Archiv štítku: experimental rock

Black Light Burns – The Moment You Realize You’re Going to Fall

Black Light Burns - The Moment You Realize You're Going to Fall
Země: USA
Žánr: experimental / industrial rock
Datum vydání: 13.8.2012
Label: Rocket Science Ventures / THC : Music / RED Distribution

Tracklist:
01. How to Look Naked
02. We Light Up
03. I Want You To
04. The Girl in Black
05. The Colour Escapes
06. Tiger by the Tail
07. You Head Will Be Rotting on a Spike
08. Torch from the Sky
09. Because of You
10. Splayed
11. Scream Hallelujah
12. Bakelite
13. Burn the World
14. Grinning Like a Slit
15. The Moment You Realize You’re Goning to Fall

Hodnocení:
Kaša – 4,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Wes Borland to má těžké. Už nikdy od svého jména neodpáře nálepku kytaristy Limp Bizkit. Bohužel se v důsledku jisté předpojatosti a krátkozrakosti zapomíná, že je to skvělý kytarista, jehož neotřelá kytarová hra a působivá pódiová prezentace je to jediné, co ohledně party kolem Freda Dursta stojí za zmínku. Když už nic, tak pro jeho důležitosti pro tuhle nu-metalovou legendu (ať si kdo chce, říká, co chce, ale je to tak) stačí porovnat kvalitu “Results May Vary” coby jediného alba, na kterém se Wes nepodílel, se zbytkem diskografie. O Limp Bizkit tady samozřejmě nejde, takže je načase si představit nové album jeho vlastní party Black Light Burns. Ta začala fungovat někdy v roce 2005 a aktuální “The Moment You Realize You’re Going to Fall” je jejím druhým albem, přičemž debutové “Cruel Melody” nebylo vůbec zlé a Wesova vlastní vize neurvalého rock/metalu s alternativními a industriálními vlivy měla něco do sebe.

“The Moment You Realize You’re Going to Fall” je bohužel o několik tříd horší deska, která nefunguje snad v žádném ohledu. Kdo má Wesovu tvorbu rád a nesnese jeho kritiku, tak v tomto momentu doporučím odvrátit svůj zrak pryč, protože nic jiného si rodák z Richmondu za svou aktuální tvorbu ani nezaslouží. Album nepůsobí dobrým dojmem v rámci jednotlivých písní, kdy by alespoň stačilo, aby bylo poskládáno jako dort pejska a kočičky, tedy pořádný mišmaš plný dobrých ingrediencí, který nechutná, ale ani – a to je ještě horší – jako celek nedává o nic větší smysl. Je jasné, že Wes má rád hudbu rozličných stylů a ochotně se jí nechává inspirovat, takže na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” naleznete snad vše od orientálních kytarových motivů jako například v “The Colour Escapes”, která se mi z celého alba zalíbila nejvíc, přes industriální metal à la Nine Inch Nails až po svižné rockové vypalovačky. Najde se několik skladeb, jejichž poslech netahal za uši jako zbytek alba, ale je jich tak pomálu, že ani nestojí za nějaký bližší rozbor, protože jsou v konečném důsledku rozmělněny vatovitostí zbylého materiálu.

Na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” se toho děje tolik, že ani nevím na co se zaměřit a od začátku do konce jsem nějak nedokázal pobrat, co tím básník chtěl říct. Když k tomu připojím nezáživnost nového materiálu ve spojení s absencí zajímavějších nápadů, nemůže z toho vyjít ani průměrná deska, ať se na mě nikdo nezlobí. Do konce jsem “The Moment You Realize You’re Going to Fall” zvládl doposlouchat dvakrát, z toho jednou včera kvůli utřídění myšlenek před sepsáním recenze, podruhé to bylo taky z donucení, protože prostě nemůžu psát o něčem, co jsem ani neslyšel celé, říkal jsem si. Většina mých soustředěných poslechů skončila někde kolem nekonečné, sedminutové nudy k uzoufání “Bakelite”, a když tak nad tím přemýšlím, tak jsem ani o nic nepřicházel, protože konec alba je opravdu zoufalý a nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Je to škoda, protože na mě Wes působí dojmem vyzrálého hudebníka, který ví, co chce, ale očividně mu po boku chybí nějaký zdatný skladatel a rádce, který by jeho hudební fantazii dokázal ukočírovat a nasměrovat tím správným směrem. Takhle nahrál spolu se svými kumpány rozmanitou desku, která se snaží tvářit inteligentněji, než vypadá.

