Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 24.7.2020 Label: Wolves of Hades Records Tracklist: 01. Origins in Descent 02. Where All Light Dies 03. Worship the Dark 04. Swallowed 05. Return to the Void 06. Sever the Golden Chain Hrací doba: 37:39 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Anubi Press

Ayr je blackmetalová kapela ze Spojených států amerických, v jejíchž řadách nenajdeme žádné známější muzikanty. Za zmínku snad stojí jen účast borce z Worsen, jehož doplňuje ještě člen koncertní sestavy též skupiny.

Historie se Ayr začala psát před nějakou dekádou, kdy formace postupně vydala tři minialba „Circling“, „Eternal Sustain“ a „Nothing Left to Give“. Poté se však na několik rozpadla. I bez nápovědy vám nejspíš došlo, že tohle rozpadnutí netrvalo věčně, protože jinak bychom tu dnes o Ayr asi nepsali. Kapela se opět dala dohromady a připravila svou dlouhohrající prvotinu, jejíž nahrávání prý probíhalo průběžně celých pět let, a to i v období nečinnosti (neptejte se, taky mi to přijde divné). Tak či onak, deska nese majestátní název „The Dark“ a její přebal zdobí neméně majestátní zasněžené vrcholky hor.

Nijak zásadně „dark“ ale muzika Ayr není. Skupina produkuje atmospheric black metal, což jste pravděpodobně odhadli už jen podle toho obalu. Výsledek není úplně hloupý a rozhodně se nejedná o vyloženě špatnou nebo snad dokonce tragickou záležitost, ale nemlich stejně to lze otočit a z druhého konce říct, že výsledek není ani nijak zásadně dobrý nebo snad dokonce úžasný. Jinými slovy, Američané hrají důstojně udělaný průměr, jenž sice nepostrádá pár pozitivní prvků, ale nemá sílu na to, aby se dokázal dostat pod kůži a zanechat v posluchačích hlubší dojmy.

„The Dark“ je z dramaturgického hlediska poměrně jednoduché. Každou lichou stopu přichází minimalistická ambientní („Worship the Dark“, „Return to the Void“) nebo akustická „Origins in Descent“) mezihra. Ani v jednom případě se nejedná o nic zvláštního. Intermezza mě sice neiritovala, ale ani mě nijak zásadně nebaví a v podstatě jen natahují celkovou hrací dobu disku o jedenáct minut. Kromě toho, že „Worship the Dark“ zdálky připomene některé ambientní polohy Burzum, si z toho nepamatuju vlastně lautr nic. Za mě osobně by tam tedy tohle ani nemuselo být.

To důležitější se tím pádem odehrává v sudých stopách, které jsou delšího rázu a nabízejí již zmiňovaný atmospheric black metal. Recept Ayr není nijak originální a vesměs jsem měl dojem, že poslouchám něco, co už jsem slyšel dřív a jinde. Ne nutně to ale musí znamenat něco špatného a některé pasáže „The Dark“ toho ostatně mohou být důkazem.

Jestli Američané v něčem vynikají, jsou to zejména ty nejrychlejší momenty, kde se sype a muzika stojí na obligátním chladném riffování. Nejde o nic zvláštního, ale určité kouzlo to nepostrádá a Ayr se občas daří hustit náladu takovým způsobem, až by se skoro dalo mluvit o intenzivním přednesu. Skoro. Bohužel se tak ale děje jen v lokálních momentech. Naopak za nejslabší části považuji ty melodičtější, kdy se do toho začíná vkrádat melancholie.

Příkladem všeho může být hned první „pořádná“ a také nejdelší skladba „Where All Light Dies“. První tři a půl minuty, kdy se jede rychle a přímočaře, mě poměrně baví. Naopak povinné zjemnění v podobě tiché mezihry v osmé a deváté minutě mi přijde zbytečné a melodie v poslední půlminutě, s nimiž měla píseň pravděpodobně vyvrcholit, patří k jejím největším slabinám.

Vzato kolem a kolem se „The Dark“ určitě dá poslouchat a neznechutí, protože skutečné přešlapy se tu nenacházejí. Což ale nic nemění na tom, že se jedná jen o obyčejný průměr, jehož eventuální životnost nepřesahuje menší jednotky poslechů.