěrečné třetině, která „Licht“ víc ubližuje, než pomáhá.

Nicméně ani jedna píseň není stoprocentní a skutečně skvělá, vždycky jen sem tam nápad, motiv. Souvislejší poutavou pasáž jsem našel jen v první dvou třetinách „Licht“ a konci „Schönheit“. Zbytek alba se pak pohybuje v lepším případě v obyčejném průměru („Vanitas“), v horším případě opět zajíždí ke zbytečnému kýči (určité momenty v „Unisono I“ a „Unisono II“).

Všehovšudy nejde nic zvláštního a nenajdete tu nic lepšího než řemeslně slušně zahraný průměr bez větší invence. Opět se tedy ukazuje, že název kapely je zajímavější než její produkce. S klidným srdcem tedy můžete vynechat.


Koschcoroth – Ozvěny melancholie

Koschcoroth - Ozvěny melancholie

Země: Česká republika
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 12.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Yavanna
02. Minstrel smrti
03. Podzimní melancholie 2
04. Hlas naděje
05. Černý kov
06. Král noci
07. Slzavé moře ztracených snů
08. Poutník
09. Běsnění živlů
10. Cesta ke hvězdám (ft. Diskošek 3000)

Hrací doba: 71:37

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Koschcoroth

Kdo sem chodí číst ty naše pindy, nejspíš už si ráčil všimnout, že zde nemáme problém se psaním a vydáváním negativních kritik. Konkrétně já osobně k tomu přispívám relativně často. Někdo by si mohl myslet, že si psaní pojebávacích recenzí užívám, ale není tomu tak. Ve skutečnosti to není příjemné ani pro kritika říkat někomu na plnou hubu, že hraje sračku, a shazovat tím jeho snahu. Snaha sama o sobě nicméně kvalitu nezaručuje a upřímný názor se mi zdá cennější než snaha neurazit něčí ego. Když je něco evidentně špatné, recenzent by měl být schopen říct nahlas, že je to špatné, a alibisticky se neschovávat za takzvaně diplomatickou prezentaci svých dojmů. Pokud toho není schopen, měl by psaní pověsit na hřebík. A pokud interpret není schopen tohle pochopit a nerozumí tomu, že po zaslání alba na recenzi se mu může vrátit negativní recenze, neměl by to na ty recenze posílat.

Já nemám ve zvyku se za nic schovávat a také prozatím nehodlám věšet psaní na hřebík, tudíž to řeknu nahlas: „Ozvěny melancholie“ jsou špatné. Strašně moc špatné.

Nyní by měla přijít ta fáze článku, kdy se pokusím svůj názor podložit nějakými argumenty a trochu jej rozvést. „Ozvěny melancholie“ mi nicméně přijdou tak nepovedené, že by myslím plně stačilo, kdybyste si pustili nějakou krátkou ukázku v přiloženém přehrávači, abyste pochopili, že Koschcoroth hraje hluboký podprůměr. Kdo neslyší, že tomuhle albu zoufale schází jakákoliv soudnost a mnohdy i elementární kvality, tak má v uších fakt regulérně nasráno.

Tady totiž není dobře prakticky nic. Hudba – nezáživná, neoriginální, bez nápadu, leckdy dokonce otravná. Vokál – bolestivě slabý. Texty – tragické. Dramaturgie desky – mimo. Aby mi ale zas nějaký šulin nepředhazoval, že jde jen o laciný hejt, že si tu léčím komplexy a že autorovi závidím (i když teda nechápu, co by se tady dalo závidět), zkusím se ke každému ze čtyř jmenovaných atributů vyjádřit ještě o něco podrobněji…

…i když to v některých případech bude docela obtížné, protože to nejdůležitější stran hudby už vlastně padlo v minulém odstavci. Koschcoroth byste si měli zapamatovat jako amatérskou variaci na atmospheric black metal, jež se vyznačuje dvěma zásadními vlastnostmi: za prvé z ní teče klišé po litrech; za druhé je patetická až do pekla. Riffy jsou tak zoufalé, že se snad ani nedá mluvit o riffech. Lepší riff pomalu napíšete, když zakopnete a převrhnete zapojenou kytaru.

