Archiv štítku: Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.


Sumac, Oxbow a Inter Arma v Praze

SUMAC (USA, Thrill Jockey)
OXBOW (USA, HydraHead)
Inter Arma (USA/ Relapse)
20. dubna 2017
Praha – Futurum Music Bar

Aaron Turner, Isis, Oxbow, HydraHead… Propletenec vztahů a vzájemných inspirací, který definoval jednu výjimečnou odnož tvrdé hudby poslední dekády. 20. dubna 2017 se v pražském Futuru představí na společném koncertu duo Sumac a Oxbow: obě kapely posunuly vnímání riffu a práci s ním na nový level, obě mají na kontě nová alba, obě patří k těm, které v Česku možná zase nějaký čas neuvidíme…

Vstupenky v hodnotě 350,– Kč jsou v prodeji od 13. ledna na webových stránkách Futurum Music Baru a Silver Rocket, dále pak v předprodejních sítich GoOut.cz a Ticketpro (plus obvyklé poplatky) a výjimečně také na pokladně Lucerna Music Baru, zde opět bez poplatku. Zbylé vstupenky budou na místě k dispozici za 400,– Kč.

Sumac, Oxbow a Inter Arma

Sumac je kapela, do níž po konci kultovních Isis vložil svou stoprocentní hudební vizi Aaron Turner (mj. Old Man Gloom, Mamiffer, HydraHead Records). Na rozdíl od Isis se Sumac takřka nezdržují v atmosférických vodách – jejich atak je naprosto drtivý a mohutný. Trio doplňují baskytarista Brian Cook (Russian Circles, ex – Botch, These Arms Are Snakes) a vynikající bubeník Nick Yacyshyn. Sumac debutovali v roce 2015 dvojalbem „The Deal“, loňská deska „What One Becomes“ už vyšla na Thrill Jockey. „Směr, kterým se Sumac ubírají, jsem měl v hlavě už během Isis,“ říká Turner: „Vlastně jsem doufal, že to je nový zvuk Isis, ale nevyšlo to.“ Oblíbenému a někdy nadužívanému spojení „drtivý riff“ dávají Sumac zcela nový řád a význam: jejich hudba se sune vpřed se zarputilostí uvolněné ledové kry a Turnerův koncentrovaný řev je důkazem nově objeveného zápalu.

Sumac ovšem nejsou jediným lákadlem večera. Oxbow je dnes už legenda, jejíž trnitá cesta je lemována alby (z nichž dvě poslední, včetně očekáváné letošní novinky, vyšla na Turnerově labelu HydraHead), na kterých Oxbow pracují s hudbou v těch nejkrutějších podobách. Jejich brutální zvuk je průsečíkem The Birthday Party a Unsane, nepředvídatelný frontman Eugene S. Robinson je navíc zárukou nečekaného zážitku. Znalci vědí, že je potřeba připravit se na nejhorší. Oxbow je bolest; pořádně hlasitá bolest. Program večera doplní mocná pětice Inter Arma ze stáje Relapse Records.

Sumac: https://sumac.bandcamp.com/
Oxbow: https://oxbowofficial.bandcamp.com/
Inter Arma: https://interarma.bandcamp.com
Silver Rocket: www.silver-rocket.org
Scrape Sound: http://www.scrapesound.org/
TJ Praha: http://tjpraha.cz/
Futurum Music Bar http://futurum.musicbar.cz

[tisková zpráva]


Inter Arma – Paradise Gallows

Inter Arma - Paradise Gallows

Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Nomini
02. An Archer in the Emptiness
03. Transfiguration
04. Primordial Wound
05. The Summer Drones
06. Potomac
07. The Paradise Gallows
08. Violent Constellations
09. Where the Earth Meets the Sky

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.


Redakční eintopf #91 – červenec 2016

Sicmaggot
Nejočekávanější album měsíce: –


H.:
1. Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Kaša:
1. Centinex – Doomsday Rituals

Atreides:
1. Inter Arma – Paradise Gallows

Skvrn:
1. Nathanaël Larochette – Earth and Sky

Onotius:
1. Fates Warning – Theories of Flight
2. Revocation – Great Is Our Sin

Metacyclosynchrotron:
1. Cradle of Filth – Dusk… and Her Embrace – The Original Sin

Do nového měsíce startujeme s o trochu chudší redakcí, jelikož naše řady po šesti letech opustil kolega nK_!, který byl hned po mně (snad není třeba říkat, který kokot tyhle úvodníky píše, haha!) nejdéle působícím redaktorem. Tak či onak, od nynějška jedeme v šesti lidech…

Červencový eintopf je ovšem zajímavý ještě v jedné věci. Vůbec poprvé od doby, kdy jsme podobu této rubriky proměnili do jejího současného stavu, se stalo, že nemáme album měsíce. Tentokrát se totiž nikdo s nikým neshodl na jakémkoliv albu a každý redaktor volil něco úplně jiného. Ale to už jsou holt nevýhody okurkových sezón. Něco málo se však přece jenom najde, tak pojďme na věc!


H.

H.:

Za normálních okolností bych volil relativně lehce – s dost velkou pravděpodobností bych na pozici nejočekávanější desky poslal debut Neolunar, nového projektu Tamáse KátaieThy Catafalque. Jenže… napsat sem nahrávku, již člověk protekčně slyšel v předstihu, to se ještě dá, ale napsat sem album, na nějž už mám venku recenzi, to už mi přijde trochu hloupé. Nicméně i přesto stojí minimálně za zmínku a připomenutí, že právě dnes, v první červnový den, „Neolunar“ oficiálně vychází, takže s poslechem neváhejte!

