Archiv štítku: experimental rock

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.


Horse Lords, Cloud Becomes Your Hand

Horse Lords

Datum: 10.4.2017
Místo: Praha, (A)VOID Floating Gallery

Účinkující: Cloud Becomes Your Hand, Horse Lords

S americkými Horse Lords jsem se prvně setkal asi rok nazpět za pomoci tehdy vydané řadovky. V českých končinách nás takových nejspíš moc nebylo, internet prázdný, bez nadšení, odsudků, slov, loňskému koncertu v Brně navzdory. Z cizích krajin naopak reakce přicházely. Horse Lords tedy bezejmennými rozhodně nejsou. A svět? Ten možná ještě není tak malý, jak se dnes s oblibou pravívá, však Vltava od jednoho vzpomínaného pondělka ví.

Rok starému setkání dali Horse Lords název „Interventions“. Krom toho, že bylo zatraceně náročné na strávení, nabídlo minimalistický, přesto energií hýřící experimentální rock s mámivými rytmy i saxofonem. Mělo slabší místa, jistě, nezavírám oči, ale celkově dokázalo nemálo, třeba ukázat předpoklady pro setkání živá. Jedna z příležitostí k ověření koncertního potenciálu se nakonec naskytla i milé Praze. Inkriminovaného večera v tom Horse Lords nebyli sami, do plovoucího prostor (A)VOID k sobě přibalili krajany Cloud Becomes Your Hand, těleso, o jehož hudbě jsem naopak neměl jediné zvěsti. Být překvapen ale nebývá na škodu.

První překvapení každopádně nepatřilo k těm nejmilejším, plánovaný start v osm se odkládá. Mé kroky zatím vedou čerstvě setmělou náplavkou, ve vzduchu den uzavírající větrno, předzvěst blížících se kapek. A kdo ví, jestli se vůbec blíží. Jako první z předkapel proto dávám vzdouvající se vlny a duo kytara–hlas s třetím hráčem alkoholem. Občas akord dva vedle, jindy zas přestávka na hec o třetího, který není jen do počtu. Nakonec se ozvou i tóny z lodi, to když Cloud Becomes Your Hand začínají konečně servírovat.

Neměl jsem tu čest, ani studiovou, ani koncertní, takže tentokrát bez předsudků. Američané přijeli v šesti, spolu s hudební i nástrojovou rozmanitostí. Hrabe se do kytar, kláves, xylofonů, jsou tu taky bicí a úchylné housličky a oblečky a ještě další nástroje, všechno, na co se dá v okolí hrát, strop je přitažlivě blízko. Cloud Becomes Your Hand nejen na lodi kotví v avant-progových vodách, nezaleknou se ale jakékoli přísady, včetně až popových motivů, třebaže absurditou a nadhledem patřičně zdeformovaných. Humor vládne, čepka na čepku, přehrávání, pitvoření. Kupa humoru, bezděčná písknutí a ťuknutí za prostředky povolené, ba dokonce vítané. Energie z pódia prýští tryskem a zanedlouho taky dohrává. Navzdory takřka čtyřicet minut dlouhému zpoždění a rozmluvám s prázdnem – ještě si o tom povíme – velmi poctivý set. Takhle si představuji radost.

Kroky do neznáma pryč a za chvíli už Horse Lords. První tóny mezi námi, bude se ctít deska. Šlape to přesně dle očekávání. Jako hodinky, ale hodinky se srdcem, se schopností na tikotu vytvářet neobvyklé cesty a hypnotizovat jimi. Houpeme se, spolu s baskytarou, kytarou, bicími a Andrewem v čele. Čelíme jeho perkusím i elektrikou nadopovanému saxofonu, který neční, ale podporuje rytmický ráz hudební posádky. Rytmy se proplétají a smílají vše kolem pro soukromé účely. Tornádo. Zbývá než jen valit oči, kroutit nevěřícně vším možným a být rád, že pro prázdno – ještě si o tom povíme – Horse Lords zahráli s takovým zápalem. Fenomenální!

