Archiv štítku: death / doom metal

Můra – Doom Invocations and Narcotic Rituals

Mura - Doom Invocations and Narcotic Rituals

Země: Česká republika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 25.3.2021
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Chambers of Decay
02. Pest Procession

Hrací doba: 19:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Můra

Když se řekne death / doom metal v Čechách, vybaví se mi snad jen Silent Stream of Godless ElegyDissolving of Prodigy a mohu přidat asi i novější kapelu Somnus Aeternus. První zmíněná patří ke stálicím domácí scény, ačkoliv už se dnes věnují přeci jenom jinému žánru. Druhá již neexistuje a třetí rovněž ne. Jinak řečeno, tomuto žánru se v České potažmo Slovenské republice nikdo nikdy moc s výrazným ohlasem nevěnoval. O to více mě potěšilo zjištění, že se kdesi v pražském podzemí pořádají narkotické rituály právě v rytmu death / doom metalu.

Na svědomí je má Můra, formace o čtyřech členech ukrytých pod písmeny S., L., H. a M. Není však žádným tajemstvím, že se jedná o borce, kteří působí nebo působili v kapelách jako The Tower, Sekeromlat či Voluptas. Fungují teprve od minulého roku, během něhož také stihli nahrát svoje první EP, „Doom Invocations and Narcotic Rituals“. Jeho kazetové vydání vychází v nákladu dvou set kusů u dobře známých Caligari Records, což je jistojistě kvalitní stáj.

Předně je třeba podotknout, že pojetí žánru death / doom je v rukou Můry daleko agresivnější a špinavější než u výše zmiňovaných kapel. Tak jak lze z názvu, loga a fotek vytušit, tady zkrátka nebude prostor pro folková pohlazení, ale jenom a pouze pro černočernou smrt. Připodobnění ze zahraničí se nabízí skrze Bloodsoaked Necrovoid, Encoffination nebo Spectral Voice. Líbí se mi, že podobně jako Sněť volí pro svůj název ryze české slovo, kde mají dokonce kroužkované ů. Až možná škoda, že zbytek textu na nahrávce je v angličtině. Co mají dále tyto kapely společného, je smysl a cit pro deathmetalový žánr. Má to v sobě oddanost a pořádnou dávku hnusu, navíc i zvukově to zní dost neupraveně a spíše kazetově. K takto zaměřené hudbě je to sympatický přístup.

„Doom Invocations and Narcotic Rituals“ obsahuje pouze dvě skladby, ale jejich celková délka činí téměř dvacet minut. První „Chambers of Decay“ platí za tu táhlejší věc, která ze své zemitosti neslevuje a servíruje poctivou zhoubu. Kytarové riffy a doplňující tahání za struny patří k tomu lepšímu, archaické sypačky kolem poloviny stopy zase k tomu horšímu. Vokál si drží svůj standard a více mě baví ten výše posazený a nakřáplý, ten se však ozývá pouze výjimečně. Jako povšechně lepší vnímám druhou „Pest Procession“. Její úvod v podobě nabalování rytmu kolem chytlavého riffu a následné upadnutí zpět do temnot je přesně to pravé rozpoložení, kdy si říkám, že tyhle postupy mají prostě kurva svoje nezaměnitelné kouzlo. A zbytek této stopy má také dobré momenty, i včetně efektního hlukového ukončení.

Tím se mi EP „Doom Invocations and Narcotic Rituals“ dělí na klasické dvě poloviny, kdy tu první považuji za docela průměrnou a druhou už za mnohem zdařilejší. Nejenom hudebně a skladatelsky, ale také náladově, kdy se zdá, že ona narkotika začínají konečně působit a mít nějaký vliv na atmosféru. Do Electric Wizard ale ještě daleko. Můra každopádně svojí první nahrávkou ukazuje, že tohle uskupení se vyplatí nadále sledovat, protože případná další tvorba, a nejlépe třeba dlouhohrající studiová placka, by mohla být dost zajímavá.


Asphyx – Necroceros

Asphyx - Necroceros

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Sole Cure Is Death
02. Molten Black Earth
03. Mount Skull
04. Knights Templar Stand
05. Three Years of Famine
06. Botox Implosion
07. In Blazing Oceans
08. The Nameless Elite
09. Yield or Die
10. Necroceros

Hrací doba: 50:16

Odkazy:
web / facebook / instagram

Málokdo má tak vytříbený a rozpoznatelný styl jako nizozemská legenda Asphyx. Jako je tomu však i u známějších příkladů, lze v jejich tvorbě při pozornějším soustředění najít různé proměny. To mohlo být do jisté míry způsobené také turbulentními změnami sestavy. Dnes to tak člověku ani nepřijde, ale u Asphyx se to střídalo dost zhurta. Bereme-li za základní sestavu trio z nejzásadnějších desek „The Rack“ a „Last One on Earth“, tedy Martin van Drunen, Eric Daniels a Bob Bagchus, tak měl každý jeden z této trojice možnost představit Asphyx čistě po svém. Po úvodním období následovalo období ryze Danielsovské sestavy a hned potom Bagchusovské. Tito dva se dali prostřednictvím vedlejšáku Soulburn znovu dohromady a zformovali na dlouhou dobu poslední sestavu Asphyx. Moc nevydržela a trvalo osm let, než došlo na zárodek té nynější, kterou můžeme po odchodu Bagchuse už dlouho nazývat ryze Vandrunenovskou.