Naštěstí mám i přes takovouto absenci červencového favorita stále co zvolit a nutno dodat, že to není výběr jen pro výběr, aby tu prostě něco bylo. Popravdě řečeno, i úplně původně to byl o první místo docela souboj, zdali bych volil Neolunar, anebo Nocte Obducta. Avantgardní Němci si nachystali novou desku a vzhledem k tomu, že minulé „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ bylo fenomenální, tak i vůči novince „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mám veliká očekávání. A na rovinu říkám, že pokud se nebude jednat o další lahůdku, pak budu docela zklamaný. Zvědavý ale jsem a těším se také, o tom žádná.


Kaša

Kaša:

Tak tohle bude vážně krátký proces, protože po podrobném zkoumání jsem dospěl k názoru, že v červenci mě z chystaných novinek pořádně nezaujala ani jedna jediná. Nicméně, něco sem napsat musím, takže nakonec jsem se tak trochu z nouze rozhodl vypíchnout švédské deathmetalisty Centinex. Když jsem tenhle styl opravdu žral, poslouchal jej od rána do večera a sháněl stále nové a nové desky, tak „Reflections“ od této party se mi svého času dost líbilo. Ovšem od té doby uběhla už pěkná řádka let a na Centinex jsem dočista zapomněl, takže plánovaná placka „Doomsday Rituals“ je albem, které si ve výsledku poslechnu i s chutí. Mám oldschool death metal ve švédském podání pořád hodně rád, a když nad tím přemýšlím, tak jsem již relativně dlouhou dobu takto laděnou desku neslyšel, takže doufám, že mě „Doomsday Rituals“ nezklame, protože nečekám nic menšího, než přísun krvelačných riffů a chytlavých válů v rychlém tempu.


Atreides

Atreides:

Pokud přinesou červencová vedra tak úmorné pusto, jaké je mezi hudebními nahrávkami, je dobře, že se mizím zchladit do ciziny. Protože abych mohl s čistým srdcem doporučit pouze jedno jméno a byl za něj ještě fakt rád, to se mi tak často nestává. Situaci nicméně zachraňují Američané Inter Arma, kteří mě smetli nějaký ten pátek nazpět v pražské Sedmičce po boku německého dua Mantar. Jejich předcházející deska „Sky Burial“ je sice docela macek, nicméně mohutnou délku vynahrazuje ještě mohutnější, osobitou hudbou plnou bahna a psychedelie. Kytarové stěny splétané z motivů zanechávající zřetelné obrazce, které člověk jen těžko vymaže z paměti. Pravda, do ípka „The Cavern“ obsahujícího jednu stejnojmennou skladbu o délce 45 minut jsem už tolik nepronikl – dost možná proto, že v daný okamžik to na mě prostě bylo trochu moc – nicméně i přesto je nová nahrávka Inter Arma rozhodně věc, která za pozornost určitě stojí, a jsem zvědavý, jak si „Paradise Gallows“ (ten název je boží!) povedou. A osobně nevěřím, že by tahle smečka mohla naservírovat něco špatného.


Skvrn

Skvrn:

Už teď je jisté, že se červenec zařadí k nejslabším měsícům v roce. Ani by nevadilo, že se toho během následujících dnů urodí docela málo, horší je, že v onom málu ani nelze nalézt příliš zajímavých počinů. S největšími očekáváními vyhlížím sólový debut (mimo jiné hned dvojalbum) kanadského akustického kytaristy Nathanaëla Larochetta, jinak vůdčí persóny chamber-folkových Musk Ox. Uvidíme, jakým směrem se debutová sólovka „Earth and Sky“ vydá, já hádám, že úkrok od tvorby kapely nebude velký. Pravděpodobně zůstane u inspirace přírodou, technické vytříbenosti, jen vrstevnatost zřejmě vystřídá trochu skromnější pojetí. Samozřejmě očekávám i držení kvalitativní laťky, která není nízko, ale zrovna Larochettovi po loňské desce Musk Ox nemám důvod nevěřit.


Onotius

Onotius:

Červenec je z mého pohledu zatím suverénně nejslabším měsícem co se týče vycházejících desek, protože na to, abych vůbec vyhrabal dvojici alb, jsem musel vynaložit značné úsilí. Nicméně nakonec tu alespoň dvě potenciálně zajímavé nahrávky jsou. První z nich je novinka progressivemetalových Fates Warning. Jejich tři roky stará návratová „Darkness in a Different Light“ byla, co si tak pamatuju, solidní záležitost a nemám důvod, proč se netěšit na čerstvou „Theories of Flight“, která vychází hned prvního. Druhou položkou na seznamu jsou technicky deathmetaloví Revocation a jejich „Great Is Our Sin“. Nicméně ani jedna z těch desek není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat nedočkavostí. Okurková sezóna jak vyšitá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Někdy zpočátku zimy jsem přemýšlel, jaké desky by rok 2016 mohl přinést a musím říct, že původní prognóza vypadala opravdu výborně. Ale první půlka roku je s přehledem za námi a já neslyšel nic nového, co by mě s mrazem v zádech přinutilo pokorně pokleknout před cizí genialitou. Mare, Ekstasis, Venenum, Sonne Adam, Negative Plane, Dark Sonority, Necros Christos, DeRais stále nejsou ani na dohled, šeptanda okolo nové hudby Deathspell Omega a Katharsis zase vyšuměla a tak bych mohl pokračovat a naříkat ještě pár řádků, možná odstavců, čímž chci samozřejmě nepřímo říct, že dnes do eintopfu nemám nic moc co psát. Ale aby se neřeklo. Tu novou verzi „Dusk… and Her Embrace“ s podtitulkem „The Original Sin“ od „knedlíků“ si poslechnu rád a možná i víc než jednou, haha. Přinejhorším budu mít záminku si nostalgicky připomenout mladá léta strávená s ranými Cradle of Filth.