Poslední tón v nenávratnu, vítám zpátky na zemi. Kouknu kolem, řekněme tak dvacet lidí, těch přiměřeně vnímajících a platících ještě o kus míň. Už si o tom povídáme. Ale vlastně k tomu nemám moc co říct, snad jen škoda. A zároveň velké díky, že jste to, řekoplavci, nezabalili. Záhy mizím, rekapituluji. Mé kroky zatím vedou dávno setmělou náplavkou. Vítr, předzvěst blížících se kapek, za mnou. Prší.


Guruzsmás – Üst a gríz felett

Guruzsmás - Üst a gríz felett

Země: Maďarsko
Žánr: experimental / progressive folk rock
Datum vydání: 14.12.2016
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet

Hrací doba: 25:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Entertainment

„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“

Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.

Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!

Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.

Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.

Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.

No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!

Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!

Guruzsmás

Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!


The Dillinger Escape Plan – Dissociation

The Dillinger Escape Plan - Dissociation

Země: USA
Žánr: mathcore / experimental rock
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Party Smasher / Cooking Vinyl

Tracklist:
01. Limerent Death
02. Symptom of Terminal Illness
03. Wanting Not So Much to as To
04. Fugue
05. Low Feels Blvd
06. Surrogate
07. Honeysuckle
08. Manufacturing Discontent
09. Apologies Not Included
10. Nothing to Forget
11. Dissociation

Hrací doba: 50:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Dillinger Escape Plan před vydáním svého aktuálního počinu „Dissociation“ vypustili do světa znepokojující zprávu, že právě novinka bude jejich posledním počinem a že po nadcházejícím turné svoji činnost zcela ukončí. Když budu vycházet z jejich prohlášení, tak ze své pozice údajně dosáhli všeho, čeho mohli, a není tak důvod táhnout tuhle káru dál. Jakkoli je mi tato myšlenka vlastně sympatická a cením si jejich odvahy zabalit to ve chvíli, kdy můžou sami o sobě tvrdit, že jsou na vrcholu, tak je na druhou stranu škoda, že k tomuto poznání dospěla právě tato parta, z jejíž tvorby je náznak vyčpělosti a ohranosti cítit jen minimálně.

The Dillinger Escape Plan jsou již léta považováni za přední představitele mathcoru a jejich vizionářství v náhledu na tvrdou hudbu jim už nikdo neodpáře. Tím spíš je z mého pohledu ohromná škoda, že zrovna v době, kdy tahle parta vydává jedno ze svých nejlepších alb, se rozhodla, že kariéru pověsí na hřebík. „Dissociation“ je totiž právě tou nahrávkou, jež podtrhuje výjimečnost skupiny a zároveň posiluje schopnost napsat brilantní a překvapivý materiál, přestože v jádru se od posledních dvou počinů na přístupu The Dillinger Escape Plan ke kompozici nic zásadního nezměnilo.

Poslední dvě alba totiž představovala The Dillinger Escape Plan v trochu jiném světle, než v jakém si je pamatují posluchači prvních alb. Doba „Calculating Infinity“ i přelomového „Miss Machine“ jsou pryč a od té doby Greg Puciato a Ben Weinman spolu se svými parťáky přesunuli svou tvorbu do trochu přístupnější pozice. Tím pochopitelně nechci nadhazovat obvinění z prvoplánovosti, přesto je šílenost prvních alb v nedohlednu od rafinované propracovanosti „One of Us Is the Killer“ nebo právě „Dissociation“. A musím říct, že zrovna mně toto nečiní žádný problém, protože patřím k zástupu těch, kteří na The Dillinger Escape Plan nahlíží s každým jejich dalším albem jako na kapelu větší a dospělejší.