Přijde mi, že ani nikdo moc neřeší, že v nynějších Asphyx je z prvotního období pouze Van Drunen, který navíc kapelu ani nezakládal, ani nebyl na všech studiovkách. Ono taky není moc proč se v tom nějak šťourat, když současná sestava jednoduše maká. Kytarista Paul Baayens okoukal řemeslo od Danielse na výbornou, bubeník Stefan Hüskens se v řadách Asphyx minule naprosto zaskvěl a spolu s Alwinem Zuurou tvoří rytmiku na míru přesnou pro potřeby této formace.

Asphyx jsou od návratového „Death… the Brutal Way“ v laufu. Desky „Deathhammer“ a „Incoming Death“ z formy nijak neslevily. Kdo si Asphyx oblíbil, ten může být jen těžko zklamán. Při zpětném ohlédnutí mi z této aktuální tvorby přijde nejlepší minulé „Incoming Death“, čímž mé očekávání nad „Necroceros“ bylo možná až příliš velké. „Incoming Death“ je v mých uších jedna výborná deathmetalová nálož za druhou, jež navíc i zvukově konečně získala na rozdíl od přeřvaného „Deathhammer“ potřebnou kvalitu.

„Necroceros“ samozřejmě na vyznění Asphyx nic nemění. S návratem si oblíbili jednu zajetou šablonu, kterou se jim daří stále obstojně naplňovat. I na „Necroceros“ se tak nachází skladby stručné a rychlé, hlavní osu tvoří ty proměnlivější s valivým středním tempem narušovaným bryskními výpady, a poté se o výrazné slovo hlásí skladby dlouhé, deathdoomově melancholické, což je právě ta poloha, která se onen dávný styl Asphyx z devadesátých let snaží osvěžovat. „Necroceros“ v žádné z těchto formulek neselhává, jenom to vždycky není taková pecka, jako už se v minulosti několikrát povedlo.

Odpálit desku „The Sole Cure Is Death“ není vůbec ničím špatným. Tohle je kurevská vražda, jak se sluší a patří. Následující, až boltthrowerovským riffem opatřená „Molten Black Earth“ a výpravnější „Mount Skull“ jakbysmet. První lehké zaváhání vidím v klipovce „Knights Templar Stand“, která sice má hitový potenciál, ale do kolen mě ničím nedostává. Atmosférický opus „Three Years of Famine“ začíná výrazně ťukat na tu rozvážnější stranu Asphyx a připadá mi, že to v tomhle ranku už dokázali poskládat i lépe, ať už jde o riffy, refrén nebo proměnlivost temp. To bych ostatně mohl prohlásit tak nějak o celém „Necroceros“.

Vyloženě nudná mi pak přijde stopa „In Blazing Oceans“, což je něčím, s čím jsem se v tvorbě Asphyx obecně moc nesetkával. Naštěstí tu více takových není, byť mi druhá polovina alba připadá zbytečně utahaná. Narušit se to snaží jenom klasický kvapík „Botox Implosion“ a příjemně hutná „Yield or Die“, zbytek stop je opět v náladovějším rozpoložení Asphyx a bohužel také tom průměrnějším. To nemusí být hned na škodu, ale důvodů si pak takové skladby pustit je zkrátka méně.

Je zřejmé, že „Necroceros“ nebude patřit ke zlatým hřebům diskografie Asphyx. Na druhou stranu se ovšem nejedná ani o žádný provar. Jsou to Asphyx se vším všudy, ale bohužel zde nenabízí tak zajímavý a pamětihodný materiál, jaký se nacházel na několika posledních řadovkách. Vynikající „Incoming Death“ se neopakuje, na „Death… the Brutal Way“ rovněž výrazně ztrácí a i na „Deathhammer“ je to málo. Přesto se stále dá o „Necroceros“ mluvit jako o dobré desce, která je pro Asphyx důstojným zářezem. V případě, že ale neřadíte ke skalním příznivcům, nepředstavuje „Necroceros“ nic nutného k poslechu.


Bloodsoaked Necrovoid – Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable

Bloodsoaked Necrovoid - Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Dispossessed in an Asphyxiating Endless Darkness
02. Perverted Astral Intoxication for a Death Incarnation
03. Viciously Consumed by the Unfolding Unknown
04. Inescapable Transferance of Profane Malignity
05. Existential Dismemberment by a Transcendental Nothingness
06. Traversing the Threshold of a Treacherous Depraved Absolute

Hrací doba: 40:47

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Kostaričané Bloodsoaked Necrovoid se doposud prezentovali dvěma demosnímky. Na ty sice posléze navázaly i další neřadové počiny jako třeba titul „The Apocryphal Paths of the Ancient 8th Vitriolic Transcendence“ kompilující obě dema nebo nějaké to splitko, ale těm už jsem osobně pozornost nevěnoval. Ony demosnímky jsem nicméně ve své době docela jel a byl jsem s nimi vesměs spokojený. Obě nahrávky jsem zde i recenzoval. Jestli mě paměť nešálí, tak jsem je i docela chválil.

Nemůžu ovšem tvrdit, že by se z dlouhodobého hlediska jednalo o něco úžasného, k čemu bych měl potřebu se vracet i zpětně. To vlastně ani náhodou. Potom, co jsem se obou demáčů nabažil v době jejich aktuálnosti, už jsem na ně ani nesáhnul a ani teď nenacházím žádnou motivaci, abych něco takového udělal.