Ze všeho nejvíc mě ale vytáčejí ty teploušské klávesy. Na tyhle pokusy o přírodní melancholii už začínám být skoro alergický, protože to všechno zní stejně a taky stejně blbě. Koschcoroth v tomhle ohledu není výjimkou. Takhle neinvenční a provařené užití kláves v atmo blacku aby jeden pohledal.

Koschcoroth

Není to ale jen o těch klávesách. Když přijde pokus o rychlejší song jako třeba „Černý kov“, v němž se autor vyznává ze své lásky k black metalu, jde o nemlich tu samou pičovinu. Další vtipnost se nachází v samém závěru „Ozvěn melancholie“ v songu „Cesta ke hvězdám“, kde hostuje projekt Diskošek 3000. Ve skutečnosti se jedná o elektronické alter ego Josefa Koška – všimněte si, jak do obou svých skupin zapracoval své příjmení (Košek + blackmetalová přípona -roth = Koschcoroth; Disko + Košek = Diskošek). Dal jsem si tu práci a poslechnul jsem si také vlastní tvorbu Diskošek 3000. I ta je hrozná – tupé tucání, které se snaží hrát si na aggrotech. Smíchejte obojí a máte – „Cestu ke hvězdám“. To nechceš.

Vokál i texty vezmu jedním šmahem. Na zpěvu totiž není moc co k řešení, ten je jednoduše bez charismatu, nemá drajv a jeho poslech spíš otravuje. A co je horší – jde mu dobře rozumět, což z toho dělá ještě věcí utrpení, poněvadž ty texty mě teda posílají do kolen. Když něco takového poslouchám, tak se pomalu stydím za samotného autora. Obsahově se jedná o naivní pohádku a formou o kardinální blbost. Jakmile někdo narýmuje sen-den, tak ho prostě odmítám brát seriózně. Skoro se mi nechce věřit, že Pepovi je přes třicet roků, protože tady se bavíme o říkánkách, jejichž kvalitu předčí sprosté básničky, které si většina z nás psala v pubertě do sešitu matiky.

Pokud by vás o nesoudnosti Koschcoroth nepřesvědčilo nic z dosud řečeného ani odpudivé logo, tak můj poslední argument vás snad přesvědčí: „Ozvěny melancholie“ trvají sedmdesát minut. Vzpomeňte si na všechno, co jsem napsal, a nechte si chvilku na rozmyšlenou, abyste si to plně uvědomili. Aby nevznikla mýlka, pro jistotu vám to napíšu ještě jednou číslem: 70 minut. Chápeš?

Někdo by mi mohl oponovat, že třeba zvukově „Ozvěny melancholie“ nejsou zlé a že v tomhle ohledu zní letošní novinka přijatelněji než pět let staré ípko „Barvy přírody“ (které je ale po hudební stránce stejné hloupé). Na to vám však odpovím – zlepšuje snad něco takového jakkoliv dojem z poslechu? Když jde o průser po obsahové stránce, nehrajou podobné věci roli. A „Ozvěny melancholie“ po mém soudu průserem rozhodně jsou.

Koschcoroth


Solipsism – Trhliny v (ne)skutočnosti

Solipsism - Trhliny v neskutocnosti

Země: Slovensko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.3.2020
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ozveny minulosti
02. Posledný nech zhasne
03. Negalomania
04. Krst rozbitým sklom
05. Ozveny budúcnosti

Hrací doba: 26:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Solipsism

Žádostí o recenze chodí na mail násobně víc, než je možné zvládnout reálně poslechnout, natožpak naposlouchat a napsat. Kolegové z jiných periodik jistě potvrdí, že s tímhle bojuje snad každé žánrové médium. Poptávka je směšně obrovská a kapacity nedostačující. Do hry tedy nutně musí vstoupit přísná selekce, na jejímž základě se určí ty vyvolené desky, jimž se nakonec reálně věnuje prostor.

Pro mě osobně je hlavním kritériem zajímavost. Což automaticky nemusí znamenat i kvalitu. Musím se ale přiznat, že mnohem přísnější měřítka mám na počiny, které chodí po desítkách PR agentur. Tohle se dá přehazovat vidlemi a dost často jde o takový hnůj, že kydání by se hodilo spíš než přehazování. Z těchto věcí si bereme jen to, co už známe, anebo co skutečně zaujme.