„Dissociation“ mělo před vydáním jednu velkou konkurenci a tím je právě předchozí „One of Us Is the Killer“, které považuji za esenci toho nejlepšího z dosavadního „Dillingeří“ tvorby. V tomto ohledu tedy novinka neměla zrovna nejjednodušší pozici, a i když se jí nepodařilo předchůdce překonat ve všech ohledech, jedná se o víc než zdařilého následníka. Obsahuje vše, co mám na této partě rád, což znamená nekonečné množství brejků, jazzových vsuvek, disharmonických postupů a šílených kytarových ekvilibristik mistra Weinmana. Na druhou stranu si cením čím dál častějších melodických výletů do vzletnějších a éteričtějších sfér. Greg Puciato totiž umí pořád stejně dobře zařvat jako melodicky zapět s akustickou kytarou v pozadí a osobně jej považuji za jednoho z nejosobitějších zpěváků na scéně.

Potud je tedy všechno při „starém“. Na úvod The Dillinger Escape Plan, jak už je jejich zvykem, připravili explozivní nálož v podobě „Limerent Death“, která začíná, jako kdyby se nástrojů chopili psychicky labilní trestanci. V úvodní palbě se sice najde prostor pro kytarové vyhrávky a melodický vokál Puciata, ale pořád převládá až nepříjemná atmosféra plynoucí z ostřejších momentů, kdy se jede na plný plyn. Nutno dodat, že těchto skladeb je na novince nejvíc, takže na své si přijdou všichni, kdo mají rádi šílenou, avšak technicky bravurně odvedenou metalovou hudbu. Hodně podobná úvodní „Limerent Death“ je příkladně „Honeysuckle“, v níž však Greg vystřihne o něco více melodických nápěvů, a ještě víc tak odlehčuje jinak nervní atmosféru.

Ona právě ta podoba, kdy do mathcorové rubanice vmísí organicky nějakou odlehčující pasáž, sluší The Dillinger Escape Plan nejvíc. Když třeba poslouchám „Wanting Not So Much as To“, v níž se se mezi agresivními slokami zničehonic zjeví potemnělá jazzová pasáž s akustickou kytarou a trubkou, tak nestačím koukat. Přestože to není v podání této party nic neobvyklého, lehkost, s níž toto činí, je opravdu dech beroucí. Druhá polovina písně je mnohem více postavena na melodiích a připravuje půdu pro elektronický experiment v podobě „Fugue“.

Dalším z vrcholů „Dissociation“ je „Low Feels Blvd“, což je taková fúze mezi jazzem s rockovým nádechem a neurvalým mathcorem, již může vymyslet snad jen Ben Weinman. Potěší i veskrze agresivní „Apologies Not Included“, které chybí častější změny temp a progresivní postupy, jimiž překypují ostatní písně, a drží se spíš klasické metalové struktury. Netvrdím, že je na poměry The Dillinger Escape Plan jednodušší na strávení, ale není to taková matematická zvrácenost jako příkladně „Limerent Death“.

The Dillinger Escape Plan

Kdybych měl vybírat ty úplně nejsilnější momenty „Dissociation“, tak budu tahat spíš z vod melodičtějších skladeb, které mě u The Dillinger Escape Plan baví s každým dalším albem víc a víc. Jsem toho názoru, že bez nich už by to pořádně ani nešlo, protože poslouchat bez ustání nervní metal plný brejků a skrytých momentů překvapení se prostě a jednoduše přejí, a právě proto dodávají „Dillingeři“ barvivo v podobě kompozic typu „Black Bubblegum“„Ire Works“ či titulky z předchozí studiovky. Tuto funkci nyní zastává „Symptom of Terminal Illness“, již považuji za naprostý vrchol „Dissociation“. Vyniká zejména vokál Grega Puciata a jeho schopnost napsat podmanivou vokální linku. V podobném duchu, ovšem bez kytarového hřmění se odehrává pak ještě závěrečná titulka, jež díky vrstveným vokálům a smyčcovým aranžmá doznívá ve velmi poklidném duchu a dává tak na moment zapomenout na právě skončivší zhudebněné šílenství.