Na konci recenze na „Demo II“ jsem nicméně prohlásil, že když se Bloodsoaked Necrovoid koncentrují na to, co bylo na demech skutečně dobré, mohla by z nich vyrůst zajímavá kapela. Také jsem srdnatě prohlásil, že si hodlám poslechnout i budoucí počiny, abych zjistil, zdali Kostaričané dané předpoklady dokážou naplnit. Uběhly dva roky a Bloodsoaked Necrovoid zakotvili u respektovaných Iron Bonehead (kde vyšla také už jmenovaná kompilace „The Apocryphal Paths of the Ancient 8th Vitriolic Transcendence“), pod jejichž křídly se nedávno objevila první řadovka „Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“, jež by v ideálním případě měla předpoklady o růstu naplnit.

Jak vidno, Bloodsoaked Necrovoid si pořád potrpí na hustodémonsky krutopřísně názvy skladeb i nahrávek. „Existential Dismemberment by a Transcendental Nothingness“, „Perverted Astral Intoxication for a Death Incarnation“ a podobné perly, to je drsné jak šmirgl a metal jak hovno v džísce. Beze srandy, tohle je fakt halda a baví mě to. No, kéž by podobně kruté dojmy byly i ze samotného poslechu…

„Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ určitě nemůžu považovat za nepovedené album. Úplně stejně ale podle mě není ani nijak oslnivé a myslím si, že mohlo a mělo být lepší. Bloodsoaked Necrovoid se od dem nijak neposunuli a pořád jedou death / doom hnilobu dle jasně nalinkovaných subžánrových pravidel. Akorát že s přechodem do dlouhohrajícího stavu potratili zahnusený demo sound a s větší čitelností část jejich charisma vyprchala.

Jestli na „Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ můžu něco ocenit, tak to jsou ty nejpomalejší pasáže, kdy Bloodsoaked Necrovoid jedou šnečí tryznu. Tyhle momenty se podle mě povedly a aktuální zvuková úprava jim sedí. Naopak rychlejší palby mě na desce nijak neupoutaly a vesměs jen bezbolestně prošumí okolo. Kostaričané se zároveň nevyvarovali ani několika zbytečně chytlavých, skoro až tupých temp, které mi vadily už na „Demo II“. I zde se jedná o nejméně záživné chvíle.

Bohužel ani jedna skladba mi nerve koule celá a prakticky u všech se to nevyrovnaně přelévá mezi tím lepším a horším. Pokusím se daný stav ilustrovat na dvojici „Perverted Astral Intoxication for a Death Incarnation“ a „Viciously Consumed by the Unfolding Unknown“. U první jmenované se vyvedla poslední třetina, kde se jede kvalitní pohřeb, k němuž se posléze přidá i táhla kytarová melodie. Takhle by to tedy šlo. Druhá zmiňovaná stopa to má přesně opačně. Začátek mě docela baví, ale v polovině přijde v půli až halekací „hobluj pičo“ pasáž, která mě fakt sere, a dál už mě to přestane zajímat.

„Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ ve skutečnosti není o moc horší nebo lepší než demáče, ale možná na tenhle počin podvědomě uplatňuji vyšší nároky vzhledem k jeho full-length statusu. Přesto se jedná o solidně udělanou tradicionalistickou zatuchlost, která na chvíli poslouží, pokud k ní budete přistupovat tímhle způsobem a nebudete vyžadovat víc. Za měsíc to ale samozřejmě nebude mít cenu poslouchat a dojmy nijak omračující nejsou.


Cianide – Unhumanized

Cianide - Unhumanized

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 27.12.2019
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Serpents Wake
02. Unhumanized
03. The Weapon of Curse
04. Traitors
05. Shadow of the Claw

Hrací doba: 25:52

Odkazy:
bandcamp

Na zapáchající deathmetalové těleso Cianide si dnes už asi jen málokdo vzpomene. Mezi největší jména se nikdy nedostali a navíc na sebe upozorňují velice poskromnu. Jsem přesvědčen, že kdo ale někdy slyšel jejich první desky, ten na nestoudný šroťák prvotiny „The Dying Truth“ a falešná kytarová sóla druhého alba „A Descent into Hell“ jen tak nezapomene. Je sympatické, že v řadách Cianide se stále nachází původní dvojka, tedy kytarista Scott Carroll a basák Mike Perun. Navíc bubeník Andy Kuizin zde působí už také dlouhou řadu let, takže sestava má spolu odehráno opravdu hodně. Svůj death / doom metal si Cianide střeží už více jak třicet let a nic na tom nemění ani jejich nejnovější studiová nahrávka „Unhumanized“, což je pětiskladbové EP, které má však více jak pětadvacet minut.

Cianide se s tím nikdy moc nesrali. Drhnou tu svoji smrt bez jakýchkoliv úhybků. Rozhodně se nejedná o kapelu, od které čekáte, že s novou fošnou načrtne budoucí směřování žánru. Přesně naopak. Jsou z Chicaga a jejich styl by se dal svoji primitivností a dřevností přirovnat právě k Master. Možná dokonce až k Six Feet Under. Stejně tak jsou slyšitelná i pojítka s Autopsy, z novějších zvěrstev pak Coffins (s těmi si střihli i splitko) nebo Carcinoid. Vždycky zněli nejlépe v momentech, kdy se až po hlavu rochnili v pomalých tempech. Když od třetí desky začali doom pomalu upozaďovat, začala se s tím vytrácet i jejich hnusná aura a přesunuli se do nelichotivého průměru.

