 |
| Nejočekávanější album měsíce: –
|
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Do nového měsíce startujeme s o trochu chudší redakcí, jelikož naše řady po šesti letech opustil kolega nK_!, který byl hned po mně (snad není třeba říkat, který kokot tyhle úvodníky píše, haha!) nejdéle působícím redaktorem. Tak či onak, od nynějška jedeme v šesti lidech…
Červencový eintopf je ovšem zajímavý ještě v jedné věci. Vůbec poprvé od doby, kdy jsme podobu této rubriky proměnili do jejího současného stavu, se stalo, že nemáme album měsíce. Tentokrát se totiž nikdo s nikým neshodl na jakémkoliv albu a každý redaktor volil něco úplně jiného. Ale to už jsou holt nevýhody okurkových sezón. Něco málo se však přece jenom najde, tak pojďme na věc!
H.:
Za normálních okolností bych volil relativně lehce – s dost velkou pravděpodobností bych na pozici nejočekávanější desky poslal debut Neolunar, nového projektu Tamáse Kátaie z Thy Catafalque. Jenže… napsat sem nahrávku, již člověk protekčně slyšel v předstihu, to se ještě dá, ale napsat sem album, na nějž už mám venku recenzi, to už mi přijde trochu hloupé. Nicméně i přesto stojí minimálně za zmínku a připomenutí, že právě dnes, v první červnový den, „Neolunar“ oficiálně vychází, takže s poslechem neváhejte!
Naštěstí mám i přes takovouto absenci červencového favorita stále co zvolit a nutno dodat, že to není výběr jen pro výběr, aby tu prostě něco bylo. Popravdě řečeno, i úplně původně to byl o první místo docela souboj, zdali bych volil Neolunar, anebo Nocte Obducta. Avantgardní Němci si nachystali novou desku a vzhledem k tomu, že minulé „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ bylo fenomenální, tak i vůči novince „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mám veliká očekávání. A na rovinu říkám, že pokud se nebude jednat o další lahůdku, pak budu docela zklamaný. Zvědavý ale jsem a těším se také, o tom žádná.
Kaša:
Tak tohle bude vážně krátký proces, protože po podrobném zkoumání jsem dospěl k názoru, že v červenci mě z chystaných novinek pořádně nezaujala ani jedna jediná. Nicméně, něco sem napsat musím, takže nakonec jsem se tak trochu z nouze rozhodl vypíchnout švédské deathmetalisty Centinex. Když jsem tenhle styl opravdu žral, poslouchal jej od rána do večera a sháněl stále nové a nové desky, tak „Reflections“ od této party se mi svého času dost líbilo. Ovšem od té doby uběhla už pěkná řádka let a na Centinex jsem dočista zapomněl, takže plánovaná placka „Doomsday Rituals“ je albem, které si ve výsledku poslechnu i s chutí. Mám oldschool death metal ve švédském podání pořád hodně rád, a když nad tím přemýšlím, tak jsem již relativně dlouhou dobu takto laděnou desku neslyšel, takže doufám, že mě „Doomsday Rituals“ nezklame, protože nečekám nic menšího, než přísun krvelačných riffů a chytlavých válů v rychlém tempu.
Atreides:
Pokud přinesou červencová vedra tak úmorné pusto, jaké je mezi hudebními nahrávkami, je dobře, že se mizím zchladit do ciziny. Protože abych mohl s čistým srdcem doporučit pouze jedno jméno a byl za něj ještě fakt rád, to se mi tak často nestává. Situaci nicméně zachraňují Američané Inter Arma, kteří mě smetli nějaký ten pátek nazpět v pražské Sedmičce po boku německého dua Mantar. Jejich předcházející deska „Sky Burial“ je sice docela macek, nicméně mohutnou délku vynahrazuje ještě mohutnější, osobitou hudbou plnou bahna a psychedelie. Kytarové stěny splétané z motivů zanechávající zřetelné obrazce, které člověk jen těžko vymaže z paměti. Pravda, do ípka „The Cavern“ obsahujícího jednu stejnojmennou skladbu o délce 45 minut jsem už tolik nepronikl – dost možná proto, že v daný okamžik to na mě prostě bylo trochu moc – nicméně i přesto je nová nahrávka Inter Arma rozhodně věc, která za pozornost určitě stojí, a jsem zvědavý, jak si „Paradise Gallows“ (ten název je boží!) povedou. A osobně nevěřím, že by tahle smečka mohla naservírovat něco špatného.
Skvrn:
Už teď je jisté, že se červenec zařadí k nejslabším měsícům v roce. Ani by nevadilo, že se toho během následujících dnů urodí docela málo, horší je, že v onom málu ani nelze nalézt příliš zajímavých počinů. S největšími očekáváními vyhlížím sólový debut (mimo jiné hned dvojalbum) kanadského akustického kytaristy Nathanaëla Larochetta, jinak vůdčí persóny chamber-folkových Musk Ox. Uvidíme, jakým směrem se debutová sólovka „Earth and Sky“ vydá, já hádám, že úkrok od tvorby kapely nebude velký. Pravděpodobně zůstane u inspirace přírodou, technické vytříbenosti, jen vrstevnatost zřejmě vystřídá trochu skromnější pojetí. Samozřejmě očekávám i držení kvalitativní laťky, která není nízko, ale zrovna Larochettovi po loňské desce Musk Ox nemám důvod nevěřit.
Onotius:
Červenec je z mého pohledu zatím suverénně nejslabším měsícem co se týče vycházejících desek, protože na to, abych vůbec vyhrabal dvojici alb, jsem musel vynaložit značné úsilí. Nicméně nakonec tu alespoň dvě potenciálně zajímavé nahrávky jsou. První z nich je novinka progressivemetalových Fates Warning. Jejich tři roky stará návratová „Darkness in a Different Light“ byla, co si tak pamatuju, solidní záležitost a nemám důvod, proč se netěšit na čerstvou „Theories of Flight“, která vychází hned prvního. Druhou položkou na seznamu jsou technicky deathmetaloví Revocation a jejich „Great Is Our Sin“. Nicméně ani jedna z těch desek není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat nedočkavostí. Okurková sezóna jak vyšitá.
Metacyclosynchrotron:
Někdy zpočátku zimy jsem přemýšlel, jaké desky by rok 2016 mohl přinést a musím říct, že původní prognóza vypadala opravdu výborně. Ale první půlka roku je s přehledem za námi a já neslyšel nic nového, co by mě s mrazem v zádech přinutilo pokorně pokleknout před cizí genialitou. Mare, Ekstasis, Venenum, Sonne Adam, Negative Plane, Dark Sonority, Necros Christos, DeRais stále nejsou ani na dohled, šeptanda okolo nové hudby Deathspell Omega a Katharsis zase vyšuměla a tak bych mohl pokračovat a naříkat ještě pár řádků, možná odstavců, čímž chci samozřejmě nepřímo říct, že dnes do eintopfu nemám nic moc co psát. Ale aby se neřeklo. Tu novou verzi „Dusk… and Her Embrace“ s podtitulkem „The Original Sin“ od „knedlíků“ si poslechnu rád a možná i víc než jednou, haha. Přinejhorším budu mít záminku si nostalgicky připomenout mladá léta strávená s ranými Cradle of Filth.