The Dillinger Escape Plan prostě a jednoduše potvrdili svoji výjimečnost a já jenom doufám, že tohle není úplně poslední slovo, jaké tahle bestie vykřičela do světa. Přeci jen, kdo jiný by měl táhnout tenhle styl kupředu když ne jeho pionýři, jimž to i s přibývajícími odslouženými léty hraje stále parádně. Možná ze mě mluví troška nostalgie z blížícího se konce sebranky, k níž chovám již řadu let velký respekt, ale myslím si, že zrovna v tomhle případě přijde onen zánik dřív, než měl. Skvělé album, víc netřeba dodávat.


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


House of Rabbits – Songs of Charivari

House of Rabbits - Songs of Charivari

Země: USA
Žánr: avantgarde / experimental rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Grotesque Requords

Tracklist:
01. Charivari Overture
02. By the Neck
03. Grandfather Cock
04. Traje de luces
05. The Beating of Señor Hammerheart
06. Madame Orifices
07. Trophy Widow
08. Eyeful Tower
09. The Laundress and the Landmines
10. She Drinks from the Golden Fountain
11. Reflecting Pane
12. March of the Ostrich-Eyed
13. Skimmington’s Last Ride
14. Voyeurville

Hrací doba: 53:26

Odkazy:
web / web / facebook / twitter / bandcamp

Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.

Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.

Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.

Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.

Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!

Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.

House of Rabbits

Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“„She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.

Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.

Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.


Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame

Chelsea Wolfe -  Hypnos / Flame

Země: USA
Žánr: experimental indie folk rock / drone
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sargent House

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.

Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.

Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“„Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.

Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.

Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.


Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index

Chelsea Wolfe
Datum: 13.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: A Dead Forest Index, Chelsea Wolfe, Dave Heumann

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Silver Rocket

První pohled (H.):

Pátek 13. listopadu byl co do koncertního vyžití v Praze úplně super a zároveň úplně dementní den. Super z toho důvodu, že se zde odehrálo hned několik vysoce zajímavých akcí, a dementní proto, že… no, vlastně úplně z toho stejného důvodu, jelikož díky tomu souběžně probíhalo hned několik vystoupení, jichž by se člověk zúčastnil s chutí. A i když obzvláště v jednom případě mě moje absence mrzela (záměrně si nechám pro sebe, že šlo o první koncert The Corona Lantern… sakra), rozhodování, kam nakonec jít, nebylo příliš těžké. Aby totiž člověk vynechal Chelsea Wolfe, to by snad musel vstát z mrtvých Quorthon a hrát ten den živě nejlepší fláky od Bathory na Sedmičce.

A přesto Chelsea Wolfe nakonec skoro nehrála. Těsně před pražským koncertem ji totiž skolila nemoc a polská zastávka jejího turné byla zrušena. Naštěstí ji v Německu dali lékaři trochu dohromady, den předtím v Berlíně vystoupila a během pátku se objevila pozitivní zpráva – zpěvačka je na cestě do Prahy a hrát se bude. Nutno ovšem dodat, že to bylo docela štěstí, jelikož během sobotního koncertu v Maďarsku opětovně přišla o hlas a nedělní Vídeň opět zrušena…

Nicméně zpátky do Prahy a konkrétně do divadla Dobeška, kde celá akce proběhla. Jako první se pódia ujímá novozélandská bratrská dvojice A Dead Forest Index, jíž ani skromná sestava nebrání v tvorbě relativně zajímavé muziky. V hlavní roli naléhavý zpěv, jemná kytara a neotřelá bicí práce, ve vedlejší roli i nějaké ty pedály a efekty. Při domácím poslechu mě osobně A Dead Forest Index zas tak moc neberou, a ačkoliv mě to neobtěžuje, není to nic, co bych si musel pouštět sám od sebe. Jenže živě to bylo docela o něčem jiném a určitě nešlo hovořit o nudě. Nejsilněji na mě zapůsobily bicí – ve studiové podobě mi to tak vůbec nepřišlo, ale teprve na pódiu plně vyniklo, jak jsou jejich linky vymyšlené chytře a netriviálně… do nějaké takového toho obligátního bum-čvacht rytmu mělo hodně, hodně daleko. Navíc měl bubeník Sam Sherry poměrně zajímavý styl hraní, takže to byla i paráda sledovat. Upřímně řečeno jsem toho od A Dead Forest Index zas tak moc nečekal, ale ve výsledku to bylo docela příjemné vystoupení, jež bylo i navzdory důrazu na náladotvornost sympaticky civilní a nenucené.