Musím se ale přiznat, že mám mírně zmenšené nároky u jednotlivých kapel, které se ozvou samy, a obzvlášť u těch českých a slovenských. Snad i ve mně občas zahoří lokální patriotismus a ona pověstná pisálkovská touha referovat světu o místní (případně sousedské) scéně. Anebo to jsou jen zaražené větry a výběr určuje jen náhoda.

Každopádně, s těmito sníženými nároky jsem se rozhodl představit zde slovenskou formaci Solipsism, jež letos u rumunského labelu Sun & Moon Records vydala své první minialbum „Trhliny v (ne)skutočnosti“. Přestože hudebně mě skupina nijak nezaujala. V důsledku čehož zde nehodlám nijak chválit. Popravdě řečeno, nejlepší na celém počinu mi přijde titul (jak EP, tak i některých skladeb, viz „Negalomania“ či „Krst rozbitým sklom“) a obal. Po hudební stránce mě ovšem „Trhliny v (ne)skutočnosti“ (ne)skutečně nudí a nijak mě nevytrhly. Jestli vás uráží, že tu recenzuji něco, co mě hned na první poslech odrazovalo, můžete tenhle článek považovat jen jako upozornění, že něco takového vyšlo. Ale pokud vás to i přesto pořád uráží, tak já mám samozřejmě na salámu, poněvadž můžu psát, co chci, haha!

Solipsism na black metal nahlížejí z hlediska melancholie. Už tohle není věc, již bych nějak zvlášť vyhledával, ale sama o sobě mi ještě nevadí. O dost horší se mi zdá skutečnost, že Slováci hrají tak strašně neškodně a unyle, bez vlastního ksichtu i bez zajímavosti. Z instrumentálního hlediska jde vlastně jen o lokální variaci na něco, co jste už slyšeli stokrát jinde u skupin jako Lustre, Mesarthim, Eldamar a jim podobných, navíc orámovanou echt nudným a necharismatickým vokálem.

Solipsism

Neoriginalita by se samozřejmě dala do určité míry tolerovat, pokud by ji Solipsism dokázali dohánět kvalitní kompoziční stránkou, avšak ani to se bohužel neděje. Vezměte si kupříkladu píseň „Posledný nech zhasne“. Ta trvá osm a půl minut, ale za celou tu dobu se v ní nestane vůbec nic zajímavého (povinnou zpomalovačku jak z učebnice fakt neuznám, sorry), neobjeví se žádný povedený motiv a atmosféra podle mě taky létá někde u bodu mrazu. Skladba tím pádem trvá poměrně dlouho, ale smysl mi její stopáž nedává.

Ani další stopy dojem nevylepší, ať už jde o rychlejší pokus „Negalomania“, melancholičtější „Krst rozbitým sklom“ anebo melodičtější „Ozveny budúcnosti“. Z celé nahrávky se mi zdá nejschůdnější první polovina „Krstu rozbitým sklom“ do doby, než se song zlomí a nastoupí část se zpěvem. Nicméně ani tady nejde o nic zvláštního a pocitu, že něco takového už jsem někde slyšel, se nedá ubránit.

„Trhliny v (ne)skutočnosti“ tedy bohužel považuji za docela slabou prvotinu, s níž z mého hlediska nemá smysl ztrácet čas. Jistě by mi někdo mohl vyčítat, že bych měl být shovívavější, mírnější, ne-li dokonce solidárnější, když se jedná o pilotní nahrávku, ale na podobný alibismus vám zvysoka dlabu. Když se mi to nelíbí, nebudu lhát nebo to uměle schovávat za usrané eufemismy.


Ayyur – Balkarnin

Ayyur - Balkarnin

Země: Tunisko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Dead Red Queen Records

Hrací doba: 14:19

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Anubi Press

Na předešlé EP Ayyur s názvem „The Lunatic Creature“ jsem byl svého času docela zvědavý. Šlo o moje první setkání s kapelou. Zajímalo mě, jak bude znít black metal z Tuniska s poměrně zajímavým vizuálem (mám samozřejmě na mysli fotky samotné skupiny, nikoliv obaly, které mají Ayyur typicky o ničem). Navrch se do sestavy před pár lety připojil Shaxul, tedy původní vokalista Deathspell Omega, jenž v Ayyur ovšem obsluhuje bicí.