Tentokrát mě Wes nepřesvědčil a přiznám se, že pokud je schopný vydat podobný výtvor pod hlavičkou kapely, ve které je očividně tím hlavním mozkem, tak si pro příště dám na desku Black Light Burns a vlastně i kteréhokoli jeho působiště pořádného majzla, protože absolvovat poslech takové kvality a hodnoty, jaké přináší “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, je skutečně jen pro silné nátury. Nečekal bych, že to řeknu, ale Wes Borland mi přichystal jedno z největších letošních zklamání.


Další názory:

Wes Borland pro mne asi navždy zůstane záhadnou. Je to určitě výborný kytarista, který když se pustí do muziky na vlastní pěst, výsledek je uspokojivý, přesto však svůj talent pravidelně utápí v jednom z největších omylů hudební historie. Onu muziku na vlastní pěst tvoří právě pod hlavičkou projektu Black Light Burns a oním uspokojivým výsledkem byl debut “Cruel Melody” z roku 2007… jenže i to se bohužel nyní mění s příchodem druhého počinu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Zatímco “Cruel Melody” mne docela bavilo, jeho pokračování už je naprosto nezaživné. Technicky vzato to přibližně splňuje to, co jsem od “The Moment You Realize You’re Going to Fall” čekal, ale nějakým způsobem je to ukrutná nuda, která zoufale nefunguje. Pokoušel jsem se album poslouchat opravdu mnohokrát, ale u 90 % poslechů jsem už během třetí písničky absolutně nevnímal, co to vůbec hraje, nebavilo mě to a album jsem vypínal. Někam dál jsem s prokousal snad jen dvakrát nebo třikrát, ale to jen z donucení… Materiál prostě a jednoduše nemá nějaký náboj, který je u hudby tohoto druhu zapotřebí, žádné výborné pecky jako “Mesopotamia” či “Lie” na debutu, jež by vás chytily hned na první poslech, se tu nekonají… nebo možná snad i někde v dalším průběhu alba ano, ale já jsem je nenašel, protože mě “The Moment You Realize You’re Going to Fall” tak šíleně nudilo, že jsem nebyl schopen jej poslouchat. Velké zklamání…
H.


The Mars Volta – Noctourniquet

The Mars Volta - Noctourniquet
Země: USA
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Warner Bros. Records / Sargent House

Tracklist:
01. The Whip Hand
02. Aegis
03. Dyslexicon
04. Empy Vessels Make the Loudest Sound
05. The Malkin Jewel
06. Lapochka
07. In Absentia
08. Imago
09. Molochwalker
10. Trinkets Pale of Moon
11. Vedamalady
12. Noctourniquet
13. Zed and Two Naughts

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V řadách šílenců The Mars Volta se od poslední nahrávky “Octahedron” odehrálo několik zajímavých personálních změn. Prvotně odešel (či byl odejit?) bubeník Thomas Pridgen, kterého na krátkou dobu nahradil David Elitch, jenž ovšem bubenickou stoličku nakonec přepustil Deantoni Parksovi. Z kapely byl také vyhostěn klávesák Isiah Ikey Owens, ovšem bez jakékoliv náhrady. Mimoto je “Noctourniquet” prvním albem The Mars Volta, na jehož nahrávání se nepodílel kytarista John Frusciante. Zjednodušeně řečeno šlo tedy o razantní obměnu sestavy a nabízí se tak otázka, jak se to projevilo na hudbě samotné.