„Unhumanized“ ale zastihuje Cianide opět po mnoho letech v dobré formě. Kvalitativně se zcela jistě blíží spíše k prvním dvěma albům než několika posledním řadovkám, které tak jsou, včetně té dosud poslední „Gods of Death“ z roku 2011, překonány. Na hudbě Cianide se dle očekávání nic nemění – „Unhumanized“ si bere z obou světů death/doomového žánru. Stejně tak opět platí, že pomalejší brutality jim sedí více. Jednou takovou je právě titulní skladba. Výborný kousek a skutečný reprezentant zdejšího materiálu. Smrtící zatěžkané tempo, brutální riffy a kraví zvon. Co víc si od Cianide přát? I rychlejší party na EPčku zvládají s gustem, což jenom ukazuje, že když se to sejde, i tato disciplína v jejich podání stojí za to. Přesvědčí o tom hned úvodní „Serpent’s Wake“.

Přes dosavadní chválu jsou tu také slabší momenty, kdy se začne projevovat zejména délka jednotlivých skladeb. Přestože ale něco zní, řekněme, obyčejněji, je to stále zahráno a složeno chytlavě, takže svou pozornost si „Unhumanized“ udrží. Velkým plusem je také vitalita nového materiálu; ta chuť, s jakou se do toho Cianide opřeli, je znát. Dost dělá také zvládnutá produkce, která je tak akorát hnusná. Tvrdosti prvních opusů se na „Unhumanized“ nedosahuje, čímž má blíže k pozdější tvorbě Cianide, ale jako připomínka starých časů funguje na výbornou.

Obecně vzato je EP „Unhumanized“ krásnou ukázkou, zač je toho staroškolské smrtící řemeslo. Není to nic výjimečného, ale svou necelou půlhodinku si odehraje v pohodě. V současné době death/doomovým kapelám docela pšenka kvete a při poslechu nových Cianide je jasné, že se mezi mladíky tito veteráni určitě neztratí. Na studiový návrat si snad nemohli vybrat lepší dobu, takže doufejme, že na dlouhohrající fošnu dojde také. Jestli bude alespoň tak dobrá jako „Unhumanized“, pak to bude stát za to.


Saltas – Mors Salis: Opus I

Saltas - Mors Salis Opus I

Země: Švédsko
Žánr: death / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Metaspiritual Redisintegration
02. Tremors
03. Astral Funeral March
04. Dimensional Seismic Waves
05. This Is the Death
06. The Rotting Resonance
07. …the Liberation
08. Reversed Atom(b)

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Leif Nicklas Rudolfsson (dále N.R.) otevírá třetí dekádu aktivního působení na scéně a stále mu evidentně nechybí tvůrčí síly, neboť loni vydal další dlouhou desku a EP své ústřední kapely Runemagick, pozvolna se s dalšími členy blackmetalových Sacramentum připravuje na pódiový návrat a také se chystá nová deska pro někoho kultovních The Funeral Orchestra, kteří rovněž po letech vylezou na pódium, a to ku příležitosti třetího ročníku festivalu Never Surrender. Kapel by šlo jmenovat více, jako třeba Heavydeath, na které chce N.R. letos navázat s novým projektem Den tunga döden, ale teď bude řeč o debutovém full-lengthu Saltas, kde N.R. hraje s borcem z Irkallian Oracle a Karnarium, zde známým jako C.J.

Tvůrčí portfolio N.R. by se dalo zevšeobecnit jako doomově či staroškolsky zaměřené, což lze tvrdit i o Saltas, jenže ti kráčí poměrně novátorskou stezkou. Ve dva roky staré recenzi dema „Currents“ jsem sice plácal, že kapela hraje pomalý hnusný death metal, avšak „Mors Salis: Opus I“ nabralo doomovější, místy až dronové kontury.

Saltas si podrželi zkurveně odporný tón barytonové kytary a prazvláštně ritualistické bubnování. Od demáčů ale zapracovali na vokálních kreacích a do hypnotických ploch zakomponovali kdejaké nepříjemné skřípání. „Mors Salis: Opus I“ se původně tvářilo jako prvotřídní zlovolnost a na ten šílený mráz v zádech a protočení očních bulv, když mi do sluchátek jednou vstoupila „Dimensional Seismic Waves“, jen tak nezapomenu. Z toho důvodu jsem desku poslouchal a poslouchal, zatímco nadšení citelně sláblo, až dokud mi definitivně nedošlo, že tady skutečně něco chybí.

„Currents“ bylo na ploše čtyř skladeb a necelé půl hodiny adekvátně vyplněno výraznými kytarovými motivy. Spojení kvalitních sugestivních riffů s dalšími atributy, které Saltas definují, učinily i z následných titulů pozoruhodné záležitosti. Loňské „Promo MMXVIII“, jež na „Mors Salis: Opus I“ mělo lákat, nebylo výjimkou, splnilo svůj účel a fakt jsem se na dlouhý debut těšil, jenže ten minimálně v druhé půli nudí za vlast. Když koukám na tracklist, tak si třeba vybavím, že v „Reversed Atom(b)“ se objevuje něco jako pokus o vygradování závěru desky a „…the Liberation“ zas místy nabízí nepříjemné vokální kreace à la Blut aus Nord. Ale to je tak vše. Pouze bubeník tady hraje stabilně poutavým a tvůrčím způsobem.

