Země: USA Žánr: sludge / southern metal Datum vydání: 8.7.2016 Label: Relapse Records Tracklist: 01. Nomini 02. An Archer in the Emptiness 03. Transfiguration 04. Primordial Wound 05. The Summer Drones 06. Potomac 07. The Paradise Gallows 08. Violent Constellations 09. Where the Earth Meets the Sky Hrací doba: 70:14 Odkazy: facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.