„The Lunatic Creature“ mi nicméně připadalo dost nudné. Šlo o řemeslně dobře udělaný průměr, který po obsahové stránce nedokázal zaujmout vůbec ničím. Získal jsem z toho dojem, že Ayyur jsou ve skutečnosti dost nezáživnou formací, jejíž tvorbě bych do budoucna svůj čas věnovat neměl.

Letošní minialbum „Balkarnin“ jsem si nepouštěl s žádným velkým očekáváním, vlastně jsem se do přehrávače prokliknul jen tak z povinnosti, abych si pustil obligátních pár vteřin. I ty leckdy stačí k tomu, aby člověk zjistil, zdali chce danou věc poslouchat zevrubněji. Ne, že by mě „Balkarnin“ během takhle krátké doby nějak zásadně položilo, ale nakonec jsem to nechal hrát déle jak několik sekund a na první poslech se mi zdálo, že se nové EP tváří slibněji než „The Lunatic Creature“. Rozhodl jsem se tedy dát Ayyur ještě jednu šanci.

A jaké jsou dojmy po zodpovědnějším náslechu? Popravdě řečeno, vlastně prakticky stejné jako po tom úvodním letmém. „Balkarnin“ zvukově staví na podobné receptuře jako „The Lunatic Creature“, ale zdá se mi, že obě přítomné skladby – nepojmenované, jen očíslované římskými číslicemi – jsou sevřenější a dramaturgicky pevnější. Snad i díky tomu na mě působí o trochu záživněji než písně z „The Lunatic Creature“.

Přesto ani „Balkarnin“ nemůžu označit za nějakou výrazně dobrou nebo snad alespoň zajímavou nahrávku. Finální pocity jsou totiž prakticky stejné jako u minulého EP: při pohledu zdálky se sice Ayyur možná tváří zajímavě a snad i tak na první pokus znějí, ale v konečném důsledku se nejedná o nic lepšího než na úrovni udělaný průměr. Obzvláště opakované poslechy rychle potvrdí, že materiál na „Balkarnin“ příliš silný není a že jeho životnost je tuze nízká.

Asi si dokážu představit, že tohle někoho bavit bude, v čemž nehledejte žádný skrytý výsměch – skutečně by mě nepřekvapilo, kdyby se „Balkarnin“ někomu do vkusu trefilo. Já však k takovým posluchačům nepatřím. Mě osobně Ayyur prakticky vůbec nezaujali ani na druhý pokus, takže do budoucna už si jejich počiny s největší pravděpodobností odpustím.


Cénotaphe – Monte verità

Cénotaphe - Monte verità

Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Myosis
02. Aux cieux antérieurs
03. L’oeuf de mammon
04. De mon promontoire astral
05. Intolérante thébaide
06. Ne m’oubliez
07. Emersion
08. Monte verità

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Na jméno Cénotaphe pravidelně narážím už nějakou dobu, přestože francouzské duo aktuálně vydalo teprve svou první dlouhohrající desku, jež nese název „Monte verità“. Obaly jejich starších neřadových nahrávek „Horizons“, „Empyrée“ a splitu se Circle of Ouroborus totiž na člověka čumí prakticky v každém větším německém blackmetalovém distru. Tedy alespoň v těch, odkud pravidelně objednávám jako Amor Fati nebo Iron Bonehead.

Musím říct, že první ukázka z „Monte verità“ (tuším, že šlo o skladbu „Aux cieux antérieurs“, ale nejsem si jistý) mě nijak zvlášť nezaujala. Přesto jsem se rozhodl dát Cénotaphe šanci, abych zjistil, jestli to teda za něco stojí, když na skupinu narážím tak často…

Cénotaphe tvoří zkušení borci, jejichž dřívější aktivity jste určitě mohli zachytit a věřím, že v některých případech i stoprocentně zachytili. Zpěvák Khaosgott se třeba podílel na Frozen Graves, jejichž bezejmenný debut z roku 2017 byl výborný. Instrumentalista Fog toho má na triku ještě víc. Z projektů, s nimiž jsem se já osobně potkal (myšleno, že jsem skutečně zkoušel poslouchat jejich muziku, ne že jsem se k nim někdy proklikal na Metal Archives), můžu zmínit Aum nebo Rêx mündi.