Saltas na své první nahrávky logicky navázali a vyznění posunuli trochu dál, jenže kvalitativně není „Mors Salis: Opus I“ ani trochu konzistentní. Album i kapelu se vyplatí znát pro jejich negativní sound a originální přístup, „Dimensional Seismic Waves“ je taky peklo až do piči (a zajímavých pasáží by se našlo ještě pár), ale toť vsjo.


Spectral Voice, Sněť

Spectral Voice 2019

Datum: 20.12.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Sněť, Spectral Voice

Je zima, čas adventu, Vánoc. Všude se to jenom hemží Vánočními koncerty a besídkami, a to by v tom byl čert, aby Underdogs’ zůstali mimo. Pátečního večera sem zavítali zámořští pohřbívači Spectral Voice v doprovodu české Sněti. Lidé touto dobou lační po nasávání sváteční atmosféry, protože na toho, kdo ji nenasává, je pohlíženo skrze prsty. Snad i proto do Underdogs’ dorazilo tolik návštěvníků. Anebo taky ne. Dost možná za tím stojí pouhý fakt, že tu vystoupila špička současného metalu smrti, což Spectral Voice bezpochyby jsou, takže dorazit byla nesvatá povinnost.

Lidí bylo fakt až nad očekávání dost. Brzy jsem začal zjišťovat, že velká část fanoušků přišla na začínající Sněť. V kuloárech se o ní mluví až v superlativech, čímž byla má zvědavost na nejvyšších stupních. Přestože mají na kontě zatím jen dvoupísňové promo, stihli za půl rok koncertního fungování předskakovat třeba Krypts (vlastně jejich úplně první koncert) a zabrnkat si i v zahraničí. Jejich prolezlý, starou školou zapáchající death metal se k Spectral Voice dobře hodil. Do hraní šli po hlavě. Stojan na mikrofon neustále létal vzduchem, brzo letěly i lahváče, a pogo ve střepech bylo taky působivé, ač o hubu. Dvojhlas Leproduktora a Řádu(a?) Zdechlin je super, riffy taky řežou, jak by měly, a bicí nakopávají měnící se rytmiku s gustem. Za mě velice dobře odvedené deathmetalové řemeslo. Bez servítek, napřímo a hezky podle osvědčené receptury. Jedinou vadou byla krátkost celého rouhání. Jestli tam byli alespoň půl hodiny, tak je to hodně. Snad dají brzy do kupy více materiálu, nejlépe celou desku či alespoň EPčko. Sněť by si to zasloužila.

Spectral Voice se Praze představili poprvé minulý rok na Sedmičce. Já měl tu čest až nyní. Jejich prvotinu „Eroded Corridors of Unbeing“ stále s radostí sem tam otočím, stejně jako ípko „Necrotic Doom“. V death/doomovém žánru toho v současnosti moc lepšího není, zdali vůbec něco. Koncert začal dříve, než bylo avizováno. Moje teze byla taková, že atmosféru zachycenou na albu se jim nepovede převést na pódia, jelikož hodně dělá tamní skvělá produkce. To jsem byl ale na omylu. Co se atmosféry tyče, byl tohle jeden z nejvyšponovanějších koncertů, jaký jsem kdy zažil. Již tradičně se Underdogs’ zahalilo do mlhy, za pódiem jemně svítila modrá světla a vpředu plápolalo pár svíček. Do toho se začal projevovat genius loci dané lokality – cihlové stěny, masivní traverzy, chlad. Když tímhle vším začaly prosakovat první umrlčí tóny kytar, jemné mrazení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Spectral Voice

Zvuk Spectral Voice byl mohutný, občas až zbytečně moc jednolitý, ale nijak výrazně mi to zážitek nenarušovalo. Sypala se jedna pecka za druhou. Ať už se brodilo v táhlých tónech, či nastala pořádná nakládačka, neztrácela to na intenzitě ani zajímavosti. Murmur bubeníka Eli Wendlera, a vlastně především jeho vysoký ryk, slyším v hlavě doteď, stejně jako ty výtečné změny temp a postupné přemosťování se do dalších partů skladeb. S posledním přídavkovým kusem si Spectral Voice vyžádali zhasnout zadní světla, čímž dosáhlo vystoupení další úrovně a vlastně si říkám, jestli to tak neměli mít hned od začátku. Totální smrt, totální zkáza. Jedinou vadou na kráse byla vynucená komunikace mezi kapelou a technikem, který tento požadavek zprvu vůbec neregistroval, takže musel basista Jeff Barrett vystoupit ze své „role“ a promluvit normálním lidským hlasem. Jak rychle začali, tak rychle skončili. Do ohlášené desáté hodiny ještě chyběla porce času, přesto se Coloradští už pakovali z pódia.

Oba koncerty byly výborné. Sněť mě mile překvapila a jsem rád, že dostála všem těm řečem kolem. Skutečně slibná kapela, která se poslouchá dost dobře. Spectral Voice rovněž potěšili a vlastně rovněž překvapili. S tím, že se jim povede dorovnat nálady linoucí se z desky, jsem úplně nepočítal. Mínus je pro obě vystoupení stejné – příliš krátké. Uteklo to. Klidně bych si ještě přidal. Přeci jenom jsem povětšinou zvyklý minimálně na tři kapely. I tak si ale na toto koncertní zakončení letošního roku nemohu stěžovat.


