 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 43:42 Odkazy:
|
Finští Dark Buddha Rising se v poslední pětiletce (vím, že mi to nevychází, ale mentálně furt žiju v roce 2020 a tradičně mi bude chvíli trvat, než si zvyknu… obligátní přepisování poslední cifry v roku jistě znáte taky) zrovna dvakrát nepřetrhnou s vydáváním nových věcí. Až do desky „Inversum“ z roku 2015 dokázali držet pravidelné tempo a minimálně co dva roky pouštěli ven novou řadovku; ve svých počátcích dokonce co rok.
Od „Inversum“ nicméně začali vydávat sporadicky. V roce 2018 hodili do světa povedené EP „II“ a výpravný vinylový box „The Black Trilogy“, ale jinak nic. Jedním dechem ale musím dodat, že okolo probíhala hromada dalších aktivit. V průběhu let vycházely nové počiny Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Convocation nebo Hexvessel, tedy dalších skupin, v nichž se členové Dark Buddha Rising angažují. Opomenout samozřejmě nelze ani kolaborační projekt Waste of Space Orchestra, kde se potkaly kompletní sestavy Dark Buddha Rising a Oranssi Pazuzu. Na první dobrou tedy může pohled na diskografii Dark Buddha Rising z poslední pětiletky vypadat trochu prázdně, ale na ten druhý není problém zjistit, že se toho ve skutečnost dělo poměrně dost.
Každopádně, ticho utnul listopad 2020, kdy Finové vypustili sedmou řadovku „Mathreyata“. Rozhodně bych si o ní nedovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co pod značkou Dark Buddha Rising vyšlo. Vlastně můžu v klidu říct, že v porovnání s posledními počiny mi „II“, „Inversum“ i „Dakhmandal“ přijdou lepší. Stejně rázně si ale dovolím prohlásit i to, že ani přesto si Dark Buddha Rising s „Mathreyata“ ostudu neřežou a přese všechno si připsali povedené album, které za poslech stojí.
Úvodní „Sunyaga“ stojí primárně na riffech a z celého alba platí za největší metal. Samozřejmě to platí relativně, protože nejde o tupou hoblovačku. Skladba jednoznačně nese rukopis Dark Buddha Rising, trpělivě převaluje hutné kytarové plochy a celkově nemůžu tvrdit, že by na ní bylo něco vyloženě špatného. Přesto se jedná o nejméně zajímavou stopu na „Mathreyata“ a skutečně zajímavou se stane až ve druhé polovině, protože v té první se místy blíží konzervativnějšímu stoner / doomu, přičemž právě tyto momenty se pro mě vyčerpaly nejrychleji na celém albu.
„Nagathma“ dává víc na odiv „šamanský“ aspekt muziky Dark Buddha Rising. Hypnotická první část postupně vyroste do kytarové erupce. Na podobném receptu staví také „Uni“ akorát s tím rozdílem, že u ní se rozjezd nese v ambientnějším duchu. Oba songy nicméně spojuje schopnost skvěle gradovat.
Vrcholem „Mathreyata“ se nicméně stává až finální „Mahathgata III“, která na ploše čtvrt hodiny pracuje s elementy a přístupy představenými v předešlých písničkách, a navrch přihazuje několik parádních zvratů, výborných momentů postavených na odzbrojující rytmice a intenzivních pasáží.
Výše jsem sice tvrdil, že předešlé nahrávky Dark Buddha Rising mi přišly lepší, ale jak vidíte, ve finále se stejně chválí, takže je všechno v pořádku. Upřímně si totiž myslím, že „Mathreyata“ stále platí za nahrávku, již se vyplatí slyšet, a pořád si dokážu úplně v klidu představit, že bych si ji pustil i v budoucnu. A to lze myslím bez větších debat považovat za výborný výsledek.