Především se ale oba muzikanti dříve setkali v řadách Nécropole, kde působili v rané éře demosnímků „Atavisme…“ a „Ostara“ (obě nahrávky nejspíš budete znát hlavně díky kompilaci „Nécropole“ vyšlé na značce Northern Heritage Records). Asi ne náhodou tvorba Cénotaphe dost připomíná právě Nécropole, a to nejen hudebně, ale i graficky. Docela paradoxně má ale „Monte verità“ nejblíže k „Solarité“, tedy prvnímu full-length Nécropole, na němž se ani Khaosgott, ani Fog už nepodíleli. Bohužel pro CénotapheNécropole mi z tohoto srovnání vychází výrazně lépe.

Těch podobností a asociací by se ovšem dalo nalézt mnohem více. Cénotaphe v lecčems připomenou i některé kanadské kapely à la Cantique lépreux. Chcete-li zůstat ve Francii, můžu zmínit například Véhémence, Aorlhac anebo Belenos, vzpomněl jsem si i na italské Flamen. Kdyby na mě někdo vytáhnul Departure Chandelier, taky mi to bude dávat smysl. Posluchači jakékoliv z právě jmenovaných formací mohou dát „Monte verità“ poslech, třeba vás deska zaujme více než mě.

Cénotaphe se každopádně na „Monte verità“ prezentují syrovějším melodickým black metalem; někdo by to také mohl nazývat atmospheric black metalem a osobně bych proti tomu nic neměl. Nějak mě ale jejich podání víc nudí než baví. Výrazných momentů nacházím málo, jedná se spíš o výjimky, mezi něž mohu zařadit třeba hymnický začátek „De mon promontoire astral“ nebo závěrečnou čtvrtinu téže skladby. Po většinu času ale „Monte verità“ kolem mě jen neškodně pluje kolem, aniž by mě výrazněji zaujalo. Absenci nápadů a pasáží, které by mi připadaly zajímavé, pak nedokáže vyvážit ani celková aura nahrávky, protože ani tady u mě Cénotaphe nezabodovali.

Cenotaphe

Naopak se najdou melodie, které se mi vlastně nelíbí a občas mi dokonce přijdou až moc „pohádkové“. Naštěstí jsem si jich všímal, jen když jsem se na poslech cíleně soustředil, protože většinou „Monte verità“ prohučí bez takového zájmu, že příliš nevnímám ani to horší. Ve finále se mi tedy na albu nejvíc líbí obálka, jež v našinci probudí záchvěv národní pýchy. Cénotaphe totiž použili obraz „Meditace“ z roku 1899 od českého malíře Františka Kupky (kapelu trochu „omlouvá“, že Kupka většinu života strávil právě ve Francii).

Hádám, že mnozí se mnou nebudete souhlasit, protože jsem si všiml, že hned několik z vás už v komentářích psalo, že „Monte verità“ považujete za jeden z prozatímních vrcholů black metalu letošního roku. Mě osobně ale tahle nahrávka minula velikým obloukem, a jakmile dopíšu tuhle větu a vypnu ji, už nikdy se k ní nehodlám vrátit, natožpak vracet.


Bezwering – Aan de wormen overgeleverd

Bezwering - Aan de wormen overgeleverd

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Vredeloos
02. Nagezeten
03. Rouwstoet
04. Uitgeteerd
05. Aan gene zijde
06. Terror terroris
07. Geen bloemen op mijn graf
08. Het tweede gezicht
09. Waanzinskolk

Hrací doba: 43:37

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Primární důvod, proč má smysl Bezwering věnovat svou pozornost, vám je asi jasný, pokud máte nějaké základní ponětí o tom, co je tahle nizozemská formace zač. Bezwering totiž navazují na tradici Wederganger, což byla zajímavá kapela, která toho ale po sobě zas tak moc nezanechala. Posluchačům odkázali jedno krátké demo, jeden full-length „Halfvergaan ontwaakt“ a tři splitka s Laster, Kjeld a Urfaust.