Cryptae – Vestigial

Cryptae - Vestigial

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Hrací doba: 18:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Anubi Press / Sentient Ruin Laboratories

Cryptae je vcelku nový projekt v nizozemském metalovém undergroundu. Okamžitě mě zaujalo logo, které se mi fakt líbí. Ale popořadě. Kapela se poprvé prezentovala v roce 2017 bezejmenným demosnímkem, jenž vyšel na značce Sentient Ruin Laboratories, kde se letos objevilo také nové EP pokračování.

Cryptae tvoří dva muzikanti, kteří spolu hrají i v další kapele Heavy Natural, což je takový chytlavý punk crust, který mě osobně vůbec nebavil, když jsem tomu zkusil dát cvičný poslech. Bubeník René Aquarius má na triku ale i jiné a leckdy o dost zajímavější skupiny, čím mám na mysli zejména Celestial Bodies, Imperial Cult (obě zde byly recenzované, tak v případě zájmu zapátrejte v archivech) a Dead Neanderthals, ale znát ho můžete také z DungeönHammer.

„Vestigial“ nabízí jedinou skladbu, jejíž délka se zastavila krátce před hranicí devatenácti minut. Což se může zdát jako dost s ohledem na to, co Cryptae hrají za muziku, ale neřekl bych, že právě v tomhle by měl tkvět problém „Vestigial“. Nizozemci drhnou ošklivý death metal s občasnými doomovými závany a sem tam i divnějšími pasážemi, které se pokoušejí vymanit se z těsných mantinelů nastaveného žánru. Právě takové jsou na „Vestigial“ nejzábavnější. Jako příklad mohu uvést zvláštní „melodii“ začínající ve druhé polovině jedenácté minuty.

Naopak nejméně záživní jsou Cryptae v těch nejagresivnějších momentech, které sice hrnou docela rozumně, ale působí nejobyčejněji, plus také nutno dodat, že na demosnímku podobné chvíle fungovaly lépe díky hnusnějšímu zvuku. Hlavně v první polovině jde o takové „prázdné“ minuty, které se dají v pohodě přežít, ale určitě nebudou tím, kvůli čemu byste měli na „Vestigial“ vzpomínat. Obecně druhá polovina skladby je výrazně zajímavější, protože se v ní Cryptae prezentují s otevřenější hlavou a výraznějšími nápady.

Ve „Vestigial“ jsem našel nějaké zalíbení až při větším soustředění. Na první nesmělé letmé poslechy mě nahrávka prakticky nijak nezaujala. Jestli byste tedy chtěli EP vyzkoušet, doporučuji tomu věnovat nějakou pozornost a nepouštět si to jen jako kulisu. V takovém případě možná najdete počin, který se neuchyluje k nejjednodušším a nejočekávanějším řešením a má v sobě určitou „hravost“ (i když tenhle termín možná k danému stylu nesedí úplně nejlépe). Hlavně si ale myslím, že nastavené směřování má potenciál do budoucna. Nemyslím si, že bych měl někdy potřebu se k „Vestigial“ vracet, ale další počiny si klidně pustím.


Miscarriage – Imminent Horror

Miscarriage - Imminent Horror

Země: USA / Švédsko
Žánr: sludge / death / doom metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII

Hrací doba: 60:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Už je tomu téměř rok, co deska „Imminent Horror“ vyšla, a dokonce už nyní jistě víme, že formace Miscarriage zběsile pracuje na svém dalším řadovém počinu. Přesto si myslím, že v tomhle případě stojí za to se ohlédnout a tenhle brajgl si zde představit. Ne kvůli tomu, že bych snad chtěl pěstovat image stránky, která zrecenzuje jakoukoliv sonickou prasárnu, na jakou jen narazí, ale čistě kvůli tomu, že se jedná o hodně zajímavou záležitost, která by v našich recenzích neměla chybět.

Švédsko-americké duo Miscarriage týrá sluchovody všech náhodných kolemjdoucích už pár let, ale až doposud se tak dělo v obskurních sférách výhradně digitálních vydání. Podobných bandcampových alb se objevuje ne stovky, ale rovnou tisíce a nikdo z nás není schopen je nějak zevrubněji sledovat. Ani na to není nálada. Přesto můžeme zmínit, že třeba rok 2018 byl pro Miscarriage docela nabitý, jelikož se do světa dostaly hned tři nahrávky „Homicidal Mania“, které posléze vyšly i zkompilované na kompaktním disku u belgických BRC-30 Productions. Začátek roku 2019 ale pro skupinu znamenal přísun větší pozornosti, neboť label Sentient Ruin Laboratories vrhnul do světa nový chrchel, jímž je právě „Imminent Horror“.

Už jenom obálka je solidní čuňárna, u níž si člověk jistě vzpomene na „Reek of Putrefaction“ od Carcass. Hudebně jsou nicméně Miscarriage docela jinde. „Imminent Horror“ představuje převážně pomalejší, nicméně zkurveně ohavný, nechutný a depresivní chlívek. Žánrově se formálně můžeme bavit o věcech jako sludge / doom nebo death / doom, ale jedním dechem je nutné dodat, že Miscarriage znějí násobně odporněji než standardní produkce jmenovaných stylů. Byť k nim má „Imminent Horror“ papírově asi nejblíže, tohle pojmenování obsah desky dostatečně nevystihne, a to ani v případě, když doplním, že Miscarriage ve spodních proudech koketují s hlukovými / dronovými sférami.

