Země: Nizozemsko Žánr: death / doom metal Datum vydání: 22.1.2021 Label: Century Media Records Tracklist: 01. The Sole Cure Is Death 02. Molten Black Earth 03. Mount Skull 04. Knights Templar Stand 05. Three Years of Famine 06. Botox Implosion 07. In Blazing Oceans 08. The Nameless Elite 09. Yield or Die 10. Necroceros Hrací doba: 50:16 Odkazy: web / facebook / instagram

Málokdo má tak vytříbený a rozpoznatelný styl jako nizozemská legenda Asphyx. Jako je tomu však i u známějších příkladů, lze v jejich tvorbě při pozornějším soustředění najít různé proměny. To mohlo být do jisté míry způsobené také turbulentními změnami sestavy. Dnes to tak člověku ani nepřijde, ale u Asphyx se to střídalo dost zhurta. Bereme-li za základní sestavu trio z nejzásadnějších desek „The Rack“ a „Last One on Earth“, tedy Martin van Drunen, Eric Daniels a Bob Bagchus, tak měl každý jeden z této trojice možnost představit Asphyx čistě po svém. Po úvodním období následovalo období ryze Danielsovské sestavy a hned potom Bagchusovské. Tito dva se dali prostřednictvím vedlejšáku Soulburn znovu dohromady a zformovali na dlouhou dobu poslední sestavu Asphyx. Moc nevydržela a trvalo osm let, než došlo na zárodek té nynější, kterou můžeme po odchodu Bagchuse už dlouho nazývat ryze Vandrunenovskou.

Přijde mi, že ani nikdo moc neřeší, že v nynějších Asphyx je z prvotního období pouze Van Drunen, který navíc kapelu ani nezakládal, ani nebyl na všech studiovkách. Ono taky není moc proč se v tom nějak šťourat, když současná sestava jednoduše maká. Kytarista Paul Baayens okoukal řemeslo od Danielse na výbornou, bubeník Stefan Hüskens se v řadách Asphyx minule naprosto zaskvěl a spolu s Alwinem Zuurou tvoří rytmiku na míru přesnou pro potřeby této formace.

Asphyx jsou od návratového „Death… the Brutal Way“ v laufu. Desky „Deathhammer“ a „Incoming Death“ z formy nijak neslevily. Kdo si Asphyx oblíbil, ten může být jen těžko zklamán. Při zpětném ohlédnutí mi z této aktuální tvorby přijde nejlepší minulé „Incoming Death“, čímž mé očekávání nad „Necroceros“ bylo možná až příliš velké. „Incoming Death“ je v mých uších jedna výborná deathmetalová nálož za druhou, jež navíc i zvukově konečně získala na rozdíl od přeřvaného „Deathhammer“ potřebnou kvalitu.

„Necroceros“ samozřejmě na vyznění Asphyx nic nemění. S návratem si oblíbili jednu zajetou šablonu, kterou se jim daří stále obstojně naplňovat. I na „Necroceros“ se tak nachází skladby stručné a rychlé, hlavní osu tvoří ty proměnlivější s valivým středním tempem narušovaným bryskními výpady, a poté se o výrazné slovo hlásí skladby dlouhé, deathdoomově melancholické, což je právě ta poloha, která se onen dávný styl Asphyx z devadesátých let snaží osvěžovat. „Necroceros“ v žádné z těchto formulek neselhává, jenom to vždycky není taková pecka, jako už se v minulosti několikrát povedlo.

Odpálit desku „The Sole Cure Is Death“ není vůbec ničím špatným. Tohle je kurevská vražda, jak se sluší a patří. Následující, až boltthrowerovským riffem opatřená „Molten Black Earth“ a výpravnější „Mount Skull“ jakbysmet. První lehké zaváhání vidím v klipovce „Knights Templar Stand“, která sice má hitový potenciál, ale do kolen mě ničím nedostává. Atmosférický opus „Three Years of Famine“ začíná výrazně ťukat na tu rozvážnější stranu Asphyx a připadá mi, že to v tomhle ranku už dokázali poskládat i lépe, ať už jde o riffy, refrén nebo proměnlivost temp. To bych ostatně mohl prohlásit tak nějak o celém „Necroceros“.

Vyloženě nudná mi pak přijde stopa „In Blazing Oceans“, což je něčím, s čím jsem se v tvorbě Asphyx obecně moc nesetkával. Naštěstí tu více takových není, byť mi druhá polovina alba připadá zbytečně utahaná. Narušit se to snaží jenom klasický kvapík „Botox Implosion“ a příjemně hutná „Yield or Die“, zbytek stop je opět v náladovějším rozpoložení Asphyx a bohužel také tom průměrnějším. To nemusí být hned na škodu, ale důvodů si pak takové skladby pustit je zkrátka méně.

Je zřejmé, že „Necroceros“ nebude patřit ke zlatým hřebům diskografie Asphyx. Na druhou stranu se ovšem nejedná ani o žádný provar. Jsou to Asphyx se vším všudy, ale bohužel zde nenabízí tak zajímavý a pamětihodný materiál, jaký se nacházel na několika posledních řadovkách. Vynikající „Incoming Death“ se neopakuje, na „Death… the Brutal Way“ rovněž výrazně ztrácí a i na „Deathhammer“ je to málo. Přesto se stále dá o „Necroceros“ mluvit jako o dobré desce, která je pro Asphyx důstojným zářezem. V případě, že ale neřadíte ke skalním příznivcům, nepředstavuje „Necroceros“ nic nutného k poslechu.