Jako druhý se představil Dave Heumann, jinak frontman alternativních rockerů Arbouretum, v rámci svého sólového projektu – akustická kytara a zpěv. Přesně takhle vypadal i počátek jeho vystoupení, jelikož Heumann jen seděl na stoličce, drnkal do kytary a zpíval svoje jednoduché poklidné písničky. Osobně nejsem zas až tak nadšeným příznivcem podobné hudební formy a hlavně – pocitově podle mě takovéhle koncerty patří do ještě menších prostorů a pro méně početné publikum, byť Dobeška samozřejmě není žádná velká hala. Nicméně, i tak to své kouzlo mělo a v momentě, kdy už to pomalu mohlo začít zavánět jednotvárností, tak se Heumannovi přidali dva kolegové na klávesy a bicí, což koncertu hned dodalo nový rozměr. A když se mohlo začít zdát, že pomalu začne nudit i tahle forma, vystoupení skončilo. Sice to pro mě nebylo až tak silné, aby se dostavila nějaká extáze, ale na zavřené oči a příjemný poslech to stačilo bez sebemenších obtíží, tudíž nakonec i tady spokojenost.

Dál už bylo na programu jen jedno vystoupení a samozřejmě to bylo to hlavní, kvůli čemu bylo tenhle večer vyprodáno – éterická Chelsea Wolfe. Už podle ladění letošní desky „Abyss“ šlo vytušit, že i koncert bude hrát spíš na hutnější a temnější notu. A hádejte co… jasně, bylo to tak! Jakmile se rozezněly těžké riffy úvodní „Carrion Flowers“, člověk okamžitě dostal facku a bylo jasné, že americká zpěvačka ve své současné živé podobě bude klidně moct konkurovat i dronovým nebo metalovým kapelám (a explicitně upozorňuju, že „metalovou kapelou“ skutečně nemyslím Sabaton).

Nebylo žádným velkým překvapením, že se hojně hrálo především z „Abyss“ a vedle již jmenované „Carrion Flowes“ zazněly i další zatěžkané skladby jako „Dragged Out“ anebo „Iron Moon“. A právě v téhle podobě to Chelsea Wolfe ohromně slušelo – temná sonická hradba, proklatě masivní bicí, temně nasvícená scéna (hlavně občasné prosvětlování opony za kapelou bylo skutečně efektní) a z toho všeho vystupoval jakoby nezúčastněný, ale extrémně podmanivý vokál hlavní protagonistky, která byla bledá jako smrt. Nicméně, došlo samozřejmě i na některé minimalističtější momenty jako třeba (zůstaneme-li ještě stále u nejnovějšího alba) v „Maw“ či fantastické „After the Fall“, jejíž přítomnost v setlistu mě hodně potěšila.

