Země: Francie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 20.9.2019 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Nomos Nebuleam 02. Nebeleste 03. Sybelius 04. Anthosmos 05. Mahagma 06. Haallucinählia 07. Cosma Procyiris Hrací doba: 48:56 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

První pohled (H.):

Blut aus Nord jsou bezpochyby zásadní kapelou extrémní metalové avantgardy. V minulosti již mnohokrát prokázali, že jim nechybí invence, vizionářství, ani chuť zkoumat nové obzory. Netvrdím, že všechno, co kdy vypustili do světa, je nefalšované zlato, nicméně počet těch zajímavých nebo snad rovnou výjimečných nahrávek jednoznačně převyšuje počet těch nezajímavých.

Přesto bylo za poslední roky trochu cítit, že ta chaotická škatulka Blut aus Nord se trochu vyčerpala, když Francouzi vydali i několik méně dobrých počinů jako třeba EP „Debemur MoRTi“ nebo s odstupem času i poslední řadovku „Deus salutis meæ“. Proto mě vlastně potěšilo prohlášení, že s dalším počinem se Blut aus Nord hodlají posunout zas někam jinam, dát své tvorbě čerstvý impulz a začít novou éru skupiny.

Zpočátku jsem se posunu, jenž byl s „Hallucinogen“ avizován, nijak nebál. Blut aus Nord v minulosti již několikrát dokázali přijít s něčím novým a jejich diskografie zdaleka nemá jen jednu tvář. Jednoduše jsem věřil, že Vindsval to opět zajebe jak pán a vydá přinejmenším zajímavé, radši však výborné album. Vždyť třeba i letošní první album vedlejšího projektu Yerûšelem se mi dost líbilo, tudíž jsem neměl důvod věřit, že by snad Francouzi měli vyjít z formy.

O to víc mě ale „Hallucinogen“ nakonec zklamalo, a to hned z několika důvodů. Předně mi nepřijde, že by nové album bylo nějakým zásadním posunem nebo dosud neslyšenou formou Blut aus Nord, poněvadž kapela zde vesměs míchá prvky už dříve použité v melodičtější části tvorby. Při poslechu se tedy ozvou vzpomínky na trilogii „Memoria Vetusta“, konkrétně tedy na „Dialogue with the Stars“ a „Saturnian Poetry“ (jednička „Fathers of the Icy Age“ je díky devadesátkovému zvuku přece jenom docela jinde), na „777 – Cosmosophy“, částečně i na éteričnost „The Sublime“ od Yerûšelem oproštěnou od industriálních vlivů. Myslím, že „Hallucinogen“ tedy nenabízí nic, co by mělo posluchače znalého starších alb zásadně překvapit.

Melodičtější tvář Blut aus Nord mi obecně není tak blízká jako ta extrémnější poloha. Například poslední dva díly „Memoria Vetusta“ mě nebaví prakticky vůbec. Čili už jen díky tomu to u mě mělo „Hallucinogen“ těžší. Nemyslím si ale, že bych nahrávku nedokázal docenit, pokud by za to stála. Těch překážek, proč si novinku nedokážu vychutnat, jak bych rád, je tu víc. Za jednu z největších slabin považuji nezáživný zvuk, který je na můj vkus příliš hodný, obyčejný a sterilní. Spousta pasáží se kvůli němu slévá, což stěžuje hledání těch nápadů, které za to skutečně stojí.

Abych totiž nebyl chápán špatně, musím říct, že se na „Hallucinogen“ nacházejí i fantastické chvilky. Občas mi přijde, že těm nejsilnějším motivů není dán dostatečný prostor (například v „Nomos Nebuleam“), ale celkově rozhodně nejde tvrdit, že by Blut aus Nord nechali veškerou svou skladatelskou potenci spát. Bohužel, na druhé straně tu jsou i pasáže, které mi vůbec nevoní a nelíbí se mi. Zpravidla se jedná o melodická kytarová sóla à la stará psychedelie, což je trochu smutné, poněvadž se jedná o prakticky jediný skutečně nový element. Další chvíle pak vykazují nebezpečně krátkou životnost – kupříkladu rozjezd „Mahagma“ už skoro ani nemůžu cítit.

Nebudu se tvářit, že to tak není, když jisté zklamání cítím. Nechci tvrdit, že „Hallucinogen“ je sračka – takové odsouzení by bylo bezesporu příliš hysterické a ignorovalo by, že se pořád jedná o desku, jíž bylo věnováno dost péče i píle. Stejně tak ale nemůžu tvrdit, že by mě poslech „Hallucinogen“ zásadně bavil, když už nyní vím, že půjde o jednu z těch desek Blut aus Nord, k nimž se už nikdy vracet nebudu. Obecně slušná záležitost, ale na zásadní kapelu extrémní metalové avantgardy mi to jednoduše přijde málo. Popravdě řečeno, kdyby se nejednalo o Blut aus Nord, věnoval bych takové nahrávce o poznání méně času a trpělivosti, než kolik jsem na „Hallucinogen“ nechal.

Druhý pohled (Cnuk):

Od „Hallucinogen“ jsem popravdě nečekal téměř nic. Blut aus Nord mě s posledními fošnami míjeli a „Deus salutis meæ“ považuji i s odstupem času za tak nudný počin, až je s podivem, že je z dílny těchto francouzských inovátorů. Potěšilo mě tedy, když hlavním předmětem zvěstí o novém albu bylo, že Blut aus Nord se vydají novou cestou a otevřou další kapitolu.

