Země: USA Žánr: atmospheric sludge / doom metal Datum vydání: 12.4.2019 Label: Relapse Records Tracklist: 01. Bumgardner 02. A Waxen Sea 03. Citadel 04. Howling Lands 05. Stillness 06. Observances of the Path 07. The Atavist’s Meridian 08. Blood on the Lupines 09. Sulphur English Hrací doba: 66:48 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp / instagram

Američany Inter Arma jsem začal registrovat, ostatně asi jako většina posluchačů, v období vydání přelomové desky „Sky Burial“ roku 2013. V celé délce jsem ale slyšel až následující „Paradise Gallows“. Přestože se mi zvuk kapely líbil už dříve, nepřinutilo mě to Inter Arma věnovat více času, což je trochu s podivem. Extrémní sludge metal, kterým se prezentují, mi je blízký, ale tak nějak kolem mne vždy jen prošuměli a časem jsem si na poslouchanou desku ani nevzpomněl. Nenacházel jsem v nich vyložené zalíbení, spíše jen cosi zajímavého, co mě dokázalo navnadit k poslechu, avšak to zajímavé se neproměnilo v nic víc.

Před vydáním novinky „Sulphur English“ se však změnila jedna zásadní věc. Než jsem se dostal ke kompletnímu albu, poslouchal jsem na YouTube uveřejněné singly a ty mě tentokrát bavily daleko více než obvykle. Netrvalo dlouho a pouštěl jsem si je s gustem poměrně často, což je tedy stav v mém vztahu k Inter Arma dosud nevídaný. Už mě k nim netáhla pouze zvědavost, ale dostavilo se konečně také čiré potěšení z jejich hudby, což je samozřejmě to nejvíc.

Je tedy jasné, že má očekávání od „Sulphur English“ byla veliká, dá se říci maximální. Těmi skladbami, které mi tak uchvátily, byly po sobě na desce jdoucí „Citadel“ a „Howling Lands“ a také nejdelší kus „The Atavist’s Meridian“. Všechny tyto tři zářezy si mě získaly něčím jiným a ještě lépe nakonec zapůsobily ve výsledném kontextu alba. Prvně jmenovaná je typicky plíživá zemitá věc s mohutnými riffy ve stylu Morbid Angel, dusotem Gojiry a všudypřítomným tlakem, který je vlastní celému „Sulphur English“. Ono už úvodní intro hraje nepříjemně na nervy a buduje napětí, jež se skrze šum prolne do táhlé, ale později až blackmetalové „A Waxen Sea“, rovněž skvělého díla.

To „Howling Lands“ nabízí zase něco jiného. Po tvrdém úvodu představuje odlehčení, znějící jako mezihra, avšak se stopáží šesti minut. Tribální bicí provázejí celou skladbou, kdy se kolem nich tvoří tajemná rituální atmosféra zdařile udržující posluchače v očekávání, i přestože je to docela jiná hudba než v předešlých minutách. Tím opravdovým uklidněním je nakonec až další skladba „Stillness“. Ambientní post-rock navozující meditativní momenty, které jako když z pera Pink Floyd vypadnou. Je s podivem, že po první pětici písní již uplynula více jak půl hodina hrací doby, ale ten čas není vůbec znát. Album s jistotou plyne a nenudí.

„Observances of the Path“ je konečně tou již dříve proklamovanou mezihrou představující skrze klavír poklidný dojezd předchozí „Stillness“ a zároveň tvořící napětí před navazujícím opusem „The Atavist’s Meridian“. Touto pulzující mašinérií v psychedelickém stylu Oranssi Pazuzu se dostává „Sulphur English“ na svůj vrchol. Zároveň je natolik skličující a trýznivá, až v momentech evokuje mistrovské dílo „Monotheist“ od Celtic Frost. Super.

Bohužel, vzhledem k tomu jak povedené je album doposud, je skutečně škoda, že posledním dvěma skladbám – „Blood on the Lupines“ a „Sulphur English“ – se nedaří nahrávku patřičně uzavřít. Oba tituly víceméně ve dvaceti minutách opakují to, co bylo ke slyšení již v těch předchozích, čímž trochu shazují dobrý dojem z dynamiky, s jakou „Sulphur English“ jinak navýsost dobře pracuje. Celkový hrací čas 66 minut budí hrůzu; na proniknutí do desky je zapotřebí několik hodin, ale přestože poslední třetina už nenabízí takový zážitek, myslím, že se vyplatí ten čas do poslechu i tak investovat.

Oproti předchozím nahrávkám tak Inter Arma daleko více sází na celkovou atmosféru díla, prohloubila se různorodost písní, je tu více zvratů, klidných pasáží, přičemž ani těch tvrdších doomových a death/blackových nějak výrazně neubylo; zkrátka je tu toho hodně. Touto širokou paletou se velice obratně daří zbarvit prvních sedm skladeb, tedy tři čtvrtě hodiny hudby, což není úplně málo. Škoda, že musí s výjimkou prvotiny „Sundown“ tito rodáci s Richmondu vždy chodit přes hodinu, ono i kratší by to bylo dostatečně epické a monumentální a dle mého názoru by to hlavně celé věci prospělo.

„Sulphur English“ není tím albem, kterým být mělo. Mělo totiž našlápnuto na výbornou záležitost. Nakonec je z toho „pouze“ velice dobrá deska, jež ovšem rozhodně stojí za slyšení a představuje doposud nejlepší studiový počin Inter Arma. Zřejmě se bude objevovat v nejrůznějších ročních zúčtováních, a taky že po právu. V tom mém to ale s největší pravděpodobností nebude.