Většinu setu tedy obstaraly písně z „Abyss“, ale je asi zřejmé, že na několik starších věcí se také našlo a i ty vzhledem k soundu aktuálního počinu, jemuž byl přizpůsoben i živý přednes, vyznívaly o něco hutněji než jejich studiové předlohy. Mě osobně z těch nemnoha starších věcí extrémně potěšila především geniální „We Hit a Wall“ z předcházející desky „Pain Is Beauty“. Když Chelsea Wolfe a její doprovod zahráli v těsném závěsu „We Hit a Wall“ a „After the Fall“, tak ne náhodou jsem kolegovi vedle s nadsázkou řekl, že už můžu jít domů, protože o vrcholu bylo jasno. Ale fakt to bylo jen s nadsázkou, protože koncert měl sílu po celou dobu svého trvání, a i když živě ty klidnější momenty lehounce zaostávaly oproti těm tvrdším (protože ty člověka prostě porazily), nenudil jsem se vlastně ani minutu, neboť i ony „slabší“ (pozor na ty uvozovky!) pasáže byly pořád skvělé. Je sice pravda, že koncert roku to taky nebyl a do skutečného transu tomu chlup chyběl, ale neumím říct, co tomu chybělo. Ale to už je jenom takové rýpání, protože jinak to pořád bylo výtečné.

Na závěr si neodpustím ještě jednu pochvalu, a to na adresu merchandisu. V době, kdy jsou úplně běžné případy, že má spousta hudebních kapel na turné milión trik, kšiltovek, spoďárů a dalších píčovin a neprodává ani jedno cédéčko, skutečně potěší, že se konečně najde někdo, kdo na koncertech nabízí svou kompletní tvorbu na CD i LP. Z tohohle by si někteří experti fakt měli vzít u Chelsea Wolfe příklad – už jen z toho důvodu, že lidi o to evidentně zájem mají, protože co jsem po konci akce koukal, ani zdaleka jsem nebyl jediný, kdo tam na dřevo vysolil litra a odnášel si domů dva vinyly.


Druhý pohled (Skvrn):

Ano, ano, 13. listopadu se nám to všechno pitomě sešlo. Chelsea Wolfe, Caspian, The Corona Lantern i ta nešťastná Paříž. Ačkoliv mě osobně Caspian míjejí a o tom, že si tento den vyberu právě Chelsea, nebylo pochyb, bál jsem se, zda si právě tyto akce nebudou navzájem užírat publikum a výsledkem nebudou dva poloprázdné sály. Skutečnost ovšem znáte nejspíš sami. Že se vyprodají Caspian ve vile pro silnější stovku lidí, zas tak velkým překvapením nebylo, ale když to samé ohlásila Dobeška a na místo dorazil ještě třikrát větší počet hlav, Praha se neměla za co stydět. Však i samotná Chelsea Wolfe během vystoupení signalizovala, že na takový dav není úplně zvyklá. Každopádně nepředbíhejme.

Na místo konání se mi povedlo dorazit s asi čtvrthodinovým předstihem, takže průzkum pro mě nových prostor mohl proběhnout v relativním klidu. Normálně bych to tu prochodil skrz naskrz za dvě, tři minuty, nicméně vyprodání udělalo své a ze dvou, tří minut bylo nejméně deset. Stále to však stačilo na poklidný příchod do sálu a nalezení solidního posluchačského místa…

Pořadatelé sice na poslední chvíli upravovali pořadí předkapel, avšak nakonec zůstalo při starém, což znamenalo jediné: První na řadě jsou A Dead Forest Index, dvojice novozélandských bratří. Vizuálně (především po stránce hadrů) vše ladilo. No, a hudebně jakbysmet. Kapela předvedla zajímavou směsku pomalého melancholického rocku a dream popových nálad včetně vysoce položeného vokálu. Ten mi sice zprvu úplně nesednul, ale instrumentální doprovod, tandem kytara–bicí, zafungoval jako přesvědčovací metoda bravurně a nedlouho nato jsem už neměl námitek. Zmínil jsem „doprovod“… ehm, asi to nebude úplně nejpřesnější slovo. Především bicí všechno neskutečně táhly. Nejen díky pohybovému zápalu jejich obsluhy, ale taktéž kvůli hráčské variabilitě obsluhou produkované. Ještě jednou zmíním vokály. I přes počáteční stesky jsem i tuto složku nakonec přivítal s nadšením a věřte, že vše bylo odzpíváno velmi precizně. A hlavně se tomu dalo věřit. Nejen vokálům, všemu. Na začátek tedy příjemné překvapení.