Wederganger svou činnost ukončili na jaře 2018. Od té doby se pár spřízněných projektů objevilo, přičemž aktivní byli zejména oba někdejší zpěváci Wederganger. Botmuyl se přesunul do kapely Hellehond, jíž na sklonku loňského roku vyšel debut „Verslonden“ na značce Iron Bonehead Productions. Alfschijn si udělal sólový projekt Gaistaz (možná jste v listopadu zachytili první bezejmenné ípko) a taky se angažoval ve skupině Knoest, jejíž první řadovku „Dag“ jsem zde ostatně rovněž recenzoval.

Zdá se nicméně, že skutečným přímým nástupcem Wederganger je právě až Bezwering, kde se opět scházejí dvě třetiny jádra Wederganger – již jmenovaný zpěvák Alfschijn a kytarista MJWW, k nimž se přidal ještě Onmens, bývalý koncertní bubeník Wederganger, a další dva kořeni. Výsledkem jejich snažení budiž deska „Aan de wormen overgeleverd“

Vzhledem k popsanému personálnímu napojení asi nepřekvapí, že Bezwering na Wederganger nenavazují jen symbolicky, ale také zvukově. Hudební základ vlastně zůstal nezměněný. Opět se tedy můžete těšit na náladový black metal, který se odehrává primárně ve středních tempech a střídá dva vokály – čistý hymnický a klasický skřehot. Právě ve druhém zmiňovaném je na první poslech slyšet největší rozdíl, což asi dává smysl, protože právě tady se hlas změnil.

Odlišnosti v detailech lze ovšem nalézt. Například si nevzpomínám, že by někdy Wederganger využívali takovou humpoláckou dupačku, jakou Bezwering předvádějí na začátku „Nagezeten“, kteroužto považuji za jeden z nejslabších momentů „Aan de wormen overgeleverd“. Osobně bych v tom ale nehledal nějaký skutečný stylový posun, spíš to vnímám jako konkrétní nepovedený výstřelek jedné skladby, jenž mně osobně příliš nesedl.

Sice si na „Aan de wormen overgeleverd“ nevybavuji žádnou další pasáž, která by mě nebavila takovým způsobem, přesto ale nemůžu tvrdit, že by jinak Bezwering ve své základní poloze předváděli nějaké velké zázraky. Většinová tvář alba, jež se nese v duchu (kvalitou) standardnějšího black metalu, nic zásadního nepředvádí. Sice ji nelze plísnit za nějaké klíčové nedostatky, ale v pocitové rovině se objevuje problém provázející velké množství „vlastně dobrých, ale…“ skupin – něco tomu schází. Nemá to takovou pověstnou auru, aby to posluchače skutečně vtáhlo, chybí pamětihodné riffy a nápady, respektive jich není uspokojivé množství. Například „Terror terroris“ je docela slušný „hit“ a některé pasáže v „Het tweede gezicht“ nebo „Waanzinskolk“ jsou taky ok. Zpočátku to tak špatně nevypadá, avšak s každým dalším přibývajícím poslechem je tento nedostatek znatelnější a znatelnější…

Bezwering

Svou zajímavost „Aan de wormen overgeleverd“ přesto má. Síla desky tkví právě v hymnických momentech, v nichž Alfschijn předvede svůj čistý zpěv. Ten mi na čistě blackmetalovém základě sedí násobně víc než v pohanském ladění, které bylo ke slyšení u Knoest. V některých případech to sice kýčem trochu zavání, v tomhle ohledu bych prstem ukázal zejména na „Geen bloemen op mijn graf“, ale obecně to smysl dává a v některých případech se jedná o dost silné momenty. Nejvýše bych vyzdvihl třetí „Rouwstoet“ a pátou „Aan gene zijde“. Jestli si něco z „Aan de wormen overgeleverd“ zapamatujete, bude to právě tohle.

Navzdory kritice považuji „Aan de wormen overgeleverd“ za poměrně ucházející album, s nímž se pár seancí strávit dá. Ze začátku nahrávka poměrně baví a ty nejsilnější chvíle to celé táhnou hodně nahoru. Příznivcům Wederganger nebo obecně posluchačům, jimž chutná hymnické podání black metalu, by to tedy za několik poslechů stát mohlo. Nicméně je zjevné, že z dlouhodobého hlediska „Aan de wormen overgeleverd“ bohužel neobstojí.