„Hallucinogen“ skutečně je výrazným odklonem od poslední řadovky, ale v celkovém kontextu Blut aus Nord ne zas takovým. Jedná se spíše o návrat, a to k melodickým dílům, zejména trilogii „Memoria Vetusta“. Nejsem velikým příznivcem této tváře Blut aus Nord a raději mám jejich strojovou či avantgardní podobu, přesto mě „Hallucinogen“ zaujalo natolik, že s ním nyní trávím mnohem více času, než jsem původně čekal.

Melodická stránka věci se výrazně opírá o pronikavé kytary, které jsou ostatně tím nejlepším na celém „Hallucinogen“. Přestože jsou s ohledem na předešlou tvorbu vyloženě měkké, jsou podány s gustem a citem pro kompozici, kdy se jejich síla s každým poslechem zarývá stále hlouběji. Skladbám sice chybí častější agresivní tempo, ale i ve střídmějších polohách znějí Blut aus Nord sebejistě a slyšení-hodných motivů je tu dost, čemuž napomáhají i četné progresivní vlivy, které jsou velice vítaným oživením. Na atmosféře rovněž přidávají zasněné vokály, vznášející se někde nad tím vším. To by mohlo odkazovat ke kýžené psychedelii – ostatně název desky či její samotný obal jsou dostatečně výmluvné, ale onen psychedelický aspekt tu moc necítím, což je škoda. Možná občas prosákne v dílčích momentech, ale rozhodně bych o „Hallucinogen“ nemluvil jako o tripové záležitosti.

„Nomos Nebuleam“, jakožto úvodní singlová věc, dobře nastínila směřování Blut aus Nord a stejně efektivně funguje i jako otvírák „Hallucinogen“. Vrchol je ukryt v předposlední „Haallucinählia“, jejíž kytarové linky a úvodní zasekávané tempo patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl letos možnost slyšet. V trochu delší stopáži se dá najít i nějaká ta vata a třeba „Anthosmos“ nebo „Cosma Procyiris“ jsem nepřišel na chuť tak jako ostatním, ale poslechy utíkají rychle a hlavně nepřestávají bavit.

Kdybych měl „Hallucinogen“ v diskografii Blut aus Nord někam zařadit, bude to vysoko. Není tím nejlepším, co doposud stvořili, v ranku ryze blackmetalových děl mám stále raději „Ultima Thulée“ i „Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Ages“, ale pak někde už se nachází „Hallucinogen“ a časem je dost možná dožene. Pro mě je tato nahrávka především velikým překvapením a myslím, že Blut aus Nord udělali dobrý krok. V industrialu se toho už nablbli dost a jen těžko by to překonávali.

Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):

Noví Blut aus Nord nám vyšli o měsíc dřív, protože ho nějaká neuctivá kunda leakla, a my tu nemůžeme s předstihem frajeřit s fundovanými dojmy, fňuk. Hádám, že nemálo fanoušků stačilo „Hallucinogen“ naposlouchat důkladněji než já, protože to je album, na kterém se určitě dá intenzivně zafičet. Ostatně jak je u Blut aus Nord zvykem, posluchači se dostane slušná porce epických pasáží, z nichž některé lze opěvovat jako dechberoucí, strhující apod. Ovšem klasikou diskografie Blut aus Nord minimálně poslední dekády je také nekonzistentnost. „Hallucinogen“ je v tomhle ohledu na tom určitě lépe než třeba „Deus salutis meæ“, protože nemůžu říct, že by zde byly „postradatelné“ celé skladby, pouze jejich pasáže, což by šlo snad napravit, kdyby Vindsval méně lpěl na repetici a „normálnějších“ (i když kreativních) konstrukcích skladeb.

„Hallucinogen“ vůbec zní až příliš normálně. Žel, můj vkus je už nadobro zmrzačen „MoRT“, avšak větší problém spočívá v tom, že jsem se nechal nachytat reklamními kecy a čekal jakési tvůrčí „novum“ nebo aspoň řádnou (skutečně) halucinogenní vrstevnatost, čehož se prostě nedostává. Na druhou stranu si ale užívám ty hromady aluzí na dřívější melodickou tvorbu. Třeba druhý riff „Sybelius“ by klidně pasoval na demo Vlad, „Anthosmos“ mi zase krásně připomnělo první „Memoria Vetusta“ (zvukem samozřejmě ne) a několik pasáží například evokuje i zapomenutý bočák Children of Mäani; připomínky dvojky a trojky „Memoria Vetusta“ netřeba zdůrazňovat. A vůbec si s „Hallucinogen“ znovu uvědomuji, že Blut aus Nord je v prvé řadě metalová kapela, a nikoliv nezařaditelná hudba sfér.

Blut aus Nord jako žánroví vizionáři snesou velice přísný metr a novinka určitě není kdovíjak úžasná, aby si zasloužila hodnocení jako 9/10, jak se děje všude možně, i když jsem samozřejmě rád, že i povrchní recenzenti konečně velebí kapelu, která si to doopravdy zaslouží. Koneckonců „Hallucinogen“ se mi líbí a fanouškům kapely a atmosférického black metalu vůbec jej doporučuji. Na závěr musím ještě rozporovat Háčkův pičuňg na zvuk, protože mi třeba nepřijde, že by se instrumentální stopy slévaly, a velice bych si třeba přál, aby „Dialogue with the Stars“ mělo bicí, jaké jsou tady.