Úkolem předkapel je navnadit. Poodkrýt hudbu hlavního chodu, avšak příliš neprozrazovat. Představit náladu, ukázat jiný žánrový pohled či snad předpřipravit pomocí správně zvoleného kontrastu. Zatímco Novozélanďané přehodili výhybku publika na melancholično, Dave Heumann zafungoval právě jako onen zmíněný kontrast. Této role se zhostil spolu se dvěma dalšími kolegy věru dobře a tam, kde Heumann struny kytary jen lechtal, tam Chelsea Wolfe řádně zabrala a publikum uzemnila. Opět předbíhám, ale nemohu jinak. O moc víc jsem si totiž z vystoupení číslo dvě neodnesl. Poslouchalo se to příjemně, to jo, rozhodně bych snesl i víc než slabší půlhodinku hraní, ale A Dead Forest Index mě jednoduše bavili víc.

Jestliže po první kapele mé kroky směřovaly vzad s vidinou trochy smogového vzdoušku do plic, po Heumannově setu už není na zpátečku čas a po chvílím kotvím na obstojném místě čtvrté řady. Uvítací intro přichází rychle, trojčlenný doprovod také a čeká se jen na moment, kdy Chelsea Wolfe zbaví ten večer nejdůležitější mikrofon statusu sirotka. Je to tu, bíle nalíčená Chelsea a spolu s ní i její hlas. Voilà, doktoři vážně umí.

„Carrion Flowers“ vše otvírá a předznamenává další minuty. Hrát se bude patřičně tvrdě. Mluvilo-li se v souvislosti s novou deskou o náznacích doom metalu, naživo už prostě není nad čím váhat. Navíc se hraje po měkkém Heumannovi. Set pokračuje dle očekávání, prostor dostává především nová deska. Ozývá se „Maw“, „Grey Days“ nebo „Iron Moon“, která mi jako jediná ani při živém přednesu nesedí, nemůžu si pomoct. Náramně mi naopak sedí dvojice „After the Fall“, „Simple Death“ a řekl bych i „Dragged Out“ nebýt zhoršeného zvuku v ústřední industriální pasáži. Jinak ale zvuk v pohodě. Vlastně co se týče kapely všechno v pohodě. Až na několik excelentních partů však možná jen v pohodě. Chelsea Wolfe dělala co mohla, kapela rovněž včetně výborné druhé vokalistky/kytaristky, ale dokážu si představit, že se u téhle muziky dokážu bavit ještě o chlup víc.

Tak jako tak, rozhodně jsem se nenudil, a i když celý večer měl svá slabší místa, nebyla tak slabá, abych měl čas přemítat o něčem jiném než hudbě. Až teď tak přišla ta správná chvíle na „to jiné“. Z méně pozitivních stránek musím zmínit vedro, které sužovalo, co jsem viděl, nejen mě. Dalo se to vydržet, ale je docela možné, že nějaký ten stupeň dolů by celý koncert pocitově vyšvihl výš. Pochválit naopak musím dodržování proklamovaných časů i příjemný konec o dvaadvacáté. Plus merch, tu tunu merche, co přijela spolu s Chelsea. Já si sice na rozdíl od kolegy litrovou radost neudělal, bylo z toho jen pětadvacet deci, ale kdo peníze měl, ten je mohl solidně investovat. Celkově tedy příjemný večer, a i když zcela subjektivně byly některé letošní koncerty silnější, klidně bych si to dal znova.


Chelsea Wolfe – Abyss

Chelsea Wolfe - Abyss
Země: USA
Žánr: experimental rock / electronica / drone
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.

Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.

Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.

Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.

Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.

Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.

Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.


Druhý pohled (Skvrn):

Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.

Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.

Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.

Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.

Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.


Faith No More – Sol Invictus

Faith No More - Sol Invictus
Země: USA
Žánr: alternative metal / experimental rock
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.

Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.

Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.

Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.

Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.

Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.

Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.


Druhý pohled (Zajus):

Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.

„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.

Faith No More