“Noctourniquet” je bez debat jiné než jeho předchůdci, ovšem důvod hledejme někde jinde než v personálních patáliích. Otec The Mars Volta a autor veškeré hudby Omar Rodríguez-López se totiž rozhodl omezit svůj nástroj na minimum a novinka se tak po několika kytarových albech opět přiklání k více experimentálnímu duchu. Úvodní “The Whip Hand” sice ještě začne s lehkou rockovou náladou, netrvá to však dlouho a o slovo si řekne vpravdě brutální elektronika. Je to tak razantní změna, že jsem sám trošku zaváhal, zda to jedna z největších kapel současného prog rocku myslí vážně. Nevydrželo mi to však dlouho a hned o moment později, když Cedric Bixler-Zavala začal kříčet “Jsem mina, jsem mina, tak na mě nešlápni” mi došlo, že přesně to je ukázka skladatelské geniality, kterou dnes oplývá tak málo kapel. Nikde na zbytku alba není navíc využití elektroniky tak razantní jako v první písni, a lze si tak snadno dovodit úmysl kapely trochu posluchačovi první poslech zkomplikovat.

Popsat “Norctourniquet” je úkol obtížný, protože hudebně jde o velmi komplikovanou směs mnoha nápadů a výsledek by tak podle očekávání mohl být velmi těžko stravitelný. Ve skutečnosti je to ovšem úplně jinak a pokud se nebudete zaměřovat na drobné vychytávky, kterých zde najdeme spoustu, zjistíte, že jde jinak o velmi snadno poslouchatelné album. Zejména vokální linky nemají daleko k neskrývané hitovosti, čemuž dopomáhá Cedric podávající jeden z nejlepších výkonů kariéry. Byl to ostatně on, kdo způsobil, že novinka vychází po nejdelší časové odmlce, kterou kdy The Mars Volta mezi alby měli, a je tak pochopitelné, že se cítí uvolněněji a lépe mu to zpívá.

Většina z třinácti skladeb se odehrává v pomalejším rytmu s občasnými výlety, ve kterých se uplatňují klasické “marsvoltovské” vzorce plné zběsilých bicích a navzájem se překrývajících zvuků. V tomto ohledu je překvapivé, že onu starou tvář kapely reprezentuje zejména bubeník Deantoni Parks, ačkoliv členem staré sestavy nebyl. Rodríguez-López mu podle svých vlastních slov dal více prostoru k improvizaci než kterémukoliv jinému bubeníkovi a to se myslím vyplatilo. I v pomalejších momentech, kdy je zbytek kapely jaksi sentimentální, je Deantoniho hra dynamická a pomáhá tak udržovat unikátní tvář kapely.

Jednotlivé skladby asi nemá cenu popisovat, už jen proto, že posluchači tvorby The Mars Volta znalí album již dávno mají a nově příchozím bych nejprve doporučil sáhnout po nějaké starší nahrávce, aby si nejdříve osahali “klasický” zvuk kapely. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout několik písní jednotlivě, patřila by sem jistě například třetí “Dyslexicon”, hravá kompozice, jež po několikanásobné změně tempa skončí v intenzivním závěru. I přes její komplikovanost jí provází v podstatě primitivní (a značně chytlavá, pokud to jde vůbec o rytmickém nástroji říci) basová linka, což je protiklad který najdete jedině u šílenců typu The Mars Volta. Hned následující “Empty Vessels Make the Loudest Sound” je naopak mnohem jednodušší píseň, vzdáleně připomínající klasické rockové balady. Cedricův zpěv je uklidňující, rozvláčné tempo skladbu posouvá pomalu dopředu až k závěrečnému kytarovému partu, který je sice naprosto primitivní co se technické stránky týče, je ovšem až na pokraj možností naplněný emocemi.