Tohle je nakonec to nejdůležitější, co o „Imminent Horror“ potřebujete vědět. Pocit hnusu je tou stěžejní emocí, jakou Miscarriage svým posluchačům předávají, a od ní se vše odvíjí a také to s ní všechno končí, protože o moc víc na nahrávce nenajdete. Jednotlivé skladby se od sebe vlastně ani nedají rozeznat, poněvadž všechny do jedné jsou vesměs o tom samém: povětšinou středně rychlé až pomalé tempo, ošklivé riffování, lehce lomozící podmaz a chorý vejblitek jakožto vokální kreace. Místo na odpočinek nikde není, stěna zvuku je neprostupná a Miscarriage tlačí ke zdi bez lítosti a neustále.

Jednotvárnost poslechu je asi tak tím největším prohřeškem Miscarriage vůči kvalitě. Podání je nicméně ohromně intenzivní a nekompromisní, což nelze přehlížet a osobně to musím ocenit. Obzvlášť když takhle ošklivých vesměs čistě kytarových záležitostí jsem v poslední době moc nezachytil. Milovníci metalových zrůdností by tohle minout rozhodně neměli. Kdo hledá soundtrack k prohlížení galerií tělesných deformací, abnormálních a groteskních mutací nebo jiných podobných zvrhlostí, „Imminent Horror“ by mu dle mého skromného názoru mělo posloužit víc než uspokojivě.


Jade – Smoking Mirror

Jade - Smoking Mirror

Země: Španělsko / Německo
Žánr: atmospheric death / doom / black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Nigredo Records / Pulverised Records

Tracklist:
01. Jade Emperor
02. Dead Stone Mask
03. Blossom
04. Smoking Mirror

Hrací doba: 22:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jade je dvoučlenná mezinárodní formace rozdělená mezi Německo a Španělsko. Borci jsou údajně anonymní, ale na promo fotkách normálně ukazují svoje držky, což mně osobně teda moc anonymní nepřijde, ale i kdyby, myslím si, že s tímhle jim ta anonymita příliš dlouho nevydrží. Já vám to tajemství nicméně neosvětlím, poněvadž jsem ty dva kořeny nepoznal.

Navíc tyhle hrátky na anonymitu jsou už dneska tak běžné, že to zas až tak zajímavé ani není. To už mi přijde zajímavější název Jade, jelikož se kapela pojmenovala dle minerálu jadeitu, který se hojně používal pro výrobu předmětů u mnoha starověkých civilizací. Spojen je hlavně s orientem, ale své místo měl kupříkladu i u Olméků nebo Maorů.

Jade vydali svůj první demosnímek „Smoking Mirror – MMXVIII“ v létě loňského roku, a to samonákladem na stokusové audiokazetě a také digitálně. Stejný materiál aktuálně vychází znovu jako EP s novým přebalem. Edici na kompaktním disku pustili do světa švédští Nigredo Records a vinylu, který je dostupný hned ve třech barevných provedeních (klasická černá, bílá s lehkým rudým zabarvením a půl na půl mix zelená/červená – každá barva limitovaná na sto kopií), se ujali Pulverised Records. V obou případech se jedná o poměrně známé firmy, tudíž lze předpokládat, že muzika Jade bude stát za to. Anebo ne?

Řekl bych, že Jade hrají muziku, jaká na současné metalové scéně určitě může mít úspěch. Nikoliv skutečně masový, ale věřím, že dost velký na to, aby si našel nezanedbatelný počet příznivců a zmiňované náklady se dařilo bez větších obtíží vyprodávat. Kapela produkuje jakýsi hybrid atmospheric death / doom metalu a atmospheric black metalu. Je to dobře vyprodukované, čitelné, dost přístupné, hodně melodické a v některých dílčích pasážích i docela příjemně epické, ale prakticky nic z toho ne v tom negativním slovy smyslu.

Jinými slovy, Jade rozumně balancují na pomezí, aby dokázali zaujmout větší množství lidí než jen skutečné fanatiky, pro něž extrémní metal není jen formální pojem, a zároveň se nezprotivili lidem, kteří pohrdají mainstreamovým metalem. Vlastně na mě to album působí podobně jako obal reedice… je to na hraně, a přitom to není jednoznačně blbé a člověk to nemůže jen tak suše vypičovat, že to je gay.

Při poslechu „Smoking Mirror“ i docela chápu, proč se v souvislosti s nimi hovoří o jménech jako Bölzer nebo The Ruins of Beverast. Ačkoliv to nejsou první asociace, které by mě napadly, smysl to určitě dává. Osobně bych klidně přidal také věcí jako Škáŋ nebo Esoctrilihum, možná i věci jako Argonavis nebo Tchornobog, s nimiž lze rovněž nalézt určité paralely.

Jade

Navzdory nesporným kladům ale nemůžu tvrdit, že by mě produkce Jade nějak zásadně zaujala. Asi nelze popírat, že „Smoking Mirror“ je nahrávka, do níž její autoři vložili dost umu, přesto má výsledek hodně daleko k tomu, aby se s většinou výše jmenovaných (Bölzer, The Ruins of Beverast, Škáŋ, Esoctrilihum) mohl srovnávat i co do kvality a posluchačovy ochoty se případně vracet. Alespoň tedy mojí ochoty.