“The Malkin Jewel” se nese na vlně uvolněného “reggae” rytmu, vrství vokály přes sebe, míchá různé zvuky do jednoho spletence a přesto patří mezi nejchytlavější písně desky. Nejdelší skladba alba “In Absentia” staví na syntezátorech, samplech a počítačově upraveném hlasu a zní tak velmi futuristicky. “Imago” je naopak jedna z nejjemnějších písní, provází jí jednoduchá akustická kytara a nebýt elektronikou zdeformovaných bicích, které kompletně mění její náladu, jeden by snad řekl že The Mars Volta konečně složili něco normálního. Starší tvorbu kapely připomíná nejvíce “Molochwalker”, jež komprimuje nápady ve stylu alba “The Bedlam in Goliath” do tříminutové hrací doby.

“Noctourniquet” je netradiční deska i na poměry The Mars Volta. Kapela zde představuje novou tvář a do puntíku tak splňuje definici progresivního rocku v pravém slova smyslu. Rozhodně nesedne každému. Troufnu si dokonce říct, že fanoušci, kteří měli tuto kapelu rádi kvůli jejímu zvuku, budou zklamáni. Ti z nás, kteří jí ovšem obdivovali pro její schopnost objevovat stále nové cesty ve starém známém terénu, snad nebudou zklamáni.


Další názory:

The Mars Volta předchází pověst opravdu hodně nestandardní experimentálně progresivní rockové muziky. Jejich předchozí tvorbu v podstatě neznám, jelikož jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech se chystám už nějakou dobu, ale soudě dle “Noctourniquet”, v podstatě jejich první desky, kterou jsem slyšel celou v kuse a několikrát, je tato pověst více než trefná. The Mars Volta jsou synonymem pro velice netradiční pohled na hudbu, u něhož se slovíčko progresivní dere na jazyk možná až nepříjemně často. “Noctourniquet” rozhodně není deska, na niž byste jen tak zapomněli, což se dnes cení, a jasně ukazuje, že tito pánové opravdu mají talent tvořit rockovou muziku na hony vzdálenou od toho, co většinou jako rockovou muziku chápeme. Pokud hledáte náročný materiál, jehož těžkost na poslech se odvíjí od samotného pojetí celé tvorby, nikoliv od prvoplánovitě extrémního stylu, právě u The Mars Volta jste na správné adrese. Vskutku nevšední věc, ačkoliv jen těžko pochopitelná. Že hudba kapely navíc nemá nic společného se samoúčelností, dokazuje například klidná pohodovka “Empty Vessels Make the Loudest Sound”, v níž typické ruchy sice nechybí, jsou však pojaté v rámci klidné nálady. Svým způsobem je “Noctourniquet”, potažmo celí The Mars Volta, opravdu výjimečná věc.
H.

Vizionářští, experimentální, zajímaví, divní či prostě jiní. Můžete si o The Mars Volta myslet co chcete, jedno se jim ovšem upřít nedá – nikdy nestojí na místě. Každým svým albem objevují nové teritoria, a přestože lze z každého nového alba cítit nové vlivy a inspirace, dá se říci, že se pohybují ve svých zajetých kolejích. Předchozí, skoro až odpočinkové, album “Octahedron” působilo jako dokonalý protipól ke zběsilému “The Bedlam in Goliath” a na novince je všechno zase jinak. Na “Noctourniquet” si užijeme “písničkové” podoby The Mars Volta, a i přesto můžeme mluvit o progresivním rocku s psychedelickými vlivy Pink Floyd, ovšem aniž by se jednalo o laciné retro ve stylu prog rocku, jak je tomu nyní v módě. “Noctourniquet” určitě není album na první poslech, což se od The Mars Volta snad ani nedá očekávat, ale jen tím chci naznačit, že to je jedno z těch alb, který si zaslouží trošku víc času a zvýšené pozornosti, aby mohlo být řádné pochopeno a vstřebáno. Pokud si ten potřebný čas a energii najdete, možná zjistíte, proč považuji “Noctourniquet” za jedno z nejlepších alb v (nejen) diskografii této podivné skupiny, ale i v rámci stylu za posledních alespoň 10 let.
Kaša