„Smoking Mirror“ určitě není vyložená kokotina. Osobně jsem v tom ovšem nenašel nic víc než placku na pár poslechů, kde pár znamená spíš méně než více. Potom už se mi prvotina Jade začala trochu zajídat a chuť se tomu věnovat dál rychle opadla.


Krypts – Cadaver Circulation

Krypts - Cadaver Circulation

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Sinking Transient Waters
02. The Reek of Loss
03. Echoes Emanate Forms
04. Mycelium
05. Vanishing
06. Circling the Between

Hrací doba: 37:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR / Sure Shot Worx

Co se týče atmosferického death metalu, patří Finsko mezi vládnoucí krajiny. Mrtvolně mrazivé rozpoložení a ponurá tempa jsou vlastní také helsinské čtveřici Krypts, která tak rozhodně má na co navazovat. Šíření odkazu svých předků se věnují už od roku 2008 a důkazem budiž tři studiová alba, z nichž to poslední, „Cadaver Circulation“, vyšlo letos na konci května. Za tu dobu si po právu vydobyli slušné jméno, ale ta triumfální deska potvrzující, že se na Krypts bude jednou vzpomínat jako na Convulse či Demigod, jim stále chyběla. Je jí právě „Cadaver Circulation“?

Hlavní otázkou je, co bylo na prvotině „Unending Degradation“ a následující „Remnants of Expansion“ vlastně špatně. Předně je třeba říci, že to jsou i přes všechny nedostatky dobré desky, které rozhodně stojí za slyšení, tím spíš jestli holdujete zdrcujícímu death metalu. Obě se mohly pevně opřít o bezchybnou, znepokojující a utiskující atmosféru, která zhruba působí, jako když ve zpomalených záběrech přihlížíte gigantickému monstru vynořujícímu se z hlubin vesmíru. To je ostatně hlavní výsadou Krypts. V kombinaci s kvalitní tvorbou dokáže být až omamná. Bohužel, a tím se dostávám k jádru věci, takto působivě dokázali Krypts útočit pouze v dílčích momentech.

Zpravidla se vždy jednalo zejména o silné začátky, během nichž nemohl být nikdo na pochybách, že tohle bude death / doom metal té nejvyšší jakosti. Otvíráky předchozích dvou alb vraždily a těžkotonážní tempa mučila bez slitování. Obě placky však dojely na nepříliš oslnivé dění za druhou polovinou, kdy zkrátka nedokázaly ono fungující momentum udržet po celou hrací dobu. Žánrová monotónnost tomu taky dvakrát nenapomáhala. Krypts jsem se rychle nasytil, přičemž na talíři tlela ještě půlka porce.

„Cadaver Circulation“ potřebovalo proměnit ten nezpochybnitelný potenciál Krypts naplno. Nepovedlo se. Narazilo stejně jako předchozí pokusy. Situace se tak opakuje. Úvodní „Sinking Transient Waters“ nelze takřka nic vyčíst; melancholické riffy, nemocné melodie, výborné dávkování tempa a samozřejmě propracovaný zvuk, to všechno tu je. Stejně tak trýznivá „The Reek of Loss“ není o nic horší a i další „Echoes Emanate Forms” má co nabídnout, hlavně její nástup a následný přerod v nelítostný kosmický murmur se povedl. S čtvrtou skladbou „Mycelium“ se však začíná vytrácet kýžená intenzita díla, přestože zde potěší přítomnost pořádné sypačky, které jsou u Krypts spíše ojedinělé. Do úzkých se Finové dostávají zejména s poslední dvojicí skladeb. Vatovitá instrumentálka „Vanishing“ zní jako provedení již dříve slyšeného, ale hůře, a závěrečná „Circling the Between“, i přes povedené kytary, působí příliš vlekle a na první skladby už nedosáhne.

Začátek alba je znovu parádní. Nelichotivý závěr „Cadaver Circulation“ mrzí o to víc. Krypts se tak děje již po třetí. Věřil jsem, že s přibývajícími poslechy se dojem z celé desky bude zlepšovat, ale pozornost mi vždy směřovala hlavně na první polovinu, zatímco u druhé pravidelně opadala. Nedá se to svádět na přehnanou stopáž, jelikož sedmatřicet minut lze brát jako standard, který se kvalitním kapelám daří v pohodě naplnit. „Cadaver Circulation“ je na tom nakonec stejně jako „Unending Degradation“ a „Remnants of Expansion“. Těžko se mi mezi nimi vybírá favorit. Momentálně je to asi novinka, takže kdo ví, jak dobré byly minulé tituly, chápe, že i „Cadaver Circulation“ má přes všechny výtky co nabídnout. Mezi současnými představiteli death / doom žánru patří Krypts přese všechno stále mezi to nejlepší.

Přestože je „Cadaver Circulation“ zcela jistě nadprůmerným albem, do jisté míry je rovněž zklamáním. Očekávání jsou kolikrát sviňa a tady byla vysoká. Od minulé tvorby se nikam neposunuli, ani se jim nepodařilo současný styl vypilovat k dokonalosti (čti: udržet si vysokou laťku po celou dobu), v což jsem doufal a dost tomu věřil. Možná, že až se od tohoto zklamání oprostím, tak „Cadaver Circulation“ docením. Teď novinku beru jako velmi dobrou, ale mohla a měla být ještě lepší.